... no, takže prostě píšu. Tečka.

Spánek nepřichází. Nedivím se, poslední dny zase usínám až ráno. Pozdě ráno. A mám problém se z postele dostat ven. Proč? Protože se mi do reality tak moc nechce. Jenže už ani nejsem ve snění. Já! Já, která sní přes den už od malička. Teď nic! Účelně odmítám snít, účelně odmítám všechno, co s tím souvisí. Něco ve mně umřelo, zlomilo se. A úplně mě to odstřihlo od budoucnosti. Čtu si a vnímám zajímavé věci o životě. Denně si všímám hezkých věcí, maličkostí. Prý to něco změní. Nic, mrtvo. Teď si předělávám jednu z tabulí nad psacím stolem. Už dlouho na tím přemýšlím. Tak hodinu to tu leží a já k tomu dělám sto jiných věcí. Ale uvnitř mě je mrtvo. Baví mě teď dělat náramky z minerálů. Jako kdybych to měla dělat už dávno. A mám úplně šílený pocit, že bych je měla dávat mezi lidi. A to samé se záložkami, kde budou nějaké chytré věty. Nevím, proč to. Jako kdybych měla ten zbyteček něčeho v sobě rozdat úplně. I pocity cítím úplně jinak. Já nevím, nevím, co se děje. Jsem zmatená. Je mi divně. Jsem při smyslech, ale nechápu, co se děje. Jako kdyby fakt už nic nemělo cenu až tak moc... Nevím, jak to říct lépe. #cosetodeje #depression #deprese #potrebujilasku #mrtvo #nechapu #zlomena (v místě Duchcov) https://www.instagram.com/p/CPMnz92rxEf/?utm_medium=tumblr

Občas mi obývací část mého bytu umí vykouzlit krásnou scenérii. Já se dneška bála. Že to bude špatný. Usínala jsem vždycky na deset minut. Pak byla v krámě, pro balíčky. Měla jsem z nich radost. Viděla z vany vysílání od Mišky. A přemýšlela a přemýšlela. A teď zjišťuji, že zas přemýšlím. Něco je jinak. Neumím to rozklíčovat. Ale je. Není to zvyk. Je to ale jiný. Nevím, zda vyhrála hlava a srdce utichlo. Nebo zda srdce něco pochopilo. Nebo je to něco třetího, co neumím popsat. Necítím tam v hrudníku to, co bych měla. A chtěla. Při něčem určitém. A nevím si s tím rady. Děsí mě to. Protože jsem prožívala střídavě "infarkty" a návaly štěstí. A teď je to.... Mrtvý... A já nechci, aby to tak bylo. Chci, aby to žilo. Bylo to krásný. Jako před tím. Jako loni. Jako na začátku. Nebo ne. Chci, aby to bylo ještě lepší. Mate mě to. Zítra je pátek. A já mám stejný strach jako včera, jaký to bude den. Je před půlnocí a už teď se mi svírá strachy žaludek. Zase mám pocit, že by bylo nejlepší se na všechno vysrat. A zase jsem se dostala do stádia, kdy jsem vyčerpaná svou hlavou, negativníma myšlenkama. Kdy nemůžu spát, i když to potřebuji. Zívám, tělo sotva chodí. Takže vcelku klidný den a něco na něm bylo i fajn. A teď je večer a já jedu v děsu a obavách. A mám chuť se už neprobudit. A nejhorší je, že to, co umřelo, umřelo tak moc, že mě už ani tenhle pocit nijak neděsí.... #depression #deprese #suicide #uznemuzu #potrebujilasku #ihateme #sebeposkozovani https://www.instagram.com/p/CPHFF0tLC7o/?utm_medium=tumblr

Znáte to? Máte jeden den fajn, druhý den je poklidný. A blíží se den třetí. A vy máte strach, co se stane. Nebo co se nestane. Tak moc si přejete, aby byl ten třetí den lepší jak ten první. Tak to mám teď já. Tak moc mě den první překvapil... Tak moc! Udělala jsem si náramky. Z korálků. Potřebovala jsem mít i tu druhou ruku obalenou a prostě nějak chráněnou. A moc se mi líbí. Což je dost zvláštní, když řeknu o něčem, co jsem udělala já. Vím, že vcelku umím psát, ale zrovna zručná nejsem. Což mi učitelka na pracovky (nebo co to bylo) vždycky náležité připomenula. Třeba si pamatuji, když jsme dělali z moduritu jakože kalíšek s pokličkou. No, můj se moc nepovedl, jak mi sama řekla. Neměla mě ráda. Ani jako dospělou, když jsem s ní hrála volejbal. Moje maminka má ten kalíšek dodnes schovaný. Proto jsem nikdy neměla odvahu třeba modelovat, protože jsem měla pocit, že na to nemám cit ani vlohy. No, láká mě to. Ale vidím její pohled a chuť mě přejde. Ihned. Zas jsem si něco udělala s vlasy. Tudle jsem tu ukazovala červený melír. No tak je už zrzavý. A koketuji s celou hlavou. Jenže jsem tmavý fototyp a nejsem si jistá tím, zda bych nevypadala jak před lety s půlkou hlavy blond. Ale vždycky jsem chtěla být pihatá zrzka. No, pihy mám, ty maličké na nose, když svítí v létě sluníčko. A ty vlasy.... No, nevím, no. Dala jsem si rizoto a víno. A čokoládový jakože dortík. Pořád to jím a piju. Protože je u mě normální, že jídlo, tu jednu porci, jim v průběhu několika hodin. A dělám k tomu sto dalších jiných věcí. Chtěla bych... Chci, tak moc chci, aby dnešní byl zase moc fajn. Ne, aby byl ještě lepší. Mnohem lepší. Chci mít radost, smát se, cítit srdce, jak skáče a být prostě šťastná. A druhý den zas a zas a zas. Přijdu si zabrzděná. Nebo vyždímaná jako ručník. Utěrka. Něco. Nebo jako neustále padající magnet, který se snaží přichytit. Ale klouže, klouže a najednou je na zemi. A teď zase řvu u seriálu. Achjo. #depression #deprese #potrebujilasku #jsemunavena #potrebujispat (v místě Duchcov) https://www.instagram.com/p/CPEm9a0r9lu/?utm_medium=tumblr

