Konečné řešení maturitní otázky
Maturitní zkoušky jsou u nás již po několik let prakticky nesmrtelné téma. Diskutují o nich učitelé, politici, odborníci na vzdělávání, “odborníci na vzdělávání,” laická veřejnost i studenti samotní. Není se vlastně čemu živit, protože nalijme si teď čistého vína, (výběr nechám na vás, já mám sklenku ryzlinku,) současná podoba rozhodně není ideální.
Od roku 2011, kdy oficiálně nastalo období hrůzovlády spolku reptiliánů a rybích lidí, kteří jsou pro širou veřejnost známi jako Cermat, se celý segment středních škol začal proměňovat a rozhodně to nebylo k lepšímu. Momentálně se nejvášnivější diskuse na toto téma vede ohledně povinné maturity z matematiky, která měla být na přání soudružky Valachové oficiálně spuštěna v roce 2021, ale od té doby, co se to řeklo, si s tím ani vláda ani školy neví moc rady, zatímco laická veřejnost se rozdělila na dva tábory, z nichž jeden řve, že je nezbytně nutná, druhý, že je to úplná blbost, a ani jedni to neumí zdůvodnit ničím jiným než svým vlastním osobním pocitem.
Abych tady ale zase jen nekydala hnůj, pojďme se teď podívat na největší nešvary, které se současné podoby státních maturitních zkoušek týkají.
Problém první - unifikovanost
Narozdíl od jiných vzdělávacích systémů, které uplatňují princip standardizovaných testů, se ten náš zásadně odlišuje tím, že krom osmiletých a čtyřletých gymnázií, která mají všeobecné zaměření, máme i střední školy odborné. Kdo není úplně na hlavu, dobře ví, že každý obor i pracovní odvětví je trochu jiné, a i kdybychom teď připustili, že čeština, matematika a angličtina jsou tři základní stavební pilíře lidského bytí, bez kterých se v životě za žádnou cenu nelze obejít, stejně musíme připustit i to, že bude ta nezbytnost pro každý obor v trochu jiném poměru a ačkoliv se nejspíš nikdo na světě neobejde bez trochy počtů nebo gramatiky, každý potřebuje důkladně proškolit v něčem trochu jiném.
S problémem prvním velmi úzce souvisí i problém druhý, a tím je časová náročnost. Každý předmět, ze kterého se povinně skládá státní maturitní zkouška, má rovněž stanovenou hodinovou dotaci, respektive minimální počet hodin, který musí žáci za týden absolvovat. Na gymnáziu žádný problém, ale školy s odborným zaměřením na to těžce dojíždí. Den má totiž jen 24 hodin, týden jen pět pracovních dní a ty hodiny se někam nacpat prostě musí. A protože nikdo, fakt nikdo, opravdu vůbec nikdo, dokonce ani zaměstnanci školy, nechtějí třikrát týdně sedět ve škole od sedmi do pěti, většinou se to řeší tak, že se zredukuje počet hodin, věnovaný odborné teorii nebo praktické výuce, a nahradí se matematikou, češtinou a angličtinou. Za důsledek to má, že na trh práce přichází absolventi s maturitou z xy, ale ze svého oboru se mnohdy nestihnou naučit ani základy. To jen, až zas výjde nějakej šokující článek o tom, kolik nám chybí účetních, programátorů, strojařů a kdo ví čeho všeho.
Problém třetí - zavádějící data
Nejhorší na téhle celé šarádě, která stojí mraky času, peněz a velkou porci duševního zdraví všech zúčastněných je, že to vlastně celé ani není nikomu a ničemu prospěšné. Státní maturity měly původně navýšit prestiž maturitnímu vysvědčení (lol) a původně dokonce i nahradit přijímačky na vysoké školy (lol na druhou), ale ty testy jsou zkrátka od základu koncipované tak blbě, že ve finále nevypovídají téměř o ničem. Zkouška z češtiny nejvíc testuje znalosti základů lingvistiky a literatury (a vaši trpělivost), což vám při psaní formálního textu moc nepomůže a stejně ho nakonec strčíte manželce nebo někomu, ať vám zkontroluje, jestli tam nejsou hrubky. Ale hlavně, že je tam anakolut... Zkouška z angličtiny je tak blbě nastavená, že jí zvládne i cvičený jezevčík, a když pak milý absolvent zabloudí na výletě v cizině, stejně se nedoptá ani na cestu na autobus.
