#cinvaldit

Cínovec Česká Republika

Těžba a zpracování lithia se, ostatně jako každý jiný byznys, vyplatí tehdy, když ekonomické výnosy převýší její náklady. Pojďme se věcně podívat na to, jaké trendy nákladů a výnosů u potenciální těžby cinvalditu v Krušných horách můžeme očekávat a co to znamená pro ekonomiku celého podniku.

Náklady

Lithné ionty se vyskytují v několika různých sloučeninách: od halogenidů lithných (velmi blízkých příbuzných chloridu sodného, tedy kuchyňské soli) až po polymetalické slídy, komplikované materiály, které lithia obsahují obvykle velmi málo a ještě složitě vázaného.

Ty jednoduché soli jsou třeba v mořské vodě (0,18 g na tunu mořské vody) a hlavně ve vysoce mineralizovaných vodách v několika málo oblastech Argentiny, Chile a USA (100 až 7000 g na tunu roztoku!). 

Tou komplikovanou slídou je “náš” cinvaldit. Náš je jednak proto, že se jmenuje podle Cínovce, části pohraničního města Dubí v okrese Teplice, ale taky proto, že dvě třetiny jeho slušně velkého ložiska leží na české straně Krušných hor. Jeho prvkové složení  KLiFeAl(AlSi3)O10(OH,F)2 potvrdí, že v čistém minerálu jsou lithia zhruba dvě hmotnostní procenta. Osvobodit lithné ionty z komplikované krystalové mřížky stojí hodně energie a obvykle koncentrované kyseliny sírové. 

Produkovat lithné soli v Chile nebo Argentině je proto výrazně levnější, než v případě výroby z českého cinvalditu. Jiří Zachariáš (1) uvádí, že produkce uhličitanu lithného ze solanky vyjde cca na 2-3 americké dolary za kilogram, zatímco u cinvalditu 6-7 dolarů. To je přinejlepším 2x, ale možná taky více než 3x více.

Pro pochopení obřích nákladů je třeba uvážit, že jde o hlubinnou těžbu. Protože obsah minerálu (a žádaného kovu v něm) je malý, je třeba natěžit, rozdrtit, dopravit a zpracovat obří množství materiálů. Důl i následné zpracování (pece k zahřátí na 850 °C) tak spotřebuje obrovské množství elektřiny. V řádu desítek tisíc tun ročně se spotřebovává kyselina sírová, kyselina fosforečná, hydroxid sodný, soda. 

Výnosy 

Výnosy se odvíjejí od ceny uhličitanu lithného na světových trzích. Je faktem, že navržený technologický postup generuje několik vedlejších produktů (např. síran draselný prodatelný jako přísada do hnojiv); ekonomiku celého byznysu ale zásadně určuje právě uhličitan lithný.

V listopadu 2022 byla cena na maximu, nyní, o 13 měsíců později, je na na 16 % kulminační ceny. Tržní hodnota se vrátila na stabilní hodnota mezi 130 až 440 Kč za kilogram (v době maxima byla téměř na 1 900 Kč!).

Na grafu vidíme klasický cenový hype daný nízkou nabídkou a vysokou poptávkou, a to zejména ze strany čínského automotive průmyslu. Protože ale nabídka během necelých dvou let poptávku dohnala, cena začala strmě padat.

Čína je dlouhodobě tahounem v produkci i spotřebě elektroaut - a taky klíčový zpracovatel argentinské, chilské a australské suroviny (60 % veškeré produkce uhličitanu lithného vznikne v Číně). Jedna produkce ve středu Evropy takovou dominanci neohrozí. Cenově dokonce bude sama sobě podkopávat nohy: Jestli nabídneme další surovinu pro výrobu baterií, ještě tím srazíme cenu. Protože ale máme vysoké náklady, může být další pokles pro celý podnikatelský plán likvidační.

Faktor politika

Z uvedeného globálního kontextu i porovnání vysokých nákladů a nízkých výnosů vychází bez složitých počtů, že návratnost projektu těžby a zpracování českého lithia nedává v takové realitě ekonomická smysl.

Premiér Petr Fiala označil těžbu lithia jako strategickou prioritu, jako příležitost k ekonomickému rozvojil. Možná to tak mohlo být, kdyby vláda nepropásla příležitost postavit v Česku továrnu na baterie, kdyby zvládla dobře komunikovat se samosprávami a kdyby se to celé trefilo do období cenové horečky. Nic z toho se nepovedlo, přesto premiér a jeho vláda dál tvrdošíjně trvají na tom, že těžit se bude. 

Příště vysvětlíme, že rozhodnutí rozjet těžbu strategické není: Spíš je to rozhodnutí velmi riskantní v mnoha rovinách. Pokušení ale sebrat původně volební sólokapr Andreje Babiše, profilovat se jako vláda technologických inovací a možná taky sanovat díry v rozpočtu je ale příliš velké. 

A tak zatímco každý racionální obchodník by od projektu za stávající situace odstoupil, vláda se do něj bezhlavě vrhá. 

Zdroje:

Mezi mnoha otazníky nad těžbou cínoveckého lithia vyniká zvlášť jeden: Nikdo totiž doopravdy neví, jak z minerálu zvaného cinvaldit lithné ionty ekonomicky dostat.

Cinvaldit je relativně komplikovaný minerál, který se vyskytuje (jak název napovídá) zejména na Cínovci. Tedy: S jeho zpracováním nemá nikdo zkušenosti v průmyslovém měřítku. 

Lithium se totiž získává hlavně ze solanek (odpařené mořské vody, obsahující halogenidy alkalických kovů, tedy i chlorid lithný). Ve světě se realizuje také klasická hlubinná těžba a následné zpracování rudy, nikde ale nejde přímo o cinvaldit. Metody užívané např. na lepidolit nebo spodumen (obsahující taktéž lithné ionty), mohou být v případě jiného minerálu značně neekonomické nebo mohou přinášet ekologické problémy. 

Proč je panika kolem lithia jen předvolebním divadlem (a proč není dobrý nápad, aby stát těžil lithium sám)

Čtyři dny před volbami se - narychlo a v improvizovaných podmínkách, protože se schůzí už nikdo nepočítal - sešla poslanecká sněmovna. Iniciátory byli poslanci KSČM, nicméně připojili se také okamurovci i poslanci ANO. Závěr jednání? Zrušení memoranda o spolupráci mezi českým státem a vlastníkem licence k průzkumu ložisek, česko-australskou firmou European Metal Holding, podepsaného ani ne před dvěma týdny.

Celé to je jen trapné představení pro voliče - zejména ty voliče, kteří slyší na emotivní výkřiky typu "Krádež za bílého dne", "České lithium v rukou cizáků" atd. atd. Proč?