Blaze Zapomnětlivým

“Tak jo, díky moc za prohlídku, na shledanou.”

“Určitě, za málo, taky díky, hodně štěstí!”

Poslední dny jsem tuhle frázi slyšel rozhodně víckrát, než jsem si kdy myslel, že v blízké budoucnosti uslyším. Hned potom co jsem pečlivě zamknul vchodové dveře a skrz matné bezpečnostní sklo viděl rozmazané postavy odcházet na jednu nebo druhou stranu, se skoro vždy dostavil na krátko pocit štěstí.

Zase jsem to zvládnul.

Z vícero důvodů, o kterých se tu z části nemá cenu rozepisovat, jsem se dokázal prozatím dostat do stavu stability. Ani v nejmenším si nenalhávám, že to nebylo potřeba - bylo, a hodně. Stejně tak si nenalhávám, že vím co dělám, že se mám líp/dobře, nebo že jsem ze všeho venku. Ale to ostatně ani nebylo a není mým cílem, rozhodně ne do konce prázdnin. Než začne ve školách zase první zvonění každoročně oznamující nový začátek pro všechny, mám daleko jednodušší cíl - přežít.

Ten krátký moment energie a pozitivity, který přišel po každém zaklapnutí vchodových dveří, mě vždy nesmírně překvapil. Obavy z toho, jestli to zvládnu vzaly se své vždy, když jsem poprvé pustil neznámé lidi do domu. Nevím na kolik procent zafungovala moje interní kupecká nátura a kolik práce za mě odvedl můj vnitřní spínač “tohle je potřeba udělat, bude to uděláno”. Myšlenky na to “co” to vlastně dělám ke mne vždy přišly až relativně dlouho potom, co byly denní prohlídky u konce.

Vždyť já jim prodávám svůj domov. Beru do svýho pečlivě střeženýho a vybudovanýho prostoru naprosto cizí lidi, ukazuju jim beze slov svůj život a bezcitně doufám, že se o něj budou mít zájem.

Kdysi bych hodně řešil i to, že k nám ke mě domů má přijít nějaký kamarád nebo rodič - muselo by být uklizeno, musel bych na to být ready. Asi mi hodně záleželo na tom, aby bylo všechno perfektní, což přiznávám, je trochu přehnaný a lehce úchylný, a spousta lidí v mým věku to má nu, spíš přesně naopak.

Přikládám svojí náhlou lhostejnost k domácím návštěvám hned několika věcem. Z části mě opravdu pohltila vlna adrenalinu a napětí z cizích lidí v osobním prostoru. Rozhodně to bylo way-off mimo mojí normální komfort zónu, kterou ale díky podobnejm sračkám skrze leta úspěšně rozšiřuju. Možná mě taky trochu naplňovala skutečnost, že mám jednak co dělat, a že jsou v tom bytě i jiný lidi, než já. Byl to vlastně takový očistec.

Už to nebyla posvátná půda zasvěcená velmi útlému, dvojčlennému kultu nás dvou. Všechny ty pečlivě budované pilíře lásky a soukromí se proměnily v památky dávných časů. Prohlídky historických zřícenin. Jejich zdi a pokoje tam stojí jako stály před mnoha stovkami let, hluboko pod vrstvami malty a tapisérií schovávají příběhy a emoce lidí, kteří žili a umírali v jejich objetí. A přesto když navštěvujete taková místa, cítíte, že přes veškerou možnou snahu vám jejich tajemství a dávná živost zůstává daleká a skrytá, jen jako výklad znuděného průvodce, jako povrchní pohled či dotyk. Stojí tam jako stály kdysi, ale jsou to jen vybledlé obrazy, prosté života, který kdysi rozehříval jejich dnes studená srdce.

Přes veškerou praktičnost částečné emociální separace, s ohledem na světské potřeby uskutečnění prohlídek a krátkodobého přežití, mě to naplňuje velkým smutkem a zklamáním, schovaným pod slupkami křehké stability. Krutě dobrovolná prostituce vlastního bytu a života pod záminkou nutného. Zdánlivá a násilná očista bytu od jeho sotva narozené duše odraží těžce vynucené procesy, odehrávající se někde v bytu mého vlastního srdce. Všichni to říkají a historie jim dává za pravdu - čas změní vzpomínky, pocity a myšlenky na pouhé památky stejně, jako proměnil kdysi životem překypující hrady na prázdné a chladné zříceniny. Stane se to. Ale ten proces?

Když chodím po Praze tak už cítím daleko míň, než dřív. Dalo by se říct, že jsem masochisticky nahnal všechny nejviditelnější vzpomínky do koncentráku kde jsem z nich vymlátil duši, dokud nezbyla zase jen prázdná schránka hmotných objektů, tak jako před tebou. Budovy už nemají svoje tajné příběhy, ulice už nevypráví o tom, jak poslouchaly po nocích naše rozhovory o vesmíru. Tramvaje už nejezdí na místa, kde jsme poprvé viděli, že se máme rádi. Prázdnota a šeď, která nastupuje po často nedokonalé očistě, uvolňuje místo pro velice vzácnou komoditu - naději.

