80 let od vzniku protektorátu. Co to znamenalo pro český sport?
To výročí nikdo neslaví. Středa 15. března 1939. Sníh, déšť, zima, vztek, německá armáda v ulicích českých měst. Od nastolení protektorátu uplynulo letos 80 let. Zánik Československa se logicky dotkl i sportu. Situaci výstižně ilustruje dobový tisk.
Byly to převratné změny. Už od vzniku druhé republiky na podzim 1938 se o demokracii nedalo moc mluvit, vše se sjednocovalo, „zjednodušovalo“, centralizovalo. A hledala se jednoduchá řešení. Sport si však držel výsadní postavení - byl československým reprezentantem a posiloval národní uvědomění. Věděli to i cenzoři z ministerstva vnitra. Například v neveřejném tiskovém pokynu z 10. října 1938 se píše: „Články, které by přinášely útoky na representanty a zodpovědné funkcionáře celonárodních organisací a institucí jako Národní rada, Československá obec Sokolská a pod., buďte potlačeny.” V novinách byli oslavování branci - sportovci jako příklad pro ostatní.
Budoucnost ale nebyla růžová a okleštěné Československo mířilo rychle ke svému konci. Ještě 10. března zasedal Klub sportovních novinářů, který se chystal uspořádat setkání Čs. všesportovního a Olympijského výboru. Události ale nabraly rychlý spád. Vyhlášení protektorátu předcházelo v pondělí 13. března ukončení sportovních styků se Slovenskem. O den později vznikl Slovenský štát a za dalších 24 hodin napochodovali vojáci Wehrmachtu do Prahy.
„Svébytný“ sport a národ
Němci se snažili vytvořit zdání legitimity okupace. Často zaznívala slova o svébytnosti a autonomii. Sport nevyjímaje. Zpravodaj LN zjistil „na směrodatných místech“ již několik dní po okupaci, že „Čechům, kteří ve sportu jak známo hrají velkou úlohu, bude i nadále ponechána volnost, aby si pořádali svoje zemské hry, ježto v německém sportu nemohou vystupovati lidé cizí krve“.
Národní politika psala: „Jestliže nám svébytnost celého našeho národního života byla tak jasně zaručena samotným Vůdcem a říšským kancléřem Adolfem Hitlerem, pak bychom si přáli, aby se tato svébytnost začala u nás trochu živěji projevovat i ve sportu.“
Sport měl posilovat národ. „Svým posláním se dává tělesná výchova do služeb jednotlivce, národa a společnosti, musí však býti uchopen její význam v nejširších vrstvách národa a umožněno její všestranné provádění opatřením dostatečného počtu prostředků a odborně vyškolených vychovatelů,“ psalo se v lidovkách.
Novou situaci normalizovala po březnové okupaci i Národní politika. „Jak se dalo očekávat, nastává po dobu přestavby našeho veřejného života určitá přestávka také v našem životě sportovním. Nicméně klidný průběh posledních dnů zdá se nasvědčovati tomu, že sportovní provoz bude v dohledné době opět zahájen.” Mimochodem, na opětovné zahájení sportovní činnosti neměla dobré vzpomínky Slavia. V derby se Spartou týden po vzniku protektorátu prohrála potupně 0:5.
Olympijské hry v Helsinkách, potyčky na Letné a represe
Sportovní skutečnost nebyla pěkná. Už 23. března byla zakázána činnost židovských fotbalových klubů. Na prvního máje byl zrušen za potlesku protektorátního tisku profesionalismus. (Ovšem jen na oko. Díky náhradám fungoval dál.)
Probíhaly také přípravy na olympijské hry, které se měly uskutečnit v roce 1940 v Helsinkách. Sport byl „sbližovatel národů”. Český tisk už pracoval podle nového zadavatele - německých okupantů. „Úžasný úspěch her v Los Angeles byl překonán fantastickými výkony v Berlíně a vnější rámec nepodaří se Finům překonat,” psaly na konci března LN.
Sport jako sbližovatel národů moc nefungoval. V jednom z posledních mezistátních utkání s účastí Čechů se výběr Prahy utkal 8. června 1939 na Letné s nejlepšími fotbalisty Berlína. Utkání skončilo vítězstvím domácích 2:0 na hřišti i v hledišti. Diváci na Němce pískali a vojáky Wehrmachtu v hledišti napadli i pěstmi.
Záminka na další potlačování sportovního života v českých zemích byla na světě. „Pan říšský protektor nařídil, aby byl na území Protektorátu uvalen čtrnáctidenní zákaz pro tento druh sportovních akcí, aby představenstvo pražského svazu, který se jeví za českou stranu zodpovědné za zápas, bylo na 14 dnů vzato do ochranné vazby, aby Češi a české svazy už nesměli nadále hrát v zahraničí a nakonec aby němečtí hráči a německé svazy ze staré Říše už v žádném případě nebyli vpouštěni na území protektorátu,” píše se v zápise německé bezpečnostní služby Sicherheitsdienst.
Češi sice ještě na podzim vycestovali k zápasu do Německa, ale doba byla zlá. Sovětský svaz na podzim napadl Finsko, olympijské hry v Helsinkách byly zrušeny. Blížil se úplný konec mezinárodních sportovních kontaktů. V lednu 1943 Jiří Stanislav Guth-Jarkovský v Náchodě zemřel ve věku 81 let na mrtvici, olympijský výbor zanedlouho pod tlakem nacistů ukončil činnost a majetek pod hrozbou zabavení „dobrovolně“ předal do úschovy Českému všesportovnímu výboru.
Prvorepublikoví sportovci byli vlastenci. Organizovaní, odhodlaní, se silnou vůlí. A takoví lidé se nemohou tyranům hodit. Nebyly to lehké časy.
Saša Kliment
Autor je komunikační konzultant, někdejší šéf komunikace Českého olympijského výboru a fotbalové Slavie.
