#cesty

Dokola kilem - Daniel Urban (2016, v nakladatelství Škoda 100 na cestách)

Cestovanie je obmedzene a interakcie s vonkajším svetom sú zakázane. Hľadám si nový svet do ktorého môžem uniknúť, svet, kde sa cítim v bezpečí, kde môj život bude neohrozený a nedotknuteľný.

Taiwan neboli Čínskou republiku, historicky Formosu (Nádherný ostrov), projedete podélně ze severu na jih asi za čtyři hodiny po dálnici. Na šířku přes pás skoro čtyřtisícových velehor táhnoucí se podélně skrz celý střed ostrova (a zabírající tak dvě třetiny území) byste ho jeli značně déle, i když na šířku měří ostrov jen 144 kilometrů. Přesto se tu ale potkáte se všemi druhy počasí. Západní část je prakticky obrovská průmyslová aglomerace několika měst od Taipei po Kaohsiung, kterou halí smog, takže dohlednost ruší nazelenalá mlha. Východ nabízí přírodní krásy národních parků s útesy padajícími hluboko do Filipínského moře. Sem turisté jezdí nejčastěji, ovšem ne teď v únoru, kdy pořád jen prší. Na severu vás do tváří bude pleskat nepříjemný studený vítr. Zato na jižním cípu je jasná modrá obloha a vedro k padnutí.

Jsme tu zcela mimo turistickou sezónu a pravděpodobně jediní Evropani na ostrově. Náš pobyt vychází přesně na dny oslav Čínského nového roku. Čínský nový rok, nebo také Svátky jara, je dvoutýdenním svátkem, pohyblivým dle astronomického kalendáře, proto mu na západě říkáme lunární nový rok. Začíná vždy s druhým novým měsícem po zimním slunovratu a končí patnáctým dnem prvního měsíce čínského roku, kdy je měsíc v úplňku. Během této doby se konají různé oslavy, které nás po cestě Taiwanem nemohly minout.

Taipei

Obtěžkána asi padesáti kilogramy zavazadel (vracím se domů z Austrálie) se na hlavním vlakovém nádraží v Taipei setkávám s kamarádem Lukášem, který přiletěl z Prahy tuhle cestu podniknout se mnou. Náš taiwanský hostitel v Taipei Frank nás vyzvedává autem se svou asi dvacetiletou dcerou na konečné stanici metra. Akorát se vracejí z velké rodinné hostiny k příležitosti Čínského Nového roku. Veze nás do svého bytu v patnáctém patře panelového věžáku. Přesně ten typ větší bytové jednotky s umakartovým jádrem, jaký známe z osmdesátkového Jižáku. Výhled na soutok široké řeky Tamsui s menší Keelung, zvedající se kopce národního parku Yangmingshan, a v noci na zářící město s nad ostatní zástavbou tyčící se Taipei 101. Frank je učitel na dívčí střední škole, jeho manželka nemocniční sestra, dcera Paige studuje první ročník psychologie. V bytě jeho rodina přespává jen občas, mají ještě dům na předměstí. Nocovat tu budeme sami.

Na druhý den ráno Frank s manželkou dorazili i s taiwanskou snídani. Frank pozve Lukáše na pěší túru do taipejských kopců. Cestu popsal jako ten nejnamáhavější trek, který půjdou několik hodin. Za hodinu a půl prý měli místní kopeček vyběhnutý. Frank si Lukáše velmi oblíbil. Dodnes mu lajkuje všechny příspěvky na Facebooku, i když mu ani po vložení do překladače nemohou dávat smysl. Já strávím den v Taipei s Paige a odpoledne společně navštívíme obrovský palác národního muzea s tři čtvrtě milionem kousků čínského umění zahrnujícího všechny dynastie. Pořizuji si sim kartu s neomezenými daty za relativně směšnou cenu. Pokrytí mám po celém Taiwanu stoprocentní. Frank říká: „Lidstvo dokáže přežít bez jídla, nikoliv bez internetu.“

