Myšlenky na cestách

Kreslím si po tvém těle a to se chvěje.... Drásáš mi kůži, jak po mě toužíš?

Stíráš mi slzy a říkáš brzy.

Je až fascinující jak z nás dělá dospělý život, tvory toužící po základních věcech. Až triviálně jednoduchý a přesto cenných.

Pokud bych ti řekla, že jsi divný... Z mých úst ne to nejvyšší pochvala. Příliš krátká doba na to být tady a snažit se zapadnout... Ztratit se v utkvělé představě být nějaký... Ideálně naprosto normální. 🙄🙃

Slova zraňují rychleji než-li to duše myslí.

Problém je, že mi celý život říkají, že nejsem dobrá, že jsem komplikovaná. A že mám v povaze ráda, že mě někdo alespoň chce. A tak mám být ráda. Jenže co chci já, není úplně až tak důležité. A já netuším co mám chtít.

Takový ten moment, kdy sedím v autě. A nechce se mi domů. Čekám až mi dohraje písnička...

Já vím, že ano. Vím, že se raději otočíš ke světlu i když tma je lákavější. Ale ptám se na okamžik.

Vždy jsem toužil po tom, aby mě někdo miloval tak, tak moc, že by to bylo pro ni skoro až příliš a já bych ji to každý den vracel. Tou láskou, tím jaký jsem.