Jako dítě jsem chtěla být neviditelná. Nevyčnívat, nebýt vidět. Splynout s okolím. Jako dospělá jsem zjistila, že vidět jsem. Někdy mi to nevadilo. Někdy mi to vadilo úplně šíleně. Někdy jsem si to "užívala", líbilo se mi, že ve mně někdo vidí něco víc. Někdy jsem zase nechtěla, aby někdo viděl cokoliv. Teď jsem zase neviditelná. Ve finále mi to nevadí. Žiju si ve své ulitě. Jenže na druhou stranu bych chtěla, aby někdo to "něco" viděl. Dnes jsem potřebovala něco vědět. Nedozvěděla jsem se nic. Žádný náznak, žádné znamení. Jen to bolelo. A pak jsem se podívala z druhého okna, jen náhodou. A byla tam, duha. Krásná, dvojitá. Úplně mi dodala naději a sílu. Teď sedím u seriálu, mám zapálenou svíčku, hlad a šílenou žízeň. Dala jsem si novou předložku s delfíny do koupelny. Chci si to tu trochu pozměnit, předělat. Kyra se se mnou hodně mazlí od včera. A já pořád ne a ne najít tu chuť k existenci a k vylezení z ulity. Přiznám se, že se to ve mně pere. Ta chuť se na to vykašlat, definitivně. Prostě to vzdát. Přijde mi, že jsem všechno zmeškala. Že nic, co jsem si přála, se stejně nevyplní. Že to hezké už tu bylo. A že je načase už prostě odejít. Tu možnost tu mám. A hledám každé stébelko kolem sebe... #depression #deprese #sebeposkozovani #suicide #potrebujilasku #potrebujipomoc #jsemunavena (v místě Duchcov) https://www.instagram.com/p/CO_CZu8rTlW/?igshid=amhqv5ixkhqs

Myslím, že jizvy na vnitřní straně mého levého stehna se nikdy neztratí. Jsou hodně vidět. Nemám ráda své nohy. Prosím, neberme teď v úvahu to, že někteří by za ně dali cokoliv. Já to vím. A tyhle řeči mi vážně v sebelásce nepomáhají. Vždycky jsem měla stehna bez té mezery. A vždycky jsem snila o tom, že mi chlap v rámci svádění zajede pod sukni a tak dále. Stalo se to jednou, co si pamatuji. Byl to kluk o několik let mladší (první mladší, asi to odstartoval, haha), což jsem se dozvěděla později. Ale to není k tématu. Zajel mi tedy pod noční košili a řekl, cituji: "Ale co to je?" Fakt, pamatuji si to, i když je to zhruba deset let zpět. Prostě čekal mezeru. V tu chvíli bylo fuk, že jsem se dostávala z anorexie, že jsem poprvé řekla nahlas, že jsem byla znásilněná. Že jsem měla hezký zadek, vosí pas. Neměla jsem mezeru. S tím klukem jsem pak chvíli chodila. Byl spíš ale nejlepší kamarád. A navíc mě podváděl. Od té doby jsem na sobě sukni nebo šaty měla minimálně. A nikdy v rámci erotiky. No a dívám se na různé profily, kde jsou o dost silnější holky. Krásné, odvážné, milují se. A jsou milovány. I s tou chybějící mezerou mezi stehny. I bez vosího pasu a pevného zadku. I s velkými ňadry a špekem. Smějí se, jejich partneři je objímají a milují. A já na to koukám. A koukám i na svá stehna bez mezery. Na špek na břiše. Na své tělo, které tu je a funguje, snaží se. A já řvu, protože mám prostě už tolik let v hlavě myšlenku, že jen jako hodně štíhlá a křehká můžu být šťastná a být milována. Že jen tak mě chlap může nosit v náručí. A říkám si, že když zase hodně zhubnu... Třeba pak... Ale pak si stoupnu před zrcadlo a vidím se celá. A snažím se říct si, co se mi na sobě líbí. Nos, barva očí, vlasy, hlas, pihy, nehty. V tu chvíli se ozve ta myšlenka a já už jen kritizuji. Svůj obličej, nehezký úsměv, tváře jak sysel, úzké rty, celá postava, výraz tváře, tiky... Na těle se objevilo pět nových náplastí. S opičkami. A já přemýšlím, za doprovodu tiků, zda by nebylo nejlepší porušit ty sliby, že to dám a budu žít... Omlouvám se. Ale já už to ukřičené ticho vážně dál nezvládám....... #depression #deprese #tics #ppp #disorderedeating #suicide #sebeposkozovani (v místě Duchcov) https://www.instagram.com/p/CO4Eh9GrFJo/?igshid=1h12dzhjv7gu9

