Anna freimann

Je vám čtrnáct let. Nijak zvlášť neutrácíte, o peníze si doma v zásadě říkáte, jen když je opravdu potřebujete. A stejně, když už něco chcete, je to pořád dokola ta samá písnička. “Jestli něco chceš, musíš si na to vydělat.” Je vám čtrnáct. Horem dolem se pokoušíte vysvětlit, že vás nikdo nezaměstná, když nemáte ještě ani vychozenou základku, ani občanku, ale je to k ničemu. Za pár měsíců ten rozhovor proběhne zas, znovu, úplně stejně, jako tisíckrát před tím. Jelikož vás nikdo nezaměstná, chodíte alespoň pomáhat tátovi do firmy. Je to hezká práce, baví vás. Jenomže táta firmu o třech lidech nijak zvlášť nezvládá. Někdy tam jdete rovnou ze školy, někdy dokonce hned ráno namísto školy, protože hoří termín na zakázku, která je sice objednaná už čtrnáct dní, ale nikdo na ní za celou dobu nesáhl, i když se v kanclu všichni akorát dloubali v nose - vy to víte, protože jste tam tak často, že máte velmi dobrou představu o tom, kdy se pracuje, a kdy ne. Když termín hoří moc, zůstanete ve firmě třeba celou noc. Domů se vracíte kolem čtvrté nad ránem, táta vám místo peněz koupí na benzínce pivko a doma ho s váma vypije. Moc vám to nevadí, protože jste rádi, že si vás konečně všímá. 

Občas je potřeba vyjet něco udělat do terénu. Máte reklamku, takže se všechny výjezdy dějí mimo provozní hodiny podniků, pro které pracujete. Občas do dvou do rána polepujete výlohu v nově otevřeném obchoďáku, jindy zase bohatému pánovi uprostřed noci polepujete závodní auto, protože přes den nemá čas. Kdyby ho měl, asi by nebyl bohatý. Ve firmě trávíte skoro víc času než ve škole. Moc vám to nevadí, je to hezká práce, baví vás, a navíc přeci děláte něco užitečného pro rodinu. Jenomže tomu taky odpovídají vaše známky, což sice nijak zvlášť nevadí vám, ale rodičům už ano. Nechápete, že nechápou, že když na jejich přání trávíte většinu času ve firmě, nezbývá vám čas na učení, ale vlastně je to jedno, tak prostě pokračujete.

Je vám patnáct a jste druhým měsícem na střední. Je to docela daleko, a tak se sami rozhodnete, že zkusíte, jak to bude fungovat na intru. Jenomže pořád dostáváte podstatně míň peněz, než je potřeba na to, abyste týden někde vyžili. Na jídlo máte většinou do středy, a to i přes to, že svoje stravování úspěšně zredukujete na rohlíky a instantní polévky za čtyři devadesát. Kdykoliv žádáte o víc peněz, dostane se vám stejné odpovědi, jako kdykoliv před tím. “Jestli něco chceš, musíš si na to vydělat.” 

Je vám šestnáct. S internátem jste to vzdali. Sice musíte každé ráno vstávat ve čtyři, abyste ve škole byli včas, ale je to lepší, než být po většinu týdne o hladu. Pořád vám chybí spousta peněz. Zatímco si ostatní spolužáci nakupují drahé oblečení, předhání se, kdo má lepší telefon, a do školy si nosí notebooky a tablety za desetitisíce, vy neustále hledáte kompromis mezi “starým ale spolehlivým.” Někdy v polovině roku se stane zázrak a vám se naskytne pracovní příležitost. Doučování studenta, který je zralý na propadnutí. Sice vůbec nemáte tušení, do čeho jdete, ale za pár měsíců se ukáže, že vám to vlastně asi docela jde, protože z propadlíka je rázem dvojkař. Klient je spokojený a dohodí vám další kšeft. A další a další. Postupně se to nastřádá a vy začnete fungovat jako soukromý lektor.

Je vám sedmnáct. Pět dní v týdnu po škole jezdíte od čerta k ďáblu a vyučujete děti i dospělé. Domů se vracíte kolem deváté večerní, sice bez energie, ale za to s plnou peněženkou. Od pátku do neděle pak obsluhujete v místní hospodě. Konečně máte dost peněz, dokonce tolik, že ke konci měsíce, když už máma nemá na nákup, můžete s přehledem sáhnout do peněženky a něco málo jí dát. Ve škole sice procházíte se čtyřkama, protože nemáte dost času, ale moc to neřešíte. Jedniček se ještě nikdy nikdo nenajedl.

Je vám osmnáct a máte po maturitě. Během uplynulých let jste úspěšně zjistili, kam se chcete vydat dát. Učení vás baví, jde vám to. Hodně se zajímáte o školství, studujete zákony, aktuální trendy, diskuse, čas od času si zaplatíte nějaký kurz nebo školení pro učitele, protože tu práci milujete a chcete růst. V mezičase se přihlásíte na pedagogickou fakultu, chcete studovat angličtinu. Pár dní před přijímačkami onemocníte, a u zkoušek pak musíte fungovat s horečkou. Přesto se za dva dny dozvíte, že jste na bodové stupnici zhruba ze sta lidí mezi těmi nejlepšími. Sice jste celou střední procházeli se čtyřkami ze všeho možného, ale tohle je něco, v čem jste vždycky vynikali tak nějak sami od sebe.

Když na podzim nastoupíte na vysokou, krátce po začátku prvního semestru přichází šok. O svou klientelu jste přišli, protože jste kvůli škole změnili lokalitu. Rozvrh je šíleny, roztahaný, samá díra, a nikde dostatek prostoru pro to, abyste mohli pracovat byť třeba jen za kasou. Ve škole vám to sice jde, ale už zase nemáte peníze. Začíná se opakovat stejný příběh, jako když vám bylo čtrnáct. Nedaří se vám vysvětlit, že to s aktuálním rozvrhem opravdu nemáte šanci zvládnout, že nemáte kdy chodit vydělávat peníze. Celý prvák živoříte. Skoro hůř než tenkrát na internátě, protože se váš měsíční rozpočet neustále snižuje. Táta přišel o práci. Už zase… A místo toho, aby si hledal novou, leží doma na gauči, a když pozdě odpoledne dorazíte unavení, pokřikuje na vás, že než se poprvé za den najíte, máte umýt nádobí, které se mu tam za celý den povedlo nashromaždit. Doma je vás pět a už zase žijete jen z mámina platu. Je vám jasné, že takhle to dál nepůjde.

Přes prázdniny se stane další zázrak. Na škole nedaleko domova shání učitelku angličtiny. Sice jim pošlete životopis, kde je velmi jasně uvedeno, že jste právě ukončili první ročník bakalářského oboru, ale přesto vás najmou, protože právě vypukla velká učitelská krize a ve školství chybí lidi. Nabídnou vám jedenáctihodinový úvazek, a naslibují, že se vám pokusí přizpůsobit rozvrh. Tak se ale nestane, a vy si najednou můžete dovolit chodit do školy jen dva dny v týdnu, protože po zbytek učíte. Je vám to ale jedno, zkousnete zuby a říkáte si, že to nějak dopadne. A ono to dopadne, emailem ze školy, kde vám vyhrožují vyloučením pro nesplnění studijních podmínek. Záležitost se vám povede nějak urovnat, ale je vám jasné, že to takto dál nepůjde.

Na podzim nastupujete ročník, který by měl být váš poslední. Víte moc dobře, že nebude. Ke studiu nastupujete další práci, ta se ale pokazí kvůli vašemu nedokončenému vzdělání. Táta si ale konečně našel novou práci, daleko lépe placenou, než kdy před tím, a situace doma se konečně dostává do normálu. V letním semestru se vám konečně daří dohánět všechno, co vám chybí. Studium zvládáte v podstatě stejně snadno se zcela minimalistickým úsilím, jako jste ho zvládali v prvním ročníku, ale začnou se kazit další a další věci. Najednou musíte i několikrát v týdnu okamžitě vyrazit ze školy domů, abyste pomohli ukočírovat složitou a nebezpečnou situaci. Pomalu vás začíná stahovat vyčerpání. Celý den neproduktivně sedět a poslouchat něco, co by se reálně dalo zkrátit na třetinu, hrnout před sebou hromadu neukončených předmětů, žádostí o povolení toho či onoho, celá ta pakárna vás táhne ke dnu, protože není složité se cokoliv z toho všeho naučit, ale je mimořádně složité sedět tam celý den, když víte, že byste mohli dělat užitečnější věci, jen kdybyste měli ten zatracený papír.

Frustruje vás to. Začínáte vidět věci, co jste před tím neviděli, chyby, které jsou do očí bijící a nikdo s nima nechce nic dělat, jako tenkrát na střední. Máte za sebou šílený kolotoč proseb a žádostí o to, zda by vám v té nejtíživější finanční situaci nepovolili tam zkrátka jen pět dní v týdnu nebýt, a máte toho dost. Unavuje vás někde být jen proto, abyste tam byli, protože se velice rychle ukazuje, že to je prakticky jediný účel povinné docházky.

Nastupujete svůj čtvrtý rok, v marné naději, že už bude poslední. Hrnete toho před sebou tolik, že v jednom kuse balancujete na hranici absolutního šílenství. Kolem sebe máte ostatní lidi. Koukáte na jejich notebooky, telefony a oblečení. Jsou to děti z jinejch rodin, než je ta vaše. Děti, co mohly zůstat dětmi jak dlouho potřebovaly. Děti, co nikdy nemusely řešit, jestli jim zbyde na druhý den na jízdenku, když si koupí něco k svačině. Děti, co se nikdy nemusely doprošovat o peníze, nemusely chodit do práce, a vlastně nejspíš mnozí ani teď nemusí. Děti, co nemusely volat policii na vlastního otce, když pod vlivem máchal pistolí, nebo sanitku pro duševně nemocného sourozence, který si v záchvatu rozbíjel hlavu o futra v obýváku.

Se začátkem školního roku se nám opět hojně rozhořela diskuse o klimatické krizi. Ne teda, že by neprobíhala i přes prázdniny, ale teď je obzvlášť žhavá, protože se začátkem školy opět začaly i studentské stávky za lepší klima Fridays for Future. Pro jednou tu nebudu zbytečně rozpitvávat, o čem to celé je, protože jestli tenhle článek čtete, s největší pravděpodobností už to dávno víte, a kdyby náhodou ne, určitě umíte aspoň googlit. Abych se ale vrátila k té diskusi - během té se tentokrát fakt dějou věci, že si jeden připadá jak Alenka v říši divů. Pojďme se na to ale podívat trochu s nadhledem. Tady jsem pro vás připravila top deset nejblbějších výroků, které jsem v této věci zaznamenala!

“Greta Thunberg je politickou loutkou, která pokrytecky obědvá z plastových misek!”

Tenhle argument není blbej proto, že je nutně lživý. Tedy... Potkala jsem už spoustu nadprůměrně inteligentních a talentovaných dětí a mládežníků. Greta Thunberg klidně může patřit mezi ně, může v naprostém nepoměru ke svému věku perfektně rozumět ekologii, klimatickým změnám a vůbec všem těm složitostem kolem. A zrovna tak tomu může rozumět jako koza petrželi a jen na kameru opakovat, co jí napsal její PR tým. Problém je v tom, že mi to nepřísluší posoudit, protože neznám Gretu Thunberg.

Zrovna tak ji neznají lidé, kteří se do ní pod rouškou internetu hloupě, směšně a zcela neopodstatněně strefují. Vedou se sáhodlouhé diskuse o tom, kdo to je, jakou trpí poruchou, kolik jí je let, jestli jedla z plastový misky, že není ve škole, a jiné, dámy prominou, úplné píčoviny, místo toho, aby si všichni na chvilku sedli na prdel, a trochu si zauvažovali nad tím, co se ta holčina snaží světu sdělit, a jestli je opravdu lepší se na to vykašlat a risknout to, protože co kdyby to náhodou nebylo úplně přesně tak, jak říká.