Naděje roste hlavně ze slov nejbližších přátel. Přestože jsem každý den mnohdy až neuvěřitelně unavený (a zdaleka ani ne tak fyzicky), snažím se neustále chodit, trávit s někým čas, pracovat. Nejen, že teď nemám nic lepšího na práci, ale vím, doufám, že je to cesta ven, někam. Rozhodně je to lepší, než sedět doma na zadku. Mantra, kterou často čtu a slýchávám:

“Teď si musíš vzít čas pro sebe, podívat se do svýho nitra, bejt sám se sebou.”

Parafrázuji. I když tuším, že je to správná rada, nelíbí se mi. Vždy si představím sám sebe, s oholenou hlavou, jak stoupám po tisíci schodech na vrchol budhistického chrámu někde v Nepálu. Jak s krosnou na zádech vyrážím do divočiny severských lesů. Brrrr. Už někdy od puberty jsem nikdy nebyl vlk samotář. Je to prosté, nebaví mě to. Můžu dělat všechny ty věci, můžu je dělat sám, ale skoro jisté, že z nich nebudu mít radost. Od podzimu si uvědomuju, že pokud se tenhle přístup překlopí do extrému, je zle. Člověk ztratí vlastní identitu, stane se závislým, nemá sebevědomí. Nechci se v tomhle zcela měnit - nechci být vlk samotář, nechci žít svůj život sám, nechci dělat věci protivící se mému bytnostnému já. Chci balanc. Chtěl bych navázat na proces, který na jaře přerušila škola a stres, proces hledání sebe sama tak, aby člověk dokázal být, alespoň na čas, sám se sebou, a nebýt nešťastný. Ale vesmír je mi svědkem, že je to jedna z nejtěžších věcí, které jsem si na sebe mohl vymyslet.

Chaos.

K seriálu Game of Thrones má postava Littlefingera (malíčka) slavnou větu:

“Chaos is a ladder.”

Nikdy sem jí pořádně nepochopil, tak si jí interpretuji alespoň podle sebe. Nevím ale kam na tom pomyslném žebříku lezu. Některé dny mám pocit, že ani žádný žebřík není, že se mi jde tak normálně jak to jen jde. Jasně, všechno je tupý a oblý jako vyžvejkaná žvejkačka kterou ale máte nevysvětlitelný problém vyplivnout. Ale jde to, prostě to nějak jde, lezete nahoru. Chodíte na zkoušky, v práci se soustředíte i dýl než deset minut, občas se i s panem H. upřímně zasmějete debilně-nevinnému pomlouvání ostatních legračních postav, které se vybarvují na omalovánkách života.

Krom toho, že jsme ze sebe přes víkend sedřeli kůži a vypotili hektolitry potu se nám podařilo vytáhnout do světla ze tmy dvě písničky - třetí od jara pořád leží ještě v komoře - konečně jsme se dohodli na konkrétních obrysech, shodli se na jméně. Když jsem někdy v neděli večer přidal společnou fotku na internet, řekl bych, že vlna emocionální stability dosahovala maxima. Nedlouho potom přišla první nabídka na koncert. Jedna fotka na instagramu a do druhého dne máte koncert. Jak by řekl pan T.:

“Žijeme v úžasné době!”

Ani mě to moc nepřekvapilo, takhle to prostě chodí. Máte známé, hodně z nich neustále něco vytváří, hraje, připravuje akce. Když se za ty roky neprezentujete jako totální kokot a snažíte se to dělat poctivě, někdy se vám to asi vrátí. Jako teď. Ve zkušebně je jiný svět, až to moje sebedestruktivní já občas pekelně sere.

Znáte ten pocit, kdy se máte chvíli dobře, a štve vás to protože chcete být teď naštvaní/smutní/mrtví? Jako když se pohádáte s kamarádem nebo holkou nebo rodičem a on nebo vy pak udělá něco legračního, a vy se zasmějete, ale uvnitř vás to trochu štve. Možná je to jenom můj mentální glitch, každopádně mi to přijde jako jedna z nejzvláštnějších reakcí - uvažujte - na krátký moment něco ve vaší hlavě touží potom mít se špatně. To je přeci zcela proti všem možným fyzickým i psychickým pudům! Co k tomu vede? Je náš mozek už tak složitý, že někdy ve svém klubku vrásek z šedé hmoty vymotá naprosto nesmyslnou myšlenku, nesmyslný pocit? Může být komplexnost našeho vnitřního lidství a sebeuvědomnění zároveň darem i prokletím? Asi jo.

Kouzlo zkušebny, nebo hraní vidím v tom, že je to něco navíc. Když děláte různé věci, aby ten den dokázal skončit s vámi a vaší duší ještě na povrchu planety, máte občas pocit, že je to jen “aby”. Jako načítací obrazovky. Nemusely by vůbec existovat, mohli by jste to vydržet bez nich. Nebo nemuseli. Ale jsou tam, jen aby to čekání bylo stravitelnější. Hah, docela se tomu teď směju. Jak hluboko sem musel spadnout, že přirovnávám můj každodenní život k loading screenu? Nicméně, když hraju, tak tam jsem - fyzicky v místnosti - ale krom toho nějak cítím, že tam také jsem doopravdy. Že to co slyším, jsem já. Neexistovalo by to beze mne. Je to skutečné.

