“It's okay to admit that you are struggling and to acknowledge that yes, things are pretty f-cking sh-tty right now.”
Říká se, nechval dne před večerem. Jak to vypadalo pod rouškou optimismu na začátku týdne nadějně, brzy mě tahle krátká chvíle nad oblaky opustila a já spadl zpátky. Na redditu a stránkách věnujících se pomoci lidem, kteří už “neví”, tomu říkají “a dark place”.
Když jsem často na internetu dříve skrze roky narážel na články, blogy a příspěvky od lidí s depresemi, problémy nebo prostě v prdeli, nebo když jsem viděl filmy a slyšel písničky, vždycky jsem si představoval tohle místo specifickým způsobem. Kombinace pekla vyobrazeného ve filmu Constantine a limba z Inception. Tma, déšť, Londýn, teatrální představení plné emocí a hořkosti, odehrávající se s pomézním smutkem před očima trpících. Možná to tak jiní lidé skutečně mají. Já ne.
Když sem někdy ve středu zjistil, že super bydlení, které jsem mohl mít v půlce září nejspíš nevyjde, byl jsem ze začátku hodně naštvaný. Musel sem se pak mojí mámě omluvit, že jsem na ní skoro řval do telefonu (i když jsem vědomě prostě neřval na ní, ale jen řval, ona za nic nemohla, ach jo).
“To je v píči, to je prostě v prdeli. Ne ty za to nemůžeš, nikdo za to nemůže, prostě mě to jen vyjebává. Hmm tak jo, díky, promiň, ahoj.”
Sebelítost ke mě přiběhla jak malá hladová opice, před kterou někdo vytáhl z batohu obloženou housku. Na moment mi všechno sebrala a já jí dohonil až někdy teď, když píšu další post. Skvělá nabídka na byt za super peníze, 2+1 na sídlišti (feels like home), ideál. Mámina kolegyně z práce, které ten byt patří, současné nájemníky chce pryč. Uprosili jí, že pokud by si nenašli do září byt, prodlouží jim ho o půl roku. Ti se ale mají, taky je mohla i s jejich miminem poslat ke všem čertům. Ti se ale mají, říkal jsem si.
Každá mince má dvě strany.
Věděl jsem o existenci toho bytu dlouho, už od doby kdy jsem hledal současný byt, o téhle možnosti jsem pak věděl asi týden. Udělal jsem zásadní chybu, upnul jsem se. Byla to moje vstupenka ven, karmický dar o kterém jsem měl pocit, že si ho zasloužím. Lano po kterém se budu moci vyšplhat až k vítěznému říjnu, kde se stane zázrak a já začnu od znovu, od nuly, jako Petr 2.0, nebo spíš Petr 64.5. Nevyšlo to, nejde se na to spolehnout.
Když jsem ten den dorazil do kavárny, kde seděl můj hudební kolega a přítel, společně s mojí kamarádkou, která tam pracuje, a uváděl ho do obrazu - po dvou týdnech se vrátil z tábora - byl sem rozsypanej jak čaj v Bostonském přístavu.
“Jsem rád, že si zpátky.”
Celý den jsme spolu po Praze vibrovali, alkohol mi (zase) dopřál oddych od soukolí mysli, poznal jsem konečně jeho současnou holku. Po cestě domů, hluboko v noci, přes Libeňský most, jsem měl dlouhou opileckou promluvu k měsíci, který se nevinně odrážel od vodní hladiny. Policejní auto, které mě míjelo, mělo nejspíš zapnuté emocionální radary, protože na okamžik zpomalilo, míjejíc můj zahrubo sešitý stín. Zvládl jsem to domů, ráno se probudil a zjistil jsem, že jsem ani před spaním nezhasnul lampičku. To mě docela pobavilo.
I když jsem doufal, že se z toho další den vyspím, k mojí smůle se to nestalo. Asi i díky tomu, že jsem se před spaním nedokázal pořádně napít vody, mě už od rána provázela plíživá kocovina, která rozhodně nepomáhala vytvořit v mojí hlavě ochranný obal pomáhající přežít další den. Temné místo, které jsem navštívil, nebylo jako to, které jsem vídal ve filmech. Chodil jsem ulicemi, ve snaze pomoct si, nějak, a všichni byli stejní. Všechno bylo stejné. Žádná pompa, žádné velké a dramatické výjevy. V mojí hlavě jsem nebyl já.