Taipei je město několika tváří: futuristické stavby jako svého času nejvyšší budova světa Taipei 101 (připomínající bambusový stonek, uprostřed kterého je obrovská koule, jež má půlkilometrovou budovu vyvažovat během zemětřesení), muzea moderního umění, pavilony Expo parku, luxusní restaurace v renovovaných čtvrtích a ulice typu tokijské Akihabary se svými svítícími billboardy a „digi-zvuky“ a přemrštěnou reklamou se tu potkávají se starými nočními trhy a chrámy. I když ne tak starými, pouze tři sta let. Postupně se zbavuje svého renomé ošklivého káčátka Asie získaného díky architektonické anarchii při masovém budování v šedesátých letech. Dneska uprostřed města potkáte továrnu Huashan a vinné sklady renovované na hipsterské obchody, umělecká muzea a restaurace. Na druhé straně tu máte staré uličky, kde ve starých hrncích vaří nudle, polévky a všude příšerně, ale strašně smrdí fermentované tofu, národní jídlo. Lukáš se mi vysměje, že jemu asijská kuchyně nesmrdí, když se ale pak večer ocitneme na nočním trhu, kterých je v taiwanských městech požehnaně – žije se prostě na ulicích, i jemu se naprosto zkroutí obličej. Ptáme se Paige, ty nic necítíš? Ne, Taiwanci jsou prostě vůči tomuhle zápachu imunní.

Ostrov odpadků

Všude hluk, rachot, troubení. Auta, mezi nimi tisícovky motorek, a lidé se svými stánky a harampádím. Celý osídlený Taiwan je takovýto. Špinavý, ošuntělý, omítky domů zčernalé kouřem. Večer hluk provází ještě jeden typický zvuk – Beethovenova Eliška. Popelářské auto, které na minutu přesně objíždí domy, před kterými už v teplácích čekají Taiwanci se svými odpadky. Taiwanci nemají popelnice. Více než polovina odpadu země je recyklována [1] a patří tak na páté místo zemí s nejvyšší recyklací. Na druhou stranu, je to národ, který je schopen zabalit každý kousek ovoce do vlastního plastového obalu, a kde každý bonbón v plastovém pytlíku je zabalen ještě zvlášť. Po celé zemi najdete skládky v přírodě a moře je plastového odpadu plné. Možná si Taiwan ještě chvíli svou nálepku „ostrov odpadků“ zaslouží. Alespoň, než zakáže používání jednorázových plastů, jak plánuje do roku 2030.

Budují se tu také zelené parky. 2-28 mírový park z roku 1996 je připomínkou strašného incidentu, který se stal po válce při protestech proti čínské vládě a nacionalistické straně Kuomintang, která prakticky vedla ke vzniku černých trhů, protože vláda měla na vše monopol. Konflikt důstojníků s taiwanskou vdovou prodávající cigarety v únoru 47 vedl k masivním protestům Taiwanců proti vládě a násilným konfliktům na celém Taiwanu, kdy strana masakrovala civilisty. Po uklidnění situace sliby splněny nebyly a svobodné volby se nekonaly. Následovalo období „Bílého teroru“ - perzekucí a likvidování intelektuálů, studentů a kohokoliv proti-vládně podezřelého. Odhaduje se, že až 28 tisíc lidí bylo zabito ro roku 1987. Taiwan v padesátých letech ztratil skoro celou svou národní elitu.

Grandiózní palác Chiang Kai-shek láká turisty jako skvělé čínské architektonické dílo, ale je to typická autoritářská stavba. Dnes přejmenovaná na Náměstí demokracie. Snažím se Paige opatrně zeptat na vztahy s Čínou. Taiwanci se prostě považují za svobodnou demokratickou zemi, kterou také de facto jsou, i když ji většina zemí pro ekonomické vztahy s Čínou neuznává. „We are Taiwanese“. V Čele státu stojí prezidentka, známá odpůrkyně pevninské Číny, na které je Taiwan ekonomicky silně závislý. Občas mě znepokojí nebe křižující vojenská letadla. Metro je plné ozbrojenců, do jednoho s kulometem jsem omylem vrazila. Taiwanci jsou ovšem velmi liberální národ a žijí kultem Do It Yourself.

