#rwct

“We were stuck at a dead end, but now we can just take little cute girl Salem to Theodore and have her set things straight!”

“Please, don’t call me that.”

Penny takes up the role of Oscar in this AU! The host of a reincarnated Salem, she leaves her aunt Ciel’s farm in search of Roman and his friends.

Cinder does the Jaune thing - slams Penny against the wall, gets more than frustrated, and probably almost sets her hair on fire.

Watts just needs to ... quietly contemplate this. He had a feeling they weren’t being told everything anyway.

Tyrian’s less pissed off than Merc, but trust me, he’s up there.

1. It’s a lot more complicated than it is in canon. Since Blake doesn’t have Em’s Semblance, she ends up firing a smoke bullet into the arena in the middle of Hazel and Oscar’s match (she does this with Merc and Yang too). In the midst of the commotion, Hazel panics and, with Oscar being the only thing moving in the smoke except him, sends out a powerful surge of electric energy from the Dust stabbed into his arms. This forces Oscar to short circuit and his wiring rips him apart from the inside out.

2. Hazel is killed by Jaune. After a particularly ferocious battle of Jaune using golden energy in balls and beams to combat Hazel’s spears and daggers made of Dust crystal, Hazel ends up disarmed with no Aura and no Semblance, so for the first time in ages he’s feeling pain when Jaune’s energy stabs into his back and the sword kills him with a stab through the heart.

3. She does! It’s less than Qrow and it’s mostly wine or champagne in her flask, but her most defining trait according to Whitley is “distracted”, seeing as she’s very vain and looks at herself in a pocket mirror more than she drinks.

4. When it comes to V6 and V7, yes.

5. She certainly does, thought they’re not biologically related. Ironwood’s track record of taking in orphans then ... disposing of them when he doesn’t see any use means people in Atlas, Mantle and Argus are careful to adopt any children before he can get to them. Cinder was one, and so were her siblings - one of them being Bartholomew Oobleck.

“So, why don’t we settle this like hunters?”

SOME ART. FOR ONCE IN MY LIFE. AND NO BACKGROUND BUT WHATEVER. IT’S FINE. It’s fine...

It’s... been a while since I did any big projects. I forgot the last time I did anything this big. I know there are some things definitely wrong (like Ware is supposed to be right handed, Citrine’s supposed to have stockings, and I basically edited a lot of things in PTSAI, among other things), and other things I had to fill the spaces in (I couldn’t tell what some of their weapons looked like, although I gotta say Skull’s scythe came out pretty BAD ASS). But I finally it finished and I’m feeling kind of accomplished? (•́ω •̀ );

Známé bulharské přísloví říká, že kdo neví, kam jde, dojde někam jinam. To je ostatně jeden z problémů kurikulárně koncipovaného vzdělávání, které více počítá s tím, co se vzdělávaní mají naučit, než s tím, co se naučit chtějí. Jde přitom o problém, který si lidé přenášejí ze škol do dospělosti. Buď podlehnou přesvědčení, že již vše ví a že to, co by se měli nebo mohli učit je vlastně zbytečné a nepotřebné, nebo se z nich stávají návštěvníci kurzů v různých střediscích, kde si systematicky vybírají z již hotových nabídek to, co je zaujalo nejvíce.

Metoda „Vím, Chci vědět, Dozvěděl jsem se“ je jednou z metod RWCT, ale má širší uplatnění a význam. Většinou se používá jako metod, která se začne na začátku bloku (sepsáním co vím a chtěl by se dozvědět) a dokončením v reflektivní části analýzou toho, co se člověk dozvěděl. Jde ale o velice jednoduchý přístup k aktivnímu učení, při kterém si vzdělávaná osoba uvědomuje svoji pozici a motivaci a následně může hodnotit získané vědomosti.