Měla ráda chaos magii, nikdy jsem nikomu nedokázal pořádně vysvětlit, o co se jedná, ale vždy mi to přišlo neskutečně super. Mohla si taky najít tisíc jinejch koníčků, třeba tancování, ale ona si vybrala tenhle. Četla spoustu knih, dělala malinký rituály, kterým pomáhala mě, jiným i sama sobě. Kouzla pro každodenní těžký život. Když jsem jí říkal že je hodná a dobrá, nesnášela to. Pokud celou dobu věděla, co semnou dělá, tak se jí nedivím. Říkala, že není, že je zlá a že všechno co dělá je zjištný a tim pádem špatný. Vždy když vyvolala takovouhle situaci, což bylo ve větší či menší míře pravidelně, celé se to vždy točilo o tom že to, jaká je, je falešný. Asi sem to poslouchal celý tři roky, ale co sem s tím měl dělat? Nejen, že jsem tomu nevěřil, ale ani jsem tomu nechtěl uvěřit. Doprdele, já byl v pohodě, byl jsem pitomej kluk co se protlouká životem, snaží se najít sám sebe a mít se rád, snaží se dělat všechno možný aby ten život byl fajn a nakonec i takovej, no, dobrej. Měl jsem plány a představy, měl jsem všechno vlastně rád, i když jsem asi pořád něco hejtoval. Prostě jsem nebyl dokonalej, ale snažil jsem se. Rozhodně jsem na tom byl ale tisíckrát líp, než celý ty roky předtím, nakreslil bych vám graf, ale jsem hrozně vyčerpanej. Někdy to bylo lepší a někdy horší, ale dlouhodobě byl ten trend stoupající.

Mohli byste říct, že “to by bylo i bez ní” - možná, možná ne. Je to úplně jedno, bylo to tak, jak to bylo. Spoustu věcí jsem udělal sám, všechny ty posraný zkoušky a tour a tak, ale ona tam vždy byla. Vždycky jsem to měl komu napsat, vždycky jsem se měl kam vrátit, měl jsem na co myslet. Některý lidí, pevně tomu věřím, to tak nemají. Všechny jejich úspěchy jsou jen jejich, sebe a partnera rozdělí do dvou parádně oddělených krabiček, které pak k sobě přibližují nebo oddalují. Možná to tak mají všichni normální chlapi, mě dycky říkali, že jsem ta holka v tom vztahu. Mám jednu krabici, a v ní je všechno úhledně poskládané do pyramid. Je to motouz kabelů, které mě propojují s různými aspekty mého života, a ona byla jeden z hlavních vodičů v tom kabelu. Možná jediný vodič. Je to pitomý, ale čtěte dál, to bude ještě horší.

Nevěděl jsem co mám dělat, když mi říkala tyhle věci.

“Ano, máš pravdu, je to celé tak jak říkáš. Jsi zlá, je to všechno jen jako. Nemám tě rád, nemám tě mít rád. Přijímám, že celý ty roky mýho štěstí byly postavený na vykonstruované personě, kterou jsi se obalila. Nezáleží na tom, že mi to prakticky přijde nemožné, a že tomu z milionu důvodů nevěřím - i z milionu jiných důvodů, než jen že jsem byl šťastný. Nezáleží na tom, že to vůbec nedává smysl, že to vyvolává otázky na které nejde odpovědět, že ty mi neřekneš proč a co to má znamenat. Prostě je to tak, protože jsi to řekla.”

Mateřská logika.

Nevěděl jsem co mám dělat, nikdy jsem to nepřijal - neuměl jsem to přijmout! Teď to taky neumím přijmout, nejde dojet rozvrzanou drezínou do stanice akceptance, nejde mi se konečně zvednout ze zadku a jít dál. Pan H. mi říkal, ať na to kašlu, že když to nevymyslím tak to mám zamknout. Měl pravdu, a já se snažím, ale bojím se co se stane až to zas otevřu. A otevřít to budu muset. Vždycky jsem jí to vymluvil - připadal jsem si pokaždé trochu jako terapeut, ale v principu mi to nevadilo, aspoň něco jsem pro ní mohl udělat. Říkal jsem jí proč to tak není, jak to vidím já a jak to cítím já. Někdy nešlo už na otázky odpovídat slovy, tak jsem jen dokola říkal, že jí mám moc rád. Můj táta má taky trochu problémy s emocema, a já jsem to asi nějak malinko podědil. Někdy nedokážu prostě přenést to, co cítím do slov. Prostě to tak je - snažil jsem se jí vysvětlit. Většinou to pomohlo, ale bylo to pro mne hrozně vyčerpávající. Pokud by jste se chtěli zeptat na nejhorší chvíle co mezi námi byly, tak tyhle. Horský dráhy nejistoty a neschopnosti odpovědět na otázky, vyvracení naprosto irracionálních tvrzení, potřeba přesvědčovat někoho, že ho máte rád, že je fajn, že není takový jaký tvrdí, že je. Vy prostě víte, že to tak je, máte svojí pravdu, která nestojí na vašich nebo cizích myšlenkách. Není to vymyšlená pravda. Je to stejná pravda, jako když máte hlad, chce se vám na záchod nebo se smějete a nemůžete přestat.

Věděl jsem, že kdybych se téhle pravdy vzdal, bylo by to hodně špatný. Představte si, že se vám začne chtít jít na záchod, a vy místo návštěvy oné místnosti začnete přemýšlet o tom, jestli je ten pocit skutečný. Nakonec se poserete. Přesně tam jsem teď.