Faktem je, že jsou všechny ty otázky ohledně Grety Thunberg úplně zbytečné výkřiky, protože zásadní jsou celkem dvě informace. Máme problém a Greta Thunberg to není. Je potřeba ho začít aktivně řešit ve velkém měřítku, protože i kdyby ta apokalypsa neměla přijít za dvanáct let, ale za sto dvacet, zarazit se dá tady a teď.

“Proč studenti místo ulejvání na stávkách nejdou ve volném čase uklízet do přírody?”

Musím uznat, že myšlenka je to v základu docela dobrá. Problém je, že to absolutně nic nevyřeší. Demonstrativně na protest udělat práci za někoho jiného (než se zeptáte za koho, uklízet je práce toho, kdo nadělá chlív) je sice ušlechtilé, ale pravda je taková, že sbírání flašek z krajnic nezastaví systematické vypalování Amazonského pralesa, hromadné sypání tun odpadu do oceánů a ničení stovek hektarů unikátních biotopů kvůli těžbě všemožných surovin, ani kdyby šli sbírat všichni studenti na světě.

Oproti tomu fakt, že jeden den v týdnu nechodí do školy, nasírá docela dost lidí. Jeden by řekl, že nasrat někoho přece nemůže být k ničemu dobré, ale pravda je taková, že tím nejspíš budou všechny ty zaryté odpůrce vytáčet tak dlouho čím dál víc, až se jednou třeba člověk na správném místě zvedne ze židle, a začne je poslouchat, jen aby si konečně zalezli zpátky do lavic, a já moc doufám, že vytrvají.

“Proč nestávkují po škole nebo v sobotu odpoledne?”

Protože takhle přesně stávka nefunguje. To, co mají tito lidé na mysli, je shromáždění, či demonstrace. Nechci se teď dotknout nikoho, kdo byl letos demonstrovat na Letné, předem se omlouvám za to, co teď píšu, a každého jednotlivce, který tam byl, si hrozně moc vážím, ale zatím ani ten čtvrt milion lidí, co se tam o víkendu sešel, reálně moc nepomohl. Ano, ukázali jste obrovskou sílu a jednotu, ale trestní stíhání pana premiéra bylo zastaveno, s panem prezidentem se dál plácají po zádech, dál vesele pustoší naši malou zem, a motýle furt nikde.

Oproti tomu takový bojkot systému, jak už jsem napsala výše, má něco do sebe.

“Stávkující a jejich podpůrci svými činy plivou na svobodu a na ty, kteří jim ji vybojovali!”

Tohleto je nehorázně blbý hned z několika důvodů. Tak pro začátek - jakákoliv stávka, demonstrace či jiné veřejné shromáždění, kde mohou nespokojené masy vyjádřit svůj názor, je doslova základním kamenem svobody. Přesto ti, kteří se jí nejvíce zaklínají, chtějí druhým jejich svobodu vyjádřit se brát.

Dále - co si mnozí stále ještě, dokonce ani v pokročilém věku, neuvědomují, je, že se svobodou přichází zodpovědnost. Zodpovědnost, kterou v globálním měřítku generace před námi postrádají. Bezohledně dál berou a pustoší, neohlížejíce se nalevo ani napravo. A když teď ti mladší jejich zodpovědnost vymáhají, vztekají se a kopou kolem sebe jako děti.

A do třetice - na svobodu rozhodně nikdo neplive. Často se omílá pořád dokola, jak si dnešní mládež ničeho neváží, ale dnes už je spousta mladých dostatečně uvědomnělá na to, aby věděli, že mají být rádi za to, co mají. A přesně proto podnikají tyto kroky - aby to udrželi po celý svůj život, a třeba i pro svoje a jejich děti.

“Studenti nemají co protestovat proti generacím [jejich rodičů], díky kterým jsou zajištění!”

Kdyby to fungovalo takhle, nesměl by protestovat prakticky nikdo, nikdy, proti ničemu. Pokud si někdo myslí, že dokud děcko nezdrhne z domu a nebude živořit na ulici v marné snaze postavit se na vlastní nohy, nemá nárok se k čemukoliv vyjadřovat, tak je něco špatně.

Každá, doslova každá generace, co kdy žila, pro ty budoucí přinesla a vybudovala něco nového a skvělého. Na druhou stranu, to že někdo udělal mnoho dobrého, neznamená, že by se měly přehlížet jeho chyby. Obzvlášť pak, když jsou v takovém měřítku.

“Naše generace narozdíl od vás pořád někam nelítala letadlem a nepila kafe v řetězcích z jednorázovejch kelímků!”

Začít by bylo dobré asi tím, že je docela signifikantní rozdíl letět jednou za půl roku letadlem, (a to ještě docela přeháním, zdaleka ne všichni mají bohaté rodiče,) ve kterém sedí padesát až sto padesát lidí vs. lítat si každý víkend soukromým tryskáčem. Jeden z problémů, na který se mladí stávkující také snaží upozornit, je jak bohaté vládnoucí světové elity bezohledně využívají své prostředky, ale jakmile dojde na diskusi o klimatu, ukazují prstem na nižší střední třídu, a kárají je za to, že pijou plastovým brčkem.

Ano, prokoukli jste mě. Já, liberální ekopošuk, si myslím, že embargo na brčka je úplná píčovina. Tak například... Věděli jste, že krátce na to, co McDonald’s plošně přešel z plastových brček na papírová, následně přiznal, že ta papírová, narozdíl od plastových, nejsou recyklovatelná? Jasně, na jednu stranu můžem říct, že je to výsledkem tohodle hysterického honu na čarodejnice. Na druhou stranu se v tom přesně odráží ta výše zmíněná bezohlednost. Korporátům je planeta u prdele tak moc, že radši udělají nesmyslné kontraproduktivní gesto, aby na chvilku uklidnili lidi, než aby udělali něco, co má smysl. Hlavně, že jsou tržby.

Ještě stručně k tomu kafi - mnoho malých podniků i řetězců už dnes nabízí možnost nechat si udělat kafe do vlastního hrnku či kelímku, a já prakticky denně vidím spousty mladých, kteří tuto možnost hojně využívají. Bohužel nemohu říct to samé o lidech kolem čtyřicítky, kteří do těch řetězců mimochodem dokonce chodí taky.

“Místo ‘záškoláctví’ [na studentských stávkách] by měli mladí intenzivně studovat, aby se po škole mohli věnovat vědeckým výzkumům, která přinesou řešení!”

Jinými slovy... “My jsme to sice posrali, ale je nám to fuk. Jestli to chtěj řešit, ať si to řešej sami.” Přeskočíme teď na chvilku dohady o tom, kdo a jestli něco posral, a budeme se věnovat tomu podstatnému. Máme tu problém, který je potřeba řešit teď, nikoliv za pět až deset let, kdy budou mít demonstrující studenti vystudováno dostatečně na to, aby reálně mohli něco dělat. Na téhle rétorice se mimo jiné krásně odráží i to sobectví - my nadrobili, vy zameťte, i když koště pořád držíme my.

“Žádná klimatická krize není, je to jen hysterie šestnáctileté postižené holky!”

Jop. A země je placatá, slunce se točí kolem ní a Obama je reptilián, ne asi. Ne, ty vole, sorry, ale k tomuhle fakt víc nemam.

“Když se vám to nelíbí, běžte si žít někam do pralesa bez vody a elektřiny!”

Pominu-li fakt, že by nám ten prales nějakej idiot nakonec stejně pokácel nebo zapálil, jedná se opět o velmi nešťastnou úvahu. Binární myšlení je zlo a tvářit se, že neexistuje nic, žádná varianta mezi aktuální situací a pralesem, je při nejmenším hloupé. A to je fakt dost silnej eufemismus, ale invektiv už tu asi padlo dost.

A opět - i kdyby si pár milionů mlaďasů řeklo, že teda jo, vrátí se ke kořenům a radši zalezou do pralesa, pořád to není dost k tomu, aby to nějak výrazně zlepšilo situaci, protože nás je na světě sedm miliard.

“Bez nás by nebylo XY!”

Twitter je strašně super místo. Nejen, že se tu dá sehnat cokoliv od koček přes odvoz do Brna až po náhradní klávesy ke klavíru. Nejen, že se tu hrozně moc nasmějete, protože je půlka uživatelů hrozně vtipná a druhá půlka je tak blbá, až je to k smíchu. Nejen, že máte neustálý přísun aktuálních informací, které jsou navíc mnohdy formou nějakého vtipu prezentovány tak, že jsou docela dobře stravitelné. Nejen, že se tu můžete seznámit se spoustou bezvadnejch a zajímavejch lidí, s kterejma zůstanete kamarádi celá léta. Twitter je také místem sebepoznání, pravého a nefalšovaného, neboť se o sobě dozvíte velkou spoustu zajímavých věcí. Já jsem z těch zajímavých věcí vycucla takovej best off a připravila vám v tomto článku deset důvodů, proč jsem naprosto strašnej člověk.

Nerespektuju cizí názory

Proti tomuhle snad nemůžu říct vůbec nic, protože je to naprostá pravda. Akorát už se nikdo nezmiňuje o tom, že je to úplně normální. Ať už jde o kohokoliv, někde na škále názorů druhých má vždycky jakousi pomyslnou stopku. V civilizované společnosti jsem například ještě (díky bohu!) nezažila rozumného člověka, který by byl ochotný respektovat cizí názor, že takový holokaust nebo třeba otroctví byly úplně v pohodě. No a u mě... U mě je ta stopka o dost níž. Jsem schopná respektovat lidi, co preferují vanilkovou zmrzlinu před čokoládovou nebo krokety před hranolkama, ale lidská práva nebo tělesná autonomie pro mě nikdy nebyly a nikdy nebudou předmětem k diskusi. Stejně jako si indiáni neříkali o genocidu a černoši o otroctví a segregaci, tak si nikdo neříká o obtěžování, znásilnění, ani stalking, i kdyby postnul milion nahejch fotek a po ulici chodil jen v prádle, homosexuálové mají stejné právo uzavřít sňatek jako kdokoliv jiný a není těžké oslovovat osobu v ženském rodě, i když se biologicky narodila s pérem.

Nemám sebereflexi

Pravda je taková, že reflektuji téměř až příliš často. Akorát se nehodlám posrat z každýho anonymního internetovýho joudy, kterej má dojem, že všemu rozumí nejlíp. Zejména věcem, o kterejch nic neví. Ideálně nějakým osobním záležitostem, do kterých má náhled z jedné jediné fráze, napsané někde online. Ale vážně. Nikdo, doslova nikdo na světě, nereflektuje úplně každý podnět, který dostane. To by totiž lidi nedělali celej život nic jinýho. A většina by byla hrozně nešťastná, protože by pořád jen řešila, co si o nich myslí druz... Oh wait.

No dobře. Hádám, že to asi spoustě lidí vyhovuje. Akorát, že já už jsem z toho vyléčená, protože to nikdy absolutně nikam nevede. Jsou lidi, od kterých kritiku přijmu ráda, a ještě nad tím budu několik týdnů přemýšlet a snažit se podle toho zařídit. A pak jsou lidi, u kterých by mě v životě ani nenapadlo se nad tím pozastavit, než to smetu ze stolu. Není mým záměrem jakkoliv ranit něčí city, ale fakt mi za to nestojíte. Ani trošičku.

Nesnesu kritiku

Snesu. Snesu jí docela dost. Zejména proto, že je mi mnohdy úplně u prdele, jak jsem již popsala výše, jí snesu víc, než kdokoliv jiný. Abychom si to ale ujasnili, dejme si teď rychlou lekci konstruktivní kritiky pro dospělé.

Za prvé - otitulovat někoho vulgárním výrazem není kritika, to jste prostě jen hovado, co si nevidí do huby.

Za druhé - výhružky fyzickým napadením nejsou kritika, to jste prostě jen hovado, které by jednou mohlo taky skončit s trestním oznámením na krku, protože ne každýmu vás bude líto, jako je povětšinou mně.