Snažím se. Vážně. Čestně můžu říct, že se opravdu snažím. Fungovat. Zvládat to. Věřit. Držet a čekat. Žít. ... Ale je to boj. Prostě nevím, nejde to jen tak si "langzam" existovat a najet na to hezký. Pořád si hrozně moc lidí myslí, že jsem Mrzout, nic hezkého nevidím, nejsem vděčná, lalala. Ale tak to vůbec není. Já ty maličkosti vidím, oceňuji. Sakra, prožívám je daleko daleko více a hlouběji jak běžný člověk. Ale stejně jsou ty myšlenky v hlavě zničující. Odstranila jsem všechny profily podporující PPP. Sleduji teď jejich opak. Sebeláska sem, přijímání těla tam. A já tu krásu vidím. Ale ne v sobě. Fakt nemůžu říkat a učit se říkat, jak jsem krásná nanaňah. Ne. Já to potřebuji slyšet, cítit, pak to můžu přijímat. Sleduji lidi, co na sobě pracují. Plnohodnotně jí, cvičí, žijí přítomností. Ale necítím, že je to i moje cesta. Zkoušela jsem, ale mně to hrozně brnká mimo mou strunu. Nikdy nebudu člověk, co vstane brzo ráno, řekne si před zrcadlem cosi o kráse a sebelásce, dá si kafe a kaši, opečuje se a zacvičí si, zaběhá, nalíčí, nahodí šaty a s úsměvem vyrazí jako dokonalá žena do víru světa. Jsem kvůli tomu méně člověk? Nebo nejsem správná žena? Jsem díky tomu odsouzena k samotě? Přijde mi, že asi jo, když nejsem dle měřítek. A víte, co? Já na měřítka seru. Seru na ně od mala. Vždycky jsem stála mimo metr a nikdy mi to nevadilo. Tak proč se teď snažím do jednoho nacpat? Jsem, kdo jsem. Já. Poslední dny zase v depresi. Zase s Neurolem. Zase unavená, ale spím. Ale jsem to já. Snažím se být šťastná. Ale přijdu si spíš víc a víc vycucaná jak bonbon. Nevím už, jak na sebe. Jak neztrácet sílu, víru, život... Všude kolem synchronicita, které ale přestávám rozumět. A nevím, nerozumím, nechápu. Vydržela jsem dva dny bez žiletky. A už mám zase všude jizvy. Nohy se nehojí. Ruce, škoda mluvit. Ale je to jediná chvíle, kdy jsem v přítomnosti a naprosto uzemněná... A hrozně, hrozně moc mě to děsí, protože už jedu zásadně nad žílou.... #depression #deprese #sebeposkozovani #potrebujilasku #nedavamto #cosezivotem #cobudedal (v místě Duchcov) https://www.instagram.com/p/CO3oAWELecR/?igshid=t98nsocvbves

Původně jsem chtěla dát sérii všech svých květin, ale ostatní fotky jsou foceny horizontálně, takže to nejde vidět celé... Ták nic. Nicméně tohle je Pan Fíkus. Našla jsem ho asi rok něco zpět ořezaného a zkrouceného v bio popelnici, ještě v Ústí. A donesla si ho domů. A on ukázal, že chce žít. Začal obrůstat, košatit se. Sice už se nenarovnal, ale žije! A já jsem na něj tak pyšná. ❤️ Já se teď učím žít. Nechci o tom psát, protože se bojím, že se to může pokazit. Je to divný. Protože cítím vděčnost, raduji se z maličkostí. Ale takové to veliké, to silné, tam cítím spíš prázdno. Tedy jo, cítím v srdci život. To se tak blbě píše, achjo. Ale... Já nevím, no. Kyrunka se už dva dny se mnou hodně mazlí. Myslím, tedy jsem si jistá, že jí chybí chlap. Teď je zrovna o mě opřená. Hmm, cítím perníček. Ale intenzivně, hmm. Zase se mi zhoršují tiky. O něčem si sním, prožívám to. A začnou tiky. Zvukové. Je to šílený, protože jednak za chvíli mám díky tomu mžitky, páč se pořádně nenadechu. No a druhak jsou to hezké "sny", ale mám z nich prd. Večer jsem si zase vzala Neurol. A pořezala se. Přijdu si jak v kolotoči. Občas se zastaví, vykouknu, vylezu, ale když se snažím od něj odejít, tak mě zase vtáhne, když se rozjede. A točí se a točí... Potřebuji do sekáče a do antikvariátu. Ale teď to počasí... Všichni jsou nadšeni ze sluníčka. Já si přijdu jako šmoula Mrzout. Nemám ráda slunce. Jako jo, mám. Ale ne tolik, ne vedro. Když je na mikinu, tak super. Ale ne na triko. Cítím se moc odhalená. Ne vůči ostatním, ale vůči sobě samé. To samé, když jsem venku sama a rozpustím si vlasy, či si vezmu sukni nebo boty na podpatku. Vedle partnera ano, sama se hrozně bojím. #ficus #depression #deprese #tourette #tics #potrebujilasku #sebeposkozovani (v místě Duchcov) https://www.instagram.com/p/COvSN6ULENc/?igshid=mbly50mwa0ox

