My Sigmund Freud Complete Works Reading Challenge

Freud calls upon cancelling the taboo between the doctor and the patient when it comes to the sexual issues because he thinks that sexuality plays a significant role in the diagnosis of the neurosis, mainly neurasthenia and neuropsychosis.

Různé poznámky ohledně vědeckých výzkumů a prací, především lékařského významu (zvířecí fyziognomie, lidské tělo, kokain a jeho působení v medicíně a na člověka atd.)

Sumarizace předchozích zjištění formou přednášky/proslovu.

Sumarizace předchozích zjištění.

Freud contests some of the theories of his teacher Charcot whom he always highly regarded. However, he can’t identify with the theory that all neuroses come from heredity, not after his knowledge gained by his practice and especially not in case of hysteria. He gives reasons with factual arguments that he consequently describes in the order according their importance.

The first of the factual argument concerns affections of the said patient. Freud points out that it’s not possible to unambiguously say that something his hereditary just based on the family anamnesis. It is necessary to focus on statistical research and then form a theory. He also concerns himself a lot with hereditary dissimilarity than with hereditary similarity – that in the family there can be predisposition of a neurosis but it all depends on the life of the patient and his/her willingness to yield to the predisposition. The disorders can’t be handled like common illnesses and health problems that are passed on from one member of the family to the other. The heredity doesn’t explain how it’s possible that psychological disorders claim just one member of the family for example and not the whole family.

He further expands it in his second factual argument where he divides aetiology of neuroses into three classes – predispositions (heredity), concurrent causes and specific causes. According to his opinion, that is the only way how a neurosis can emerge in a person.  Concurrent causes don’t always have to be present and they aren’t able to cause the neurosis by themselves, however, they are an important evidence of a present illness in the patient. They can be cause of aetiology of hysteria, obsessions or neurasthenia, but also of epilepsy, Parkinson diseases, diabetes and many others.

In the scope of specific causes, he focuses mainly on the sexual instinct and how its inadequate satisfaction leads to many neuroses. He considers it significant especially in the case of hysteria and he was led to this idea by the psychotherapy treatment he started to apply with Breuer. He lists the cases of his patients who were sexually abused since their early childhood and they took this trauma and practices to their adulthood which only deepened their disorder.

V této stati Freud zpochybňuje některé teorie svého učitele Charcota, jehož si vždy nesmírně vážil. Avšak na základě svých poznatků z praxe se již nemůže ztotožňovat s teorií, že veškeré neurózy mají původ v neurotické dědičnosti a už vůbec ne v případě hysterie. Svá tvrzení opírá o faktické argumenty, které následně popisuje v pořadí důležitosti, kterou jim připisuje.

Jedním z prvních faktických argumentů se opírá o pocity daného pacienta. Freud především poukazuje na to, že nelze jednoznačně říci, že je něco dědičné pouze na základě rodinné anamnézy. Je třeba se zaměřit především na statistický výzkum a teprve poté začít formulovat teorii. Hodně se také zaobírá nejen dědičnou podobností, ale i dědičnou nepodobností – tedy v rodině může existovat predispozice pro neurotické poruchy, ale vždy to závisí na prožitém životě dané osoby, zdali se této predispozici podvolí. S poruchami tedy nelze nakládat jako s běžnými nemocemi nebo zdravotními problémy, které se skutečně přenáší z jednoho člena rodiny na druhého. Dědičnost totiž nevysvětluje, jak je možné, že psychologické poruchy postihnou např. pouze jednoho z členů a ne celou rodinu.

To také dále rozšiřuje ve svém druhém faktickém argumentu, kdy rozděluje etologii neuróz do tří tříd – předpoklady (tedy dědičnost), souběžné příčiny a specifické příčiny. Jedině tak lze, dle jeho názoru, dojít ke vzniku neurotické poruchy u člověka. Souběžné příčiny nemusí být přítomny vždy a samy o sobě nejsou schopny neurotickou poruchu vyvolat, nicméně jsou důležitým důkazem přítomnosti nemoci pacienta. Ale stejně tak jako můžou být součástí etiologie hysterie, obsesí nebo neurastenie, mohou být také příčinou epilepsie, Parkinsona, cukrovky a mnoha dalších.

V rámci specifických příčin se zaměřuje především na sexuální pud, a jak jeho nedostatečné uspokojení vede k mnohým neurotickým poruchám. Zvláště to považuje za důležité u hysterie, díky jejímuž léčení společně s Breuerem prostřednictvím psychoterapie, přišel na tento nápad. Upozorňuje na případy svých pacientů, kteří byli sexuální zneužívání již od raného dětství a pochopitelně si toto trauma a praktiky přenesli do dospělosti, což pouze jejich narušení prohlubuje.