Nakonec, naposledy, už jsem jí nedokázal nic vymlouvat. Ani jsem se nesnažil, nešlo to, cejtil jsem se jako kůň co přeskakuje takový ty legrační překážky, ale nakonec se před jednou, kterou by bez problému přeskočil, zděšeně zastaví, div neshodí žokeje ze sedla. Možná to bylo tím, že to už nebyla diskuze. Když vám někdo do očí řekne, že s vámi už nechce, nechce bejt, co máte říct? Možná jsem se tehdy neměl dál ptát, vzhledem k tomu, že mě teď ty slova pronásledují jak slimáci salát na poli. Ztratil jsem svou pravdu. Konečně se ti to povedlo, říkám si. Rozbila jsi skleněné nohy Atlase, který držel celý můj svět. Jsi šťastná?

Každé ráno se budím, doslova každé ráno, a nevím jestli je tohle skutečný. Všechny ty posraný sny, který se mi zdají už s děsivou pravidelností, mě přiměly nesnášet spánek. Ztratil svou jindy nedocenitelnou schopnost útočiště pro bolavý duše. Musel sem si dnes, hned po probuzení, sednout a začít tohle psát, abych utek od toho co jsem byl zas nucen vidět v kině podvědomí. No, trochu to pomáhá, zamknout to.

Když jsem měl v pondělí zatím poslední breakdown, začal jsem uvažovat o tom, jestli bych si neměl někam zajít. Jsem totálně zmatenej, ze svejch pocitů, ze svejch stavů, ze skutečnosti a neskutečnosti. Atlas leží ve střepech a já fakt netušim jak ho slepit. Svět se točí dál, ale s každou otočkou se řeže o ostatky jeho nosiče. Můžu to zamknout, můžu to zkusit, ale co dál? A budu to pořád já, až se tam, někam ven, dostanu? “Dřív” jsem byl hodně racionální člověk, nebo jsem se o to aspoň pokoušel. Odpovídat na otázky, řešit problémy, analyticky, logicky. Teď to ale nedokážu, bojím se, že přijde chvíle a nebudu to vůbec já.

Někdo mi říkal, že to mám určitě zkusit, někam si zajít, někdo zas, že mám ještě vydržet. Díky, to mi pomáhá v mojí zmatenosti... ale prostě to je těžký, asi, no.

Včera mi ani jeden doprovod nevyšel, tak jsem šel na koncert na Letnou sám. Hodně sem pil, protože mi s tím nikdo nepomáhal (výmluva alkoholika #47) a byl sem nervózní jako prase. Málem sem si ukroutil krk, jak sem pořád hledal nebezpečí s tvojí tváří. Nakonec začala kapela konečně hrát a víno asi taky stouplo tam, kam mělo a já jen poslouchal. Hráli moc dobře, lyrics střílely přesně do mejch terčů a tóny posílaly šípy s děsivou přesností. Celou dobu sem koukal na jednu holku, co tam stála sama. Chtěl sem jí oslovit, fakt nevim proč, asi sem tam prostě nechtěl bejt sám. Neměl sem žádný divoký úmysly, bohužel asi takovej nejsem. Po koncertě si vytáhla sešit a něco si tam začala kreslit nebo psát. Co vám mám říct, čučel sem tam asi patnáct minut, pak sem jí viděl odcházet. Ende. Sem posera. Tak příště. Stejně sem ani nevěděl, jestli můžu. Můžu už? Je to fér, mluvit na cizí lidi, když jste uvnitř nasekaný jak petržel?

Když jsem dnes odjížděl ze zkušebny po devítihodinovém zápřahu v otěžích tvořivosti, cítil jsem extrémní vyčerpání, bolely mě záda, nohy, na obrazovce mobilu jsem si ztěžka četl, co se stalo ve světě - a bylo to super. Fyzická bolest způsobená prací na něčem, co máte rádi, nahradila - alespoň na moment - všechny věci, které by se mi jinak tehdy honily hlavou a nechávaly za sebou spoušť.

S panem H. jsme se ponořili do práce v plné parádě, na tracku, který jsem založil minulý víkend na návštěvě/azylu u přátel v Chlumci. Těžko vysvětlit, proč nám to šlo tak od ruky - ve zkušebně bylo jak ve skleníku Fata Morgana. Za celý den jsme dali dohromady vlastně celou písničku, stihli jí nahrát a až tohle dopíšu, pokusím se jí smíchat. Vlastně ani ještě nemáme název naší dvoučlenné kapely. Nadlouho poslední nápad, který prošel přes kritickou komisi tvořenou panem H., byl “Sedmá z Devíti” aka “7/9″.

Kdysi jsem jí naučil koukat na Star Trek, viděli jsme spolu snad sto dílů ze všech možných sérií, jedli u toho jídla, která jsem pro nás uvařil a smáli se při nespoutaných diskuzích nad bizarními osudy postav.

“Čaj, Earl Grey, horký!”

Dnes ráno jsem se probudil z prostředka intenzivního snu, samozřejmě byl o ní. Je to legrační, dřív se mi zřídka zdálo o věcech, které jsem zrovna ve svém životě prožíval - o státnicích, o tátovi, o zkouškovém, o kapele..., a dnes tě vídám skoro každou noc, pokud mě alkohol ve své zkaženosti nezbaví snyplného spánku. Probudil jsem se, a byl jsem mimo.

