#gramatika

Gramatika je vlastnost každého jazyka. Je to systém pravidel, podle kterých sestavujete věty. Do gramatiky patří třeba syntax – víte, jak naskládat slova do vět, v jakém pořadí, jaké pády použít, jakou předložku nebo koncovku. Rodilí mluvčí jazyka většinou nepotřebují gramatiku vysvětlit a používají ji zcela přirozeně – gramatická chyba jim zní zvláštně a naznačuje, že daný člověk buď používá nějaký zvláštní dialekt, nebo je cizinec.

Třeba „Petr šla k kadeřník.“ obsahuje gramatických chyb hned několik. Petr je přece mužského rodu, takže šel, navíc by měl jít ke kadeřníkovi.

Bylo by ale chybné myslet si, že pravopis je úplně umělý – není. I pravidla pravopisu vznikají na základě dlouhého historického vývoje a se zpožděním na něj i reagují. Tak časem třeba získalo převahu gymnázium nad gymnasiem.

Pravopis je systém pravidel zápisu jazyka, v mluveném jazyce tedy nemůžeme moc mluvit o pravopisných chybách. Většinou je do určité míry určovaný nějakou vyšší mocí. V angličtině pravopis určuje norma – takhle se to ustálilo, tak to píše většina lidí, tak je to „správně“. V češtině jsou pravidla pravopisu jasně určená naším starým známým – Ústavem pro jazyk český Akademie věd České republiky, což je mimochodem i bezvadné cvičení na psaní velkých písmen. Když určuje pravidla nějaká takováto instituce, mluvíme o kodifikaci.

Pravopis tedy určuje, jakými symboly zastoupíte určité zvuky. To jsou všechna ta pravidla, jaké napsat i/y, jestli jedno, nebo dvě n, kde se píše čárka. A v tom často (alespoň v češtině) chybují i rodilí mluvčí, dokonce vysokoškolsky vzdělaní rodilí mluvčí. I já se občas seknu, většinou když jedu na autopilot.

Jako první si člověk asi říká, že je nějaká divná vazba slovesa. Na to je super zdroj, kde se to dá ověřit! Je to slovník Vallex, aktuálně ve verzi 3.0, kde najdete přehled českých sloves a jejich vazeb. Nepředpokládám, že tam budou všechna slovesa, ale většina toho, co běžný smrtelník potřebuje, tam určitě bude. U těch, kde se chyby dělají hodně často, má ÚJČ poznámku často i v Příručce, ale Vallex toho má podstatně víc. Jenže není snadné dešifrovat, co se tam vlastně říká. Na tom webu je samozřejmě návod, já to teď ukážu na zmíněném slovesu. Celé to odsadím čarou, protože je to spíš zajímavost a (spoiler alert!) problém není v samotné vazbě.

Takhle vypadá heslo slovesa zeptat se:

Vidíte jakési divné zkratky, které jste asi nepotkali, pokud vás na VŠ netýrají syntaxí a teorií valence. Nejdříve máme první lexikální význam, tady jich více ani není.

Pod tím je frame, tedy jakýsi větný vzorec. Je sestavený podle teorie, kdy základ věty tvoří sloveso a všechno ostatní jsou různá doplnění vázaná na to sloveso, základní skladební dvojici nevedeme. Horní index značí, o jaké doplnění se jedná, jestli je obligatorní (nutné, aby věta dávala smysl) atd., ale to není úplně to, co by nás na tom zajímalo. Dolní index značí, v jakém gramatickém tvaru doplnění bude.

ACT je aktant (původce děje) a má dole jedničku, tedy bude v 1. pádu, bude to podmět. Honza se zeptá. ADDR je adresát, bude ve 2. pádu. Honza se zeptá učitelky. PAT je patiens, předmět nějak zasažený dějem, a ten nám umožňuje několik vazeb, možnosti jsou oddělené čárkou:

na + 4. pád – předložková vazba. „Honza se zeptal učitelky na datum čtvrtletky.“

zda – tedy vazba se spojkou. „Honza se zeptal učitelky, zda už oznámkovala písemky.“ Samozřejmě tam může být i nějaké synonymum, třeba jestli.

cont – závislá věta obsahová, která není uvedená spojkou, může jít třeba o nepřímou tázací větu, příslovce nebo zájmeno. „Honza se zeptal učitelky, kdy se bude psát písemka.“

MANN je nějaký způsob, další doplnění, moc nás zajímat nemusí.

Ok, to je určitě strašně zajímavý, ale proč se nelze zeptat na otázku?

Protože zeptat se samo o sobě znamená, že pokládáš nějakou otázku, už to tam je. To doplnění na+4 (předložka se 4. pádem) očekává předmět, na který se žák ptá. A on se neptá na otázku, ale třeba na písemku nebo školní výlet.

Teoreticky bych se mohla zeptat na otázku třeba... Při rozboru nějakého testu. „A paní učitelko, mohla bych se zeptat na otázku číslo 4? Nejsem si jistá, co tam mám špatně.“ Ale to už je předmětem něco... Existujícího, ta otázka je konkrétní, stejně reálná jako ten školní výlet. Neoznačuje tu větu, která ze mě zrovna leze, ale otázku v písemce.