Volal jsem svojí mámě. Snažil jsem se celý den s někým si psát, ale nikdo neměl čas, nikdo mi nepsal. Nikdo nikdy nemá čas. V ponděli jsem se viděl se svojí kamarádkou s minulosti, bylo to zvláštní a super, dokázal jsem vypnout Petra z roku 2016 a nachvíli být, aspoň pocitově, Petrem z let, které dávno vzal čas. Povídali jsme si o Game of Thrones, o nás, o ní, o ní. Říkala mi ať jí napíšu. Psal jsem jí, ale mám pocit, že mě nechce číst. Mám pocit, že mě nikdo nechce číst. Mám pocit, že jak všichni vědí, že se zrovna nehodlám vymazat z existence, tak semnou nepotřebují komunikovat. Mrzí mě to, často si chci jen psát, poslouchat každodenní shits někoho jiného, moci na něco reagovat.
Máma mi říkala, ať za ní přijedu, že půjdeme do kina.
“Já nechci jít do kina, já chci chcípnout.”
Teď mě to mrzí a těším se do kina. Chodil jsem dlouho, krokoměr v mobilu mi to intimně v noci pověděl, když mi svítil do obličeje. V dálce jsem z Letné viděl blesky, poslouchal monotónní práskání skejtů o beton. Pozoroval jsem ty jezdce a říkal si, jestli taky před něčím utíkají. Nikdo z nich se s nikým nebavil, jen jezdili sem a tam. Při cestě náhodně vybranými stezkami jsem neustále slyšel hudbu, z dálky. Nevěděl jsem, jestli je reprodukovaná, živá, nebo imaginární, a rozhodl jsem se jí sledovat. Našel jsem pak v objetí Národního zemědělského muzea koncert kapely Naked Professors, hráli takový ten námořnický folk. Hráli hrozně pěkně, nejsem vůbec typ na tuhle hudbu, ale v tu chvíli hráli a já cítil, že hráli pro mě.
“...But don’t, sink the boat oohooo, don’t sink the boat.”
Člověk má podle mě fantastickou schopnost dosazovat význam tam, kde není, domýšlet si. Když si vedle mě sedla zcela náhodná slečna se psem, říkal jsem si, proč si sedla zrovna sem. Po chvilce si k ní přisedl nejspíš její známý, celých deset minut, které se zdržel, nic neřekl, pak jen vstal a zahuhňal “že si asi půjde dát pivo někam jinam” (třeba do Karlovek tvl). Nevím už proč, ale ta slečna někdy potom, když se bavila s člověkem co seděl o lavici za ní, řekla (myslejíc jejího psa) “nene, já mám jenom jeho”. Smála se, ale mám pocit, že jsem v tom taky cítil pečlivě schovávanou dávku hořkosti. Na moment jsem měl pocit, že i když jsem tu holku vůbec neznal, tak si nějak na té lavičce bez jediného slova rozumíme.
Dnes jsem se probudil v jiném světle. Ráno jsem hodinu dobrovolně strávil tím, že jsem zkrášloval a sklízel naše moje vypěstované bylinky. Musel jsem si v záchvatu bezmyšlenkovitosti odtweetnout, jak je to skvělý když taková pitomost jako práce s kytkama, dokáže mozek na chvíli dokonale zaměstnat.
Říkala mi, že chce chodit na koncerty, já jí říkal, že já taky, ale mám období kdy je to pro mě hodně nepříjemný. Tak už sem na jednom byl.
Dneska jsem po zkoušce (ve zkušebně), po měsíci jsme se sešli s H. a začli něco dělat. Nechal jsem tam duši, ale ani po 4 hodinách jsem nebyl moc unavený. Bavilo mě to, to snad ani nejde popsat jak. Hrál jsem na bicí, všechno to prostě nějak šlo, a i to nějak znělo. Až jsem se toho optimismu trochu bál. Zítra jdu zas a modlím se, ať je to stejné. Už několik měsíců mám jsem měl problém najít cestu zpátky, k hudbě, k citu, k nástrojům. Hrál jsem, ale nehrál jsem, a pokud se to teď má vrátit zpátky, jsem jedno velké ucho.
Spoustu věcí jsem mohl zvládnout líp, třeba jsem si nemusel kupovat ty blbý cigarety. Nemusel jsem tolik pít. Ale furt tu sem. Každý ráno cvičím. Fotím a líbí se mi to. A konečně jsem napsal tenhle strašně dlouhej post.