S depresí se potácím životem, co si pamatuju, že si pamatuju. Nevěděla jsem, že se tak jmenuje. Ale už tehdy byla dost zničující. Teď její jméno znám. Snažím se o ní mluvit. Ale je to boj se mnou samou, protože jsem naučená na úplný opak, ač se to nemusí zdát. Ještě jsem nešla spát. Nejde to. Mám plnou hlavu. Myšlenek, slov, snění... Je toho tolik, že to ve skutečnosti není vidět, slyšet. Jen, když zavřu oči, vidím tu černou smět barvených informací. Jako když voskovkami zabarvíte papír, použijete všechny barvy a papír je úplně překypující naloží barevnosti. Pak to zalijete tuží. A po zaschnutí začnete psát, čmárat, kreslit... Barvy vylezou, ale černá bude stále vidět. Vítejte v mé hlavě.... Jsem unavená. Přijdu si jak bez zážehové jiskry. A snažím se teď poznávat více sama sebe. Své reakce. Své znamení. Porovnávat s tím, co už o sobě vím. Je to mazec. Něco se mi třeba i líbí. Něco zas tak moc ne. Ale čím více se poznávám, tím více sílí touha, aby to poznal taky někdo jiný. Jenže i přesto je ve mně už tak moc zakořeněná samota, že se mi jí nechce vzdávat. Chci se vyloupnout. Pořádně. A celá. Ale to dokážu jen vedle někoho (ne, fakt, nepište mi opak, tohle vím nejlépe já sama). Na druhou stranu se ale tak moc bojím dalšího zklamání, že jsou mé myšlenky dost často o tom, jak to nevyjde, zkazí se to, přijde jiná... Já vím, že musím myslet na pravý opak. No a čím víc se o sobě učím, tím více mi vadí takové blbiny, co se různě sdílejí jako pravda a lidi jim věří a každého pak poučují. Třeba to, že musíte nejdřív milovat sebe, aby někdo mohl milovat vás. Vždycky, když na něco takového narazím, doslova cítím v sobě nesouhlas. Máte to stejně? Že když něco vnímáte jako vážně blbost, úplně to cítíte v sobě? Já jsem díky #hsp hodně pocitová, prožívám vše až fyzicky. Fakt všechno. Takže u mě neplatí, že bych to tak prožívala proto, že je to nezpracované. Prdlajs. To je další blábol. Nebo spíš nevhodně používané slovo na nesprávné věci. Asi mi upadne hlava. Potřebuji spánek, poslední dny zase šíleně moc. Ale v noci se mi nechce spát. Přijde mi kouzelnější než den. Dny bych nejraději úplně vymazala....... #poznavamse #potrebujilasku #depression #deprese #zasenespim (v místě Duchcov) https://www.instagram.com/p/COo5x7hLLDg/?igshid=65o6ij8d3x1h

Ještě nedávno bych o sobě řekla, že jsem mimo jiné taky až moc trpělivá. Řeklo by to o mně hodně lidí. Že na mém místě by se dávno na to vykvákli. Že by na to tu trpělivost neměli. Tato vlastnost mi nikdy nebyla cizí, nikdy mi nechyběla. Až teď... Všechno vyžaduje čas. To hezký, i to špatný. Než květina vyroste, než pustí kořeny, chce to čas a péči. A nechat ji být. Dát jí tu možnost vyrůst. To je základ. A tohle všechno já moc dobře vím. Teoreticky jako trpělivec, co sám potřebuje hromadu času díky #hsp . A prakticky jako nadšená pěstitelka květin a sepisovatelka. A pak přijde oblast, ve které jsem si nikdy nebyla jistá. A plesk. Ostatní vidí nervy ze železa a trpělivost. A já přitom žádnou nemám. Včera jsem si udělala playlist hudby proti nájezdu deprese. Je napůl taneční, napůl moje milovaná, napůl instrument, napůl pěvecká. Některé písničky jsou pro mě nové a od zpěváka či skupiny, které jsem neměla ráda, protože pár let pro mě byli až moc hraní ve společné domácnosti. Od bývalého partnera. Teď je poslouchám, řvu u jedné, u druhé se tu nadšeně kroutím do rytmu. Ale to řvaní převažuje. Píšu novinku, mám rozečtenou další knihu, tentokrát vtipnou. V hlavě se mi hrozně plete minulost a přítomnost. Minulost dávno opuštěná s tou, díky které je přítomnost. Dokola si opakuji, že vše má svůj čas. Jen to chce půdu, vodu, slunce a čas. Nechat to být. Řvu a vyčítám si, že jsem třeba udělala někde chybu. Srdce je křehké a mozek vymýšlí další a další věci, myšlenky, otázky, které mu pokládá. A ono si zpětné přehrává včerejší zprávu, aby odolalo všetečným otázkám. V uších sluchátka, v nich hrozně moc nahlas směs hudby. Hlava bolí, oči pálí, tiky jedou. Zpívám, jedu si v rytmu. Umělecká duše, oděna v šarlatový šat, u pasu meč kovaný Měsícem a na zádech obrovská křídla. Dlouhé vlasy jí splývají mezi nimi. Je připravena bojovat za druhé s černou Temnotou. S odhodláním položit na blízké svůj život. Ale kde má dost trpělivosti, aby poslechla srdce? #umeleckaduse #deprese #depression #tics #vsemasvujcas (v místě Duchcov) https://www.instagram.com/p/COikGIoLsfX/?igshid=16buao01wrpay