Ostrov chrámů

Procházím starou Taipei a proplétám se davy před mnoha chrámy, kde jsou oslavy v plném proudu. Přemýšlím, jestli je to tak jen teď, anebo prostě ti lidé nechodí do práce. Taiwan byl původně pohanský ostrov, který si vzal od každého ze svých kolonialistů něco. Lepší být tolerantní než vést války. A tak se stalo, že osmdesát procent Taiwanců se hlásí k nějakému náboženství, nejčastěji k buddhismu a taoismu. Celý ostrov je poset nyní patnácti tisícovkami chrámů. Před třiceti lety jich bylo ještě třikrát více. Najdete je mezi paneláky (ty tu předtím nestály), stánky s tofu, u silnic, v zahradách, vysoko v kopcích, ale i v jeskyních. Často mají Taiwanci malé oltáře i doma či ve svých obchodech. Všechny jsou velmi barevně zdobené, převládá barva štěstí červená a žlutá, která je zdrojem energie. Všude je cítit (pro mě nepříjemný) odér vonných tyčinek, kterými Taiwanci vyhánějí zlé duchy, očišťují své duše a spojují se tak se svými bohy. Kromě tyčinek pálí také jakési žluté papírky Joss [2] neboli „šedé peníze“, které slouží jako měna pro posmrtný život při uctívání zemřelých, svátcích a speciálních příležitostech. Mrtví se pak za peníze mají ve svém posmrtném životě skvěle. Pálení je po Taiwanu tak rozsáhlé, že ho vláda dokonce k nelibosti věřících chtěla omezit kvůli znečišťování ovzduší [3] a Taiwanci na protest vyšli do ulic. Samotné chrámy mají z jossových papírků roční příjmy ve stovkách milionech dolarů.

Chrámy bývají zasvěcovány několika bohům a někdy dokonce i taoismu a buddhismu dohromady. Každý svatý tu pak má svůj vlastní oltář, u kterého se místní modlí. Jako oběť jim pak nosí ovoce. Chrámy jsou plné umělého ovoce a květin. V tuhle dobu oslav nového roku tu najdete také obětované prase. Lidé sem nosí další jídlo, ze supermarketu v plastu balené polotovary, sušenky, lupínky, ale i smažené tofu. Někde v zadních místnostech vyhrávají Buddhisti. Několikavrstvé sedlové střechy, barevné pergoly, ručně vyřezávané sošky (hlavně draci) a sloupoví, vše jako přes kopírák už pár století. Také téměř každý chrám byl po skončení války alespoň jednou renovován.

Festival božského prasete

Auto jsme si objednali přes soukromníka Eddieho. Zálohu jsem zaplatila přes paypal a doufáme, že nám Eddie starého sedana Toytotu Premio v devět ráno přiveze na Frankovu adresu. V pět ráno telefon: „Už jsem tady“. Naprosto zmatení v pyžamu sjedeme dolů před dům přebrat auto. Eddie se nám omlouvá, prý jiný zákazník měl nehodu, a musí to jet řešit. Je původem Jugoslávec, takže má radost, že potkává jiné Slovany. Pořád nám opakuje, jak musíme jezdit opatrně, že auto není pojištěné, a pokud se s ním něco stane, nenechá nás odjet ze země. Prý máme dávat pozor hlavně na „moskitos“ – tím myslí všudypřítomné skútry – hlavně při otvíraní dveří. Skútry prý nikdy nedávají přednost. Později zjišťujeme, že nikdo nedává přednost nikomu a blinkr se zapíná jen tak pro radost, což je na osmiproudových dálnicích, kde se předjíždí ze všech stran lehký adrenalin. Chceme objet celý ostrov za dva týdny s občasnými zajížďkami do vnitrozemních hor a útěky na přilehlé ostrovy.