Za třetí - dospělý člověk by měl disponovat vlastností, které se říká taktnost, protože co si budem, sračky typu: “Já nejsem hnusná, já jsem jenom upřímná!” jsou ok dokud s váma cloumá puberta, ve vašich třiceti už na to není nikdo zvědavej. Takt či taktnost by vám měla pomoci dokázat rozlišit, kdy je kritika na místě, kdy není nutná, a kdy se to vyloženě nehodí. Pokud to ještě úplně nedáváte, doporučuji se raději zdržovat, dokud tuhle vlastnost nevychytáte, protože ne každý je pacifista jako já a mohlo by se stát, že to někdo nevydejchá a bude vám to chtít vysvětlit pěstí.

Jsem drzá a arogantní

Tohle je můj úplně nejoblíbenější argument na cokoliv. Úplně nejčastěji ho totiž můžete zaslechnout, když se rodič hádá se svou ratolestí. Konkrétně zpravidla zaznívá v momentě, kdy dítě vytasí naprosto racionální a neprůstřelný argument. Pochopitelně neříkám, že je tomu tak vždy. Jen říkám, že drzej nebo arogantní bývá zpravidla člověk, co si nenechá pěkně z výšky nasrat na hlavu.

Mám “kontroverzní” až “extravagantní” názory

Byla doba, kdy byl extravagantní názor i to, že je země kulatá a točí se kolem slunce. Čímž nechci říct, že jsem nějakej novodobej Galileo, ale spíš, že je to celkem relativní.

Mám ráda holuby

A všechny ostatní zvířata. Ale to, že jsem na ulici sebrala raněné ptáčátko a vypiplala si ho, ze mě automaticky dělá úplně iracionálního magora. To totiž dává smysl.

Popravdě holub je docela chytrý zvíře. Sice se nenaučí mluvit, aportovat nebo dělat salto vzad, ale chytrej je. Umí rozpoznávat hlasy a obličeje a když si dáte tu práci s ochočováním, je z něj strašně fajn mazlík. Oproti většině lidí navíc nemá blbý řeči a když vám náhodou sere na hlavu, máte jistotu, že to nemyslí zle. A to se vyplatí.

Nemám ráda fotbal

Nebo fotbalisty. Nebo lidi, co trpí obsesí fotbalem. Což automaticky znamená, že pohrdám Čapkem, Benešem a všemi významnými i bezvýznamnými lidmi, které jsem nikdy v životě nepotkala, a tudíž ani neměla šanci udělat si o této skupině nějaký kvalitnější názor. Fair enough.

Nemám bezmeznou a nezpochybnitelnou úctu ke starším lidem

To, že se někdo narodil dřív než já a povedlo se mu v civilizovaném světě s už relativně dobrou a dostupnou lékařskou péčí přežít dostatečně dlouho, abychom se mohli střetnout na stejné planetě, není nic úctyhodného. Devadesátky se dnes dožívá kde kdo, a že je člověk starej ještě neznamená, že je něco extra.

Ke starým lidem, pokud mi nedají důvod k opaku, se chovám jak nejlépe dovedu. Ráda je pustím sednout v MHD, nemohoucím sousedům pravidelně nosím tašky z nádraží až domů, i když bydlí o půl kilometru dál než já, ráda poradím s taji moderních technologií, a takový ty běžný lidský věci, za který by nikdo neměl očekávat medaili za chrabrost. Zastávám názor, že by k sobě lidé měli být pokud možno slušní. Taky zastávám názor, že to platí pro všechny bez ohledu na věk, takže pokud se nějaký pán či paní v důchodovém věku bude chovat jako hovado, nebudu mu to žrát jen proto, že zažil stavbu Karlova mostu.

Jsem tlustá a nemám z toho mindrák

O tomhle se asi nemá cenu znovu rozepisovat, takže vás jen odkážu na starší článek zde:

Ve zkrácené verzi už jsem na tyhle pubertální sračky moc stará.

Neumím přiznat chybu

Narovinu, to že si myslíte, že nemám pravdu, neznamená, že máte pravdu vy. Pokud mám pocit, že jsem chybu udělala, poznáte to podle toho, že si sypu na hlavu popelník. Nebo celou popelnici. Nebo rovnou celej popelářskej vůz. Každopádně to poznáte. Chybu přiznat umím, pokud ji za chybu považuji. A takové rozhodnutí není na vás.

Neexistuji jen proto, abych těšila ostatní

Znám mraky ženskejch a holek, jejichž celá identita stojí čistě jen na tom, že jsou ztělesněnej vlhkej sen. Když to dělaj okatě, neustále kolem sebe mydlej větou “nejsem jako ostatní holky.” Když si myslej, že to okatě nedělaj, škrtnou tuhle větu ze svýho slovníku, ale stejně se to neustále snažej ukazovat celýmu světu, aby to náhodou někdo nepřehlídnul. Zejména tím, že neustále podkopávaj jiný ženský, aby na nich mohly ukázat, jak jsou úžasný. Žijou převážně z alkoholu a evaluace druhých. Hlavně opačného pohlaví a pipin, co jsou stejný, jako ony, aby si spolu mohly kvokat, jak jsou jedinečný a ostatní ženský jsou úplně vadný.

A já to beru. Není mi to příjemný, nemám potřebu se takovejma lidma obklopovat, ale beru to. Jsou i divnější životní styly. Navíc bych prach sprostě lhala, kdybych tvrdila, že jsem taková nikdy nebyla. Na střední jsem byla taková slepice, že bych si dneska dala facku. Naštěstí pro mě jsem z toho nakonec vyrostla, jako z toho vyroste většina těhle děvčat, protože jim dojde, že pokud je jejich celý sebevědomí založený jenom na sbírání komplimentů, je to hovno sebevědomí a při sebemenším poryvu se sesype jak domeček z karet.

Nežiju pro potěšení druhých. Nemám potřebu se tvářit, jak jsem perfektní, jak si vydělávám sama na sebe, doma pak ještě zastanu práci za osm lidí, jak můj chlap nemusí hnout prstem, a jak mám pak ještě chuť a energii čtyřikrát za noc souložit, protože kdo potřebuje spát, když je tak strašně úžasnej a každej by ho chtěl mít doma. Nemám potřebu krotit svůj slovník, protože je přeci hrozně neatraktivní, když ženská mluví sprostě. Nemám potřebu dělat doma muži posluhovačku, když jsme oba dospělí a svéprávní. Nemám potřebu bejt tichá, poslušná a přehlížet, když něco není v pořádku, protože “boys will be boys.” Nemám potřebu hrát si u stolu v hospodě na přitroublou koketku, která ničemu nerozumí a potřebuje všechno vysvětlit, aby ze sebe chlapi kolem měli lepší pocit. Nemám potřebu rvát si po každym jídle prsty do krku, aby po mě nebožáci online škemrali nemravný fotky a notovali si, jaký mám luxusní tělíčko. Jsem svá vlastní osoba a nepotřebuju, aby mě neustále někdo ujišťoval, že mám nějakou hodnotu a vykládal mi, jak jsem jedinečná.

(Mimochodem nevím, jestli vám to už někdo řekl, děvčata, ale jedinečnej je každej, takže na tom vlastně není nic moc speciálního.)

Když jsem byla na střední, byla jsem skálopevně přesvědčená, že skutečně šťastná začnu být teprve, až se dostanu k životu ve víru nějakého velkého města. Rána budu trávit po kavárnách a v noci nebudu muset řešit, jestli stihnu poslední vlak domů, nebo jestli mi zbyly peníze na taxík. Budu obrážet bary, restaurace a konečně žít tak, jak bych si žít přála.

Ze střední jsem už pár let venku, ve městě pořád nežiju, ale kdykoliv tam musím delší dobu pobýt, zjišťuju, že to vůbec není pro mě, a děsím se toho, že bych tam kdy žít měla. Když jdu po ulici, už nevidím stovky barev, zástupy zajímavých lidí a vyhlídky nočních dobrodružství, ale šeď, prach a nic neříkající hluk.

Konečně si vážím toho, co mám. Domu obklopeného zelení, kam až oko dohlédne. Zahrady, na kterou nikdo nevidí. Některé dny jen chodím kolem a obdivuju tu kvetoucí nádheru. Poslouchám ptáky, co mi štěbetají za oknem, kam jim sypu zrní, aby se u nás měli dobře. Když začne pršet, dokážu venku pod střechou sedět hodiny a hodiny. Zírám do zahrady a i když dobře vím, že bych nejspíš zrovna měla něco dělat, nedovedu se odtrhnout. Ještě chvilku. Jenom chviličku, přemlouvám samu sebe, a zatímco si čas nemilosrdně plyne dál, kolem mě se on i prostor zdrcne jen na zvuk padajícího deště.

Na létě mám nejradši náš samoobslužný záhonek. Po ránu stačí jen obejít bazén a člověk má ovoce a zeleniny, kolik si jen zamane. A když se léto začne chýlit ke konci, dozrávají naše hrozny, co se plazí po zídce, a jabka a švestky vzadu u plotu.

Všude kolem je tolik života. Od potoka jsou v noci slyšet žáby, u misky s jídlem pro kočky si pomlaskává ježek, z lesa se ozývají sovy. Přes den křičí káňata na nebi, slepice od sousedů a všichni psi ze vsi. Projet auto je slyšet jen párkrát za den a já tohle všechno konečně dokážu ocenit. Konečně mám kam utéct. Kam se schovat před lidma, co ze mě doslova sajou energii jejich chamtivostí, závistí, povrchností a nesmyslnou zlobou na všechno a všechny.

Ani moc nedovedu určit, co se změnilo. Možná je to věkem. Možná prostě jenom stárnu příliš rychle. Možná nestárnu vůbec a jenom jsem celou dobu předstírala, že jsem někdo, kdo vlastně vůbec nejsem. A možná jsem nepředstírala vůbec nic, jen jsem konečně našla, kdo jsem a kam vlastně patřím.

Když jsem začínala střední školu, chvíli jsem na YouTube sledovala borce, co si přezdívá Pewdiepie. Nezasvěceným pro info úplně stačí vědět, že je to takový ukřičený blonďatý Švéd, který se z nuly vypracoval na jednoho z nejpopulárnějších zahraničních youtuberů. Proslavily ho jeho záznamy z různých hororových videoher, doprovázené ostrým, černým, nekorektním humorem a spoustou řvaní. Jeho obsah se nicméně s rostoucí popularitou začal proměňovat a mě to postupem času omrzelo. Překvapením pro mě nicméně bylo, když jsem o pár let později začala zaznamenávat titulky na zahraničních serverech o tom, že je dotyčný antisemita a jiná podivná nařčení. Když potom člověk trochu zapátral, zjistil, že tuhle vlnu odporu rozpoutal nějaký nevinný vtip, který se prakticky nijak nelišil od toho, co borec plácal na začátku svojí internetové kariéry. Jediný rozdíl byl v počtu lidí, kteří ho tou dobou sledovali.

Nejsem žádný fanoušek současné české YouTube scény. Jsem si dobře vědoma toho, že tam existuje pár bezvadnejch lidí, jejichž obsah je skvělej, má nějakej účel a vezmeme-li v úvahu, že je jejich cílovka hlavně současná mládež, dělá mi velkou radost, že tvoří obsah, který je o něčem, něco předává, někam se ta děcka snaží posunout, vzdělat je o něčem důležitějším, než je správná kombinace sukně a bot. Pak je tam spousta lidí, u kterých člověk jako já ze zvědavosti nakoukne, a průměrně z videa vydrží zhruba padesát vteřin, protože ty lidi začnou mluvit, a já bych si nejradši rozbila hlavu krumpáčem, ale budiž, asi prostě nejsem cílovka, tak jdu radši od toho, místo toho, abych je aktivně titulovala v sekci komentářů, protože proč vlastně?

