17. 12. 2024 Nemůžu spát. Hrozně mě unavuje pořád dokola přemýšlet, proč jsem pro svět moc divná na to, aby mě někdo akceptoval, ale zároveň evidentně málo divná na to, aby mi někdo uvěřil, když se v momentu naivity svěřím, že mám několik postižení.
Buď nemocná, ale nesmí to bejt vidět. Ale zároveň musí, protože ti jinak nebudem věřit, když nebude. Nebuď mladá nebo atraktivní, to ti snižuje kredibilitu, ale zároveň přece nemůžeš mít energii se o sebe starat, když je ti furt tak blbě, takže je podezřelý, že nevypadáš na umření. Ale nemůžeš si učesat ty vlasy a trochu se snažit, když chodíš mezi lidi? Chronický bolesti přece nemůžou natahovat čas ranních příprav tak moc. Nechoď kvůli tomu pozdě do práce, přizpůsobovat pracoviště ti nebudem, častější home office taky nedostaneš. Slevy za to, že zaměstnáváme kripla berem, ale nepřijmeme odpovědnost za to, že ti systematicky upíráme kompenzace, který jsou naprosto v našich možnostech poskytnout; jiní pracovníci by cítili, že je to nefér, když oni home office navíc mít nemůžou.
Svět je frustrující místo. Já mám například pocit, že je nefér muset vstávat o hodinu dřív než ostatní, protože mi trvá 45 minut udělat si rehabilitační cviky alespoň do tý míry, abych se mohla postavit.
Ale co já o tom vlastně vím, že jo. Šéfová mi během osobní schůzky řekla, že „nevěří na smůlu“, že jsme každý strůjcem vlastního štěstí. Takový hovno vážně může vypustit jen chronicky zdravej člověk.