Možností, jak ji využít je více – často se lze setkat s tím, že orámovaný naučný blok je unifikovaně předkládán lektorem, což je sice možné, ale nevyužívá to maximálně potenciálu takového přístupu. Jestliže si člověk stanoví, co by se rád naučil, mělo by být přirozeným krokem to, že využije prostředky, které budou tyto jeho potřeby saturovat. Nemusí se přitom probírat tím, co je mu jasné, nebo co ho naopak zajímá jen velice málo, ale může si vzdělávací obsah do velké míry uzpůsobit sám. To předpokládá netriviální schopnosti práce se zdroji, ale postupně vede k získání určité informační gramotnosti, což je výsledek jistě přínosnější.

Většinou se postupuje tak, že je stanoveno téma (člověkem, který se sám vzdělává nebo lektorem) a nakreslí se tabulka se třemi sloupci – Co vím, Co bych se chtěl dozvědět a Co jsem se dozvěděl. Volba tématu je přitom velice důležitá, pokud se zvolí úzce, dá se metoda používat každou hodinu znovu, ale hrozí, že si v ní člověk nic zajímavého nenajde. Pokud naopak se zadá široce, lze očekávat, že bude stanovený plán, který se bude realizovat v delším časovém rozmezí. Lze ji tak využít jak pro dlouhodobější cíle, tak krátkodobé stanovení dílčích drobností.

Důležité u této metody je nejen její obsahotvorný a motivační prvek, ale také poslední třetí sloupeček, se kterým je třeba obzvláště pečlivě pracovat:

Porovnání cílů a skutečnosti je důležitou metodou. Neshodu je přitom třeba objasnit – byla očekávání nereálná, byla špatně zvolená literatura či metoda, našel člověk v průběhu práce něco zajímavějšího?

Je v tom, co se člověk naučil něco překvapivého, co si myslel, že je jinak? Nějaká napravená miskoncepce?

Čemu z toho bychom se rádi věnovali dále? Proč?

Došlo také k nějaké změně dovedností či postojů, nebo jen k předání faktů?

K čemu je možné to, co se člověk naučil využít?

Podobných otázek je možné vymyslet mnoho a jsou zásadní součástí určitého mentorského vedení. Pokud se člověk učí sám, může si na ně zkusit sám odpovědět, ale v tomto případě je ideální mít k sobě někoho do dvojice, který s reflexí mentorsky pomůže. Práce s posledním sloupcem tabulky představuje důležitý krok v uvažování o vzdělávání i učení se, o tom, jak nové poznatky souvisí s naším životem a předchozí zkušeností.

Mnoho technik, které pracují s konceptem aktivního přístupu k textu, se snaží o určitou sumarizaci a propojení textu s myšlenkovým světem čtenáře. Metoda Diamant vychází z konceptu RWCT a právě s takovou sumarizací pracují. Je určená především pro mladší žáky či jako podpora určitého kreativního přístupu k řešení problému. Lze ji doporučit, pokud máme za úkol vytvořit glosu či fejeton o vybraném tématu, a k dispozici máme odborné podklady. Pak se hodí nejen shrnutí, ale také zásobárna sloves a vět, které tato metoda produkuje.

Z hlediska EUR modelu je možné ji použít buď ve fázi uvědomění, kde ji lze spojit s aktivní prací s textem nebo jako sumarizační a reflektivní metodu. Podle mého názoru se ale pro aktivní práci s textem hodí více a umožňuje vytvořit určitý most mezi uměleckými a publicistickými texty a faktickými informacemi, jako podporu tvůrčího psaní atp.

Jestliže se metoda používá pro mladší žáky, třeba v šesté až deváté třídě, může sehrát pozitivní roli nejen v aktivním přístupu k textu, ale také v tom, že se musí vejít do určitých forem či dokonce slovních druhů, což má pozitivní vliv na formování myšlení a rozvoj slovní zásoby.

Postup při aplikaci metody je velice jednoduchý:

Přečteme text

Vytvoříme si centrovanou strukturu (odtud diamant) s tím, že ji vypisujeme od zdola dolů:

Jedno slovo: Téma textu Dvě slova: Jaké je téma podle mě a jaké má toto téma vlastnosti  Tři slova: Co téma dělá, co se s ním děje (slovesa) Čtyři slova: Čtyřslovný syntakticky propojený výraz (jedna věta o tématu, předložky se nepočítají) Čtyři slova: Čtyřslovný syntakticky propojený výraz (jedna věta o tématu, předložky se nepočítají) Tři slova: Co téma dělá, co se s ním děje (slovesa)  Dvě slova: Jaké je téma podle mě a jaké má toto téma vlastnosti  Jedno slovo: obraz či metafora k tématu

S takto získanými informacemi či reflexemi textu je možné dále pracovat.