“Ona se nevrátí, žejo?”

Mluvím v prázdném pokoji občas ve stěnám a občas k sobě a přijde mi to legrační, protože si hraju na to, že jsem bláznivější než jsem, sám hercem jako divákem. Přijde mi, že osciluju s nepravidelnou periodou mezi dvěma stavy - někdy se dokážu koukat opatrně do budoucnosti, myslet na to, koho poznám, že mi bude dobře a tím “zvítězím”. Mám vymyšlené nové tetování, motiv z bookletu alba The Slip od Nine Inch Nails. Když jsem byl u přátel v Chlumci, zjistil jsem, že pan O., můj hostitel, je jejich velký fanda, větší než já. Poslouchali jsme spolu na vinylu Corona Radiata a bylo to super. Někdy jsou lidé, se kterými máte průnik Veenova diagramu duší, přímo vedle vás, ani o tom nevíte. Klišé jako prase.

“Vstříc lepším zítřkům, zpátky ni krok Petře.” - pan H.

Vím, že jsem to nepřijal. Když se musím ráno sám sebe ptát, když pořád slyším jakoby se otevíraly dveře, když mě děsí, že už to budou dva týdny, a já panikařím, protože už je to hrozně daleko a já nechci, nechci pryč a všechny racionální fousatí Petrové v mojí hlavě se můžou vycpat, nasedám do stroje času, jsem rozhodnutý vrátit se. Nastavuji čas, měsíc - dva zpátky, tahám pákou, a...

Bojím se i horších věcí. Nechci tu o nich mluvit - dobře - nechci tu o nich psát, přestože když tohle píšu, předčítám to v hlavě sám sobě mnohem hlubším hlasem, než mi doopravdy spadl před čtyřiadvaceti lety do klína. Nechci, aby moje obavy byly hmotnější byť o jediné písmeno, visící někde v cloudu daleko odemne. Proč píšu o věcech, o kterých nechci psát, že o nich nechci psát?

Jsem pitomej.

“It's okay to admit that you are struggling and to acknowledge that yes, things are pretty f-cking sh-tty right now.”

Říká se, nechval dne před večerem. Jak to vypadalo pod rouškou optimismu na začátku týdne nadějně, brzy mě tahle krátká chvíle nad oblaky opustila a já spadl zpátky. Na redditu a stránkách věnujících se pomoci lidem, kteří už “neví”, tomu říkají “a dark place”.

Když jsem často na internetu dříve skrze roky narážel na články, blogy a příspěvky od lidí s depresemi, problémy nebo prostě v prdeli, nebo když jsem viděl filmy a slyšel písničky, vždycky jsem si představoval tohle místo specifickým způsobem. Kombinace pekla vyobrazeného ve filmu Constantine a limba z Inception. Tma, déšť, Londýn, teatrální představení plné emocí a hořkosti, odehrávající se s pomézním smutkem před očima trpících. Možná to tak jiní lidé skutečně mají. Já ne.

Když sem někdy ve středu zjistil, že super bydlení, které jsem mohl mít v půlce září nejspíš nevyjde, byl jsem ze začátku hodně naštvaný. Musel sem se pak mojí mámě omluvit, že jsem na ní skoro řval do telefonu (i když jsem vědomě prostě neřval na ní, ale jen řval, ona za nic nemohla, ach jo).

“To je v píči, to je prostě v prdeli. Ne ty za to nemůžeš, nikdo za to nemůže, prostě mě to jen vyjebává. Hmm tak jo, díky, promiň, ahoj.”

Sebelítost ke mě přiběhla jak malá hladová opice, před kterou někdo vytáhl z batohu obloženou housku. Na moment mi všechno sebrala a já jí dohonil až někdy teď, když píšu další post. Skvělá nabídka na byt za super peníze, 2+1 na sídlišti (feels like home), ideál. Mámina kolegyně z práce, které ten byt patří, současné nájemníky chce pryč. Uprosili jí, že pokud by si nenašli do září byt, prodlouží jim ho o půl roku. Ti se ale mají, taky je mohla i s jejich miminem poslat ke všem čertům. Ti se ale mají, říkal jsem si.

Každá mince má dvě strany.

Věděl jsem o existenci toho bytu dlouho, už od doby kdy jsem hledal současný byt, o téhle možnosti jsem pak věděl asi týden. Udělal jsem zásadní chybu, upnul jsem se. Byla to moje vstupenka ven, karmický dar o kterém jsem měl pocit, že si ho zasloužím. Lano po kterém se budu moci vyšplhat až k vítěznému říjnu, kde se stane zázrak a já začnu od znovu, od nuly, jako Petr 2.0, nebo spíš Petr 64.5. Nevyšlo to, nejde se na to spolehnout.

Když jsem ten den dorazil do kavárny, kde seděl můj hudební kolega a přítel, společně s mojí kamarádkou, která tam pracuje, a uváděl ho do obrazu - po dvou týdnech se vrátil z tábora - byl sem rozsypanej jak čaj v Bostonském přístavu.

“Jsem rád, že si zpátky.”

