2021 thanks
Pořádný kus tohohle roku už uběhl a mně v počítači pořád visí text z jeho prvního dne, který jsem nedokázala v lednu dopsat. Byla by to škoda, protože každý rok (už od 2012) si u tohohle textu uvědomím, jak byl dlouhý, kolik dobrého jsem zažila, a kolik úžasných lidí se k tomu přičinilo. Že se cítím živá. A za to jim stojí jim každý rok poděkovat. Snad na nikoho nezapomenu.
I přes covidové období se toho semlelo spoustu. V lednu jsem po 13 letech s dokončením TAČRu ukončila své působení na alma mater. V březnu jsem dle očekávání přestala být na LKPR zaměstnancem a přešla na dohodu. Sedím v tom nejlepším týmu kolegů v oddělení Správy a rozvoje ploch a po dlouhé době zase chodím ráda někam do kanclu (zvlášť když mi za oknem stojí každý den B777). V květnu jsem dostala svůj druhý pilotní průkaz a splnila si tak další létající sen, plný vůně avgasu. V červnu jsem konečně po roce a půl měla doktorskou promoci a dostala do ruky svůj diplom. V létě jsem pokořila svůj strach z laminátových kluzáků a přeškolila se na ASK21. Znovu jsem se poblila v Blaníkovi na závodech. Přeškolila se na Robina a v říjnu na něm absolvovala svůj první noční let. Navštívila spoustu nových letišť po republice. Do zahraničí jsem se podívala třikrát – Portugalsko a Madeiru jsem objela a prochodila s Markem, Rigu jsem dala sólo, a Sicílii částečně s Mírou jeho campervanem veteránem a částečně sama vlaky. Pokračovala jsem ve výletění po Čechách. Odškolila jsem 40 kurzů a zjistila, že je toho už na mě moc. V prosinci jsem se stala oficiálně Žižkovankou a pořídila si svoje první vozidlo – Mercedes Francescu. Byla to jízda a moje velké děkuju za spolupachatelství v 2021 patří, opět bez pořadí preference,
ale přece jen na úplně prvním místě Pepíčkovi, protože o tomhle klukovi můžu fakt říct, že je to „my person“. Od února se mnou prožíval naprosto všechno, zvládne naprosto všechno a je stoprocentní. Přijede, když mám tuberáckej kašel a umírám, aby mi uvařil čaj. Přijede, když mám splín, aby mi zvedl náladu. Přijede, když on má splín, aby si zvedl náladu. Vleze se mnou do letadla, dokonce dvakrát, i když nenávidí lítání a aerokluby a líbí se mu to (Lucinko, už jsem viděl Ještěd z letadla, už můžu umřít). Za všechny fantastický jídla, který mi letos uvařil, nejčastěji při sledování seriálů nebo fotbalu (a udělal ze mě na chvíli fanouška Slavie). Za podvečerní procházku Kerskem se šípkovou i se zelím v Hájence. Za zimní pobyt v Sedmihorkách, za tahání auta z bláta traktorem, za Prachovské skály, který v únoru na sněhu a ledu velmi doporučujeme, především na těch schůdcích, co vedou do propasti a vůbec nekloužou. Za hodiny a hodiny videohovorů, u kterých vždycky vtipně glosujeme naše zoufalé životy, za to, že mě neustále povzbuzuje a pomáhá mi tak uvědomovat si vlastní hodnotu.
Víťovi Novákovi, že mě naučil lítat na pekáči i na OKB. Za všechny neočekáváné dobrodružné výpravy do lesa (na které jsem byla vždy velmi vhodně oblečená), kafíčka na benzínce, lední bruslení (asi po dvaceti letech konečně na jezeře zase) a kopání záhonu krumpáčem (plánuju sklízet plody!). Že se z něj v poslední čtvrtině roku vyklubal skutečnej kamarád, s kterým můžu vést hlubší konverzace, věřím mu, a který mi slíbil, že tu vždycky bude. Že se mnou projel virtuálně Sicílii. Víťovo kamarádům Ráďovi, Míše, Hansovi a Kátě za dvojí opékání buřtů na nejvíc skvělém utajeném místě v lese (a které napadne cestou sesbírat všechny odpadky, které potkají) a zábavný silvestrovský večer s hraním společenských her, Hansovo kostky byly top!