O tom, koho na YouTube momentálně máme, kdo je jak populární a koho děcka žerou nejvíc, mám zhruba stejné povědomí jako o geografii východní Asie. Co ke mně ovšem povětšinou nějakým způsobem nakonec prosákne, je něco, čemu osobně přezdívám YouTube kauzy, a že jich není úplně málo. Prakticky týden co týden se někomu povede udělat nějakej přešlap, což spustí obrovskou lavinu videoreakcí, komentářů, tweetů, memů, a kdo ví čeho ještě. Pár dní nazpět to byla Anička Šulcová s igeliťákem na hlavě, dneska je to Shopaholic Nicol a její fotka před památníkem v Terezíně.

Záležitosti jsou to docela fundamentálně odlišné neboť v jednom případě to údajně mohlo dojít až k tomu, že se nějaké děcko zamotané v igeliťáku udusí, zatímco v druhém případě se nejednalo o nějaký vytlemený selfie, kdy dotyčná pózuje na židovském náhrobku, ale o úplně normální, decentní fotografii, kde děvče stojí zády ke kameře a hledí směrem k památníku. Vlnu senzace to nicméně vyvolalo skoro stejnou. Stejnou jako pár měsíců nezpět, kdy si nějakej trumpeta jménem Tary neohlídal pusu, a řekl chlapečkovi, že je chudej, když si nemůže dovolit jeho předražený hadry. Stejnou jako o pár týdnů nazpět, kdy se profláklo, že borci z kanálu TV Twixx zlanařili pár set mládežníků (pod 18 let) k tomu, aby za vidinou rychlého zisku prosázeli i peníze na svačinu. A za tejden to zase bude něco jinýho.

Nejsmutnější na tom celém je, že je prakticky úplně jedno, jak závažný váš prohřešek je. Od momentu, kdy vás sleduje určitý počet lidí, jste soustavně pod drobnohledem. Lidi dostanou pocit morální nadřazenosti, začnou vědět líp než vy, co smíte dělat, co smíte říkat, dokonce co si myslet. Začne fungovat jakýsi dvojí metr, který vás magickou stěnou oddělí od normálních lidí, u kterých by při podobných záležitostech nikdo ani nepozvedl obočí.

Pozoruju to trochu i sama na sobě tady na Twitteru, ačkoliv se jako nula s pár tisíci sledujících rozhodně nechci srovnávat s YouTuberama, které mnohdy odebírá víc lidí, než bylo na demošce na Letné. Poslední dobou mám ale pocit, že kdybych jednoho krásného rána napsala, že je jahodová zmrzlina nejlepší, do odpoledne bych měla stovku komentářů o tom, že jsem kráva, protože nejlepší je vanilková, že diskriminuju lidi, kteří jsou alergičtí na jahody, a že by někdo jako já v první řadě vůbec neměl jíst zmrzlinu a jít si radši někam zaběhat. Díky tomu už chápu, proč média Felixe Kjellberga tak rády pravidelně označují za antisemitu.

Nemám v úmyslu tady obhajovat tahání kapesnýho z dětí a mládeže. Nezastávám se ani pitomce Taryho. I tady na Twitteru jsme zaznamenali pár zmrdů, co se svojí “popularitu” (bez těch uvozovek to asi v životě nedám, protože mi to poměřování sleďů připadá absolutně směšný) rozhodli zneužít k tomu, že z někoho pod zástěrkou dojemnýho přilběhu vytáhli těžký prachy, nebo obtěžovali a ještě vyhrožovali holkám. Na druhou stranu si myslím, že by měl člověk tak nějak dokázat vyhodnotit, jestli je igeliťák na hlavě, fotka z Terezína, fórek o zahrnutí Brna hlínou, názor na Faltýnka nebo fotbalisty opravdu stejně strašnej, jako ukrást čtvrt mega nebo okrádat děcka o kapesný.

Z vtipů a kritiky je najednou povýšenost a arogance, z nesouhlasu cílená nenávist, nesmyslná nařčení ze lži, čas od času příjde série výhružek a člověk je soustavně pod palbou, třeba protože napsal, že měl k obědu hranolky. Za poslední rok kvůli tomu odsud zmizelo docela dost lidí. Sympatickejch, který jsme měli rádi. A já se jim vlastně přestávám divit, protože se tyhle sračky člověku docela rychle omrzí.

Já bych teď mohla krásně následovat jejich příkladu, napsat dojemnej článek o tom, proč mě to už nebaví, smazat profil a zmizet bezestopy. No, nasrat. Mě to tu baví a rozhodně se nenechám uštvat bandou anonymních pitomců s vlaječkama v profilu. Stejně jako se nenechaj uštvat lidi z YouTube kvůli památníkům a igelitkám. Vás všechny, co tohle čtete, bych chtěla poprosit o jednu věc.

Příště, než se necháte strhnout nějakou vlnou senzace, zkuste si položit otázku. “Opravdu je to tak strašný? Tak moc přes čáru? Neudělal/a jsem někdy něco podobnýho? Posrali se z toho lidi jako já teď?” Protože ono jde povětšinu času vážně úplně o hovno a všechen ten povyk kolem jsou jen úplně zbytečný emoce. Jedinej rozdíl mezi váma a těmahle lidma je, že oni jsou víc na očích. Pouštět se do někoho online není žádný hrdinství. Dokokce ani když jde o lidi, jako je Anička Šulcová, u které v průměru vydržím padesát vteřin videa.

Kdybych shodila gram pokaždé, když mi nějaká nešťastná jednoduchá duše, jejíž jedinou definicí ženy, která pro ně může mít nějakou hodnotu, jsou holky z plakátů, napíše, že jsem tlustá, mohla bych udělat docela slušnou kariéru u společností jako je třeba Victotria’s Secret nebo jiné přiblblé korporace, která se svýma modelkama zachází jako s odpadem a hrozí jim vyhazově i za to, že se napijou trošku víc vody. (Pro ty, co žijí mimo realitu doporučuji udělat si průzkum toho, jak funguje modelingový průmysl.) Naštěstí mě podobné výstřelky nikdy nebraly a výroky toho typu by mě urazily naposledy možná na střední škole. Zrcadel mám doma hned několik, takže jsem si toho ráčila všimnout i bez toho neustálého konstatování tak triviálních faktů, ale je hezké vidět, že těm lidem slouží alespoň pozorovací schopnosti, když nic jiného nefunguje.

Tlustá. Nebo třeba tlustej, ať zbytečně nediskriminujeme. Na tom slově je nejzajímavější, jak je ve spojitosti s lidmi výhradně negativně zabarvené. Přemýšlejte nad tím. Když se řekne tlustá kočka, většina lidí si představí roztomilou chlupatou kuličku, kterou by umazlili k smrti. Obecně u většiny zvířat takové slovo budí jen dojem umocněné roztomilosti. U lidí je negativní asociace s tímto slovem naopak tak silná, že se ho mnohdy úplně bojí vyslovit.

Onehdy jsme se švagrovou konzultovali její plány s vlastní kolekcí triček. “Chtěla bych rozmanitou škálu modelů a modelek,” povídala mi. “Různý lidi, vysoký, mrňaný, potetovaný i třeba nějaký...” v ten moment se zarazila a provinile sklopila oči, jako by se snad chystala přiznat, že vlastní babičce dala zlatý řetízek do jinýho hrníčku. “Tlustší,” dostala ze sebe nakonec.

“Proč to říkáš, jako by šlo o lepru? Vždyť je to normální přídavný jméno,” popíchla jsem jí se smíchem.

Přitom je to taková blbost, úplně uměle vyvolaná. Zvykli jsme si na život v době, kdy je největším módním trendem vizáž hraničící s podvýživou, a i když se to zase pomalu začíná překlápět, spoustě lidí to vůbec nepřipadá divné. Je to kvóta, kterou je nezbytné dodržet, a kdo se vymyká, musí z kola ven a nejspíš umře sám nebo tak něco. Teda aspoň takhle nějak to vypadá z pohledu většiny mladých holek. A spousta takových příběhů nemá šťastný konec.

Než se můj věk přehoupl přes dvacítku, taky jsem při honbě za společensky přijatelným tělem vyzkoušela leccos. Pevná vůle mi nechyběla nikdy, o to víc frustrující bylo, když se ani po měsících dodržování těch všech dementních pravidel nedělo vůbec nic. A v sedmnácti jsem konečně našla metodu, která fungovala. Jednou denně rychle slupnout mističku salátu, zapít to půlitrem vody a na další jídlo honem rychle zapomenout. No a když je náhodou společensky nepřijatelné se nenajíst, pojistí to prsty v krku. Pětadvacet kilo bylo dole jako nic. Akorát mě to málem zabilo. Několikrát.

Krátce na to mi došlo, že mám relativně omezený počet možností, protože ať jsem se snažila sebevíc, ani zdravý životní styl evidentně nebyl cestou k udržení váhy. Buď se budu do konce života trápit hlady o jednom jídle denně a příležitostně si rvát prsty do krku, abych od pologramotnejch pitomečků v baru mohla poslouchat, jak mi to sluší, nebo se na celej tenhle povrchní nesmysl vykašlu a budu žít tak, aby se mi žilo hezky.

Strašná sranda na tom je to množství lidí, kteří se cítí povinni k tomu něco říct. “Uprav jídelníček a začni se hýbat!” radí ti internetoví moudří, aniž by měli tušení, že promlouvají k člověku, který doslova denně cvičí, nepije nic slazeného a dvě třetiny jeho jídelníčku tvoří zelenina. Samozřejmě pak nesmíme zapomínat na zástup pokrytců, kteří aniž by měli představu o tom, jakou má dotyčný/á životosprávu hysterčí, jak je to nezdravé, ale padesátikilové holčině, která tři dny v týdnu propije, vykouří krabičku denně a soustavně se cpe nutellou, o zdraví nezmíní ani fň.

Estetika je prostě všechno, se s tim smiřte a radši chcípněte hlady, protože tlustý lidi jsou podřadný, tlustý ženský předevšim. Nebo tak nějak. Proč o tom ale píšu, aby si zas nějakej primitiv nemyslel, že mám potřebu zrovna jemu promlouvat do duše. Sleduje mě tady velká spousta lidí. Mladý holky a třeba i mladý kluci, co denně bojujou s tím, jak jejich tělo vypadá, a nemají tušení, že s ním není nic špatně, ale i dospělý ženský a chlapi, kterejm tohle nikdo včas neřekl.

Maturitní zkoušky jsou u nás již po několik let prakticky nesmrtelné téma. Diskutují o nich učitelé, politici, odborníci na vzdělávání, “odborníci na vzdělávání,” laická veřejnost i studenti samotní. Není se vlastně čemu živit, protože nalijme si teď čistého vína, (výběr nechám na vás, já mám sklenku ryzlinku,) současná podoba rozhodně není ideální.

Od roku 2011, kdy oficiálně nastalo období hrůzovlády spolku reptiliánů a rybích lidí, kteří jsou pro širou veřejnost známi jako Cermat, se celý segment středních škol začal proměňovat a rozhodně to nebylo k lepšímu. Momentálně se nejvášnivější diskuse na toto téma vede ohledně povinné maturity z matematiky, která měla být na přání soudružky Valachové oficiálně spuštěna v roce 2021, ale od té doby, co se to řeklo, si s tím ani vláda ani školy neví moc rady, zatímco laická veřejnost se rozdělila na dva tábory, z nichž jeden řve, že je nezbytně nutná, druhý, že je to úplná blbost, a ani jedni to neumí zdůvodnit ničím jiným než svým vlastním osobním pocitem.

Abych tady ale zase jen nekydala hnůj, pojďme se teď podívat na největší nešvary, které se současné podoby státních maturitních zkoušek týkají.