Do starého městečka Sānxiá jsme dorazili akorát na Shen Dzu neboli „Božské prase“. Festival, který se koná při příležitosti oslav Čínského nového roku. Skrz hlavní ulici Minquan proudí tisíce lidí, hlava s rouškou přes ústa na hlavě s rouškou přes ústa, projít davem je skoro nemožné. Nádherná podloubí z červených cihel s obchůdky se suvenýry zdobená červeno-žlutými lampióny provoňuje smažené pouliční jídlo. Všude hluk, hudba a spousta barev ovoce či reklamních transparentů. Na kamenném mostě přes téměř vyschlou řeku Dabao mají obchodníci rozbalená prostěradla s vyrovnanými hračkami, na které si můžete hodit kroužek, a figurku pokémona tak vyhrát. Okolo jsou už po stranách ulice lidé čekající na průvod. Masky na chůdách, pochodně s lampiony (obalených v průhledném plastu), člověk s fotografií prasete ve zlatém rámu, bubny, a pak jak z cirkusu ozdobené, nákladní auto, které má vzadu na korbě přes kovový kruhový rám nataženou obrovskou prasečí kůži. A pak další náklaďáky, až jich na přeplněném náměstí před posvátným chrámem stojí pět. Všichni Taiwanci mají venku telefony a fotí si překrmená prasata.

Svátek je ve světových médiích [4] chápan velice kontroverzně jako krutý a nehumánní, prasata jsou totiž vykrmována sondou, aby se jim co nejvíce roztáhl žaludek a byla tak co největší a vyhrála soutěž o nejtěžší prase. Dosahují hmotnosti přes 800 kilogramů (letošní vítěz měl 844 kg), zatímco normální práce má kolem 120 kilogramů. Taková prasata pak mají velký problém s pohybem a orgány. Tvrdí se, že někteří soutěžící podvádí a krmí prasata pískem nebo olovem. Vítězné prase je spolu s dalšími rituálně zabito v místním taoistickém chrámu jako oběť místních božstev. Jejich štětiny vyholí do ozdobných ornamentů, kůže se napne přes rám, do úst jim vloží ovoce nebo rybu a před něj vyskládají mísy jídla, grilovaná kuřata, zapálené vonné tyčinky. Výherce pak obdrží trofej v podobě zlaté sošky prasete a následující rok má být pro něj rokem štěstí.

V horách

Opouštíme šílenství města (nebo v to alespoň doufáme) a vydáváme se do hor. Jaké překvapení, že ani tady úplně civilizaci neunikneme. Taiwan je prostě zastavěný i ve výšinách. Většinou se jedná o stavení s poli a plantážemi. Když mi navigace ukázala, že trasu sto kilometrů pojedeme tři hodiny, nechtěla jsem tomu věřit. Na Taiwanu je skoro všude mimo dálnice rychlost omezená na dvacet až čtyřicet kilometrů v hodině. A tak se plahočíme serpentinami mezi sytě zelenými kopci s palmami, rostlinami, jejichž plody jsou chráněny papírovými pytlíky, a čajovými plantážemi v celkem hustém provozu. Tu a tam narazíme na část silnice totálně zdevastovanou zemětřeseními a propadlou kamsi dolů ze svahu. Zemětřesení jsou tu spolu s tajfuny velmi častá, protože se nacházíme na jedné z nejaktivnějších tektonických kolizních zón na Zemi. Přejíždět hory na východ neplánujeme, některé silnice jsou stále pod sněhem, jiné, zničené po velkých zemětřeseních a sesuvech půdy, budou zavřeny pravděpodobně několik let.

