#život

Se vším, co mi škodí. Co mě ničí. Bere čas. Zdraví. Radost.

Život.

To je to co si musím(e) zvolit. Každý den. Znovu a znovu a znovu. Protože rozhodnout se jednou nestačí, všechno co je dobrý máme sklon pod/ne-vědomě ničit. Tenhle moderní svět nás naučil hledat a soustředit se na to špatný a brát to jako standard, který máme chtít a být v něm. Porovnávat se, závidět, bát se, zlobit, toužit, nepřát, stáhnout se, nevyčnívat. Pozorovat. A užírat se. Rochňat v negaci, zmaru a beznaději. Věřit, že dobře není a nebude a snažit se nemá smysl, bude to jen bolet a stejně se neuspěje.

A odkud to pramení? Část pochází z rodin, škol, prací a kolektivů. Ale většinový podíl na tom má internet. Sociální sítě. Zprávy. Paradoxně to co můžeme snáz ovlivnit a vypnout a nenechat vstupovat do našich hlav. Paradoxně to do čeho se noříme hlouběji a hlouběji až nevíme, kde je hladina, až ani nechceme zpátky nad hladinu.

Poslední dobou to ve mě všechno pracuje. Že co víme tohle je náš jedinej život. A jakou část z něj už mám za sebou, jakým způsobem, v jakým ne-uspokojení. Bude to stačit? Abych si jednou, až bude opravdu pozdě, neřekla: "Bože, já tak lituju toho, co jsem dělala a neudělala, jak jsem pořád čekala, necítila se dobře a o tom správným pro mě místo žití jen přemýšlela. Bože, kéž bych to mohla napravit, kéž bych ten život nepromarnila."

Tohle mě děsí.

Potkávám starý lidi a jejich špatný zdraví, prázdný pohledy, totální odevzdání a bezmoc, zoufalství ve tváři. A říkám si, jestli si tuhle výčitku pokládají. Vsadím se, že jo. A já tak skončit nechci. Jenže paradoxně mě tohle vědomí paralyzuje. Strachy. Kolik toho je. Jak je ta hora vysoká, až do nebe, vrcholek nad mraky, v nedohlednu.

Vím, že jsem objektivně v těch nejhezčích letech. Mám malý dítě, nikdy už nebude roztomilejší, mazlivější. Konečně vlastní dům. Manželství. Podnikání, co mi dává opravdu smysl, v zárodku. Tělo co už potřebuje péči ale zároveň je pořád v samoregenerativní schopnosti a slouží mi.

A já mám pocit, že pro tu paralýzu se nedokážu pohnout ani o píď. Přešlapuju na místě. Čekám. Bože já furt, celej život, jenom čekám!

Vlastně úplně přesně nevím, kde sr to vzalo, ten strach. Pohnout se. Všechno chápu, všemu rozumím, vím co ne-dělat. Ale konat... mi nejde. Ještě hodinu, ještě den, ještě video, ještě tohle... a pak z toho je nic. Další vzácnej den, kdy jsem udržovala "bezpečný" nic.

Jsem v tom zacyklená. Celý roky se potácím od těchhle záchvatů uvědomění a vzdoru a rozhodnutí zase zpátky k úpadku. Možná to je normální. Možná záleží na tom, že vždycky ty oči zase otevřu. Ale není mi v tom dobře. Chtěla bych se přehoupnout přes ten okraj a balancovat v tý dobrý, zdravý a spokojený škále. Jakože ne ze zoufalství k disciplíně, ale mezi tím, že mám pod kůži dobrý návyky, jen občas se jich držím míň a tak jindy musím na chvilku trochu přidat.

Ne tohle. Ne tyhle extrémy.

Poslední dny jsou tak snové. V noci do snů upadám a ráno se do nich budím. A moje srdce je plné upřímného, čistého citu vůči světu. Nikdy jsem necítila takovou vděčnost za existenci - svou vlastní, i těch druhých. Mám v duši klid a sílu. Kéž by to tak zůstalo napořád.

Na pozadí bolesti se rodí něco krásnýho.

Isključiti tuđa očekivanja, ostaviti telefon po strani i pustiti svet da se vrti bez tebe.

Postat ću hrana jabuci koju je moja majka jela dok je mene stvarala.

Postat ću jedno s zemljom.

Vratit ću prirodi sve što je moja majka uzela da bi me stvorila.

Postat ću isti prah od kojega sam bio stvoren, no drukčiji po tome što je taj prah nekada imao osjećaje.

Isti prah koji je nekada bio prašina je sada prah koji se smijao, plakao, patio, dijelio trenutke s ljudima i pisao ovo.

Jednoga dana ugledat će te moje lice, ali ne i mene.

Jednoga dana uzet ću svoj posljednji udisaj, tog istoga dana nećete moći utonuti u san očekivajući sutra me vidjeti.

Jednom će te se sjetiti upititi poziv, samo kako bi vas dočekala neprekidna zvonjava.

Napustit ću ovaj svijet i na njemu ostaviti sve svoje patnje, no s mojim odlaskom vama ostaviti još jednu patnju koju će te i vi kad tad ponijeti sa sobom.

Neki će tek tada shvatiti kako su olako spominjali slučajnog prolaznika, svoga brata, sina ili prijatelja.

Jednoga će dana i moje kosti odustati, posljednji trag mog lica na Zemlji bit će uništen.

Nad mojim će konačnim mjestom hodati novi naraštaj ljudi.

Ljudi satkanih generacijama ljubavi, no pitanje je hoće li ikada takvu ljubav upoznati.

Hoćete li osjetiti sreću, pripadanje.

Hoćete li otkriti razlog vašeg stvorenja ili provesti cijeli svoj život pokušavajući ga stvoriti.

Na poslijetku, hoćete li uspjeti.

Jedan će dan biti kraj.

Jedan će dan biti taj kada ću napokon znati je li moj prvi udisaj, dah života, bio blagoslov ili kletva.