Danielovi Mikešovi, který mě dokázal rozčilovat jak malej brácha, ale měl neuvěřitelnou schopnost uklidnit mě jednou větou jak brácha velkej. Že se skutečně zajímal, zvedal mi sebevědomí, mohla jsem s ním být autentická a nasmáli jsme se. Za noční hovory v autě při sledování olšanský křižovatky. Za vytopenou koupelnu. Že vždycky chtěl uvařit čaj, ale voda se nesměla vařit, aby se dal hned pít. Za ten jeho pronikavý modrooký pohled, ve kterým jsem se ztrácela, a z hlavy už ho nikdy nevymažu. Že jsem díky němu znovuobjevila písničku jeho jména od Bat For Lashes, kterou poslouchám furt dokola.
Lence Vrané za každoroční prvomájový výlet, tentokrát Svatojánskými proudy, že jsme přežili pochod do Berouna, vylezli do báně Vršovické vodárny, za narozeninovou vršovickou výpravu za Waldesovým diamantem. A samozřejmě, že je jedna z mála ženských v mým životě, s kterými se dokážu normálně bavit, a vždycky se zajímá! 🤍 Žižkovským povalečům a frajerům Filipovi Vencovskému s Tomášem Brucknerem, že se objevili na mojí odložené promoci, protože mě tím totálně dojali. Ještě s Anetkou také za všechny naše letošní večírky se zámky a jinými hrami a výbornými vegetariánskými recepty, společně s Barborou a Janem za degustaci mělnických vín u Tomáše, a Alenou za vánoční večírek u mě, kdy vkročila do dveří a okamžitě začala tančit a hýřit energií, přestože má doma mimi.
Markovi Milošovi za náš další cestovatelský zážitek v řadě, tentokrát Portugalskem a Madeirou, kde jsme nonstop viseli autem v kopci, nachodili přes 300 kilometrů a já se konečně zase koupala v oceánu. Markovo kamarádům za zimní výlet na Čáslavsku. Piváčkovi, který mi pokaždé přiveze z Dublinu ty nejlepší pralinky na světě Buttlers. Za všechny naše humorné pražské večery, a hlavně výlet do Příbrami, kde se mnou absolvoval let mezi přeháňkami, fantastický oběd naStatku u Kapličky, a následný přesun do Podhořan (za zpěvu těch nejhorších českých songů z rádia) na koncert Filmové filharmonie. Markétě Santusové (kterou byl Piváček naprosto fascinován) za pozvání na parádní podhořanský koncert s VIP pohoštěním, že nám zase nabídla celý dům, protože by se rozdala. Že na mě vždycky všechno beze slov pozná a poskytuje mi neuvěřitelnou duševní podporu z toho ženského úhlu.
Mým holkám Terezce, Evičce, Zuzance, Klárce a Míše, že jsme pořád stejný, a když dorazíme na hrad a tam se hraje hra o tajemství trezoru hraběnky Eleonory, tak aniž bychom o tom nějak spekulovaly, okamžitě pustíme z telefonu znělku k pevnosti Boyard, rozeběhneme se luštit hádanky a porážet děti. Kosťovi a paní Chládkové za vánoční setkání. Ilonce Kašpárkové a její Rozárce za skvělej víkend v Ústí u nás na chatě, kde jsem taky poprvé v životě přespala, a výlet na Děčínský Sněžník. Že neustále opakovala, že mám úplně úžasný a hodný rodiče. Takže mé poděkování patří také mým rodičům, protože fakt jsou úžasní a hodní a podporující, a z poslouchání ostatních zjišťuju, že to není úplná samozřejmost. Bráchovi za jeho vtipné glosy.