Přestane to někdy bolet? Přestanu si to někdy vyčítat? Přestanu se, když to někde vidím, bít do hlavy, brečet a nenávidět se? Dokážu to někdy překonat natolik, abych tomu zvládla čelit, když jsem s tím konfrontována? A pochopí taky konečně lidi, že to může být x let zpět, ale pořád ten strach mám? Nebo to budou dokola lidi považovat za něco, co jsem dávno měla přejít a nechat v minulosti? Jak? Jednomu jsem to odpustila, pochopil to, přijmul. Trvalo mi to. Druhý si běhá po světě, vlastně pro něj to bylo fajn. Pro něj jsem to prostě chtěla, pro něj to bylo tak super, že mě konfrontoval v průběhu času několikrát. Tohle jsem nikdy nikomu neřekla. A nenahlásila to. Já tomu totiž věřila taky. Že jsem dobrá jen na tohle. A myslela si, že si to tím vyléčím. Že na nic jiného nejsem dost dobrá, nejsem hodna lásky. Je úplně jedno, jestli si teď myslím, že jsem lásky hodna. Stejně to bolí, stejně se bojím kontaktu a dotyku, stejně se bojím, že zase bude odpor zbytečný. Že zase nedokážu říct ani slovo, ani se nepohnu, jen si budu přát zmizet... Přestane to někdy vystrkovat růžky a bodat do slabin? Přestanu se někdy bát, že ho potkám? Dodnes ho dokážu popsat, vidím ho nad sebou. V některých mých příbězích se k tomuto tématu vracím, postavy to prožívají. A já s nimi. Ale stejně to nijak nepomáhá. Neléčí se to. Nemůžu mu odpustit. Ani sobě. Nemůžu. #rapevictim #znasilneni #nejene #nomeansno #depression #deprese #sebeposkozovani (v místě Duchcov) https://www.instagram.com/p/COY_XRpLpur/?igshid=1100p1mxz6mhu

Řekla bych, že se bolím celá. Zní to blbě, což. Zní, no. Ale tak co, tohle jsem já. Tuhle jsem četla, že zda se jako znám. Že abych milovala, musím znát. Nemusím. Nepotřebuji. Musím cítit, abych milovala. Ale přemýšlím o tom, zda se znám. Ono to zní hrozně hloupě. Ale plno lidí se opravdu nezná. Taky se pořád dokážu překvapit. A neustále o sobě zjišťuji věci, všímám si drobností. A miluju to na sobě. To zní ještě blbějš, já vím. Já vím! Ale prostě: - nikdy neukousnu jablko na jeden zátah, pokaždý nadvakrát. - kdykoliv slyším hudbu, poklepávám do rytmu, vážně kdykoliv, kdekoliv, hlavně rukou o stehno. Miluju rytmus! - většinou si zpívám v hlavě hudbu, kterou byste u mě staženou nenašli a nikdy bych si ji ani nepustila, fuj... - neustále máchám rukama jak v baletu. Při koukání na film, při čtení, při jídle, ve vaně, venku... - když se hodně směju, jakože hodně moc, chrochtnu. A odvalím se, brečím, mám záchvaty smíchu a nejde mi přestat. A dokážu se rozesmát během vteřiny, což nikdy nikdo nechápe, čemu se směju. - nesnesu falešný tón. Nikdy, nikde. S tím má hodně lidí problém, protože začnou s tím, že ať si to zkusím sama, když jsem tak chytrá. Zatleskám, ale stejně hodím ksicht, když to je falešný. Tahá mi to uši, prostě to tam slyším. - čtu očima, čtu to "nahlas" i v hlavě, abych četla pomaleji. Což většinou nestíhám. Když tedy zrovna nemám při čtení tiky. Kdybych to nečetla i v hlavě, tak co pár vteřin jen otáčím stránky. A ano, opravdu si pamatuji, o čem čtu. - mám částečně fotografickou paměť. Nevím sice, co je tam napsané, ale vím, na jaké je to stránce a v jaké části. - a vážně jsem si myslela, že synestézii mají všichni kolem mě. Zjištění, že ne, mě na dost dlouho zabrzdilo. A jo, jsem zase ve výjimce, protože jak stárnu, rozvíjí se více a více (jako Tourett). Jsem taková obří kniha. Barvená, místy potrhaná, dost stran chybí. Ale některé se zase dají rozevřít jako leporelo. Psaná písmem, které vidí jen málokdo. Vtipná, vážná, smutná, tajemná, těžká na přečtení, natož pochopení. Nedám se zařadit. A i když nemám dokonalou obálku, naopak je plná jizev, čmáranic a vypadá jako salátové vydání, kdo i tak přijde blíž, vidí pravý opak. #itsme #tojsemja #hello (v místě Duchcov) https://www.instagram.com/p/COV8xmCLrDs/?igshid=1ewqzgytjli6w