Problém první - unifikovanost

Narozdíl od jiných vzdělávacích systémů, které uplatňují princip standardizovaných testů, se ten náš zásadně odlišuje tím, že krom osmiletých a čtyřletých gymnázií, která mají všeobecné zaměření, máme i střední školy odborné. Kdo není úplně na hlavu, dobře ví, že každý obor i pracovní odvětví je trochu jiné, a i kdybychom teď připustili, že čeština, matematika a angličtina jsou tři základní stavební pilíře lidského bytí, bez kterých se v životě za žádnou cenu nelze obejít, stejně musíme připustit i to, že bude ta nezbytnost pro každý obor v trochu jiném poměru a ačkoliv se nejspíš nikdo na světě neobejde bez trochy počtů nebo gramatiky, každý potřebuje důkladně proškolit v něčem trochu jiném.

Problém druhý - čas

S problémem prvním velmi úzce souvisí i problém druhý, a tím je časová náročnost. Každý předmět, ze kterého se povinně skládá státní maturitní zkouška, má rovněž stanovenou hodinovou dotaci, respektive minimální počet hodin, který musí žáci za týden absolvovat. Na gymnáziu žádný problém, ale školy s odborným zaměřením na to těžce dojíždí. Den má totiž jen 24 hodin, týden jen pět pracovních dní a ty hodiny se někam nacpat prostě musí. A protože nikdo, fakt nikdo, opravdu vůbec nikdo, dokonce ani zaměstnanci školy, nechtějí třikrát týdně sedět ve škole od sedmi do pěti, většinou se to řeší tak, že se zredukuje počet hodin, věnovaný odborné teorii nebo praktické výuce, a nahradí se matematikou, češtinou a angličtinou. Za důsledek to má, že na trh práce přichází absolventi s maturitou z xy, ale ze svého oboru se mnohdy nestihnou naučit ani základy. To jen, až zas výjde nějakej šokující článek o tom, kolik nám chybí účetních, programátorů, strojařů a kdo ví čeho všeho.

Problém třetí - zavádějící data

Nejhorší na téhle celé šarádě, která stojí mraky času, peněz a velkou porci duševního zdraví všech zúčastněných je, že to vlastně celé ani není nikomu a ničemu prospěšné. Státní maturity měly původně navýšit prestiž maturitnímu vysvědčení (lol) a původně dokonce i nahradit přijímačky na vysoké školy (lol na druhou), ale ty testy jsou zkrátka od základu koncipované tak blbě, že ve finále nevypovídají téměř o ničem. Zkouška z češtiny nejvíc testuje znalosti základů lingvistiky a literatury (a vaši trpělivost), což vám při psaní formálního textu moc nepomůže a stejně ho nakonec strčíte manželce nebo někomu, ať vám zkontroluje, jestli tam nejsou hrubky. Ale hlavně, že je tam anakolut... Zkouška z angličtiny je tak blbě nastavená, že jí zvládne i cvičený jezevčík, a když pak milý absolvent zabloudí na výletě v cizině, stejně se nedoptá ani na cestu na autobus.

Sečtěte tohle všechno, přičtěte k tomu povinné cermatí přijímačky na střední, a výjde vám z toho, že jsme naprosto zbytečně zdevastovali koncepci tří předmětů. Z hodin češtiny, matematiky a angličtiny se stal jen nesmyslný dril na jednu jedinou konkrétní zkoušku. Dril, který nervuje děti, jejich rodiče i učitele, a stejně nakonec nevede absolutně k ničemu, protože ty výsledné hodnoty jsou čistá fikce.

Jak z toho ale ven? Ideální koncepce se nabízí tak dlouho, že mě vyloženě zaráží, že na to ti trilobiti z ministerstva ještě nepřišli sami.

Za prvé - podoba maturitních zkoušek se musí navrátit zpět do rukou škol. To tam se nachází ti skuteční odborníci, kteří by měli nejlépe vědět kolik, čeho, kdy a jak dlouho vyučovat, aby ten papír studentům k něčemu byl. Cermat bych pak navrhovala komplet rituálně upálit pro výstrahu budoucím generacím byrokratů, ale netrvám na tom, úplně by stačilo to popsané výše.

Za druhé - maturitní všeobecně vzdělávací předměty by měly mít vhodnou podobu pro každý vzdělávací obor. Zdravotní sestra logaritmů moc nevyužije, ale měla by umět spočítat správný poměr ředění léků. Účetním moc nepomůže pythagorova věta, ale za to se jim bude hodit počítání daní. A tak dál, a tak dál.

Za třetí - maturita z všeobecně vzdělávacích předmětů zoufale potřebuje nějaký multilevel. Pokud někdo vyniká v cizím jazyce, ale na matematiku se moc necítí, měl by logicky skládat těžší zkoušku jazyka a snažší z matematiky, nebo vice versa.

Za čtvrté - maturita z českého jazyka by měla testovat znalost jazyka na běžné lidské úrovni. Já nevím, třeba má někdo až tak divný choutky, že si po večerech při čtení v textu hledá anafory, epifory, elipsy, hyperboly, oxymoróny a epizeuxisy, ale to že se člověk nadrtil tyhle ptákoviny neznamená, že dokáže napsat dopis bez chyb, a máme snad sakra nějaký priority. Co se literatury týče, určitě je dobré přečíst si Čapka, Orwella, Burgese nebo Poea, a já osobně knihy miluju a chovám v posvátné úctě, ale pětadvacet je zbytečně moc. Obzvlášť, když se to dá stejně okecat, i když člověk knihu neviděl ani z rychlíku. (Zdravím bývalou třídní učitelku Haspeklovou a vzkazuji, že jsem toho Robinsona nečetla.)

No a to je asi tak všechno. Vlastně je to velice prosté a není to ani žádné dramatické snižování nároků, před kterým se dnes tolik lidí křižuje a spílá do nebes, kam ten svět spěje. Je to pouhé stanovování priorit, které ať chcete nebo ne, nakonec nemůžete nikomu předepsat, ani kdybyste se na hlavu stavěli.

Přemýšlejte nad tím, klidně se mnou nesouhlaste, něco pěkného mi k tomu napište, ale proboha živého, pokud se chcete dohadovat, zkuste si ty argumenty alespoň něčím podložit. Já už ty hysterické výkřiky pro nic fakt nezvládám.

S výukou cizího jazyka na školách je kříž. Studijní skupiny jsou na běžných základkách i středních příliš velké i přesto, že se půlí, rozdělování děti podle úrovní taky příliš dobře nefunguje a dobrého jazykáře aby člověk pohledal. V dnešním světě to pak dětem značně komplikuje život a to nejen na dalších stupních vzdělávacího procesu. Veřejnost tohle naštěstí tak trochu tuší a tak se velká část rodičů nakonec rozhodne i pro mimoškolní výuku jazyka, ať už se jedná o doučování dětí, které v něm úplně nevynikají, nebo naopak extra hodiny pro pokročilé, u kterých rodiče nechtějí plýtvat nadáním a potenciálem.

Naštěstí pro ně máme dnes takových služeb nepřeberné množství, existují celé řady cenově dostupných lektorů, kteří rádi dorazí až k vám domů. Výběr je i v oblasti rodilých mluvčí toho či onoho jazyka. No a ve větších městech pak existuje také nepřeberné množství jazykových agentur, na které se zaměříme právě v tomto článku.

Ať už se na stará kolena rozhodnete, že byste se rádi přiučili něco nového, či snad oprášili své jazykové dovednosti z mládí, nebo sháníte něco pro své milé ratolesti, jazykové agentury bývají pro většinu snadnou volbou. Jenomže... Ne každá jazyková agentura musí být nutně dobrá a vy ve finále zjistíte, že jste vyházeli spoustu peněz z okna, aniž byste dostali byť jen zlomek z toho, za co jste si zaplatili.

Nedávno jsem přišla nepřímo do styku s jednou nejmenovanou firmou, která se specializuje na výuku a překladatelské služby německého jazyka. Vlastně se mě to osobně nijak netýkalo, ale situace, která u nich vznikla, mi vyrazila dech.

Lektorovi bylo řečeno, že po nemocné kolegyni převezme dvojici pokročilých studentů německého jazyka. Nastal den první společné hodiny a studentů bylo, světe div se, pět! Tři postarší dámy, které danou agenturu navštěvovaly již téměř druhým rokem, a tudíž lektor očekával, že už by něco málo znát mohly, patnáctiletý chlapec, který právě vycházel devátou třídu a chystal se na střední, a devatenáctiletá slečna, která neuspěla u maturitní zkoušky z německého jazyka a potřebovala přípravu na reparát.

Každému, kdo někdy vyučoval jazyk, ale i některým naprostým laikům už z popisu výše musí být jasné, že se jedná o velmi nešťastně poskládanou skupinu. Úroveň i potřeby všech zúčastněných jsou natolik diverzní, že během jedné hodiny týdně absolutně nelze zajistit, aby si z ní odnesli byť jen zlomek toho, za co si platí.

Jak k takové situaci v první řadě vůbec došlo, je vlastně velice prostá záležitost, ve které hraje největší roli lidská vychcanost. Málo se o tom ví, ale lektoři pod agenturami nemají kdo ví jak královské platy. Zpravidla se jedná o pracovníky, kteří fungují buď jako živnostníci nebo pracovníci na DPP/DPČ. Průměrný plat začínajícího lektora za odučených šedesát minut se pohybuje v rozmezí 200–240,- u výuky anglického jazyka, u němčiny a jiných jazyků 220–250,- což se může zdát jako relativně vysoká suma, ale ne když vám zaměstnavatel přidělí jen dvě tři hodiny týdně.

Průměrná cena solo kurzu se pohybuje kolem 500–600,- za hodinu. Obecně ale platí, že čím více lidí, tím vás hodina výjde levněji, čili co se tady stalo? Agentura dvěma nově příchozím klientům (chlapec a dívka) nabídla zdánlivě cenově výhodný kurz, který budou sdílet s dalšími třemi studenty (trojice postarších dam) a kdo by nechtěl výhodnější cenu, že jo. Jak ovšem takový kurz bude probíhat a s kým ho budou mít spojený, o to už se průměrný klient příliš nezajímá, protože předpokládá, že bude agentura postupovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a nenamíchá je takto stupidně.

Agentura mezitím ušetří spoustu peněz, protože zkasíruje pět lidí, které předhodí lektorovi najednou, a tudíž bude mít místo pěti hodin zaplacenou pouze jednu, protože počet studentů nijak nezávisí na jeho hodinové sazbě. Už tohle je samo o sobě docela prasárna, ale tam lektorovi trable zdaleka nekončí.

Jak jsem již zmínila výše, ona trojice postarších dam jazykovou školu navštěvovala již delší dobu, a tak se obecně předpokládalo, že budou při nejmenším na mírně pokročilé úrovni, protože jazyková agentura přeci nebude zaměstnávat někoho, kdo neumí učit. Další omyl...

Do milých dam byla něco málo přes rok intenzivně huštěna komplexní německá gramatika, takže velmi dobře rozuměly kdejakým syntaktickým složitostem a anomáliím, ale když se s nimi nový lektor pokoušel pohovořit, nedostaly ze sebe ani žble. Proč? Neznaly totiž slova. Téměř žádná. Na lektorův dotaz, jak k tomu došlo, mu bylo odpovězeno, že se předešlá lektorka rozhodla “nechat si slovní zásobu na konec.” Člověk nemusí být zrovna jazykář, aby pochopil, že tohle je na gigantickej facepalm, protože zrovna tak můžete mít třeba deset tun malty, ale bez cihel barák prostě nepostavíte.

Aby toho nebylo, ukázalo se, že onen patnáctiletý chlapec v německém jazyce v poměru ke svému věku naprosto exceluje a hodiny v této podobě mu nic nedávají, a neúspěšná maturantka naopak zaostávala i za těma staršíma dámama. Prostě jeden velkej bordel, ve kterém hned pět lidí zahučelo za velkou spoustu peněz, jenom protože byla milá agentura nenažraná a radši zcela vědomě od začátku ojebávala klienty, než by lektorovi zaplatila hodinu týdně navíc, nebo se vůbec starala o to, jestli lidi, které zaměstnává, vůbec mají ponětí, co vlastně dělají.