This article that Freud wrote was an answer to the criticism of Mr. Löwenfeld who points out that Freud is not able to prove his theories and so his main demand to separate certain neurotic states and neurasthenia falls with it.

Freud summarizes his findings he stressed in his original paper, mainly the separation of certain neurotic states from plain neurasthenia and their subordination under anxiety neurosis which cause is often the disturbance of healthy sexual life – either willing or unwilling sexual abstinence, sexual intercourse without gratification, coitus interruptus etc.

When he published this paper, he was aware that his main thought wasn’t anything new and the medicine already counts with, but Freud had the feeling that not enough. He is aware that the published article had a lot of deficiency – his research wasn’t founded by any evidence, mostly accidental and it didn’t contain any scientific methods. However, he didn’t have it in mind, the goal of the article was to catch the reader’s attention and let him to form his own opinion.

Then he analyses individual points of the criticism. Firstly, he mentions the preparedness on anxiety neurosis and the role of fear. Although the fear is the main cause and reason of hysteria and traumatic neurosis, it’s not the case of anxiety neurosis – that one is based on somatic sexual tension that was isolated from its physical nature. Löwenfeld argued against it that the anxiety attacks can be caused by fear alone and he cited one of his cases. Freud doesn’t deny this – he also cites some similar cases of his from his practice. But he points out that Löwenfeld didn’t go deeper with his cases while he did and he shows on them how they had the origin in the sexual instinct.

Second Löwenfeld’s point was that he was a witness of appearance and disappearance of the anxiety without altering the sexual life of the patient. Freud agrees with this but he suspects his critic that he solved only the current state and didn’t care about the problem further. He was also able to cure the anxiety states with the help of therapy and medication but he was also aware that it didn’t have to be the end of the problem. Moreover, the anxiety neurosis doesn’t develop out of nothing but there must be a summation of individual attacks – similarly to alcoholism. Löwenfeld could meet only with one individual attack. Freud also denies the theory of heredity of anxiety neurosis – heredity is not prone to alternation and if it’s possible to treat the anxiety neurosis with the help of therapy, then it can’t reside in it. He keeps standing behind his opinion that there exists a specific ethological factor for anxiety neurosis which can be replaced in its operation by stock noxae in quantitative sense, but not in the qualitative one and that this specific factor determines all other forms of neurosis – whether the neurotic illness manifests itself depends on the load of nerve system (proportion of the capacity of the burden).

The third reproach isn’t that interesting for Freud but he mentions it. Löwenfeld reproached him for that his theory lacks in the explanation of the occurrence and absence of anxiety attacks in its individual phases. He pointed out that the attacks occur in particular situation and if the patient avoids such situations or he’s able to paralyse the effect with the help of some precaution, the attacks won’t occur – independently from his sexual life. Freud answers on it that what Löwenfeld described is more similar to phobias that are causing the anxiety states but that aren’t and weren’t the subject of his theory. He also reproaches him in return that he didn’t notice the certain periodicity in the sudden anxiety attacks that occur mainly during the menstruation in women and men’s nocturnal emission.

Tento článek, který Freud sepsal, byl odpovědí na kritiku pana Löwenfelda, který poukazuje na to, že pokud Freud není schopen své teorie prokázat, padá i tím jeho hlavní požadavek na oddělení určitých neurotických stavů od prosté neurastenie.

Freud zde rekapituluje své poznatky, které v původní stati vyzdvihl, především oddělení určitých neurotických stavů od prosté neurastenie a jejich zařazení pod úzkostnou poruchu, jejíž příčinou je nejčastěji narušení zdravého sexuálního života – ať už chtěná či nechtěná sexuální abstinence, pohlavní styk bez uspokojení, přerušovaná soulož atd.

Když tuto stať publikoval, byl si vědom, že hlavní myšlenka není ničím novým a medicína s ní i často počítá, ačkoli Freud měl pocit, že ne příliš dostatečně. Je si vědom, že publikovaný článek měl spoustu nedostatků – jeho výzkum nebyl ničím podložený, spíše náhodný, neobsahoval žádné vědecké postupy. To však ani neměl v úmyslu, cílem článku bylo upoutat čtenářovu pozornost a nechat ho zformovat si vlastní názor.