Sečtěte tohle všechno, přičtěte k tomu povinné cermatí přijímačky na střední, a výjde vám z toho, že jsme naprosto zbytečně zdevastovali koncepci tří předmětů. Z hodin češtiny, matematiky a angličtiny se stal jen nesmyslný dril na jednu jedinou konkrétní zkoušku. Dril, který nervuje děti, jejich rodiče i učitele, a stejně nakonec nevede absolutně k ničemu, protože ty výsledné hodnoty jsou čistá fikce.
Jak z toho ale ven? Ideální koncepce se nabízí tak dlouho, že mě vyloženě zaráží, že na to ti trilobiti z ministerstva ještě nepřišli sami.
Za prvé - podoba maturitních zkoušek se musí navrátit zpět do rukou škol. To tam se nachází ti skuteční odborníci, kteří by měli nejlépe vědět kolik, čeho, kdy a jak dlouho vyučovat, aby ten papír studentům k něčemu byl. Cermat bych pak navrhovala komplet rituálně upálit pro výstrahu budoucím generacím byrokratů, ale netrvám na tom, úplně by stačilo to popsané výše.
Za druhé - maturitní všeobecně vzdělávací předměty by měly mít vhodnou podobu pro každý vzdělávací obor. Zdravotní sestra logaritmů moc nevyužije, ale měla by umět spočítat správný poměr ředění léků. Účetním moc nepomůže pythagorova věta, ale za to se jim bude hodit počítání daní. A tak dál, a tak dál.
Za třetí - maturita z všeobecně vzdělávacích předmětů zoufale potřebuje nějaký multilevel. Pokud někdo vyniká v cizím jazyce, ale na matematiku se moc necítí, měl by logicky skládat těžší zkoušku jazyka a snažší z matematiky, nebo vice versa.
Za čtvrté - maturita z českého jazyka by měla testovat znalost jazyka na běžné lidské úrovni. Já nevím, třeba má někdo až tak divný choutky, že si po večerech při čtení v textu hledá anafory, epifory, elipsy, hyperboly, oxymoróny a epizeuxisy, ale to že se člověk nadrtil tyhle ptákoviny neznamená, že dokáže napsat dopis bez chyb, a máme snad sakra nějaký priority. Co se literatury týče, určitě je dobré přečíst si Čapka, Orwella, Burgese nebo Poea, a já osobně knihy miluju a chovám v posvátné úctě, ale pětadvacet je zbytečně moc. Obzvlášť, když se to dá stejně okecat, i když člověk knihu neviděl ani z rychlíku. (Zdravím bývalou třídní učitelku Haspeklovou a vzkazuji, že jsem toho Robinsona nečetla.)
No a to je asi tak všechno. Vlastně je to velice prosté a není to ani žádné dramatické snižování nároků, před kterým se dnes tolik lidí křižuje a spílá do nebes, kam ten svět spěje. Je to pouhé stanovování priorit, které ať chcete nebo ne, nakonec nemůžete nikomu předepsat, ani kdybyste se na hlavu stavěli.
Přemýšlejte nad tím, klidně se mnou nesouhlaste, něco pěkného mi k tomu napište, ale proboha živého, pokud se chcete dohadovat, zkuste si ty argumenty alespoň něčím podložit. Já už ty hysterické výkřiky pro nic fakt nezvládám.
Pac a pusu, mír a koťata pro všechny. Nebo tak něco.