Mému nejoblíbenějšímu instruktorovi Petrovi Kotálovi za to, že jsem jeho nejoblíbenější žákyňka :) Za všechny naše výcvikové lety a dovedení k pilotkám (společně s Vítkem) a za všechna galantní přání dobré noci. Honzovi Ouřadovi, se kterým jsem nikdy neletěla, ale vždy vše zmanagoval, a je s ním sranda. Mílovi Petrýdesovi za oslavné kafe u pumpy, poté co udělal teorii PPL a sdílení všech zábavných zážitků z lítání. Panu examinátorovi Skálovi, že mi tu zkoušku PPL dal, a při ní mě mnohé naučil. Doktorovi Šebkovi, za to, jak se tvářil, když jsem ho sjela, že do Cessny leze celej od bahna (a jak se já pak tvářila, když jsem zjistila, kdo to byl). Janě Velkové za společné sdílení stresu při teoretické zkoušce PPL (a já si tak méně připadala jako nerváček) a že jsem si tak našla skvělou kamarádku do roku 22. Všem ostatním, se kterými jsem se potkávala v OkAir.
Honzovi Floriánovi za pochvalu mojí komunikace na Sazené, protože to je od řídícího z Tower LKPR nejvíc, a motivaci podívat se nad Ruzyni se všemi jeho radami (a jeho příjemným hlasem 😉). AK Příbram za nocleh a podporu před PPL zkouškou, Lubošovi Šudákovi za místo na palandě v jeho haciendě, výborný špagety, a že mi sehnal místo v letadle do Vyškova, Alešovi Luderovi za nahlédnutí do jeho prvního leteckého zápisníku a historky z letectví, Vláďovi Hoškovi za prohlídku příbramské garáže s navijáky a traktory, jako vždy vtipné poznámky, a že mě oslovuje Magdo, protože si mě pamatuje podle letadla. Františkovi Kaňkovi za dobrodružný nekonečný přelet do Vyškova a zpět s Julií, kdy jsme asi oba dostali úžeh, a týmu SČSL za slet.
Členům AK Kolín za celou sezónu. Ondrovi Novotnému a Honzovi Brychtovi, mým „partners in fly“ na LKKO, i když těch víkendů bylo letos méně, za výlet do Mostu, a ještě s Kubou za novoroční let a skupinový průlet Čáslaví. Mírovi Lacinovi za náš první navigační závodní let v Dimoně a všem, co ho absolvovali, hlavně Štěpánovi za organizaci, byla to neuvěřitelná sranda. Martinovi Marklovi, který se mnou odletěl disciplínu v Blaníkovi, zatímco jsem byla na zadním sedadle pozvracená a v bezvědomí, protože to není důvod k přistání. Za jeho hlášky v letadle, který mě rozhodně nikdy neuklidňují („No tak se zabijem, no!“), přeškolení na ASK21. „To je krásný, jak ty se v tom větroni bojíš ještě víc než já.“ Ondrovi Türkemu, který se projevil jako super co-pilot na výletě do Šumperka a nad Praděd a Dlouhé stráně s mnoha mezipřistáními a průletem Čáslaví. Vojtovi Sehnalovi za výlet Vivatem do Hronova a Káďe za svezení Sambou, poprvý mě vyvezla holka! Láďovi Lálovi za společnost na Jardově padesátinách, i když do mě pořád reje. Martinovi Hrabákovi za luxusní ilegální koupání v lomu u Poděbrad. Vladačovi za všechna kafíčka se sušenkou, který mi donesl i až pod nos na věž, a naše smažáky na půl v LKDK.
Účastníkům Safari Cup v LKDK, což je pro mě vždy báječná dovolená. Petrovi Zajícovi, že byl první, kdo se mnou obešel nějaké letiště kolem dokola. Za půlnoční koupaní v bazénu. Petrovi Traegerovi za odvar z lišejníku islandského, kterým mě chtěl zbavit kašle a milé povídání. Vláďovi, že mi ukázal Bora Bora :D. Tomovi Moravcovi za ubytování v jeho karavanu poté, co mi vyplavila bouřka stan, a že mě nevyhnal, když jsem mu tam pak chrchlala tuberáckym kašlem. Honzovi Kohoutovi za pohostinnost v LKDK a v Šumperku, za pozvání do Žamberka, krásnou fotku do leteckýho časopisu a seznámení s jeho milou rodinou. Pánkovým za krásnou květinu. Lukymu Volkovi za výlet do pole někam pod Černou horu a nakládání kluzáku v nepřirozeném úhlu mezi hmyzákama. Vojtovi Novotnýmu, mojí první návštěvě z cizího AK v LKKO, kde mi dělal společnost během jedné letní bouřkový noci, abych se nebála sama na letišti.