Celý den jsme spolu po Praze vibrovali, alkohol mi (zase) dopřál oddych od soukolí mysli, poznal jsem konečně jeho současnou holku. Po cestě domů, hluboko v noci, přes Libeňský most, jsem měl dlouhou opileckou promluvu k měsíci, který se nevinně odrážel od vodní hladiny. Policejní auto, které mě míjelo, mělo nejspíš zapnuté emocionální radary, protože na okamžik zpomalilo, míjejíc můj zahrubo sešitý stín. Zvládl jsem to domů, ráno se probudil a zjistil jsem, že jsem ani před spaním nezhasnul lampičku. To mě docela pobavilo.

I když jsem doufal, že se z toho další den vyspím, k mojí smůle se to nestalo. Asi i díky tomu, že jsem se před spaním nedokázal pořádně napít vody, mě už od rána provázela plíživá kocovina, která rozhodně nepomáhala vytvořit v mojí hlavě ochranný obal pomáhající přežít další den. Temné místo, které jsem navštívil, nebylo jako to, které jsem vídal ve filmech. Chodil jsem ulicemi, ve snaze pomoct si, nějak, a všichni byli stejní. Všechno bylo stejné. Žádná pompa, žádné velké a dramatické výjevy. V mojí hlavě jsem nebyl já.

Volal jsem svojí mámě. Snažil jsem se celý den s někým si psát, ale nikdo neměl čas, nikdo mi nepsal. Nikdo nikdy nemá čas. V ponděli jsem se viděl se svojí kamarádkou s minulosti, bylo to zvláštní a super, dokázal jsem vypnout Petra z roku 2016 a nachvíli být, aspoň pocitově, Petrem z let, které dávno vzal čas. Povídali jsme si o Game of Thrones, o nás, o ní, o ní. Říkala mi ať jí napíšu. Psal jsem jí, ale mám pocit, že mě nechce číst. Mám pocit, že mě nikdo nechce číst. Mám pocit, že jak všichni vědí, že se zrovna nehodlám vymazat z existence, tak semnou nepotřebují komunikovat. Mrzí mě to, často si chci jen psát, poslouchat každodenní shits někoho jiného, moci na něco reagovat.

Máma mi říkala, ať za ní přijedu, že půjdeme do kina.

“Já nechci jít do kina, já chci chcípnout.”

Teď mě to mrzí a těším se do kina. Chodil jsem dlouho, krokoměr v mobilu mi to intimně v noci pověděl, když mi svítil do obličeje. V dálce jsem z Letné viděl blesky, poslouchal monotónní práskání skejtů o beton. Pozoroval jsem ty jezdce a říkal si, jestli taky před něčím utíkají. Nikdo z nich se s nikým nebavil, jen jezdili sem a tam. Při cestě náhodně vybranými stezkami jsem neustále slyšel hudbu, z dálky. Nevěděl jsem, jestli je reprodukovaná, živá, nebo imaginární, a rozhodl jsem se jí sledovat. Našel jsem pak v objetí Národního zemědělského muzea koncert kapely Naked Professors, hráli takový ten námořnický folk. Hráli hrozně pěkně, nejsem vůbec typ na tuhle hudbu, ale v tu chvíli hráli a já cítil, že hráli pro mě.

“...But don’t, sink the boat oohooo, don’t sink the boat.”

Člověk má podle mě fantastickou schopnost dosazovat význam tam, kde není, domýšlet si. Když si vedle mě sedla zcela náhodná slečna se psem, říkal jsem si, proč si sedla zrovna sem. Po chvilce si k ní přisedl nejspíš její známý, celých deset minut, které se zdržel, nic neřekl, pak jen vstal a zahuhňal “že si asi půjde dát pivo někam jinam” (třeba do Karlovek tvl). Nevím už proč, ale ta slečna někdy potom, když se bavila s člověkem co seděl o lavici za ní, řekla (myslejíc jejího psa) “nene, já mám jenom jeho”. Smála se, ale mám pocit, že jsem v tom taky cítil pečlivě schovávanou dávku hořkosti. Na moment jsem měl pocit, že i když jsem tu holku vůbec neznal, tak si nějak na té lavičce bez jediného slova rozumíme.

Dnes jsem se probudil v jiném světle. Ráno jsem hodinu dobrovolně strávil tím, že jsem zkrášloval a sklízel naše moje vypěstované bylinky. Musel jsem si v záchvatu bezmyšlenkovitosti odtweetnout, jak je to skvělý když taková pitomost jako práce s kytkama, dokáže mozek na chvíli dokonale zaměstnat.

Říkala mi, že chce chodit na koncerty, já jí říkal, že já taky, ale mám období kdy je to pro mě hodně nepříjemný. Tak už sem na jednom byl.

Dneska jsem po zkoušce (ve zkušebně), po měsíci jsme se sešli s H. a začli něco dělat. Nechal jsem tam duši, ale ani po 4 hodinách jsem nebyl moc unavený. Bavilo mě to, to snad ani nejde popsat jak. Hrál jsem na bicí, všechno to prostě nějak šlo, a i to nějak znělo. Až jsem se toho optimismu trochu bál. Zítra jdu zas a modlím se, ať je to stejné. Už několik měsíců mám jsem měl problém najít cestu zpátky, k hudbě, k citu, k nástrojům. Hrál jsem, ale nehrál jsem, a pokud se to teď má vrátit zpátky, jsem jedno velké ucho.

