#zkusebna

Chaos.

K seriálu Game of Thrones má postava Littlefingera (malíčka) slavnou větu:

“Chaos is a ladder.”

Nikdy sem jí pořádně nepochopil, tak si jí interpretuji alespoň podle sebe. Nevím ale kam na tom pomyslném žebříku lezu. Některé dny mám pocit, že ani žádný žebřík není, že se mi jde tak normálně jak to jen jde. Jasně, všechno je tupý a oblý jako vyžvejkaná žvejkačka kterou ale máte nevysvětlitelný problém vyplivnout. Ale jde to, prostě to nějak jde, lezete nahoru. Chodíte na zkoušky, v práci se soustředíte i dýl než deset minut, občas se i s panem H. upřímně zasmějete debilně-nevinnému pomlouvání ostatních legračních postav, které se vybarvují na omalovánkách života.

Krom toho, že jsme ze sebe přes víkend sedřeli kůži a vypotili hektolitry potu se nám podařilo vytáhnout do světla ze tmy dvě písničky - třetí od jara pořád leží ještě v komoře - konečně jsme se dohodli na konkrétních obrysech, shodli se na jméně. Když jsem někdy v neděli večer přidal společnou fotku na internet, řekl bych, že vlna emocionální stability dosahovala maxima. Nedlouho potom přišla první nabídka na koncert. Jedna fotka na instagramu a do druhého dne máte koncert. Jak by řekl pan T.:

“Žijeme v úžasné době!”

Ani mě to moc nepřekvapilo, takhle to prostě chodí. Máte známé, hodně z nich neustále něco vytváří, hraje, připravuje akce. Když se za ty roky neprezentujete jako totální kokot a snažíte se to dělat poctivě, někdy se vám to asi vrátí. Jako teď. Ve zkušebně je jiný svět, až to moje sebedestruktivní já občas pekelně sere.

Znáte ten pocit, kdy se máte chvíli dobře, a štve vás to protože chcete být teď naštvaní/smutní/mrtví? Jako když se pohádáte s kamarádem nebo holkou nebo rodičem a on nebo vy pak udělá něco legračního, a vy se zasmějete, ale uvnitř vás to trochu štve. Možná je to jenom můj mentální glitch, každopádně mi to přijde jako jedna z nejzvláštnějších reakcí - uvažujte - na krátký moment něco ve vaší hlavě touží potom mít se špatně. To je přeci zcela proti všem možným fyzickým i psychickým pudům! Co k tomu vede? Je náš mozek už tak složitý, že někdy ve svém klubku vrásek z šedé hmoty vymotá naprosto nesmyslnou myšlenku, nesmyslný pocit? Může být komplexnost našeho vnitřního lidství a sebeuvědomnění zároveň darem i prokletím? Asi jo.

Kouzlo zkušebny, nebo hraní vidím v tom, že je to něco navíc. Když děláte různé věci, aby ten den dokázal skončit s vámi a vaší duší ještě na povrchu planety, máte občas pocit, že je to jen “aby”. Jako načítací obrazovky. Nemusely by vůbec existovat, mohli by jste to vydržet bez nich. Nebo nemuseli. Ale jsou tam, jen aby to čekání bylo stravitelnější. Hah, docela se tomu teď směju. Jak hluboko sem musel spadnout, že přirovnávám můj každodenní život k loading screenu? Nicméně, když hraju, tak tam jsem - fyzicky v místnosti - ale krom toho nějak cítím, že tam také jsem doopravdy. Že to co slyším, jsem já. Neexistovalo by to beze mne. Je to skutečné.

