že s časem přichází dospělost a ta se nerovná tomu, čemu bych si tak moc přála, aby se rovnala. Takovýto, jak se simík v the sims zatočí s hvězdičkama kolem těla a povyroste o pár centimetrů když má narozeniny. Akorátže my, my to roztočíme se smutkem a vyčerpáním a ne s hvězdičkama. A tak jsem se moc snažila, vědomě si moji radost, dětinskost a hvězdičky udržet napořád, abych mohla být šťástná a šťastnost rozdávat.

A tento rok

přišlo smutnutí

i pro mě

Jakoby se mi moje bezztarostnost schovala pod postel a mojí starostí je teď jí najít,

nemůžu ji najít,

a to, co mi na tom přijde krásný

postupem časů jsem se naučila se trochu odpojit od mých emocí v rámci zachování zdravýho (?) rozumu a vobčas si pripadám jak NPC (jak řiká Toyota Vangelis) a pak ta bublanina vybubublává z podpokličky a když ji sundám tak to trochu bouchne. a já zažívám extrémní nával potlačenejch emocí (umím si to užívat). Po víc jak dvou letech jsem otevřela tumblr a cejtím totální nostalgii sounáležitost a bezčasí a porozumění a smutek zároveň.

su mega vděčná za lidi v mým životě

Jedinej pocit, kterej dokážu plně prožít, je vztek. Šílenej bezmocnej dětskej vztek. Neuhasitelná chuť mlátit s věcma okolo a rozbíjet, i přes to, jak moc iracionální to je.