Matějovi Bartošovi, který nás s jeho „Nebuď toxická!“ při ping pongu totálně smíchy odrovnal. Za návštěvu asi jediného klubového koncertu v loňském roce a jeho zrádný točivý míčky při tenise. Boukovi, za naprosto dokonalý let s IMI, jedním ze dvou loňských letů s 205tkou. Za prohlídku jeho naprosto úžasného mlýna se zachovalou technikou. Pepovi Dyntrovi, za to že mě nezabil v autě na dráze v LKMT, za vyprávění jeho příběhu na té stejný dráze při koukání na hvězdy. Josefínce, která nám každý koupila dva panáky vodky a vyklopila je do sebe (zatímco já si cucla jednoho a rozdala je okolo) a ráno byla úplně v pohodě! Za milou zprávu, kterou mi poslala na Sicílii. Fíšovi, že mě vzal za svou, i když jsem z toho hroznýho Kolína, a podporuje mě v létání na Robinovi v LKHD, na letišti, které mi učarovalo výhledy. Radkovi Zimovi, který pro mě přiletěl do Kolína Robinem z Moravský, abych si udělala prázdniny na dětské palandě v jeho karavanu. Naučil mě starat se o ASGčko, jezdit s futrálem, létat s Robinem. Za jeho nezištnost a ochotu, která je pro mě až neuvěřitelná, že někdy o něj mám trochu strach, ale zároveň vím, že se s ním vždycky můžu cítit bezpečně. Kafkovi, za všechny historky, co mi navyprávěl, a především všechny hudební tipy, je radost potkat na letišti někoho, kdo ví, kdo je Elliot Smith nebo Eels. Mírovi Pechovi, kterej mi ukázal, že se dá z Robina Ještědu fakt skoro dotknout.
Martinovi Barchánkovi, díky kterému jsem se konečně sklouzla na té dlouhé klouzačce na Parukářce! Za jeho věrnou interpretaci mé nejoblíbenější písničky od Paula Simona, mohla bych ho fascinovaně poslouchat takhle hodiny, a že mě namotivoval zase se učit hrát. Za autistickou přednášku o hvězdné obloze s pozorováním měsíců Saturnu. Že mi vždycky poslal fotku, když letěl „mojí“ imatrikulací. Že mě naučil si představovat, že Sysifos je šťastný. Že mě udělal alespoň na chvíli šťastnou. Za jazzový koncert, kde jsem se seznámila se Švédem Alfem, se kterým jsem pak v letištní hale na LKPR vzpomínala na Jönköping.
Mým sousedům, díky kterým si konečně připadám jak v seriálu Přátelé – Štěpánce Nuc, které pořád něco padá na moji pavlač, za kafíčka, kopání míčem na schodech s malým Xavíkem, všechny zvuky zeshora, díky kterým se necítím osamělá, Martinovi, že mě bez milosti přepadne s flaškou rumu, za příjemnou narozeninovou večeři. Vojtovi Očenáškovi, který si poté, co neotvírám, v klidu odemkne a vleze mi do bytu, když se válím ve vaně, a najednou mi stojí ve dveřích koupelny: „Na tebe volám, že jsem tady nahá!“ – „Tak se zavírej, ne?!“ – „Ty vole, já bydlím sama, já se nemusím zavírat ve vlastní koupelně!“ A pak si sedne vedle vany na zem a kecáme. Za moment, kdy přesně věděl, že jediný, co potřebuju, je obejmout a říct mi „mám tě rád, všechno bude dobrý“. Jeho Natálce, že mi nechala poslat naprosto nejluxusnější asijské jídlo, které jsem ten rok jedla, a které sama uvařila. Že ji nesere, když jim klepu ubrečená na dveře a kradu jí Vojtu.
