Vinyl

hele kámo, slova a věty tě v pětadvaceti už přece nemůžou zranit..

koukám na ni, je mi smutno a hlavou mi křicí něčí hlas:

“hele kámo, je léto dva tísice osumnáct, ty ses konečně zamilovat. po deseti letech sis přestal říkat, že přes třicet ti stejně nikdy nebude, tak na co něco dál řešit, ale teď máš v plánu si ji jednou vzít, příští rok se jí zeptat, jestli by s tebou nechtěla bydlet ve tvým domku na okraji města. spolu se starat o zahrádku, ty bys opravil tu vrzající podlahu ve druhým patře a občas se večer společně schoulili v podkroví na gauči a koukali na obrázky, ze kterých si stejně nejvíc budeš pamatovat ty vzájemný doteky. puká ti srdce, protože se bojíš. o vás, toho, že přijdou prázdný osamělý zimní večery bez lásky, toho, že odejde. ”

nevzdej to moc brzo

hele kámo, slova a věty tě v pětadvaceti už přece nemůžou zranit! nemůžou..

hlavou mi běželo jedno velký "ZASE?!?" posledně jsem svoji lásku postupně začal likvidovat, až jsem necítil vůbec nic. tou jednou větou začal náš konec.

tentokrát jsem se neodtáhnul a neuzavřel do sebe. naopak jsem se k ní v objetí přitulil a postupem času se jí otevřel úplně. všechny své myšlenky, všechny své chyby minulosti i přítomnosti.

udělal jsem chybu. upsal jsem se k tomu, že všechno na nějaký čas nechám několik tisíc kiláků daleko. udělal jsem to i přes to, že jsem necítil, že to je to správný, že jsem chtěl zůstat v jejím teplým náručí. Chtěl jsem si něco dokázat? To nevím, ale vím, že si tady dokazuju, že jsem naprosto k ničemu. Nemohl jsem ho do tohodle nechat jít samotnýho. Vždyť je skoro můj mladší bratr. „nechápu kluci, jak to zvládáte. Většinu z těch lidí kolem by to položilo.“ Ono to dost pokládá i mě. Kousek po kousku. S každým dalším dnem. Pomalu, ale přece.

Děkuju, ano vím, že si za to můžu sám. Říkání, že to bude dobrý, že to zvládneme, pomáhá asi tak, jako říct introvertovi, že má být víc extrovertní.

Já vlastně ani nevím, co na to chci slyšet. nic asi. Jen vím, že chci s brekem utíkat domů za maminkou, pít v jejím náručí kofolu a nechat se hladit po vlasech. Nesedět s horečkou v temným pokoji. Sám. Vím, že mám lidi, kterým na mně záleží a nenechávají mě v téhle bizardní noční můře samotnýho. Jenže teď se cítím jako jediná osoba na světě.

Potřeboval bych vítr ve vlasech a hudbu do noci. Možná jsem si říkal, že tohle se bude dobře vyjímat v životopise, abych dostal lepší práci, lepší plat, nemusel tolik dřít, mohl mít víc času na ni. Děláš to pro nás. To zvládneš. Začínám se topit. Zase? Zase! Naposled to bylo chybou ve výběru partnerky. Heh, mělas pravdu, když si tehdy říkala, že bys to se mnou všechno vrátila. S odstupem času zjišťuju, žes za to nestála. Nicméně jsem se díky tobě naučil spoustu užitečných věcí.

Tentokrát si žiju v jedný velký chybě, co mluví jazykem, kterýmu nerozumím a která odmítá mluvit anglicky. Někdo se alespoň snaží, někdo nám řekne, ať přes google přeložíme celý skripta, někdo nás prostě jen ignoruje dokud se nezeptáme na to, by nám mohla vysvětlit ty úkoly, který teď zadala. Likviduje to ve vás chuť další ráno vůbec vstávat z postele.