#hrdost

Často přemýšlím, proč se toho pocitu ani po tolika letech nedokážu zbavit.

Neustále se snažím házet to všechno za hlavu, normálně fungovat.

I kdyby sis do mě kopnul, přilezu za tebou.

Hrdost jsem žádnou nikdy neměla a nemám ji ani teď.

Myslím, že vím, co nám chybí, národní hrdost. A měli bychom ji mít. Na tom se dá totiž stavět. Musíme si ji vybudovat, naučit se to. Místo francouzských vlajek na FB stránky si znovu dávat ty české do oken.

Máme být na co hrdí. Máme dobrá srdce a umíme se semknout. Pokud je někomu zle, jsme první, kdo pomáhá. Vybereme spoustu peněz na hendikepované, na události spojené s přírodními katastrofami,…

Není to trend poslední doby, ale nyní to více eskaluje, minimálně ve verbální rovině. Lidé si potichu i nahlas stěžují, na vládu, politickou situaci, vysoké ceny potravin a jiného zboží, korupci a rozkrádání a spoustu dalších věcí. Je mimo jiné českým národním sportem sedět ve tři hodiny odpoledne v hospodě a nadávat na svět, na práci, na zaměstavatele, a stěžovat si jak se ostatní mají lépe.

Vždy jsem si toho byl vědom, ale během posledních pár měsíců si to uvědomuji každý den více a více. Každý má svůj život ve svých rukou a je jen na daném člověku, jak se mu bude dařit. Tedy téměř každý.

Z této možnosti jsou často vyloučeni lidé, kteří jsou nemocní, mají neopustitelné / nezměnitelné závazky, starají se o rodinu, pochází ze slabých sociálních poměrů atd. Ale oproti nim jsou ti druzí ve většině.

Ta většina může se svým životem nakládat dle libosti, vzdělávat se, cestovat, pracovat, bavit se a dělat spousty dalších věcí. Každý z této většiny má stejnou možnost něčeho dosáhnout.

Ale neděje se tak. Protože k tomu, aby byl člověk úspěšný, je potřeba několik věcí. Sen nebo cíl, za kterým jdete, silná vůle, disciplína, obětování a někdy i štěstí. A všechny tyto věci jsou pro spoustu lidí příliš náročné. Na objevení nebo obětování.

A tak raději lidé sedí a reptají, i když mohou něco udělat. Nelíbí se vám zaměstnání? Změňte ho nebo běžte podnikat. Nelíbí se vám politika? Vstupte do ní, založte si politickou stranu, staňte se členem politické strany, aktivujte své okolí. Máte málo peněz? Přivydělejte si nebo víc šetřete. Většinu důvodů výmluv lze změnit, až na jedinou. Tou je zdraví.

Takže, pokuď je člověk zdravý, co mu brání, aby měl život takový, jaký si představuje?

V novinách, diskusích na internetu, na ulici mezi lidmi slyším nářky, jak se lidé stydí za to, že jsou Češi. Nejvíce jsou tyto nářky spjaté s politiky a jejich chování. On většinou náš národ je pyšný pouze při sportovních aktivitách, to tu potom každý druhý běhá s vlajkou nebo pomalovaný barvami trikolory. Ale na co jsou vlastně ty stížnosti? Lidé by si měli uvědomit, že mají být pyšní.

Na co? Česko je nádherná země, spousta pěkné přírody, bohatá historie. Narodili se zde osobnosti, které změnily svět - králové, vynálezci, myslitelé, architekti politici, herci, sportovci a další.

Často byla naše země středem událostí, byť ne vždy pro nás byly příjemné. Zahazovat hrdost na svůj původ pro pár hlupáků sedících momentálně na politické scéně je krátkozraké. Politici se mění, odchází, rezignují nebo prostě uplyne jejich čas. Ale naše historie, země a hrdost zůstává. A je jen na nás jak ji uchopíme a jak se postavíme vůči okolnímu světu i vůči sobě.

Přestaňte si stěžovat, změňte svůj život. Lehnout si a čekat na konec umí každý, ale změnit něco, jít příkladem bez ohledu na zisk nebo dokonce i něco postavit, to je daleko těžší. Ale ten pocit z úspěchu, z dobře vykonané práce, ten je k nezaplacení.

Gabčík s Kubišem byli obyčejní lidé, kteří se rozhodli udělat něco pro svou zemi a nakonec za to zaplatili životem, což byla cena, které si byli vědomi od začátku.