Měla ráda chaos magii, nikdy jsem nikomu nedokázal pořádně vysvětlit, o co se jedná, ale vždy mi to přišlo neskutečně super. Mohla si taky najít tisíc jinejch koníčků, třeba tancování, ale ona si vybrala tenhle. Četla spoustu knih, dělala malinký rituály, kterým pomáhala mě, jiným i sama sobě. Kouzla pro každodenní těžký život. Když jsem jí říkal že je hodná a dobrá, nesnášela to. Pokud celou dobu věděla, co semnou dělá, tak se jí nedivím. Říkala, že není, že je zlá a že všechno co dělá je zjištný a tim pádem špatný. Vždy když vyvolala takovouhle situaci, což bylo ve větší či menší míře pravidelně, celé se to vždy točilo o tom že to, jaká je, je falešný. Asi sem to poslouchal celý tři roky, ale co sem s tím měl dělat? Nejen, že jsem tomu nevěřil, ale ani jsem tomu nechtěl uvěřit. Doprdele, já byl v pohodě, byl jsem pitomej kluk co se protlouká životem, snaží se najít sám sebe a mít se rád, snaží se dělat všechno možný aby ten život byl fajn a nakonec i takovej, no, dobrej. Měl jsem plány a představy, měl jsem všechno vlastně rád, i když jsem asi pořád něco hejtoval. Prostě jsem nebyl dokonalej, ale snažil jsem se. Rozhodně jsem na tom byl ale tisíckrát líp, než celý ty roky předtím, nakreslil bych vám graf, ale jsem hrozně vyčerpanej. Někdy to bylo lepší a někdy horší, ale dlouhodobě byl ten trend stoupající.

Mohli byste říct, že “to by bylo i bez ní” - možná, možná ne. Je to úplně jedno, bylo to tak, jak to bylo. Spoustu věcí jsem udělal sám, všechny ty posraný zkoušky a tour a tak, ale ona tam vždy byla. Vždycky jsem to měl komu napsat, vždycky jsem se měl kam vrátit, měl jsem na co myslet. Některý lidí, pevně tomu věřím, to tak nemají. Všechny jejich úspěchy jsou jen jejich, sebe a partnera rozdělí do dvou parádně oddělených krabiček, které pak k sobě přibližují nebo oddalují. Možná to tak mají všichni normální chlapi, mě dycky říkali, že jsem ta holka v tom vztahu. Mám jednu krabici, a v ní je všechno úhledně poskládané do pyramid. Je to motouz kabelů, které mě propojují s různými aspekty mého života, a ona byla jeden z hlavních vodičů v tom kabelu. Možná jediný vodič. Je to pitomý, ale čtěte dál, to bude ještě horší.

Nevěděl jsem co mám dělat, když mi říkala tyhle věci.

“Ano, máš pravdu, je to celé tak jak říkáš. Jsi zlá, je to všechno jen jako. Nemám tě rád, nemám tě mít rád. Přijímám, že celý ty roky mýho štěstí byly postavený na vykonstruované personě, kterou jsi se obalila. Nezáleží na tom, že mi to prakticky přijde nemožné, a že tomu z milionu důvodů nevěřím - i z milionu jiných důvodů, než jen že jsem byl šťastný. Nezáleží na tom, že to vůbec nedává smysl, že to vyvolává otázky na které nejde odpovědět, že ty mi neřekneš proč a co to má znamenat. Prostě je to tak, protože jsi to řekla.”

Mateřská logika.

Nevěděl jsem co mám dělat, nikdy jsem to nepřijal - neuměl jsem to přijmout! Teď to taky neumím přijmout, nejde dojet rozvrzanou drezínou do stanice akceptance, nejde mi se konečně zvednout ze zadku a jít dál. Pan H. mi říkal, ať na to kašlu, že když to nevymyslím tak to mám zamknout. Měl pravdu, a já se snažím, ale bojím se co se stane až to zas otevřu. A otevřít to budu muset. Vždycky jsem jí to vymluvil - připadal jsem si pokaždé trochu jako terapeut, ale v principu mi to nevadilo, aspoň něco jsem pro ní mohl udělat. Říkal jsem jí proč to tak není, jak to vidím já a jak to cítím já. Někdy nešlo už na otázky odpovídat slovy, tak jsem jen dokola říkal, že jí mám moc rád. Můj táta má taky trochu problémy s emocema, a já jsem to asi nějak malinko podědil. Někdy nedokážu prostě přenést to, co cítím do slov. Prostě to tak je - snažil jsem se jí vysvětlit. Většinou to pomohlo, ale bylo to pro mne hrozně vyčerpávající. Pokud by jste se chtěli zeptat na nejhorší chvíle co mezi námi byly, tak tyhle. Horský dráhy nejistoty a neschopnosti odpovědět na otázky, vyvracení naprosto irracionálních tvrzení, potřeba přesvědčovat někoho, že ho máte rád, že je fajn, že není takový jaký tvrdí, že je. Vy prostě víte, že to tak je, máte svojí pravdu, která nestojí na vašich nebo cizích myšlenkách. Není to vymyšlená pravda. Je to stejná pravda, jako když máte hlad, chce se vám na záchod nebo se smějete a nemůžete přestat.

