Metafory paměti

o střepy, který přesně vím

kde leží pohřbený v písku pod vodní hladinou

je to řeka,

kterou jsem sjela už tisíckrát

vodopády mě podemlely

roztočily přílivovou vlnou

nekompromisně roztříštily

duhu perlící se na horizontu

pomlácená kamením

zlámaná o rozštípaný větve v peřejích

zase lapám po dechu

dávím bláto a chaluhy

ale podívej se

vesmír se v čajích netopí každej den

budu ti řikat Viktor Ego

a smát se hystericky vlastním vtipům

v prázdným pokoji

jsem daleko od všeho

už nevím, jak k sobě najít cestu moje střepy vězí v cizích očích rozkousala bych žárovku pozvala žiletkový jablka na narozeninovou párty Sněhurky

na rukou už nemám jizvy vře mi krev žalostně nezředěná alkoholem

ach bože, jak já jsem si nechtěla vzpomenout ale už je pozdě už vím, proč jsem se odstranila do vakua teď bude nemožný udělat krok zpátky do prázdna znovu se učit uhýbat všemu, co ve mně láme kdykoliv ke mně pronikne vědomí tu me manques

Po tomhle bodě jsem udělala ještě x chyb. Bolí mě to vidět. Bolí mě se dívat, jak se nevyhnutelně blížím pádu a neuvědomuju si to v plným dosahu. Jak už jsem V. ztratila a v ohních pekelných vlastní hlavy mi to ani nedošlo. Měla jsem přestat už poté, co jsem otočila auto na střechu, ale z nějakýho důvodu to trvalo ještě skoro rok, než k tomu došlo, a to ještě velice násilně a pod velice ultimátní pohrůžkou mýho těla. Ani jsem si nebyla vědomá toho, jak moc se ničím. Jak normální součástí života se pro mě sebedestrukce stala za všechny ty roky. Je neuvěřitelný, že už je to přes devět let, co jsem přestala. Je neuvěřitelný, že k tomu došlo, když se dívám zpátky. Měla jsem být mrtvá, ale nějak záhadně nejsem. Musím s tím něco udělat. Ne se utopit v nikdy nekončícím limbu „už mám správný diagnózy a přístup, co teď?“. Podniknout další kroky. Přestat hořet. Začít se hrabat z regrese.

Bydlíš v mých snech. V horečkou indukovaných vizích návratů do Vtelna se metaforicky vynořuješ ve větvích stromů a zhmotňuješ na displejích telefonů. V několika slovech boříš mojí realitu, tak adaptovanou na tvoje ticho, a přece tak nesmířenou s tvojí absencí.

Tvoje absence. Řeže mi podvědomí, když se probouzím do pohledu na knihami přecpaný kallax s neslyšně tikajícím budíkem, na otevřený dveře do obýváku, čumák rýmou pochrupující kočky. Netrápí mě prázdno na vedlejší posteli, ale kosmická markantní mankantnost.

Ty. Jinde než v pařížský iteraci. Jinde než ve stínu komety.

Skutečnej. Současnej.

Chybí mi s tebou mluvit. Ne na tebe, s tebou. Na tebe mluvím prej už osm let, možná dýl.

Někde vzadu, ale ne dost vzadu na to, abych se tam zatím prokopala ve svém retrospektivním archeoložení, takže proteď nemám dataci, jsem ti položila otázku. Zajímalo mě, jestli tě nerozčiluje, jak moc mluvím. Odpověděl jsi, že věcem něco chybí, když mlčím. To už bylo v době, kdy mě v každé interakci s tebou žrala absence něčeho v tobě (sic!, nás neexistujících). Zdál ses stát asubstantivní větou. Drtilo mi to vnitřnosti.

Často se k té mikrovýměně vracím a na základě současných perspektiv ji prohlížím z různých úhlů. Tenkrát uklidnila, dala mi pocit významu. Časem, vývojem události... Lhal jsi mně? Sobě? A komu ta lež měla prospět, pokud jí byla? Čím přesně jsem se stala nežádoucí, nechtěná, irelevantní? V jakým mým konceptu schopným dodávat realitě závažnost se skrývala ta informace, že jsi rendered useless, což byla jedna z posledních odpovědí, který jsem se dočkala?

Všechny nevyslaný zprávy tvým směrem křičí mluv se mnou už je to pryč, všechno to ohrožující už je pryč, teď je to správný místo v čase i prostoru, věřím tomu život ze mě vytloukl substanci, ale otáčím se dozadu a nacházím ji znovu v realitě s tebou nechci být sobecká, ale jestli je tvoje mlha pořád tak všudypřítomná, myslím, že už dokážu sdílet lampu myslím, že už dokážu být tím, cos chtěl, effortlessly a jsem natolik arogantní, abych věřila, že to pořád chceš.

Nebavím se o osudu, vesmíru, předurčení, ale člověka jako my potkáš dvakrát, třikrát v životě, right? Já tě předtím ani potom nepotkala ani jednou. Rok 2014 je vypálenej v mojí lebce.

Neříkám vrať se. Říkám pojď se potkat poprvý... podruhý.

Vím, že to pořád čteš.

Budou jen břečťanem tak marnivým ovijí pyšný sloup a krásu jeho škrtí budou jen stínem toho co vše vím

Teď tlumený smích mi v srdci hrál viděl jsem v zamyšlení žloutnoucí list jak v pádu tancoval

Slova zpozdilá nevěřím Vám věřím v mlčení je nad krásou je nadevším slavnost porozumění