Občas se semelou věci, na které vás nepřipraví ani Harvard, ani ta nejvyšší škola života. Prostě se dějou, tady, teď, ze všech lidí zrovna vám, a ať chcete nebo ne, musíte se s tím nějak porvat. I já si momentálně procházím něčím, s čím se mi těžko srovnává.

Když se před rokem brácha začal chovat divně, přisuzovali jsme to z počátku náročné pubertě. Přechod ze základky na střední je stresující období, ambice a tudíž tlak ze strany rodičů tomu moc nepomáhaly, a tak jsem se situaci pokoušela zuby nehty krotit na obou dvou frontách a doufala, že se to časem srovná a všichni budeme zase v pořádku.

Bratrův první středoškolský rok začal. Nastoupil na maturitní obor a zdálo se, že bude všechno probíhat v klidu. Jenomže neprobíhalo. Když už jsme druhým měsícem každé ráno absolvovali to stejné martýrium - tedy brutální záchvat, že do školy nechce, shodli jsme se, že by bylo lepší školu změnit. A tak jsme vyřešili přestup a opět očekávali změnu k lepšímu. Opět nepřišla...

Záchvaty se stupňovaly, až mi jednoho krásného rána konečně doteklo, že tohle není normální a zavelela jsem, že je čas vyhledat péči odborníka. A tak začaly seance u dětské psychiatrické lékařky. Následoval další přestup - bratr kvůli tomu, co jsme považovali za duševní onemocnění, nedokončil prvák, a na jeho přání přestoupil na tříletý učební obor, aby se mohl stát zahradníkem, což opět zahrnovalo líté boje na domácí půdě, neboť bylo nejprve třeba přesvědčit matku, že všechny tři její děti prostě nemusí být inženýři, a že výuční list a práce rukama nejsou žádné rodičovské selhání.

Osvěta nakonec proběhla, bratr nastoupil do prváku po druhé, tentokrát vyzbrojen antidepresivy, a opět se očekávalo, že tentokrát už by vše mohlo být v pořádku. Někde mezi prvním a druhým nástupem se ovšem provalila jeho záliba v užívání populární byliny. Člověk nemusí být lékař, aby věděl, že antidepresiva a omamné látky nejdou moc dobře dohromady, a já se tehdy vší silou pokoušela udržet ho mimo její vliv. Marně.

K užívání se po necelém měsíci vrátil a jeho stav se začal zhoršovat. Začaly u něj probíhat jakési podivné epizody panických záchvatů, které postupně vedly až k pokusům o sebepoškozování. O Vánoce se pokusil propíchnout dekorativní, leč ostrou katanou. V únoru jsem po telefonátu s matkou spěchala domů, jen abych mu z rukou musela rvát kovovou trubku, kterou se bil do hlavy a zad.

Před dvěma týdny jsem po dlouhém, předlouhém oddalování byla nucena zavolat záchranáře posílené policií poté, co se pokusil rozbít si hlavu o futra v obývacím pokoji a následně se skácel na zem. Zatímco mu po čele stékala krev, střídavě pokřikoval obscénosti a smál se. Takový ten šílený smích, o kterém si myslíte, že existuje jen u herců nastrojených ve svěracích kazajkách, dokud ho nezažijete na vlastní kůži.

Umístili ho na dětské psychiatrické oddělení, protože ještě není plnoletý. A po dvou mučivých týdnech nekonečných výčitek, že jsem ho nechala zavřít, že jsem ho před tímhle neochránila, že jsem mohla udělat něco jiného, i když vlastně nevím co, vyplavalo na povrch něco, co si nikdo z nás nechtěl připustit.

Adderal. Éčko. Koule. Pilulky všeho druhu. Slova, která běžným lidem zase tolik neřeknou, snad až na to, že okamžitě víte, že je to zlý. Hodně zlý, horší, než jste mysleli.

Můj brácha je feťák...

V životě jsem se necítila tak podvedená, protože si přehrávám všechny ty momenty, kdy mi lhal. Lhal mi do očí, i když věděl, že jsem se ho celou dobu snažila chránit. Vím, člověk si to nesmí brát osobně. Neměla bych. Nikdo z nás by neměl. Občas se semelou věci, na které vás nepřipraví ani Harvard, ani ta nejvyšší škola života. Prostě se dějou, tady, teď a každý z nás se s tím teď snaží porvat po svém...

Poslední dobou v oblasti vzdělávání hodně narážím na něco, co by se asi s trochou dobré vůle dalo považovat za články, nicméně já to spíš považuji za takové zoufalé výkřiky lidí, kteří si nějak nevšimli, že od roku 1989 uplynulo třicet let.

Třicet let je relativně dlouhá doba. Vezmete-li například třicet let, které uplynuly od roku 1914 do roku 1944 a máte trochu povědomí o světových dějinách, jistě víte, že během nich stihla proběhnout ne jedna, ale hned dvě (bez jednoho roku, historici prominou,) světové války, což vedlo k mnoha věcem a mnoha změnám. Mohla bych tu vypsat třeba ještě padesát přirovnání k tomu, kolik dramatických změn se může přihodit za třicet let, ale myslím si, že gramotní už pochopili, takže popojedem.

Abych se tedy vrátila k těm článkům, které se teď notně opakují ve všech možných podobách, jejich obsah je relativně prostý: Dnešní děti, potažmo žáci, jsou absolutně příšerní. Jsou líní, pohodlní, nevychovaní, nic je nezajímá, nechtějí se učit, jen si fotí ty své selfie, povídají si o nesmyslech, píšou ptákoviny na facebooky a instagramy, nebo dokonce nedej bože chodí za školu, to vše namísto toho, aby tiše a ochotně seděli ve třídě a byli tomu člověku stojícímu před tabulí neskonale vděční jen za to, že tam je a něco říká.

A ačkoliv historicky něco podobného tvrdila vlastně asi úplně každá generace o té mladší, a to už někdy od dob starověkého Řecka, a já bych to měla zkrátka s povzdechem přejít a dát si jenom bacha na to, abych se postupem času nestala stejnou zahořklou harpyií, potažmo autorkou obdobných článků, nějak si nemůžu pomoct, ale tahle tvrzení mě strašlivě vytáčí. Obzvláště potom od kolegů a kolegyň, kteří jsou ve věku mých rodičů a vyšším, protože absurdnější už to ani snad být nemůže.

Ono je to sice do jisté míry pochopitelné. Člověk nejspíš nikdy úplně nepřestane porovnávat sám se sebou a s léty, která sám strávil ve školní lavici. Lidé, co takto křičí, vyrostli v době, kdy člověk nesměl nic moc říct, aby ho soudrzi z VB neodvezli s černým pytlem na hlavě rovnou do uranového dolu, což se pochopitelně vztahovalo i na školní docházku, protože které státní zřízení se nepokouší vychovat si dostatečně poslušné ovečky tak, jak se to zrovna hodí. Kdo ve škole nedržel hubu a krok, ten přes tu hubu opakovaně dostal, dokud to z něj nevymlátili, nebo dokud nebyl dostatečně starý na to, aby nakonec uplatnili onen černý pytel.

Problém nastal společně s převratem. Přišla demokracie a mlácení dětí i černým pytlům odzvonilo. Jenomže lidé, kteří v této době temna působili ve školních třídách, nikam nezmizeli. A mnozí jiní, kteří v mezičase odrostli, byli z tohoto systému natolik otlučení a oblbení, že se náhle ocitli před katedrou a zcela bezradní zjistili, že si nemají jak vynutit poslušnost na dětech, kterým už nikdo nenafackuje za to, že přišli pozdě na hodinu, ani jim o pár let později nenarazí černý pytel na hlavu za to, že někam napíšou, že je pan prezident kunda a pan premiér hajzl zlodějská.

Povolání učitele se změnilo. Stalo se něčím víc, než rolí dozorce, který pětačtyřicet minut vede monolog, doprovázený skřípáním křídy o tabuli. Stalo se náročnějším, protože tím, že učitelé přišli o spolehlivé nástroje, kterými si lze vymáhat poslušnost, dnes musí do výuky investovat mnohem víc času i energie, neboť dnešní děti je potřeba nejprve něčím zaujmout a ukázat jim, že se ve školní docházce přeci jen skrývá nějaký hlubší účel, než je tiše sedět a čmárat si poznámky do sešitu.

Dnešní děti jsou skvělé. Nebojí se. Vědí, že nemusí každému zobat z ruky jen proto, aby jim někdo neublížil. Jsou kreativní. Učí se hledat nové, lepší a výhodnější způsoby jak dosáhnout stanovených cílů. Dokonce jsou natolik vnímavé, že rozliší dobrý a něčím zajímavý učební styl od toho mdlého, který je úplně o ničem, a to je pro autory takovýchto výkřiků naprostá zhouba. Protože na to, že se budou muset zlepšovat, zdokonalovat, hledat nové cesty, a že budou hodnoceni svými malými posluchači, je nikdo nepřipravil.

Ve školách dnes platí stejné pravidlo, které platí v každém jiném povolání v neustále se měnícím světě. Člověk na to buď má a nakonec se přizpůsobí neustálým změnám, nebo za okamžik zjistí, že mu došel dech, že už na to nemá a začne psát tyhle články, než to ve školství úplně zabalí, nebo to nejdřív zabalí a následně napíše takovýhle článek, v němž zdůvodní, proč skončil ve školství. A abych byla zcela upřímná, já si myslím, že je to dobře, protože nějak se to vytřídit musí, a jediné, co mě natolik vytáčí je, že je to relativně zdlouhavý proces, protože na tom netrpí nikdo jiný, než děti ve školních třídách.

Vás všechny, kteří se teď sborově pohoršíte, že píšu úplný kraviny a žiju mimo realitu, a že děti si dneska klidně pošlou učitelku do prdele a nikdo jim nic nemůže, a co jako budu dělat, až tam nějaké děcko pošle mě, bych chtěla požádat, aby si položili zcela zásadní otázku: Pročpak ji tam to dítko vlastně poslalo? Za sebe totiž můžu říct, že jsem pracovala i s velmi problémovou mládeží, ať už to bylo SOU či základka v sociálně problematičtější lokalitě, a ačkoliv jsme se žáky občas byli na ostří nože, žádné z těch strašlivých nevychovaných dětí se mnou nikdy nejednalo o nic hůř než-li já s ním. A takhle to vlastně tak nějak obecně funguje.

Místnost byla potemnělá, osvětlovaly ji jen pochodně planoucí na zdech. Robert Plaga zasedl ke kulatému stolu, významně si narovnal kravatu a zběžně přehlédl svůj spolek rádců. “Vypadá to, že jsme všichni. Tak vás tady pěkně vítám, na další schůzi. Přátelé, je potřeba pohovořit si dnes o státních maturitách. Jaromíre, byl bys tak hodný?” otočil se k mladému stážistovi, který se krčil na skládací židličce v rohu místnosti a čekal na rozkaz.

Jaromír na okamžik odběhl ze zasedačky, měl namířeno do kanceláře pana Plagy. Když se pokoušel zadat kombinaci k sejfu, přistihl se, jak se mu třesou ruce. Nakonec se mu to ale přeci jen podařilo, sáhl dovnitř a vytáhl dřevěnou truhličku, na které byl reliéfně vyveden portrét pana premiéra Babiše. Sejf opět zamkl a vydal se s truhličkou zpět do zasedačky, kde ji předal ministru Plagovi.

Pan ministr Plaga si sáhl pod kravatu a vytáhl zlatý řetízek, na kterém si pokojně visel malý zlatý klíček. V místnosti bylo hrobové ticho, které po chvilce vyrušilo tiché cvaknutí zámku. Robert z truhličky vytáhl plastový sáček, jehož obsah se nápadně podobal čtvrtkilovému balení oregana či jiných kulinářských bylin, a krabičku cigaretových papírků velikosti XXL. “Ubal, Jaromíre. Hezky jak jsem tě to učil.”