Danielovi Jermanovi, který mě skoro přivedl k šílenství svojí diplomkou, ale kterou jsme nakonec agilně! spatlali, za milé shledání po delší době, kdy mě potěšilo, jak se mu daří. Dubáčkovi, který na mě nikdy nezapomene při návštěvě Prahy, a vždycky se potkáme alespoň na chvilku. Za moc milý telefon na Sicílii. Pepovi Kracíkovi za jeden super večírek v kanceláři na VŠE v době nejhlubší korona krize, kde mě naučil tančit bachatu. Petrovi Vizinovi za pivo u Sladkovského po mnoha letech a zasvěcení do tajů cyklistiky, že je pořád super chlápek, co mi říká Šperku, a jehož „Šperku, já čumim, dotáhla si to fakt daleko“ je od něj největší pocta. Mírovi Kerhátovi za splněný sen. Vždycky jsem chtěla roadtrip v tom starém VW campervanu, a on mi ho splnil. Probudit se ráno pod Etnou byl jeden z největších zážitků (to, že jsme pak dvě hodiny nemohli nastartovat teda taky), a především pak na tu Etnu pěšky vylézt až nad mraky.
Anetě Stankové, Petře Vápeníkové, Kristýně Císařové za super večírek v Ústí a připomínku časů Mumie. Kunymu, Franzikovi, Palimu, skvělým djs, že jsem si zase zahrála na jojo a prohopsala noc. Šampónovi za celonoční první skutečný povídání si skoro 10 let po rozchodu. Míše Pali, která mi dojemně vylíčila, že jejímu manželovi na mě záleží a mrzí jí, že mě nepozval na svatbu. Všem ostatním, který jsem tam ten večer potkala. Dlouhánovi za telefonickou přednášku o zrání vín, když jsem mu z Mikulova psala, že potřebuju vysvětlit, co jsou ty rány na vinicích. Justýnce, jedné z mála žen v mém životě s podobnými náhledy na svět, za její podporu, sílu, a hlavně motivaci dělat věci sama pro sebe, a hlavně že mi doporučila Marka, mého terapeuta, se kterým teď pracuju na nalezení vlastní hodnoty a odstranění potřeby se věčně ujišťovat od vnějšího světa, jestli dělám věci správně. Martinovi Fridrichovi, že pořád má tu skvělou schopnost ze všech failů udělat humor, je mu blízkej můj cynismus, je trpělivej s mými emočními propady, podporuje mě a nemyslí si, že jsem sračka, když si to myslím já, zvlášť když se srovnávám s jeho schopnostmi dělat vědu. A že mi dal super knížku. Darekovi za návštěvu zase po roce a výborný dortíky, co přinesl.
Pavlovi Chocholoušovi za zimní sázavský terapeutický výlet sněhem, abych nebyla down in lockdown. A spolu s Padákem a Alenou Šimečkovou za dohazování manžela (chudák Adam, kterýmu tak děkuju za jedno jarní pivo a pokec) u Giulliana na oslavě, kterému děkuju za pozvání a všechnu srandu tam. Ivče za večer v Baru, který neexistuje, která mě svým pivotem v kariéře namotivovala se zase něco nového naučit. Jindrovi Fáborskému za jeden pozdní večer, kdy jsme jezdili dodávkou po Praze, zpívali Pet Shop Boys a do toho hráli na dřívka. Pavlovi Jaškovi za epochální jordánskou večeři u Yazana v Kobyliském dvoře. Honzovi Mayerovi za spontánní návštěvu, i když mě vzbudil asi v jednu v noci :). Honzovi Matouškovi a jeho partě za pochod Kladno – Beroun, který nás s Lenkou málem zabil. Ale staly jsme se šampiónkami pochodu kolem Prahy! Všem anonymním analytikům v čele s Magdou za oboje setkání na začátku i konci roku. Výlet na Petřín, a především z Petřína ledovkou byl top. Za dokončený TAČR grant patří díky celému CLV týmu v čele s Maruškou Vítovou. Davidovi Gešvindrovi za jeho tinder historky, které mi vypráví u oběda v Gopasu. Honzovi Beranovi, že ho vždycky zajímá, jak se mám, když se potkáme v ExcelTownu.
