Téma o kterém se asi nikdo nebaví, nikdo o něm nepíše / proč by taky!?
Před týdnem jsem ukončila jednu pracovní etapu, která mi ukázala, že každý vás vidí a vnímá jinak. Taky mi dodala mnoho pochybností o sobě samé.
Nikdy jsem v kolektivu neměla problém, myslím si, že jsem měla štěstí na lidi - na lidi, který mi rozuměli a se kterými jsem se cítila hezky!
Ale přišel tenhle zlom, kdy né každému lahodíte a né každému jste padli do oka? "Víš Domi, jsi nejpodivnější člověk, kterého jsem poznala" (T 40+) To byla věta, co mi řekla kolegyně, máma od dětí. Naštěstí to byl den, kdy už má výpověď ležela na stole.
Ale! Tohle někomu říct? To je přeci nesmysl. Vnímala jsem se hrozně za špatnou, (to, že jsem "ta divná" jsem totiž slýchala doma. ČASTO.) Náhle mě ty její slova uzemnili, dodali tečku za celounto hnusnou toxickou prací.
Byla jsem brána za jakési plesnivé jablko v ošatce, který není dobrý pro ostatní... začla jsem o sobě hrozně pochybovat. Pořád a v každém mém vysloveném slově, grimase i gestu.
Vnímala jsem se, že já jsem ta, co nezapadá! Jsem ta špatná.
Jenže? Co když je jen prohnilý zbytek ošatky a vy jste ještě to zralé čersvé ovoce? - nedotčené...
Jsi víc než si myslíš a to, že někam nezapadneš není přeci špatně. Třeba je to to nejlepší co může, co můžeš být! Věř si jo, Domčo.
Narazila jsi jen na špatný nechápající lidi.
**aneb to, že se se někým nehrnete do konverzací nemusí nutně znamenat, že jste introvert, asociál, podivín a kdoví co... ale může to znamenat jen to, že lidi se kterými pracujete vám zkrátka nesedli, tak proč se snažit? Proč se bavit?
Závěr: pracovní kolektiv je sakra DŮLEŽITEJ!