Věděl jsem, že kdybych se téhle pravdy vzdal, bylo by to hodně špatný. Představte si, že se vám začne chtít jít na záchod, a vy místo návštěvy oné místnosti začnete přemýšlet o tom, jestli je ten pocit skutečný. Nakonec se poserete. Přesně tam jsem teď.

Nakonec, naposledy, už jsem jí nedokázal nic vymlouvat. Ani jsem se nesnažil, nešlo to, cejtil jsem se jako kůň co přeskakuje takový ty legrační překážky, ale nakonec se před jednou, kterou by bez problému přeskočil, zděšeně zastaví, div neshodí žokeje ze sedla. Možná to bylo tím, že to už nebyla diskuze. Když vám někdo do očí řekne, že s vámi už nechce, nechce bejt, co máte říct? Možná jsem se tehdy neměl dál ptát, vzhledem k tomu, že mě teď ty slova pronásledují jak slimáci salát na poli. Ztratil jsem svou pravdu. Konečně se ti to povedlo, říkám si. Rozbila jsi skleněné nohy Atlase, který držel celý můj svět. Jsi šťastná?

Každé ráno se budím, doslova každé ráno, a nevím jestli je tohle skutečný. Všechny ty posraný sny, který se mi zdají už s děsivou pravidelností, mě přiměly nesnášet spánek. Ztratil svou jindy nedocenitelnou schopnost útočiště pro bolavý duše. Musel sem si dnes, hned po probuzení, sednout a začít tohle psát, abych utek od toho co jsem byl zas nucen vidět v kině podvědomí. No, trochu to pomáhá, zamknout to.

Když jsem měl v pondělí zatím poslední breakdown, začal jsem uvažovat o tom, jestli bych si neměl někam zajít. Jsem totálně zmatenej, ze svejch pocitů, ze svejch stavů, ze skutečnosti a neskutečnosti. Atlas leží ve střepech a já fakt netušim jak ho slepit. Svět se točí dál, ale s každou otočkou se řeže o ostatky jeho nosiče. Můžu to zamknout, můžu to zkusit, ale co dál? A budu to pořád já, až se tam, někam ven, dostanu? “Dřív” jsem byl hodně racionální člověk, nebo jsem se o to aspoň pokoušel. Odpovídat na otázky, řešit problémy, analyticky, logicky. Teď to ale nedokážu, bojím se, že přijde chvíle a nebudu to vůbec já.

Někdo mi říkal, že to mám určitě zkusit, někam si zajít, někdo zas, že mám ještě vydržet. Díky, to mi pomáhá v mojí zmatenosti... ale prostě to je těžký, asi, no.

Včera mi ani jeden doprovod nevyšel, tak jsem šel na koncert na Letnou sám. Hodně sem pil, protože mi s tím nikdo nepomáhal (výmluva alkoholika #47) a byl sem nervózní jako prase. Málem sem si ukroutil krk, jak sem pořád hledal nebezpečí s tvojí tváří. Nakonec začala kapela konečně hrát a víno asi taky stouplo tam, kam mělo a já jen poslouchal. Hráli moc dobře, lyrics střílely přesně do mejch terčů a tóny posílaly šípy s děsivou přesností. Celou dobu sem koukal na jednu holku, co tam stála sama. Chtěl sem jí oslovit, fakt nevim proč, asi sem tam prostě nechtěl bejt sám. Neměl sem žádný divoký úmysly, bohužel asi takovej nejsem. Po koncertě si vytáhla sešit a něco si tam začala kreslit nebo psát. Co vám mám říct, čučel sem tam asi patnáct minut, pak sem jí viděl odcházet. Ende. Sem posera. Tak příště. Stejně sem ani nevěděl, jestli můžu. Můžu už? Je to fér, mluvit na cizí lidi, když jste uvnitř nasekaný jak petržel?