Jaromír se dal třesoucíma rukama do díla, byliny se mu sice sypaly do všech stran, ale nakonec se mu přeci jen zadařilo a předložil před pana ministra pořádnou raketu. “Dobře jsem tě naučil,” kývl uznale Plaga a teatrálním mávnutím ruky stážistu Jaromíra propustil. Ten na nic vyčekal, vystřelil z místnosti a zamkl se na pánských toaletách, kde se marně pokoušel vydýchat do pytlíku.

Mezitím Robert rituálně zapálil onu raketu a konečně oficiálně zahájil schůzi. “Přátelé, dnes si musíme pohovořit...” jeho projev byl na okamžik přerušen mocným kašlem, “...o státních maturitách.”

Tady by asi nebylo od věci naše vyprávění na okamžik přerušit a povědět si o těch maturitách něco málo, aby i nezasvěcení byli v obraze. Sice se o tom poslední dobou hovoří relativně často, ale sama dobře vím, že při takovém povídání je lépe předpokládat, že i někteří čtenáři žijí pod kamenem.

V roce 2011 byl spuštěn takový zajímavý experiment, kterému se u nás odborně přezdívá tzv. státní maturita, což v jazyce běžných lidí znamená, že se z povinných všeobecně vzdělávacích předmětů (tedy bez ohledu na odborné zaměření studenta) na všech školách skládá úplně identická zkouška s úplně identickým zadáním. Pochopitelně to takhle v teorii zní jako suprovej nápad, zvlášť přihlédneme-li k faktu, že by maturitní vysvědčení mělo mít více méně stejnou hodnotu, ať je ze školy té či oné.

Jenže... Ono to ve skutečnosti zase tak super není. Ty státní maturity dostala na povel organizace, vystupující veřejně pod jménem CERMAT. Je to takový potrhlý oddíl vzdělanců v černých hábitech a kápích, který se zjevně schází podobně jako pan ministr Plaga se svými rádci, ale namísto toho, aby si jako civilizovaní lidé normálně ubalili brko, musí frčet minimálně na perníku, protože jinak si ta zadání didakťáků nedovedu představit.

Ach ano, didaktické testy. Konkrétně třeba ty češtiny. To jsou taková sáhodlouhá lejstra s otázkami, které se na oko tváří, že testují úroveň znalosti jazyka českého, ale když si to člověk začne číst, obvykle již kolem třetí otázky začne usilovně uvažovat, jestli si z něj náhodou celej CERMAT nedělá prdel. Když pominu zvrácenosti jako je epizeuxis či anakolut, faktem je, že ty jejich slavné didakťáky krom trpělivosti testují spíš to, jak rychle student dokáže číst a jak dlouho se vydrží nervově nezhroutit.

Ono totiž základy strukturální lingvistiky alias schopnost rozpitvat čtený text na ty nejmenší sračky nejsou možná úplně k zahození, ale na druhou stranu se pak všichni skupinově pohoršujou, že ty úděsný mlaďasové neuměj pořádně psát. No bodejť by uměli, když čtyři a více hodin týdně tráví tím, že se nazpaměť drtí debility jako epifora, anafora, elipsa a oxymorón, vždyť po takovém šílenství člověk zjistí, že už se neumí ani podepsat.

Někdo by si mohl myslet, že to přeháním, jenže já jsem maturovala v roce 2015, takže dobře vím, jak tenhle cermatí experiment probíhá a co všechno mu zákonitě předchází. Didakťák z češtiny jsem sice tehdá napsala na první pokus, vzpomněla jsem si dokonce i na Ezopa, ale že by mě ta zkušenost nějak zásadně obohatila či snad zlepšila mou úroveň jazyka českého, to nemůžu říct.

Druhá část státních maturit se potom skládá z písemné zkoušky. Člověk dostane lejstro na kterém se dočte výčet možných zadání, a následně má podle nich vypracovat slohovku o pětistech slovech. Tam se naštěstí užívání pervitinu projevuje spíše pozitivně, neboť nějakým zvráceným způsobem umocňuje krativitu, a to při psaní slohu není tak úplně k zahozením.

Úplně nejnovější bombou CERMATU je pak povinný didaktický test z matematiky, což je zřejmě znamení, že ten jejich experiment přešel do druhé fáze. Ten se odsouhlasil v loňském roce na pokyn soudružky Valachové, která si oproti Plagovi libovala spíše v užívání kokainu, a jednoho večera, kdy si dala pořádnou lajnu, nechala odsouhlasit tenhle horor. Do té doby měli totiž studenti na výběr alespoň v něčem, a to sice zda si přejí maturovat raději z matematiky či z anglického jazyka, ale příliš volnosti škodí, ještě by ty malý hajzlové začali přemýšlet a uvědomovat si, že mají nad svým životem kontrolu, a to my tady rozhodně nechceme.

K maturitám se pak váže ještě ústní část zkoušek z češtiny a angličtiny, pro kterou sice více méně platí souhrná pravidla, ale zůstávají stále spíše v režii dané školy. Já se ale ještě na chvilku vrátím k CERMATU. Pomineme-li fakt, že od spuštění tohoto milého experimentu přibyl desetinásobek totálně stupidní, zbytečné administrativy, a že celá ta jejich legrace stojí dvě prdele peněz, které jdou - ano uhádli jste, z našich daní, ze kterých by se dalo zaplatit spoustu užitečnějšího, (například odvykačka pro pana Plagu,) po kdo ví kolikátém kiksu z jejich strany je zcela evidentní, že ten jejich slavný institut prostě nefunguje. Možná proto, že jsou věčně sjetý, možná proto, že jsou prostě jenom idioti, ale nefunguje.

Bylo to evidentní už v roce 2011, kdy jim hned v prvním kole unikla zadání zadání testů online. Omluvte mě, jestli se pletu, ale jestli něco vypovídá o nekompetenci, je to právě tohle. Chyby v zadáních didaktických testů se pak od té doby objevují prakticky rok co rok - tu chybí správná odpověď, tu jsou zase dvě, ale počítač vyhodnotí správně jen jednu. A tenhleten bordel my platíme... Nicméně, pojďme se teď vrátit k příběhu a našemu milému Robertovi, který právě předal onu raketu prvnímu rádci.

“Hoši, ty státní maturity, to je průser. Úspěšnost je mizerná, v didakťákách jsou chyby, vždyť já kurva musel dokonce vyměnit šéfise Cermatu, jinak by nás ty študáci brzo umlátili čepicema. To je v prdeli. Hele, musíme vymyslet něco novýho, todlencto už nemůže dlouho vydržet.”

Raketa mezitím doputovala zhruba do poloviny kulatého stolu, kde seděl jakýsi pan inženýr Antonín Potůček, nevýrazný zrzavý chlapík, který si před časem zakoupil inženýrský titul v Plzni, ještě než to celé prasklo. Antonín si dopřál pořádného práska, a jelikož zůstal na okamžik mlčky zírat do planoucí pochodně na zdi, soused na kterého se ještě nedostalo do něj musel opakovaně šťouchnout, dožadujíc se své inspirativní dávky THC. “Kluci... A co ty didakťáky?”

Robert se na něj dlouze podíval skelnýma očima. “A co s nima?”

“No prostě ty didakťáky,” zopakoval Antonín a opět se zahleděl do planoucí pochodně.

“No jo...” přitakal mu Robert, načež propukl v záchvat smíchu. “Cywe, to je dobrý!” smál se až téměr plakal. “Že mě to nenapadlo! Ty didakťáky!” Krátce na to se rozchechtal i zbytek kulatého stolu. Raketka vesele putovala dál a když konečně zhasla, ministr Plaga rozpustil schůzi.

O pár dní později, když se chystal na tiskovou konferenci, zběžně nahlédl do svého poznámkového bloku, kde stálo velkým roztřeseným písmem jedno jediné slovo: “Didakťáky.”

A tak, když se ho paní reportérka zeptala, jak to tedy bude s těma maturitama, usmál se, narovnal si kravatu a sebevědomně odpověděl: „Zatím se vyvíjí tak, že státní část zkoušky se bude skládat jen z didaktických testů.”

S každým novým člověkem na postu ministra školství přichází co čtyři (nebo méně, záleží na tom, kolikrát nám zrovna za jedno období padne vláda či dojde k jinému ne neobvyklému excesu) roky ke mě přichází takový nadějný pocit, že by tam protentokrát už opravdu mohl posedět někdo, kdo není naprostý imbecil a má alespoň trochu srovnané priority, nebo třeba rovnou nějakou smysluplnou vizi o tom, jak změnit věci k lepšímu.

Ten pocit se jako obvykle dostavil i s panem ministrem Plagou, protože i když si ho tam dosadil pan premiér ze své strany, když jsou věci totálně v prdeli dostatečně dlouho, přestanete koukat, jestli je někdo červenej nebo modrej a vaším jediným přáním zůstává, aby byl aspoň trochu co k čemu a nevymýšlel si naprostý píčoviny.

Bohužel už dnes mohu s čistým svědomím konstatovat, že pan Plaga určitě není ten člověk a že jsme stále ještě v prdeli, jak Baťa s dřevákama. A budeme tam ještě dlouho, neboť v režii pana Plagy budeme postupovat sedmimílovými kroky čím dál hlouběji, takže jestli tam za pár let konečně usedne někdo, kdo nemá místo mozku bramborové pyré, (které je sice velmi chutné, ale na řízení resortu školství moc užitečné není,) bude mít ještě víc co dělat, aby tu katastrofu opravil.

No, ale jak jsem k tomu závěru vlastně došla, že jo. Nutno podotknout, že situaci neustále sleduji a snažím se vykreslit si nějaký obrázek o tom, jak se věci mají, než začnu plácat nějaké hovadiny. Pro začátek jsem si všimla jen jedné zásadní věci, a to sice, že pan Plaga moc rád mluví. Mluví tak moc, že mě až udivuje, že se stíhá mezi jednotlivými prohlášeními vůbec nadechnout, a je to opravdu rozený lidový vypravěč, protože ze všeho nejraději mluví o penězích pro pedagogy, a můžu vám říct, že takhle krásná není ani pohádka o Popelce.

Onehdá třeba vyprávěl, že by byl moc rád, kdyby se do roku 2021 vyšplhala průměrná učitelská mzda na nějakých šesta čtyřicet tisíc korun. A což o to, my všichni, co jsme si zvolili toto životní poslání, bychom byli taky strašně rádi. Jenže on je skoro rok 2019 a já si tak úplně nedovedu představit, odkud by se na to daly vzít penízky, když jsme za poslední půl rok nutně potřebovali plošnou slevu na jízdné, obědy zadarmo pro děti a ještě zvýšit platy těm chudáčkům politikům, kteří nemaj co žrát, protože už si koupili letní sídlo na Bahamách a nezbylo jim ani na ten oběd ze školní jídelny pro děcka.

Ale to je jen tak na okraj. Přeci jen... Vyprávět pohádky o penězích, to je defakto primární pracovní náplň všech těch tam nahoře a já mu to vlastně ani nemůžu mít za zlé, když samotný první odstavec tohoto mého výlevu nezpochybnitelně dokazuje, že jsem nepoučitelný idealista. Nicméně, tuhle z něj vypadla taková moudra, která mě ze židle vymrštila až kamsi ke stropu. No jen si to pojďte poslechnout.

Někdy od srpna se ví, že v ČR chybí nějakých šestnáct tisíc učitelů. Nejsem od přírody žádnej matematik, ale šestnáct tisíc je docela dost. Spousta lidí, včetně těch na MŠMT, se v reakci na tu informaci chytá za hlavu, oči jim lezou z ďůlků a nikdo zřejmě moc nechápe, jak je to možné, poněvadž předpokládám, že by s tím jinak něco dělali, protože ono to zase tak neřešitelné není.