Následně rozebírá jednotlivé body kritiky. Za prvé se zmiňuje o připravenosti na úzkostnou poruchu a roli strachu. Ačkoli strach je hlavním důvodem a příčinou hysterie a traumatické neurózy, u úzkostné poruchy tomu tak není – ta je podložená somatickým sexuálním napětí, které bylo odtrženo od své fyzické podstaty. Löwenfeld proti tomu argumentuje, že úzkostné ataky mohou být zapříčiněny pouhým strachem a cituje jeden ze svých případů. Freud, to nevylučuje – sám uvádí několik podobných případů ze své praxe. Poukazuje však na to, že Löwenfeld možná se svým případem nešel nikdy příliš do hloubky. U svých případů naopak ukazuje, že všechny z nich mají původ v sexuálním pudu.

Druhým Löwenfeldovým bodem bylo, že byl svědkem toho, jak úzkosti přicházela a odcházela aniž by se změnil sexuální život pacienta. Freud toto samozřejmě uznává, ale podezřívá svého kritika z toho, že prostě vyřešil jenom momentální stav a dále se o věc nezajímal. On samozřejmě byl také schopen vyléčit úzkostné stavy pomocí terapie a medikace, ale byl si také vědom, že to nemusí být konec celého problému. Navíc, úzkostná porucha se nevyvine jen tak z ničeho nic, ale dochází k ní „sumací“ jednotlivých ataků – podobně jako u alkoholismu. Löwenfeld se tedy mohl setkat pouze s jedním dílčím atakem. Freud také odmítá jeho teorii dědičnosti úzkostné poruchy – dědičnost není náchylná ke změnám, a pokud lze úzkostnou poruchu vyléčit pomocí terapie, nemůže v ní také spočívat. Nadále si také stojí za svým názorem, že zde existuje specifický etologický faktor pro úzkostnou poruchu, který může být ve svém průběhu zaměněn za nahromaděné trauma v kvantitativním smyslu, nikoli kvalitativním a že tento specifický faktor určuje všechny formy neurózy – zdali se neurotická nemoc následně projeví, závisí na zatížení nervového systému (úměrně možné kapacitě nést dané břímě).

Třetí výtkou se Freud nepříliš zabývá, ale i tak ji zmiňuje. Löwenfeld mu vyčítá, že jeho teorie nedostatečně vysvětluje výskyt a jeho absenci úzkostných ataků v jejich jednotlivých fázích. Poukazuje na to, že ataky se vyskytují především v konkrétních situacích, když se pacient těmto situacím vyhýbá nebo je schopen paralyzovat jejich dopad prostřednictvím nějakého preventivního opatření, ataky nenastanou – nezávisle na jeho sexuálním životě. Freud na to v odpovědi říká, že to, co Löwenfeld popisuje, se spíš zpodobňuje s fobiemi, které způsobují úzkostné stavy, ale které nejsou a nebyly předmětem jeho teorie. Také mu obratem vyčítá, že si nevšiml určité periodicity náhlých úzkostných záchvatů, které se vyskytují především v období ženské menstruací a mužských polucí.

Freud takes over after Breuer and focuses in detail onto used and possible ways of psychotherapy. He adds that the following words are just his because he doesn’t want to belittle the results of his colleague. He considers the method of “talking out” as absolutely successful but he has a problem with hypnosis. During his research, he often bumped into the problem that not all people could be hypnotized. He also came across the issue of where is the line between neurosis and hysteria.

At first, he focuses more on the second problem. According to his opinion, all neuroses come from the sexual instinct. It’s also very problematic to find a case of a raw hysteria in the patient. In most of the cases, it’s hysteria combined with other neurosis that were either already present or they were developed as a consequence of hysteria.

Then he emphasizes one of the conditions of the talking therapy so it would work – the patient must have a confidence in the doctor. There must be a close relation between them because patients won’t talk with a stranger about certain things. The doctor then must be patient, he must be aware of the time-consuming duty and he must be willing to listen.

Then he returns to the first problem he mentioned and that’s that not all patients are willing to get hypnotized. He was able to solve this problem in quite smart way. Firstly, he asked the patients to close their eyes and concentrate, or even he asked them to lie down if it was more comfortable for them. Then he asked them to focus on the particular thought and assured them that they could remember. Eventually, he found out that because of the instinct of defence some of the patients didn’t want to remember. He then proceeded to support their hypnosis-like state with a touch on their forehead or the head itself so he would conjure up an illusion of thinking process. To his surprise, the method was successful. However, he points out the necessity to force the patients to tell him everything that crosses their mind. Even the merest seemingly unimportant thought might lead to unlocking of their problem. To imagine what he means, Freud mentions a couple of cases from his practice.