Dokouřil jsem poslední cigaretu. A další už nebudou.

Poslední dny jsem strávil v jiné realitě, v prostoru, kde jsem nemusel být já a všechny moje problémy, ale jen já, to já, které stojí mimo neutichající běh času. Jen těžko lze popsat vděk, který cítím. Činy přátel, kteří mi umožnili na pár dní utéct z peřejí života a otevřeli mi bez jakýchkoliv otázek své dveře, možná v jejich srdcích halí rouška samozřejmosti - pro mě je to dar, na který nikdy nezapomenu.

Snažil jsem se hodně přemýšlet, ale nešlo to. Dny před odjezdem byly špatně utaženou horskou dráhou emocí, které zbývalo už jen pár jízd k tomu, aby se s velkou pompou skácela k zemi. Tahle skutečnost mi došla v momentě, kdy jsem v nevinné situaci začal mít nevysvětlitelné návaly tepla, nervozity, dezorientace, střídané náhlým zíváním a únavou. Tělo mi řeklo dost, já chci žít. Nedostatek jídla, spánku a nadbytek stresu a alkoholu si začal vybírat svou daň. Pochopil jsem, že jsem tam kde jsem, abych se zachránil, abych prozřel aspoň koutkem oka. A nejen ve způsobu, jakým jsem se snažil přežít.

Zázraky neexistují, ale víra má mnoho podob.

Nejsem spravený, složený člověk. Když se na sebe podívám do zrcadla, vidím sebe před čtyřmi lety a tisíc střepů okolo. Když slyším svůj hlas mám pocit, že jsem zestárl o deset let. Ale mám se rád. V tom vnímám největší z věcí, které poslední dny přinesly - umím se chytit za ruku a říct, že je moje a cítit i tu sebemenší hrdost. Znamená to hodně? Znamená to dost? Doufám.

Po cestě vlakem jsem málem zmizel. Říká se, že kopec je nejstrmější těsně před vrcholem a tak jsem se cítil, procházeje nádražím odkud jsem s ní měl odjet na festival, kam sama chtěla a já jí musel přemluvit.

“Jsem moc ráda, že se mnou chceš jet!”

Nemohl jsem se těšit ani měsíc, mohl to být konečně “ten” letní festival kde poznám nové lidi, objevím novou hudbu, budu tím koho chtěla mít. Každý z obličejů na nádraží jí patřil. Mám zpětně pocit, že jsem je viděl všechny, že jsem tam strávil den, než se konečně na tabuli objevilo nástupiště mého vlaku, který mě měl osvobodit z bouře sebelítosti. Ale osud věděl, co dělá. Ve chvíli, kdy vlak míjel její bývalý byt jsem cítil jak se mi stahuje hrdlo. Nečekaje, že uvidím její dveře z okna kočáru, který mě odnášel pryč ke spasení. Všechno zachránil průvodčí, který hnán nevyhnutelnou silou povinnosti jal se zkontrolovat můj lístek. Data na mobilu mi vypršela někdy před týdnem, kdy jsem v pláči v posteli sledoval buddhistická videa na YouTube a snažil se přestat myslet na smrt. Lístek v PDF se odmítal v tunelu načíst, ale stihl to v pravou chvíli. Všechny moje bolesti jakoby nestíhaly doběhnout uhánějící vlak. Strojvedoucí by přísahal, že koleje za vlakem ubíhají jako každý jiný den, ale já věděl, že moje duše celou trať za posledním vagónem natírala načerno.

Snažil jsem se přemýšlet, ale rozhodl jsem se nechat kormidlo bez kapitána. Vzdát hon na bílou velrybu, pustit otěže. Přestal jsem převalovat v hlavě paměťovou hmotu, a jen jsem se snažil poslouchat. Vidět. Cítit. A zjistil jsem toho víc, než za celý týden předtím.

Zjistil jsem, že mi může být zas fajn.

Zjistil jsem, že pořád existuje dobro a nejen ve slibech.

Zjistil jsem, že věci mohou přece jen mít svůj důvod, smysl a směr.

Krom toho jsem objevil spoustu věcí, o kterých jsem ani nevěděl, že je hledám. Našel jsem ve dvou lidech víc než v co jsem mohl doufat. Našel jsem v sobě něco, co jsem někdy dávno ztratil. Říkám si, kdy se to stalo? Kdy v minulosti přešla moje duše do úsporného režimu a upnula se na jediné stéblo lásky, které tehdy proráželo hladinu mého srdce? Kdy jsem začal dávat do zástavy drobečky sama sebe abych mohl trochu déle žít a moct milovat?

Možná jsem jen překládal zboží mezi regály.

Mám pořád spoustu otázek a všechny většinou končí u mě. Nečekají mě lehké dny ani týdny, netěším se na mě. Mezi Petrem, který bude zas někomu moct ve dvě ráno omylem říct, že ho miluje a současností je ještě mnoho žhavých uhlíků a jejich doutnajícího utrpení. Věřím. Dnes jsem viděl duhu, a já rád dávám na nepochybně náhodná znamení. Sebevědečtější náhled na věc nedokáže vysvětlit mojí radost z hloupostí, a já jen doufám, že jsi spoustu ze mě nezničila.