To je, prosím, sada mých záložek. Nepočítala jsem se. Ale vidno jich málo není. A to jich mám ještě dost v knihách... Dneska jsem vlezla na váhu. Jakože teď bych to neměla dělat. Protože prostě ženské dny a to jsem pumlíč. A protože žeru. A protože PPP. Ale já vážím stejně! Já nevím, jaký z toho mám mít pocit. Jako jo, jedna moje část chce číslo nižší zhruba o 20 kg. Druhá část ale nechápe. Zjistila jsem, že patřím do skupiny závisláků na fíkusu. A to jsem myslela, že mám tohle jen u fialek a kopřiv. 🤔 Mám lepší rozsah na levou nohu, ale pravé koleno (podkolenní jamka) zlobí. Taky se o něj před lety zastavilo auto z boku. Nicméně zrovna radost z toho nemám, protože při chůzi zatím dobrý, ale při józe bolest jak 🐷. V noci jsem si sponkou do vlasů opravovala lampičku na čtení. Baví mě to. Jako jo, šroubovák je lepší, no, ale jak je to fyzicky a titěrný... Ňahňaňah. Nutně potřebuji víc květin. I kdyby jen list na zasazení. Prostě do 30 kusů dobrý, ale od 40 už potřebuji 50, 60, 70... A ne, dnes koupené dvě máty se do toho nepočítají! Myslím, že ten úplněk, co teď byl, mě zazdil. A rozebral na součástky. Úplně. A nějako mě zapomněl složit. A já si snažím zahnat myšlenky na to, jaké to bylo přesně rok zpět. Ale moje paměť si myslí, že je to super mi to připomínat. No, není, fakt není. Květen. Lásky čas, že? Já to mám tak v únoru. Za dva měsíce od května by mi mělo být zase o rok více. A já to letos slavit nechci. Loni jsem byla poprvé na narozeniny úplně sama. Magických 33... Letos si chci zalézt pod peřinu a vypustit ten den. Rok. Svět. Všechno... #depression #deprese #uznemuzu #vycerpana #zlomena #ppp #poruchaprijmupotravy (v místě Duchcov) https://www.instagram.com/p/COTZNupLj3r/?igshid=18kbr9xmcwc9s

Myslela jsem, že to dneska dám. Fakt, že to dám. Že si to nějak uvědomuji a vidím, co je špatně. Už už jsem to cítila ve svých rukách. A je večer, je mi zle, řvu do kapesníku a nechtějte vidět, jakými slovy jsem popsala papír vedle sebe... Zhasla jsem. Úplně. Shořela jsem jak papír. Rozplynula se jak mlha. Jsem vyčerpaná, jak se mi hlava nezastaví. Reálně to není o tom, že by mi to v hlavě jelo a něco pořád mlelo. Fakt ne. Ono to tam jen sedí. Sedí a dloube. A bolí. Bolí a bolí. A já to přebíjím další a další bolestí, aby to konečně bylo ticho! Ale není. Jen to řve z jiné strany. Moc hlučné ticho...... Obdivuji vás a děkuji vám. Vám, co tu jste a reagujete, čtěte. Zůstáváte. Protože plno lidí odešlo, když jsem poprvé spadla. Když jsem se přestala smát. Přestala jsem svítit. Najednou už jsem nebyla zajímavá. Nebo přišel někdo zajímavější. A když odešel a někteří se vrátili a viděli, že pořád nesvítím, zase odešli. Jenže tohle se prostě děje. Každému majáku jednou dojde světlo. Některý už svítit nikdy nezačne. Ale to neznamená, že je bezcenný. Sakra, já nejsem bezcenná! Řvu a píšu něco, co přece dávno už vím. Mám svou cenu. Vysokou cenu! Vidím to. Vidíte to vy. Tak proč jsem vyhaslá? Proč jsem jak maják, co je podemletý náporem slané vody, která do něj bije ze všech stran? Ty vlny jsou daleko větší jak já. Zničily mi lampu. A zatopily sklep. Okna jsou rozbitá, schody se rozpadají. Zdivo opadává. A barva bledne a padá spolu se zdí. A já nevím, co s tím. Jak se opravit. Kde vzít tu sílu. A stále si říkám, tam uvnitř hlavy, zda není lepší celý maják strhnout. Protože k čemu je lidem rozpadající se maják? Jakou má funkci? Jo, tohle mám na sobě ráda. Jak barvitě dokážu popsat, co se mi děje. A jo, může to znít jako výmysl choré mysli. No, je načase přiznat si nahlas, že jsem umělecká duše. A ten talent asi nějaký mám. Nicméně takhle se vážně cítím. Hlava mi pod náporem bolesti vyčerpává zbytek těla, který je už tak vyčerpaný tím, že je žena. Za pár chvil. Mám šílený hlad, všude mě pronásledují 2, 21, 14, 123, 19 a datum mého narození. Je to všude! A ne, ne a ne, fakt si toho nevšímám schválně! #deprese #depression #vycerpana (v místě Duchcov) https://www.instagram.com/p/COQz84gLQpC/?igshid=1lrme5jmvzx50