Freud přebírá po Breuerovi žezlo a jde detailněji s popisem použité a možné psychoterapie. Sám dodává, že následná slova jsou pouze jeho, protože tím nechce znevažovat výsledky svého kolegy. Metodu „vypovídání se“ považuje za naprosto účinnou, avšak má problém s hypnózou. Dle svého bádání totiž přišel na to, že ne všechny osoby se dají zhypnotizovat. Zároveň narazil také na problém, kde je hranice mezi neurózou a hysterií.

Nejdříve se podrobněji zabývá tím druhým problémem. Podle jeho názoru veškeré neurózy vycházejí ze sexuálního pudu. Také je velice vzácné nalézt v pacientovi surovou hysterii. Ve většině případů se jedná o hysterii zkombinovanou s dalšími neurózami, které buď již byly přítomné, nebo se vyvinuly následkem hysterie.

Dále Freud výrazně zdůrazňuje jednu z podmínek pro fungování mluvící terapie – pacient musí mít v lékaře naprostou důvěru. Musí mezi nimi vzniknout blízký vztah, protože pacienti se s některými věcmi prostě nebudou svěřovat cizím lidem. Lékař tedy musí být trpělivý, musí si uvědomit, že ho to bude stát hodně času a musí být ochoten naslouchat.

Poté se vrací k prvním problému, který předestřel, a to že ne všichni pacienti se dají zhypnotizovat. Sám se s tím popral velice chytrým způsobem. Jednak pacienty žádal, aby zavřeli oči a koncentrovali se nebo si i lehli, aby jim to bylo příjemnější a prosil je, aby se na danou myšlenku zaměřili a ujišťoval je, že si určitě dokážou vzpomenout. Posléze však přišel na to, že díky obrannému instinktu si někteří z pacientů prostě nechtějí vzpomenout. Jejich hypnóze podobný stav tedy podpořil doteky na čelo nebo hlavy, aby tím vyvolal iluzi myšlenkového pochodu. K jeho úžasu byla metoda úspěšná. Poukazuje však na nutnost pacienty nutit k tomu, aby mu řekli doslova všechno, co se jim vybaví. I nepatrná zmínka zdánlivě nesouvisející může vést k rozklíčení jejich problému. Pro představu Freud zmiňuje pár příkladů ze své praxe.

Theoretical part more or less summarizes the previous findings and examines them in details as opposed to the preliminary discussion. It focuses on the question whether the hysterical phenomena is idiogennic, thus caused by ideas. Breuer denies this theory and emphasize on the contrary that he and Freud used the term “hysterical phenomena” on purpose in the preliminary communication and not just “hysteria” because they did not have in plan to claim that the result of their research is exclusive and their theory is the only one right. They are aware of that the hysterical phenomena occur from various causes and in various forms. Breuer mainly points out that there is a necessity to distinguish between symptoms that are of real medical origin and those that are caused by hysteria. Both kinds of course deserve the treatment but it differs according to their cause of existence.

Then a medical part of the thing comes with description of intracelebral tonic excitations, mainly from the point of view of two extreme conditions of central neurotic system – the state of complete waken state and state of dreamless sleep. Although we don’t know much about dreamless sleep because we can’t determine so far what happens in a human being, we know more about a sleep with dreams. While all the ideas, senses and incentives in the sleep with the dreams have only abstract form and they don’t cause direct physical reaction, the waken state demonstrates most of such stimuli by contrast. Breure then focuses on physical manifestations of human emotion including the sexual instinct and expression of pain and fear. He names situations he considers very interesting like people being able suppress or postpone their immediate physical reaction on their emotion.

However, this suppression or postponing can lead to the hysterical conversion if it isn’t done properly or at all. The person in question can forget all the emotions connected to the pain which makes the treatment very difficult. The treatment is usually very easy – talking and unburdening. Breuer points out that the religious community practices the same in the form of confession.

If the talking itself isn’t helping, the person can hide something, albeit unwillingly. The best way is hypnosis, then, or hypnosis-like state. That’s the best case of unconscious ideas and ideas inadmissible to consciousness (splitting of the mind). Patient is not aware of these thoughts, he/she doesn’t admit those thoughts to him/herself and that’s why it’s necessary to extract those thoughts from him/her. Such thoughts are often the cause of hysterical phenomena.