Na většinu pěších túr nemůžete bez povolení policie, včetně nejvyšší hory severovýchodní Asie Yushanu (v překladu Nefritová hora). Přijde mi to lehce směšné, všechny stezky jsou totiž dobře upravené a nenáročné. Taiwanci jsou samozřejmě vybaveni jako by šli na několikadenní trek Kavkazem. Příroda tu připomíná džungli. Šlahouny různých zelených rostlin – hlavně jušanské třtiny se mísí s jehličnany a palmami na vysokých kmenech. 26 procent rostlinných druhů Taiwanu nenajdete nikde jinde na světě. Nocovat se rozhodneme v kempu u jezera Slunce a Měsíce. Romantický název pod sebou nese místní Mácháč, největší vodní plochu Taiwanu, ve kterém se nesmí koupat. Jezero je oblíbenou destinací čínských turistů. Výhled z místní pagody halí mlha, obrovský šedivý hotel na druhé straně jezera ovšem vidět je. Později trochu vysvitne slunce a už jsou vidět i parníky, jichž je voda plná.

Stoupáme výše do hor směrem k Alishanu. Krajina se lehce změnila a je barevnější. Zastavujeme se v jedné vysokohorské vesničce na Oolong – typický taiwanský čaj pěstovaný ve vysokých nadmořských výškách, považovaný za jeden z nejlepších na světě. Plantáž patří místní rodině. Dostáváme několik nálevů čaje vařeného tradičním způsobem, a přitom se snažíme povídat. Dědeček neumí anglicky, asi sedmiletá vnučka s námi prohazuje pár anglických slov, která se naučila ve škole, na zbytek slouží Google Translator. Na zahrádce před domem kvetou sytě růžově sakury a pod námi je nádherný výhled do údolí. V obchodě nemají na plechovkách s čajem cenovky, nakonec za jeden pytlík s čajem zaplatíme v přepočtu pětistovku, což je samozřejmě oproti cenám ve městech mnohokrát více. Tak snad jsme je alespoň podpořili. Na Dongshan Coffee Road najdete zase jenom kávové plantáže s přilehlými kavárnami. V jedné s výhledem na venkovský Taiwan dostáváme i zákusek s lístečkem „For foreign friend! :)“ a kávová zrna, o kterých netušíme, zda je máme sníst. Taiwanci jsou prostě neuvěřitelně přátelští lidé.

Díky své tektonické činnosti je Taiwan bohatý také na horké prameny. V horách kolem nich vystavěli lázeňská městečka. Guanziling se může jako jedno ze tří na světě chlubit skutečnými bahenními lázněmi. A tak se ocitáme jako jediní o půl metru vyšší Evropané mezi Taiwancemi v areálu lázní. Dostaneme koupací čepice a nohy vymácháme v bazénku s rybkami. Na obličej naneseme bahenní masky, zalehneme do masážních křesel a poté se ponoříme do horké bahenní vody.

Noc v hodinovém hotelu

Protože kempingové místo za stan bylo zhruba dvakrát dražší než většina ubytování přes Booking.com, rozhodli jsme se, že si budeme hledat přespávání už jen v hotelech. Narychlo jsme zamluvili přespání ve městě Chiayi, kde slibovali nonstop recepci. Jaké překvapení, když jsme zjistili, že jsme se ocitli v hodinovém hotelu. Vchod přes jakési sklepení nebo garáž, okno ze sprchy vedlo rovnou na chodbu, v košíčku na nočním stolku kondom. Povlečení vypadalo, že už v něm několikrát někdo spal, tak jsem si raději vytáhla spacák. Pokoj také neměl okno ven. Což jsme později zjistili, že není zas tak nenormální. V rámci šetření místem Taiwanci dělají pokoje i z kumbálů na chodbách. Mé zbožné přání po několika dnech pak už vždy bylo „prosím, ať ten pokoj má okno“. V každém hotelu vám také dají alespoň pět v plastu zabalených zubních kartáčků. K snídani na plastovém tácku toast s máslem a káva.

