biblically accurate přírodní katastrofa

Pls moje umělecké schopnosti na to nestačí

Zmrdůvstání = porod

„Apolónovy archivy 207. Před chvílí jsem přijel do tohohle...města duchů? Asi. Kdo ví. Údajně se to jmenuje Díra, jestli té ceduli vůbec můžu věřit, ale podle mě ani to nevystihuje skutečnost.

Jako by to už takhle nebylo na konci světa, no doslova díra. Upřímně, kdybych neviděl ta světla v oknech a občas někoho koukat ven, nevěřil bych, že tu vůbec někdo bydlí. Jak v Černobylu tady, do háje. Docela čekám, že třikrát zahnu a pak budu dvě hodiny hledat auto.

Úplně se mi nechce věřit tomu, že by se sem brácha vypravil dobrovolně. Já být jím, nebo kdybych ho nehledal, tak sem ani nepáchnu. No ale co mi zbývá.

Zatím končím, támhle to vypadá jako hlouček lidí. Třeba budou té lásky a něco mi řeknou.“

S tím se Lafkův diktafon vypnul. Nechodil po Díře dlouho, to vůbec ne, ale každý krok se zdál jako větší a větší námaha. A to jak fyzická, tak i psychická. Chodit po zdánlivě mrtvém městě a hledat stopy po svém mladším bratrovi není ta nejpříjemnější práce. Obzvlášť když ani místní nejsou moc užiteční.

Skupinka babiček, o kterých si myslel, že mu poradí, na něj nepřívětivě zírala. A i když se snažil být tak milý, jak jenom dokázal, neřekly mu ani půl slova a už ho posílaly pryč. Jak od nich, tak z města.

Bloumal tedy Dírou, hledajíc jakékoliv známky něčeho užitečného. Původně věděl, jaké má plány. Spojit se s redaktorem místního večerníku, zeptat se ho na fotku bratra a tak dále a tak dále. Ale teď? Nevěděl, kam má jít, kde se otočit, kde se ptát. Po dlouhé době byl doopravdy ztracen. Ale pak...

„207, pokračování. Stojím před místním divadlem. Dokonce tu mají i divadlo. Prý večer něco hrají, upřímně pochybuju. Co to...v životě jsem o tom neslyšel. No nic, proto tu nejsem. Když jsem byl o pár ulic dál, zaslechl jsem hlas. Mužský hlas, jak se s někým dohaduje. Něco o tom, že takhle to dál nejde, že se s tím musí něco dělat, prý ať mu dají čas nebo co. Zahlédl jsem ho, takový výstřední týpek ve vyblitě tyrkysové teplákovce a s účesem podle hrnce. Upřímně, asi ta nejmíň divná věc tady.

No, sledoval jsem ho a zavedl mě sem. Zalezl do budovy divadla, nic zvláštního, na herce docela vypadá. Ale očividně to není jediná věc v tomhle baráku. Detektivní kancelář Cecílie Cintergrafové. Bože, to je jméno. Ale ať už to byl komediant nebo detektiv, nedivil bych se ničemu, aspoň se mám čeho chytit. Buď mi pomůže on, nebo-“

„Nebo?“

Lafka sebou trhl když z okna nad ním zaslechl ten stejný hlas jako před chvílí na ulici.

“No tak, nemůžete mě přeci takhle pronásledovat a pak zůstat jen tak stát venku. Víte jak neslušné to je? Počkejte, zaběhnu pro vás dolů.“

„...Nebo tak. Končím.“

Heřman a Cecílie, téměř okamžitě po oddělení (a vzpamatování se z toho)