Noc byla krutá. Ráno taky. Mám pocit, že včerejší den stále neskončil. Chápu, proč se nemá na Neurol pít alkohol. Já ho jenom zapila, abych rychleji zapůsobil. A stalo se. Ve dne jsem usnula, jenže se probudila kolem desáté večer a to, co se dělo... Reálně jsem zvažovala konec. Viděla jen ten. Moc chci poděkovat mým třem sudičkám, které si se mnou psali. Tak nějak jeden začal, když mlčel, ozval se druhý, pak třetí. Střídali se. Ani ale o sobě nevěděli. A každý mě tu jiným způsobem držel a držel mě celou. David. Pájula. Míra. Měli jste spát. Měli jste mít hezký večer. Ale drželi jste mě.... Děkuju.... Musela jsem si po bytě rozsvítit lampičky, anděly, svíčky na baterky. Asi jako takové to světlo na konci tunelu. Nakonec jsem si četla i. Tajemství a Sílu podvědomí. Nevím, proč jsem po nich sáhla. Ve skutečnosti jsem si jen chtěla dát blíž k sobě rozečtené knihy. Dnes jsme s mamkou byly v květinářství. Mám tři další květiny. Meduňku, extra pálivou papriku a fialovou kopřivu. Zamilovala jsem se do mučenky, chci Monsteru. A asi i nafukovací byt. A navíc tam mají keřík šeříku! Ani jsem neměla sílu zakrývat své jizvy. Nešlo to. Prostě jsem s těma ubrečenýma očima a jizvama byla venku mezi lidma. Stejně jsou všichni zamyšlení. Teď mám opět puštěný film D-tox (tak nějak) a piju tu meruňku. A až teď mi došlo, že na nervy je vlastně třezalka. Nevadí, zas ale krásně voní. Dám si do ní rýmovník. Ten mi roste pěkně do spirály. Stejně bych nejraději spala... #depression #deprese #sebeposkozovani #omlouvamse #nezvladlajsemto #nejsemstastna #nemamnato (v místě Duchcov) https://www.instagram.com/p/COODtFSLy_2/?igshid=1c5h5npnt4iji

Právě jsem zapomněla, jaké fotky jsem přidala. Meh... Jsou některé staré, jiné zas tak ne. Ta první je ze závodů pár let zpět. To je vlastně i ta s helmou ve stylu Robokopa. Kde vyplazuji jazyk, je buď doHasná nebo schůze. Ta poslední jsou mé fotky, které má moje maminka vystavené doma. Ty jsou hodně staré. Některé. Taky je tam Kyra ze včera, kdy spala jak zombie. Eda na mé hlavě. A ta kočka s kusem mé hlavy je moje první, Mia. Je jí asi 18 let a žije s mými rodiči. Byla na ně zvyklá. Dvě jsou vtipné, nové. Ty oči a ta rebelka. To jsem byla tak nějak já. A jsem já pořád. No a pak je tam obrázek dvou lidí. Robina a Markéty. Robin má Markétu rád. Markéta je zamilovaná do Robina. Ale nevěří si. Trápí se. Nechce ho k sobě pustit. A tak hledá všemožné důkazy, proč by to nemohlo vyjít. Hledá je venku. Hledá je v sobě. Vždycky nějaký najde. Robin dostal modré oči. Ale měly být zelené. Jenže... A tak zůstaly modré. Myslím, že kdyby byly zelené a neměl až tak upravené vlasy, mohla bych své jméno zaměnit. Ostatně na Markétu jsem se narodila. Robin se jmenuje celým jménem (nic, jsem to zapomněla.) A přesně tohle jméno jsem o tři roky později našla na schránce u souseda v Ústí ob několik paneláků. Nevěděla jsem, že se tak vážně někdo jmenuje. Markéta je Grimmová. Když jsem jí dala celé jméno (rok 2016), netušila jsem, že mi bude spíš prokletím. Markéta je po mé babičce a Grimmová po pohádkách bratří Grimmů, jejichž knihu dal před lety tatínek mamince a stále ji má. Je už potrhaná jako Markétina duše. Já nejsem Markéta. Jsem její autorka. A ona má se mnou společnou částečnou minulost a současné diagnózy. A pár lidí. Vím, že dost věcí se různě překrývá a je občas zmatek, co říkám já a co ona. Ostatně proto ji podepisuji a má vlastní profil. Ale nejsem blázen a nežiju dvojí život (nevím si rady s jedním, natož dvěma)❗ Nebudu ale kecat, že její iniciály pro mě znamenají víc než jen ji. A to je věc, se kterou si nevím rady. I když občas tvrdím tvrdošíjně opak, na náhody nevěřím. Je úplněk. Zítra tedy. Zítra pro mě je důležitý den. Pro to v hrudníku. Ono se těší. Tetelí. "Vždyť jde jen o zprávu a ani nevíš, zda bude nějaká reakce!" okřikuje ho mozek. A já se bojím zítřka. (v místě Duchcov) https://www.instagram.com/p/COJJAKvrOEH/?igshid=1jtxdiqtu5nm0