Kolébka tradiční kultury Tainan

Tainan je velkým městem na cestě mezi Taipei a Kaoshiungem. Pokud je Taipei Tokyo, Tainan je potom Kjóto. Nejstarší město Taiwanu (založeno Holanďany) stále žije tradicemi desítkami svých stovky let starých chrámů. Vydávám se do večerních ulic a vůbec tu nemám strach. Životem překypující uličky s dřevěnými domky mají nad sebou zavěšené zářící lampióny, pevnost s názvem Chinkan Towers je nasvícená. Dvorek každého chrámu je jeden velký noční trh. Vzduch provoněn smaženým jídlem. Všude po ulicích mají vyskládané celé balíky „posmrtných peněz“, vonných tyčinek, svíček a jiných propriet pro obětování bohům. V jednom z chrámů navštěvuji i kuchyni s jídelnou, v obrovských hliníkových hrncích tu vaří různá jídla. Zahradami chrámu Konfucia procházím mezi bonsajemi v květináčích v mírném osvětlení úplně sama. Jiný chrám je osvětlen barevnými neony a blikajícími nápisy. Večeřím v luxusnější restauraci s lokální taiwanskou kuchyní. Nikdy nevím, co si objednávám, pokud jídelní lístek nemá obrázky.

Kolem pevnosti postavené Nizozemci se nachází staré ulice čtvrti Anping. Vypadá to tu spíše jak na pouti. Obchody prodávají hračky nebo atrakce. U chrámu Metsu právě probíhá obřad, při kterém odpalují petardy.  Kus stranou za chrámem se nachází hřbitov z dynastie Ming a Qing. Mezi barevně zdobenými oválnými hrobkami pálí místní v rouškách vonné tyčinky.

Západní pobřeží Tainanu lemují povětšinou bažiny, laguny a mokřady. Oblíbenou atrakcí čínských turistů je půlhodinová jízda na loďce (spíše voru ze svázaných dutých rour) kanály mezi mangrovníky, které spojují nad vodou a tvoří tak dlouhé tunely. Loďka pojme asi třicet lidí. Dostáváme záchranné vesty a výklad v čínštině. Vesnička Tugou nedaleko Tainanu je jakýmsi open-air uměleckým muzeem s komunitou umělců. Po ulicích a na dvorech domů lze nalézt různé umělecké barevné artefakty zakomponované do prostředí vesnice. DIY.

Ještě více chrámů

V průvodci stále vychvalují taiwanské cyklostezky. Ne, že bychom viděli nějaké cyklisty, především bych se v tomhle provozu na kolo bála vlézt. Cesta na jihu obchází končící pásmo hor. Zde se nachází pár geologických oblastí měsíční krajiny a vyvěrající země. Na jednom místě stojí u bublající vulkanické louže chlápek a neustále ji zapaluje, aby předvedl turistům, jak úžasně hoří. Schopnost přechválit i jednu louži je v jihovýchodní Asii perfektní. Na dalším místě musíme dokonce předložit pasy, než nás pustí za závoru, kde vyvěrající bahno vytváří jakousi horu. Tady Lukáš zapomněl odloženou bundu s peněženkou a všemi doklady, na což si vzpomněl asi až za hodinu cesty autem pryč. Vrátili jsme se a naštěstí tam bunda stále nedotčeně ležela. Ve stromech dováděly opice.

Kaohsiung je snad na dopravu úplně nejšílenější. Zahalen ve smogovém oparu schovává na severu Lotusové jezero s několika vodními chrámy jak z Disneylandu, vzdálených od sebe pár stovek metrů, do kterých se vstupuje po dlouhých molech, mezi kterými rostou lotosy. Kolem jezera je chrámů dohromady asi dvacet, ale dvouvěžová Pagoda tygra a draka zaujme na první pohled. Pro štěstí se má vstoupit drakem a odejít tygrem. Z vrcholu pagody je výhled na loďky kroužící po jezeře, ostatní chrámy, promenádu okolo jezera a v dálce šedivé výškové budovy zahalené oparem. Vedle stojí Pavilon jara a podzimu, na jehož molo se vstupuje skrz obrovského draka, na kterým jede bůh války, kterému je pavilon zasvěcen. Další chrám představuje 24 metrů vysoká socha Xuantian Shang-di, nejvyššího císaře temného nebe a strážce severu.

