NePoesie

Lebka v trojrohém klobouku

Zlomyslně šklebila se

Z karty vyložené

Na politý stůl

  Houpalo to

Houpalo to

  Voda byla zkažená

Rum nebylo čím zapít

Nebylo čím zajíst

Chleba zplesnivěl

  A houpalo to

  Houpalo to

  Lano ťukalo do stěny

  A

  Houpalo

  To

  A smrťák se chechtal

Jak moc

přibyla šedivá bradka

a rakovina

Pavel Šrut zemřel

nečetl jsem ho

Zeman na sjezdu fašistů

a komunistů dělá zdravici

Přibyly tulipány a rakovina

Zbytečný

jako kvalitní literatura

který se skrývá za umakartovou deskou pod vanou

v nerekonstruovaných normalizačních bytech.

 Já tam viděl nedávno zbytky

odposlouchávacích drátů.

Dneska si je lidi tahají všude s sebou.

Dobrovolně.

Je to text

z toho ušlechtilého plastu,

který rdousí zemi.

  Báseň z krásného

pevného průhledného

nezničitelného

plastu.

  Z plastu

jako je ve dveřích mrazáků a jatek

Pruhy plastu v průchodu

Mezi halami hned

Nad vepřovou kůží

  Každý verš bude

jeden pruh ve dveřích

Budu hladit

Budu hladit tou básní

  řezníky po tvářích

  Budu tou básní

hladit řezníky

Odcházím vybíhám

                                              …. schody

Zavírám oči

Před prvním úderem zvonu

Hrubé lano napnuté mezi námi

Škrtí Kněz zvedá monstranci

Vypadávají nástroje z rukou

Neopracovaný kámen piedestalu

Kamenný biskup přidržuje vlastní hlavu

Byl to úzký den

S těžištěm u prostějovského nádraží

Poslední plnostupňové

Pivo v tom parnu do vlaku

Neztratil jsem jak Hruška

Sešit s verši Opilý

Byl jsem již notně

Zastávka v Brně

Pohled do očí bolí kolemjdoucí

Nakupuji nasedám na jinou linku

Uháním lesy

Vstříc prokouřenému obložení

Jakoby byla míšenka; kratší zastřižené vlasy. Stála na rohu. Ne víc jak dvacet let. Velké kruhy v uších, exotické rysy, velké rty, náhrdelníky, náramky. Ptám se, proč se rozhodla pro bojové sporty, box? Není totiž úplně vychrtlá, ale i když je štíhlá, má pružnost a svaly. Ukázala mi jeden z přívěsků na klíčích. Byl to nehet palce ruky, který jí kdosi z místních poslal poštou. Provrtala ho a od té doby nosí tuto výhrůžku u sebe. Má se na pozoru i když mě vede úzkou uličkou velmi blízko jakéhosi českého náměstí, ale ulička je již orientální; vstupujeme do malých dveří, na konci uličky sedí na vysoké stoličce zřejmě otec a loupe cibuli. Budí mě telefon…

Zatímco země se točila

Zatímco globus stál na místě

Zatímco globus se točil

Země se zastavila

Zůstala stát

Stála v prachu parapetu

Prach se třpytil proti oknu

Proti oknu kabinetu

Muže co chtěl doktorát

Zastínil globus prašný svět

A země zůstala stát

Zatímco prach se třpytil

A v paprscích slunce

Můžeš jej vidět

Dodnes vát

Já si ho však všiml dříve

 On otočil hlavu, přikýval

A začal zase vyprávět

 Nádražák hovořil

Já jsem naslouchal

Ale ne tak docela…

 Věděli jste,

že slovo ajznboňák

pochází z němčiny?

 Ocel Eisen jedno

Křídlo

havrana na zábradlí

Bahn Dráha druhé

Křídlo

havrana na zábradlí

 Dlouze mne pozoruje

Ticho trvá

Odlétám s ním

 Je ticho

Jen v dálce dole

“RIP, George.” Collage no. 35.

Kdesi v blízkých ulicích

Mne naplňuje štěstím…

  V kterési pohádce byly hodinky

Které zastavují čas –

potajmu zasunutá do kapsy

jako lístek ze zápisníku

s číslem černovlasé dívky z refýže

  Vyplížíš se do tmavých ulic

a budeš zase celou noc

hledat černovlasou

Pavučina mezi parapetem a zažloutlou záclonou

je pevná jako roky toho domu

Pavučina silnější než záclona

Staré noviny lezou z rozklížených rámů

Ulámané kusy silného krémového laku

Mléčného laku

Odstínu lidských nehtů

  Je teskno v těch opuštěných bytech,

ve kterých lze vidět skrz minulost,

až do dvora plného plevelu

a křivých stromů, kdysi ovocných

  Je jako trhlina v laku trhlina v čase

těch ve vlaku tehdy očtených novin

Vybledlé zprávy zabolí svou nedořečeností

svou ukončeností

  Je cosi nepatřičného v každé chůzi

okolo těchto oken

Je cosi sladkého a hořkého na padající tmě

a vznášející se modré televizi,

očích ve vytahaném svetru

vznášející se poslední obyvatelky,

zohýbané voliéře a zašlém akváriu

stále svítícím

  Není voyeur jako šmírák

Voyeur je můj zápisník

Voyeur je kůže otroka,

do které tetuji tyto obrazy

Šmírák jsem já,

když pozoruji ze setmělého průjezdu

propletení podvodních rostlin

v tom zářícím akváriu na balkoně přes ulici –

jsou jako naše končetiny,

když jsme se do toho baráku

chodili kdysi opilí milovat