Gramatika je vlastnost každého jazyka. Je to systém pravidel, podle kterých sestavujete věty. Do gramatiky patří třeba syntax – víte, jak naskládat slova do vět, v jakém pořadí, jaké pády použít, jakou předložku nebo koncovku. Rodilí mluvčí jazyka většinou nepotřebují gramatiku vysvětlit a používají ji zcela přirozeně – gramatická chyba jim zní zvláštně a naznačuje, že daný člověk buď používá nějaký zvláštní dialekt, nebo je cizinec.

Třeba „Petr šla k kadeřník.“ obsahuje gramatických chyb hned několik. Petr je přece mužského rodu, takže šel, navíc by měl jít ke kadeřníkovi.

Bylo by ale chybné myslet si, že pravopis je úplně umělý – není. I pravidla pravopisu vznikají na základě dlouhého historického vývoje a se zpožděním na něj i reagují. Tak časem třeba získalo převahu gymnázium nad gymnasiem.

Pravopis je systém pravidel zápisu jazyka, v mluveném jazyce tedy nemůžeme moc mluvit o pravopisných chybách. Většinou je do určité míry určovaný nějakou vyšší mocí. V angličtině pravopis určuje norma – takhle se to ustálilo, tak to píše většina lidí, tak je to „správně“. V češtině jsou pravidla pravopisu jasně určená naším starým známým – Ústavem pro jazyk český Akademie věd České republiky, což je mimochodem i bezvadné cvičení na psaní velkých písmen. Když určuje pravidla nějaká takováto instituce, mluvíme o kodifikaci.

Pravopis tedy určuje, jakými symboly zastoupíte určité zvuky. To jsou všechna ta pravidla, jaké napsat i/y, jestli jedno, nebo dvě n, kde se píše čárka. A v tom často (alespoň v češtině) chybují i rodilí mluvčí, dokonce vysokoškolsky vzdělaní rodilí mluvčí. I já se občas seknu, většinou když jedu na autopilot.