Z hlediska implementace do výuky či aktivního čtení jde o metodu, která patří mezi nejjednodušší sumarizační nástroje a oproti SQ3R nebo PQRTS, je jistě zábavnější a méně pracná. Pokud tak se sumarizací textu člověk začíná, lze ji jednoznačně doporučit. Hodí se především tehdy, když chceme a potřebujeme znovu interpretovat text, najít v něm něco nového, vtipného, originálního. Už podstatně méně se jeví jako dobrá ve chvíli, kdy pracujeme s odborným textem, který se má stát základem pro naši reflexi v podobě diplomové práce nebo vědeckého článku.

Ve scholastickém období, tedy v raném středověku byla základní formou univerzitního vzdělávání disputace. Jestliže se podíváme na Teologickou Sumu Tomáše Akvinského, tak snadno odhalíme dialogickou argumentačně zajímavě postavenou strukturu – otázka, argumenty pro i proti, odpovědi na argumenty pro i proti a rozřešení. Tento model intelektuální práce je přitom velice důležitý, neboť umožňuje formulovat logicky jasné a pevné závěry, vede k pochopení protiargumentů a zvážení jejich ceny a hodnoty, k formování vlastního postoje na základě faktů a nikoli jen pocitů.

Jednou z nejjednodušších pomůcek, pro takovou formu práce s tématem je T-graf, což je poměrně známá metoda RWCT. Její použití je mimořádně jednoduché:

Doprostřed papíru napíšeme otázku či problém (Je správné přijímat uprchlíky ze Sýrie? Je správné jíst maso?).

Papír přehneme na poloviny a nad pravou částí papíru napíšeme Pro a nad druhou Proti.

Na základě studia materiálů nebo vlastní zkušenosti vytváříme sezname jednotlivých argumentů, které řadíme jednotlivých sloupců.

T-graf se dá použít v různých fázích učení:

Při evokaci slouží pro utřídění současných vlastních postojů. V takovém případě není třeba pracovat s nějakými dokumenty nebo informacemi, student využívá pouze své znalosti.

 Při uvědomění se většinou pracuje se zdroji. Ty může vybrat učitel, ale zdá se podstatně lepší, pokud se je naučí vyhledat student sám.

V reflexní části je možné jej použít pro vlastní shrnutí pro a proti, které člověk získal na základě současného studia problematiky.

Co s takto utříbenými argumenty dělat? Možností je více. Pokud probíhá vzdělávání ve skupině, lze T-graf použít jako základ pro diskusi či dialog o nějakém tématu. Metoda by měla pomoci tomu, že se na nic podstatného nezapomene. Lze jej také snadno využít jako základ pro argumentační eseje, kde máme na jednom místě přehledně shrnuté argumenty z obou stran a psaní eseje je pak jen spojuje a hodnotí.

Po mém soudu možná nejzajímavější je využít scholastickou metodu – totiž zkusit ke každému argumentu, který podpírá názor, se kterým student nesouhlasí vymyslet námitku či protiargument. Postoj je možné hájit až tehdy, když se argumenty druhé strany ukáží být liché, problematické, nekonzistentní. V takovém případě jde o pečlivé analytické formulování nových argumentů, které je mnohem pracnější než první fáze. Výsledek je ale jak intelektuálně cennější, tak také případná diskuse či esej získávají takovým přístupem zcela nový rozměr.

Automatické psaní představuje poměrně variabilní a pestrou skupinu metod s širokým prostorem uplatnění. Využívá se v psychologii a psychoterapii, ale pro nás bude zajímavá především v oblasti rozvoje tvůrčího psaní a kreativity. Základní myšlenka spočívá v tom, že pomocí něj lze aktivovat určitou část mysli (zda je to podvědomí nebo něco jiného ponechme stranou pro psychologii), což může pomoci s psaním a hledáním nových myšlenek či témat.