On ten problém s nedostatkem učitelů totiž nevznikl jen tak ze vzduchu. Vlastně se k té katastrofě schylovalo relativně dlouho, ale finální úder tomu celému dala geniální křehká blondýnka Káťa Valachová, když během své nešťastné vlády rozhodla, že budou mít od roku 2015 všichni učitelé alespoň pedagogické minimum. Když se to řekne takhle, vlastně by to asi mělo dávat smysl. Až na to, že nedává, protože v době, kdy vydala rozkaz 66, ve školství působily mraky lidí, kteří pedagogické vzdělání neměli.

Nejen, že se to dotklo třeba excelentních učitelů cizích jazyků, kteří za sebou měli léta života v zahraničí a vesele si jazyk vyučovali třeba jen s takovým CEA certifikátem, a kteří byli následně nahrazeni ex chemikářkou s rekvalifikačním rychlokurzem, která vychodila pajdu v sedmdesátých letech a v jazyce je o lekci napřed před žáky, ale zejména to zamávalo se stavy personálu na středních odborných školách.

Víte, ono se o tom nikdy moc nemluvilo, ale ti lidé, kteří na SOŠkách tehdá vyučovali odborné předměty, nebyli vlastně pořádně žádní učitelé. Byli to milí lidumilní odborníci z praxe, kteří se buď rozhodli, že než odejdou na odpočinek, oblaží svým věděním nové generace, nebo mladší nadšenci, kteří učení považovali za jakési rozkošné, časově nákladné hobby.

No a protože se už dlouho velice dobře ví, že cokoliv z těch oborů, které se na SOŠkách běžně vyučují, vynáší daleko lépe, než učitelství, většina těch odborníků si tehdá řekla, že se jim na nějaké pedagogické minimum může vysrat, protože to, co ve školství vydělají za měsíc, si mnozí z nich ve svém oboru vydělají za týden, a tak nějak sborově rozhodili ručičkama a odešli do firem, které si jich narozdíl od otrávených puberťáků v lavicích budou trošičku vážit.

Ti, co neodešli zpět k oboru, neodešli většinou proto, že v něm nebyli zase tak dobří, jak by se dalo očekávat, a to pedagogické minimum si teda dodělali, protože vlastně neumí nic moc lepšího než někde sedět a léčit si na nebohé omladině své neustávající mindráky. Aby toho nebylo málo, změny, které měl tento zákon (pravděpodobně - podle mé teorie) přinést, se ne a ne dostavit. Studenti byli pořád stejně znudění, maturity dopadaly stále stejně katastrofálně, místa pro odborníky ze SOŠek na trhu práce zůstala stále stejně prázdná. A protože se už dlouho velice dobře ví, že práce ve školství nevynáší, většina těch prázdných míst po odejitých odbornících zůstala prázdná až do teď, protože dokud za takhle náročnou práci, která má navíc rok od roku čím dál stupidnější požadavky, nenabídnete alespoň slušný plat, nových lidí se zkrátka nedočkáte.

No, ale jakou roli v tom celém hraje pan Plaga, když už teda všichni dobře víme, že tenhle nesmysl nenařídil? Inu, to je vcelku prosté. Pan Plaga je nejspíš tak trochu sensibil, a tak ihned pár měsíců po nástupu vycítil, že zákon o pedagogických pracovnících asi bude problém, a tak si nasadil svou přemýšlecí čepičku, svolal partu odborníků, ubalili si pořádnou raketu, a zatímco si ji posílali dokola, usilovně přemýšleli a dumali, co by s tím asi tak mohli udělat.

“Už to mám!” vykřikl najednou někdo. “Cywe, poslouchejte, ten zákon z dva patnáct je průser,” začal pomalu.

“Tak co kdybychom ho zrušili?” zeptal se někdo, ke komu ještě nedoputoval doutnající zdroj inspirace.

“Hovno zrušili! My ho, přátelé, přepíšeme!”

A tak vypukla sáhodlouhá diskuse, zatímco ten jejich čupr matroš jezdil pořád dokola, až to nakonec vyústilo v to, že pan Plaga kdesi na tiskovce prohlásil, že zoufalý nedostatek odborníků vyřeší tím, že budou natolik solidární, že jim, a teď se podržte! Milostivě dovolí na vlastní náklady studovat pedagogické minimum během už tak dostatečně náročného působení ve školství! No kdo z vás by to nechtěl?

“Člověk je tvor společenský,” říkali nám odjakživa ve škole. A ačkoliv bych si nikdy netvrdila tuto skutečnost vyvracet, čím jsem starší, tím více mám pocit, že to valná většina lidí pochopila úplně špatně.

Abyste tomu rozuměli, začalo mi to připadat nějaké divné už když mi bylo třináct. Byla to doba, kdy moje spolužačky začaly “randit,” ať už to v tomto věku znamená cokoliv. Mít kluka byla nová černá, a ačkoliv jsem nikdy moc nehrála na módní trendy, stavělo mě to do nepříjemné situace, protože moje tehdejší kamarádky se při nejmenším snažily. Nebyly jsme kdo ví jak populární banda, žádné třídní hvězdy nebo krásky, ale žádná z nich nechtěla být outsider nebo hůř, kamarádit s outsiderem.

A tak se do toho dámy pustily s grácií a začaly se spouštět s existencemi, ze kterých mi šla hlava kolem. Ze zoufalství dokonce začaly psát na různé internetové seznamky, což už jsem vůbec nechápala, neboť mi bylo jasné, že na inzerát od třináctky se chytí tak maximálně úchyl, a vůbec si z nekonečného honu na vysněného chlapce udělaly životní styl.

A aby toho nebylo málo, já se chtě nechtě musela tak trochu svézt s nima, protože by jinak bylo společensky nepřijatelné se se mnou nadále stýkat. Dnes už pochopitelně vím, že to byly kamarádky na hovno a kam jsem je už tehdy měla poslat, ale jak jsem již jednou napsala, člověk je tvor společenský, ale učím se při nejmenším lehce nadprůměrnou rychlostí a tak vás mohu uklidnit - udělala jsem to pouhé dva roky na to. S grácií.

Tehdy jsem se ovšem snažila ona křehká přátelství udržet zuby nehty, a tak jsem, byť nerada, kývla na každou podělanou schůzku, co mi holky dohodly. Samozřejmě jsem předem věděla, že je to svým způsobem formalita. Tehdy bylo důležité, abych někoho měla, vlastně bylo úplně jedno koho, zatímco já jsem nebyla schopná zpracovat koncept “vztahu” (jakkoliv komicky ten pojem může znít v souvislosti s třináctiletou dívkou) s člověkem, jehož zájmy jdou úplně mimo mě a vice versa. A tak jsem se seznamovala s jedním debilem za druhým a prožívala nespočet “devastujících” odmítnutí, neboť se tehdy jednalo prakticky čistě o chlapeckou výsadu, tedy alespoň u dívek našeho typu.

V necelých patnácti, když jsem nastoupila na střední, mě naštěstí opustila veškerá snaha snažit se zapadnout do svého okolí, což dodnes považuji za nejúžasnější a nejstěžejnější posun ve svém životě. Chvilku jsem se snažila najít sama sebe v záplavě nepřirozených barev na vlasy a podivného oblečení, až jsem se ve třeťáku konečně našla a začala být neuvěřitelně spokojená.

Nicméně jsem stále byla člověk, tedy tvor společenský, a jednu kamarádku si tedy našla. Dee byla překrásná, chytrá a naprosto úžasná zrzka s neskutečným stylem, ale vlivem okolí si vypěstovala zcela fatální zlozvyk. Když jí někdy na konci prváku opustil její první přítel, se kterým měla tuším roční vztah, vypěstovala si jakýsi podivný mindrák. Pominu-li naprosto nesmyslnou (skutečně, Dee byla zrzavá bohyně) nenávist k vlastnímu tělu, měla také naprosto iracionální fóbii ze samoty. Iracionální proto, že nemít v sedmnácti chlapce rozhodně neznamená skončit jako opuštěná čtyřicítka s deseti kočkama a problémem s alkoholem, ale tohle jí bylo skutečně obtížné vysvětlit.

Mně to bylo tak nějak líto, neboť jsem ve své samotě byla neuvěřitelně spokojená, a i když jsem se jí to usilovně snažila naučit a ona se to svým způsobem jistě naučit chtěla, v podvědomí měla stále zažraný ten malý hlásek, který křičel, že si nutně musí někoho najít, jinak jí kočky jednou sežerou obličej, a tak byla posedlá hledáním. To bohužel nepřineslo nic jiného, než řadu životních zklamání, protože byla tolik posedlá hledáním vztahu, že ho svým tlakem zlikvidovala ještě dřív, než se stačil vyvinout, a to i v situacích, kdy měla slušně našlápnuto.

Člověk by řekl, že je to na střední normálka. Mozek se dokončuje, hormony si dělají co chtějí. Budiž. Jenomže já už na střední dlouho nejsem, stále se stýkám se svými vrstevníky a vrstevnicemi, a stále v nich nedovedu nevidět tu stejnou poruchu.

Je to absurdní. Od malička se nám vtlouká do hlavy, že si jednou musíme někoho najít, založit si rodinu, odchovat pár dětí… (Mimochodem Dee děti nikdy nechtěla, ale nevím jistě, zda je tato informace aktuální.) Co nám ale nikdy nikdo neřekl je, co se stane, pokud takto neučiníme. A v tom je možná zakopaný pes, protože tahle posedlost vzniká v momentě, kdy je nám nepřímo řečeno, že jiná možnost vlastně není. A tak se lidi honí za fiktivním konceptem, který je pro mozek vlastně jen pomyslné naplnění kvóty.

Než mě někdo začne lynčovat, chtěla bych zdůraznit, že neříkám, že mít vztah/manželství/děti je špatné. Co mi špatné připadá je mít “vztah za každou cenu.” Vztah s osobou, se kterou si člověk nesedí a ví, že to ke společnému štěstí povede jen velmi těžko, ale z nějakého důvodu mu připadá společensky nepřípustné, aby se držel svých standardů a prosadil si vlastní potřeby i za cenu toho, že bude po nějakou dobu sám.

Neskutečně mi vadí popírání toho, že je člověk plnohodnotná bytost sám o sobě. Vadí mi průpovídky o tom, že si každý hledáme svou druhou půlku nebo někoho, kdo nás ve všem doplní, protože jakkoliv roztomile tohle žvatlání může znít, je to naprostá blbost. Vy jste vaše druhá půlka. Vy musíte sami sebe doplnit a to tím, že porozumíte sami sobě, vlastním emocím a budete se věnovat seberozvoji, s čímž vám životní partner samozřejmě může pomoci, ale rozhodně to neudělá za vás, a pokud to po tom nebožákovi náhodou chcete, dříve či později vás čeká nehezké překvapení.

Přesně takto totiž vzniká ten příval zkrachovalých manželství, se kterým se naše společnost dnes a denně potýká. Protože lidi se berou často bez rozmyslu, aniž by jeden druhého znali dostatečně na to, aby dokázali zhodnotit, zda to spolu dokážou bez větších obtíží vydržet po zbytek života. Takto vzniká i záplava nadosmrti poznamenaných, emočně zmrzačených dětí, které si partneři pořizují s nadějí, že bude dítě jakési superlepidlo jejich dysfunkčního vztahu. A ačkoliv je jako společnost pomalu posouváme k uvědomnění, že mít někoho jen proto, abychom někoho měli, stále mám pocit, že je procento lidí, kteří tento koncept pochopili, velmi malé, a tak mám potřebu tuto myšlenku šířit dál, protože vídám každý den davy nešťastných lidí, kteří vlastně ani netuší, proč tak nešťastní jsou.

Protože jim byla přislíbena pohádka o tom, že jednou příjde princ nebo princezna, která zažene všechny jejich démony a celý jejich svět bude nějakým kouzlem napraven. Protože jim nikdo neřekl, že i když nás někdo v tom složitém procesu může podržet, své démony musíme zahánět my sami. Že klíčem ke štěstí není získat princeznu nebo prince, ale práce na sobě samých.