Masivní komplex Foguangshan (Hora Nuddhovo světla), který se nachází hodinu jízdy od Kaohsiungu, vás přivítá asi tisíci Buddhovo soškami. Jen v jedné zahradě okolo zlaté 36metrové sochy jich je 480. Zlatých. V každém okně kláštera sedí další Buddha. Zrovna se tu koná přehlídka. Tanečnice v šatech jak na kankán, vozy s obrovskými figurami mnichů, ale i Mimoňů, nebo princezna jedoucí na pávu.

Mořské želvy

Donggang je přístav na jihu odbavující trajekty na čtrnáct kilometrů vzdálený korálový ostrov Xiǎo Liúqiú, kde hodláme strávit noc. Místní nabízejí poblíž terminálu za peníze parkování na dvorech svých domů, doufáme tedy, že tu auto zítra nalezneme i se všemi věcmi, které v něm necháváme. Moře je tady plné plastového odpadu, ze kterého se do vzduchu line puch. Na trajektu běží v televizi reklamy na úžasný pobyt na ostrově. Jsem ale docela šokovaná nepořádkem. Když nemůžeme už nějakou dobu najít naše ubytování, pod návalem stresu z předchozích nocí ve špinavých hotelech, milionech lidí v ulicích, asijského pouličního jídla, které už nemůžu ani cítit, a všudypřítomných odpadcích, začnu hystericky v češtině křičet na nějakou místní stojící v hromadě harampádí, že žijí na skládce.

Bydlíme ale v pěkném přízemním domě s OKNEM, namalovanými rybami na stěnách, a dvorem přímo u pláže, kam odpoledne připlouvají ohrožené karety obrovské, kterých korálové pobřeží obývá asi dvě stovky. A těch skutečně po třetí odpolední hodině začne ve vlnách plavat velmi blízko opravdu mnoho.

Ostrov je malinký a dá se skútrem (ke kterému dostanete srandovní helmu, která vypadá jak plechová fialová miska) projet za půl hodiny, já ho projedu takhle asi čtyřikrát, a ještě párkrát vnitrozemím skrz, částečně nadšením, že jezdím na skútru, ale hlavně proto, že je tu spoustu zajímavých zastávek. Jeskyně, pláže, panoramatické výhledy a různé korálové formace – především erodovaný korál trčící z moře vypadající jako atomový hřib, kolem kterého se potápí spousta potápěčů. I tady najdete samozřejmě chrámy. Přístavní vesnička Penfu je plná různorodých barevných rybářských lodí, obyvatelé ostrova se živí především rybolovem. Západ slunce bohužel přes i tady přítomný smog nevidím.

Z nejjižnějšího cípu na východ

Čím víc na jihovýchodě jsme, tím větší začíná být horko, ale především mizí mlha a začínáme vidět azurovou oblohu. Úplně nejspodnější cíp země je národní park Kenting. Sytě zelené kopce se svažují do sytě žlutých pláží, kde se v tyrkysové vodě na rozdíl od špinavého západu koupe dost místních. Tady se natáčel i film Life of Pee. Tu a tam najdete drsné útesy nebo poušť. Chvilkami mám pocit, že jsem na pacifické Highway 1 v Kalifornii nebo Ocean Road v Austrálii. Městečka mají promenády s restauracemi, turismus je hlavní zdroj příjmu. Ve vápencových jeskyních se zbytky korálů (kdysi byl Kentingský rekreační les podmořským útesem) spí na stropech netopýři. V úzkých kaňonech se prodíráme šlahouny, liánami a všude prolezlými kořeny banánovníků. Cedule nás upozorňují na jedovaté hady, vosy, co okamžitě zabíjí, a stonožky. Písečné duny u pobřeží sjíždí party na čtyřkolkách, tady už nás ale zase přivítá v písku harampádí vyplavené mořem.

