Jsem zcela obyčejně vyšinutý – jako ostatně
každý člověk, který čte poezii, snaží se pochopit
tedy slít do jedné nádoby
paprsky filosofie a historie a krásy,
jako každý obyvatel tohoto domu.
Zbytek pokoje tone v přítmí,
nade mnou se vznáší stínidlo lampy
kdesi v dálce tlumené okny a závěsy
lze slabě slyšet dunění nákladního vlaku,
z knihovny odkapávají pomalé tóny klavírní věty.
se vznáší nekonečné řady slov,
Dráp v knize – uhořívá knot záložky
chodbou se ozve zvon hodin od sousedky,
s níž jsme na tomto patře sami.
Je jí přes dvě stě let a přistěhovala se sem
společně s krysami počátkem roku 1944.
Zvíře, které chodí zásadně jen v noci venčit na dvůr
dostává až příliš často podobu lidské siluety,
když se společně vracejí z venku a už už
otevírají těžké zaprášené dveře