Fotka z doby, kdy jsem šla s mamkou a nejmladší neteří do lesa. Přemýšlela jsem, zda tenhle profil nezrušit. A nenechat čistě jen @grimmovam na věci ohledně mého psaní. To, co sem píšu, je prostě to, co prožívám. Kdy se snažím ukázat, že ... Co se vlastně snažím ukázat? Že jsem blázen? Nejsem! Že jsem chudinka? To vůbec ne, tak se ani nevnímám. Že jsem zachmuřená osoba čekající na smrt? ... Kdo mě zná osobně, ví, že většinu času jsem byla veselá, cáklá, pořád jsem se smála. Nebo byla nenápadná, když jsem nebyla mezi svými. Tichá voda... A myslím, že mezi svými taková stále jsem. Že i když tady popisuji ten pád do propasti, venku, když se tam odhodlám, jsem pořád ta cáklá. Ale i tohle je má součást. Už nikdy se tiků nezbavím. A hrozně mě ubíjí, jak mi to někteří neustále tvrdíte. Jak, sakra, můžete říct, že se to určitě nezhoršuje? Kór, když vám píšu, že se to zhoršuje? Vy to vidět nechcete, ale tohle jsem já! Tohle bude navždy mojí součástí. Takže co se snažím ukázat? Že to, co prožívám, zažívá i dalších dost lidí. Denně bojují nejen sami se sebou, ale i s těmi, kteří jejich pocity neustále shazují. A raději mlčí, protože sotva se ozvou, sotva poprosí o pomoc, vždycky se ozve někdo, kdo je sejme. Že jsou fňukny. Že každý má trápení. Že jsou lidi na tom hůř. Že musí být pozitivní. Bla bla bla... Přitom by stačilo, kdyby jim místo nevyžádaných rad (které jsou k ničemu) napsal třeba Jsem tu. Slyším tě. Řekni mi, co můžu udělat. Nebo mlčel... Myslela jsem si, že když o tom začnu mluvit nahlas, že to pomůže mně. Lidem kolem mě. Že nás to nějak spojí. Nebo aspoň trochu pochopí, že když už něco řeknu, tak to taky myslím vážně. Protože můj problém je, že když mi něco je, tak se uzavřu. A v té bolesti se motám. Třeba při žlučníkovém záchvatu jsem odmítla jít k lékaři několik hodin, dokud jsem bolestí nebyla vyčerpaná. Protože jsem myslela, že to zvládnu a nebudu přece obětovat. A kdo si tímhle prošel, ví, jak moc a dlouho to bolí (žlučník mám od roku 2016 venku, na Algifen alergii). A tohle mám u všeho. Jenže mám pocit, že to stejně plno lidí nechápe a vidí mě jako fňuknu........... #deprese #depression #tics #tiky #tourette #volaniopomoc #sebeposkozovani (v místě Duchcov) https://www.instagram.com/p/COEE32srVRM/?igshid=4argfrz0eute

Přesně takhle mě hlídá, když je mi zle a snažím se schovat v koupelně. Přesně takhle tam nejdřív stojí, pak sedí, když vznikají jizvy. Přesně takhle mě upřeně pozoruje. Nemám ráda víkend. Mohlo by se říct, že je pro mě vlastně stejný jako kterýkoliv jiný den. Ale zas tak úplně přesné to není. Víkendy jsem byla léta zvyklá trávit s někým. Ať už šlo o závody, pak partnerský vztah. I v tom nejhorším období, co jsme měli, víkendy jsme byli spolu. No dobře, vedle sebe. Fajn, tak ne vždycky celý ten víkend. Ale nebyla jsem sama. Teď, co jsem se úplně odsocializovala (občas vídám mamku, jinak komunikuji se čtyřmi lidmi po zprávách, občas jich je víc, občas jeden), mi to o to víc bolestněji připomnělo, že jsem sice nebyla šťastná, ale nebyla jsem sama. Já totiž samotář jsem. Vždycky jsem byla. Potřebuji samotu jako odpočinek na dobíjení díky hsp od lidí. Ale i tak samotu bytostně nenávidím. Děsím se jí. Je to až moc blízký přítel, který vás dusí ve snaze být vám co nejblíže. Když vám to zkusím co nejvíce přiblížit, tak já natahuji levou ruku k životu, který vidím za sklem. Jsou tam lidi, příroda. Mí blízcí. Je to tam živé. Jenže moji pravou ruku drží slečna Deprese. Zatíná do ní drápy, až mi praská a krvácí kůže. Ana mi šeptá do ucha, že tam, v tom barevném světě, o mě stejně nikdo nestojí, protože nejsem dost. Kdo chce pořezanou holku, která má tiky, nenávidí se a je tlusté prase s hnusným úsměvem? Pan Tourett mě drží pod krkem, takže lapám po dechu, snažím se nadechnout. Ale nejde to, je moc silný. Paní Samota mě hladí po vlasech a se smutným úsměvem říká, že už navždy budeme spolu. Že mě nikdy neopustí. Že ona mě nezklame, nezlomí mi srdce. Že pro ni jsem někdo. A tak pouštím ruku podél těla a otáčím se za svými společníky. Všichni se tváří vážně. A já poslušně kráčím k nim. Nechám se stahovat do jejich náruče a snažím se neslyšet ten veselý hlas z venku, který volá moje jméno.... #depression #deprese #samota #tourette #ppp #anorexie #sebeposkozovani (v místě Duchcov) https://www.instagram.com/p/COBRFSprzak/?igshid=zl1uh56v2zy3