#procit

pomoc

Ewa Farna - Pocta K.G.

 zazní do prostoru mezi námi. Reakční doba se prodlužuje, postupně navazuje a splývá v nenaplnitelném hustém tichu, které nás zahaluje jako mlha.Pálí mně tvůj pohled, který objímá celou mou osobu a snaží se mi ze semknutých úst číst své ano. A já vím, co musím udělat. Pohled, do této chvíle fixující podlahu, nechám najít tvou tvář, tvé oči a ústa a přes všechen hluk, co v sobě mám, co vytváří ty pocity narážející jeden do druhého a hlasité kvílení čistého pragmatického úsudku, pomalu utápějící se v tom chaosu citů, který mě svírá a stahuje, od nejvzdálenějšího koutu své mysli najdu tolik síly a... křičím. Křičím, co můžu. Křičím až do doby, kdy můj hlas všechno zvuk po zvuku umlčí a zbývá jen ozvěna, bořící všechny překážky, zatímco doléhá ke rtům, kde nechává nesmazatelnou pachuť hořkosti, když otevírám ústa to jedno jediné slovo nechávám viset mezi námi. Ne.