Nevím s čím začít.

Podzimní počasí mi ulehčilo ráno. Déšť, pološero a zima ve mě podpořili snahu mého těla utéct před svým vlastním vědomím. Není překvapením, že se tělo brání, ve svém úzce omezeném sebepochopení, bolesti která přichází odkudkoliv. Když se říznete, reflexy zakódované v hlubinách vašeho strojového kódu aktivují svojí primitivní sekvenci s obdivuhodnou rychlostí a vy ucuknete. Program je to jednoduchý - bojovat nebo utéct. Vzdálit se od příčiny bolesti nebo strachu, kterou váš mozek pro daný podnět najde.

Kam ale utéct, když je bolest uvnitř?

Jak naše vědomí může vyhodnotit správně situaci, na které mnohdy závisí náš vlastní život, když informace o zdroji, které by měly být základem jeho rozhodování přicházejí z jeho vlastního nitra? Ví mozek co dělá? Snaží se snad oddělit vědomí od zbytku sama sebe, od pocitů, paměti, svědomí, myšlenek, chránit tak to čím jsme, naší lidskou podstatu, existenci která dlí někde na posledním schodu po cestě do sklepení naší hlavy?

Dny plynou a ty rady o čase, který odnese všechno pryč se nevyhnutelně naplňují. Ale co zbyde až si čas vezme to co mu patří? Prý to nikdy bolet nepřestane, jen to bude možné snést. Kam to bude možné snést?

Chodím městem a jsem jen znuděné dítě, které už moc dlouho hraje Diablo a pohybuje se svým “hrdinou” sem a tam po přidělené zeměploše. Tělo je na zemi, vědomí je odděleno. Tancuje po spáncích, teče pomalu po mojí šíji, musí být blízko, ale úpěnlivě se snaží nevsáknout se dovnitř a nepodívat se na zohavená těla svých bratrů a sester. Jeho úkolem není odpovídat či klást otázky, ne teď, teď je nutné přežít. Proč?

Kdybych měl říct, že nemyslím na smrt, lhal bych. Před víc než půl rokem jsem se zhroutil, nedokázal jsem najít štěstí sám v sobě. Žil jsem šťastný život, dělal jsem šťastné věci ale nedokázal jsem přijmout přímý vztah mezi mnou a štěstím, mezi mojí osobností a spokojeností. Přemýšlel jsem tehdy nad všemi těmi věcmi, nad kterými přemýšlet nikdy nemáte. Můj úžasný způsob logického uvažování nakonec vyhodnotil, že to nebude nejlepší nápad a rozhodl jsem se bojovat. Chodil jsem na kurzy kreslení, psal jsem si deník pozitivních věcí, snažil jsem se myslet víc na samostatnost a nezávislost mého štěstí na ostatních. To poslední mi nikdy moc nešlo. Když se mě moje neteř ptala, proč nosím na ruce gumičku, když nenosím dlouhé vlasy, řekl jsem jí:

“Nosím ji abych si něco pamatoval, abych nezapomněl - je to pamatováček.”

Výraz prepubescentního teenagerského “wtf” mě tehdy něžně pobavil. Nemohl jsem jí vysvětlit, jaké to je nenávidět se, necítit v sobě žádnou cenu a jak lehko se zapomíná na to, že se máme rádi, protože spolu žijeme od narození až do konce a vždy jsme tu pro sebe sami byli. Doufám, že ona nikdy nebude muset nosit pitomou gumičku aby jí připomínala, že to má všechno cenu.

Když jsem dnes jel metrem do centra, uvědomil jsem si pro mě až podivuhodně legrační věc. Myslím, že film Inception (Počátek), který mám moc rád, je zejména příběh Cobba a jeho ženy Mal - příběh jejich tragédie, příběh samotné pravdy o tom, co je ta skutečná a konečná realita.

“I knew something was wrong with her. She just wouldn't admit it. Eventually, she told me the truth. She was possessed by an idea, this one, very simple idea, that changed everything. That our world wasn't real. That she needed to wake up to come back to reality, that, in order to get back home, we had to kill ourselves.”

Občas mám pocit že film, postavený na vnuknutí myšlenky, mi dokázal vnuknout do nitra mozku sám sebe. Co je to skutečnost? Je to, co se mi děje, skutečné? Je možné pokračovat v separaci vědomí a zbytku lidství až do konce? Není právě tohle smrt? Pokud jste studovali filozofii nebo prostě asi humanitní školy tak se asi znuděně ošíváte a objevují se vám v mysli obrazy všech knih na tohle téma, myšlenky dávno mrtvých lidí, jejichž názory jste mohli poznat. Moje vzdělání mě vedlo k řešení problémů, hledání výsledků, jediných pravd a logických příčin. Proto mám možná problém přijmout všechny ty otázky bez odpovědí.

Bylo by pro mě snadné-snazší přijmout konec, pokud by tenhle “problém” měl “řešení” jen v kontrole vlastních emocí a akcí, v překonávání bolesti a v držení vůle každý den vstávat a věřit. Jak ale zpracovat myšlenky a vyrovnat se s fakty na které nemám odpovědi? Když její city nebyly skutečné, byl ten vztah skutečný? Bylo moje štěstí skutečné? Bylo moje štěstí? Jsem nějaký já?