Lukášovi Hyklovi za jarní večírek s Pepíčkem na Vyšehradě s nočním tanečním pokračováním u něj doma, kdy se automaticky postavil k plotně a začal v noci vyvařovat luxusního lososa a špagety. Že když řekne (i když nachcanej), že je super moje autentičnost a bezprostřednost a že si na nic nehraju, je to největší kompliment, co mi může dát. Andrejce Pelechový, kterou nesmírně obdivuju za její sílu, za kávičku a dortík v Karlíně, a za to, jak u mě na balkónku smotala jointa, donutila mě ho vykouřit, že prý budu v pohodě, a já se pak nedokázala učit na PPL teorii :). Liborovi, Pepovo kamarádovi, za první jarní pivo na Letné. Rawnovi Ericsonovi, nejvtipnějšímu klukovi z Kalifornie za shledání po třech letech a sranda večer u Vodoucha ještě s jeho dánskou kamarádkou. Jeanine, Američance, kterou jsem po islandském roadtripu před 6 lety pozvala do Prahy, a ona teď bydlí se svým českým klukem za rohem. Pavlikovi Bulowskému za půjčování auta a jeho rande rady na našich rande :). Ryanovi, mému kanadskému kamarádovi, se kterým jsem se neviděla 10 let od jeho odletu ze Švédska, a s jehož IKEA žralokem dodnes spím v posteli, za asi úplně nejvtipnější vyhlídkovej let, kdy jsme ještě navíc museli stihnout jeho letadlo do Wroclavi. Bourkovi, jeho častý upřímný "Jak bojuješ Lulu" je vždycky nejvíc.
Klukům z bývalého AirLabu za karlínské setkání v parku u piva, které mě vždycky obohatí o spoustu nových informací ze světa technologií. Petrovi Böhmovi, mému kolegovi z IT, za všechny legrace, který si na LKPR užijeme, a za jednu homeoffice seanci u něj doma, kdy jsem dostala k práci i alko-drink. Pepovi Veselému, že mi umožnil přejít na dohodu a prakticky si dělat na LKPR, co mě baví nejvíc. Všem kolegům na LKPR a ŘLP, protože pracovat pro letiště je mým koníčkem. Nejvíc ale klukům ze Správy a rozvoje provozu ploch – Mírovi, Vaškovi, Sébovi, Petrovi, Pepovi, Toláčkovi, Dejvovi, Milánkovi, Máslošovi a Víťovi, že mě přijali do svého týmu jako vlastní (dokonce mám i cedulku na dveřích), a já se cítím po dlouhé době zase v nějakém kanclu šťastná a jezdím sem čerpat pozitivní energii. Za všechny jejich vtipy, jejich neuvěřitelný dorty a koláče, co furt pečou, že poznali můj pokus o Baklavu a snědli ji! Že mi říkají „nespoutaná Lucie“, protože zásadně přicházím do práce až na oběd a dělám si co chci. Že jsem zase začala hrát tenis a dojela na letiště ze Žižkova na kole. Že mě berou s sebou na dráhu mezi letadla, učím se od nich o provozu a vím co je „Popík“. Sébovi navíc za všechny odvozy domů a jeho nadšení, když jsem ho vzala Cessničkou nad LKPR. Petrovi za všechny čokolády a sušenky, co jsem mu sežrala, protože je nechává bezprizorně na stole. Mírovi, který má v sobě přesně tu empatii a schopnost pracovat s lidmi, jakou jsem u manažerů dlouho neviděla, a s kterým si ráda povídám o životě. Kluci jsou můj „Aeroklub Ruzyně“, ale takovej jinej, slušnej, galantní…
Mám vás ráda. Buďte silní a buďte zamilovaní (jak psal Lukáš Franz, do kohokoliv, čehokoliv).