Může mít významnou roli nejen v učení tvůrčího psaní a kreativity, ale umožňuje se soustředit také na práci s emocemi, sociálními vazbami a vnímáním světa jako takového. Především u osob s nižší emoční inteligencí může práce s emocemi v této metodě být pedagogicky a výchovně prospěšná. Pozitivně se může odrazit také na literární tvorbě samotné, neboť jedincům, kteří s emocemi v textu běžně nepracují, může pomoci s jejich základní identifikací a dalším včlenění do příběhu nebo jiného slohového útvaru.

Někdy se rozlišuje obyčejné automatické psaní a automatické psaní v tempu, ale jde spíše o dělení školní než reálně používané v tvůrčí praxi. Postup u automatického psaní je poměrně jednoduchý:

Zvolíme si téma, o kterém chceme psát nebo přemýšlet. Tento krok není nutný, ale pro většinu lidí zřejmě poměrně praktický.

Stanovíme čas tvorby. Většinou postačí pět minut, ale zkušenější autoři mohou psát i déle. Principem metody je, že bychom neměli s psaním po celou dobu přestat, takže psát o mnoho déle než pět minut bez přestávky může být poměrně náročné jak intelektuálně, tak také fyzicky. Natáhněte si na tento čas minutku.

Většinou se doporučuje psaní rukou z důvodu zapojení jemné motoriky a přímějšího kontaktu s tvořenými slovy. Pokud ale píšete rukou špatně, anebo na to nejste zvyklí (například vás rychle začne bolet ruka), je lepší psát na počítači než se rozptylovat bolestí.

 Začněte psát. Lze psát celé věty nebo jen slova, odrážky nebo fragmenty myšlenek, tak jak vás napadají. Důležité je, se nezastavovat. Jestliže vám dojte inspirace, doporučuje se opakovaně psát poslední slovo či větu. Dříve nebo později vás napadne něco dalšího.

Při psaní se nesoustředíme na gramatiku, neopravujeme chyby atp.

Jakmile skončí časový limit, přestaneme psát.

Nyní následuje rozhodnutí, co dále. Někdo používá automatické psaní jako metodu na rozcvičení se, s textem dále nepracuje a začíná psát svůj text, kvůli kterému se takto rozepisoval. Tato metoda má za cíl odstranit blok z psaní, nastartovat asociace a kreativní myšlení vůbec. Někdo s textem dále pracuje, hledá v něm zajímavé myšlenky nebo nápady, které pak při psaní dále používá. Dle mého soudu tento postup uplatňuje téměř každý, neboť nelze předpokládat, že po práci vše zapomeneme.

Metoda funguje tím lépe, čím méně se u ní člověk soustředí na jiné věci, než na samotný proud myšlenek. Jestliže cítíte, že máte již pevnou strukturu textu v hlavě a jen ji potřebujete přenést na papír, jde o postup většinou zbytečný. Svůj vrchol zaznamenala v surrealistické literární tvorbě, kde představovala základní postup práce s myšlením a texty.

Psaní v tempu či rytmu je velice podobné, postupuje se tak, že se píše stále stejným tempem určitý čas. Pokud se užije například metronom na odbíjení času pro psaní jednotlivých slov, může tato metoda někomu pomoci s udržením proudu myšlenek a koncentrací na asociace a tvorbu samotnou. Doporučuje se psát plynule, ale ne v příliš velkém spěchu, aby člověka ona pravidelnost sice vedla, ale nijak nestresovala.

Často se používá tak, že člověk píše kontinuálně o nějakém tématu a po zadaném čase se k textu vrací a provádí jeho základní redigování – úpravu chyb, stylistiky, struktury atp. Tím, že se člověk v takovém případě při psaní soustředí pouze na obsah, může napomáhat kontinuálnějšímu a konzistentnějšímu vyjádření myšlenek.

Pokud se chcete o metodě dočíst více, doporučujeme následující zdroje:

FIŠER, Zbyněk. Tvůrčí psaní. Malá učebnice technik tvůrčího psaní. Brno: Paido, 2001.