Ženeme se tmou úzkými silnicemi v lesích, a poté širokými serpentýnami dálnic do Taitungu, jediného velkého města na turistickém jihovýchodě. Ubytovaní jsme v soukromém domě, naprosto luxusním se vším komfortem. I sprcha v koupelně je masážní. Východní pobřeží je na rozdíl od městského západu řídce osídlené, rurální, hrající všemi odstíny zelené. Oblast odkloňující se z pobřežní dálnice do hornaté krajiny se nazývá Lùyě Gāotái. Projíždíme scénickým údolím Luoshanu ležícím mezi dvěma pohořími – Středními a Pobřežními horami. Krajina je poseta rýžovými poli, čajovými plantážemi a loukami s liliemi tygrovanými – oranžovými květy, ze kterých si Taiwanci dělají čaj. Poté se napojíme zpět na pobřežní dálnici.  Pláže už nejsou žluté a písčité, ale šedivé a oblázkovité až kamenité. Zde leží Sānxiāntái, klenutý betonový most s několika oblouky vedoucí na maličký korálový ostrov se třemi skalnatými útvary, které mají představovat tři nesmrtelné z čínské mytologie – velmi oblíbená atrakce plná turistů.

Zelený ostrov a bouře

Na poslední chvíli dojedeme do malého přístavu Fugang s jen modrými loďkami a kupujeme lístky. Na Zelený ostrov (Lǜdǎo neboli Green Island) vystupuju celá zelená po necelé hodině cesty trajektem. Svou snahu nepozvracet se v rozbouřeném moři jsem přebila zpěvem (skutečně to na kinetózu pomáhá), což se mi na rozdíl od některých dětských cestujících podařilo. Majitel hotelu přijede pro naše zavazadla růžovou obrázkovou hippie VW dodávkou, následujeme ho na vypůjčených skútrech na druhou stranu ostrova, než je přístav Nanliao. Náš pokoj je také celý infantilní s obrázky. Pro Taiwance je infantilita součást života, a proto vás kočička Hello Kitty na stěně pokoje nemůže překvapit [5].

Celý ostrov se dá objet na skútru za třicet minut. Kolem dokola se točí asfaltová dvacetikilometrová silnice s občasnými odbočkami do vnitrozemských kopců, které vznikly jak jinak než vulkanickou činností. Konečně krajina bez odpadků (až na jednu skrytou pláž v zálivu, kde jsem objevila skládku). Jen zelené nádherné kopce, ostré skalní útvary zvedající se přímo z moře jako mniši ve svých kápích, pláže plné vyplavených narůžovělých zkamenělin korálů. Horké mořské prameny, ve který se na pláži za zvuku příboje rozmáčíte pod hořícími loučněmi a otevřeným hvězdným nebem nad hlavou. V podzemních jeskyních teče říčka a najdete tu malou svatyni. Ruiny zapomenuté vesnice. Dvě stále živé malinké vesničky s obchůdky a restauracemi, maják s malým letištěm (příště letím letadlem) a rychlé projížďky na skútru skrz přírodní tunely a na vrcholky kopců. Na dopravních značkách krabi (Pozor, přechod pro kraby). Příroda mi tu trochu připomíná Hawaii. Na zatravněných útesech se pasou ovce a kozy. A přitom právě tady bylo postaveno vězení pro politické vězně během taiwanského Bílého teroru. Bývalá věznice je dnes muzeem a památníkem pro lidská práva [6]. Nebe se tu najednou zatáhlo.

A tak mi šnorchlování mezi korály a karetami na druhý den překazí počasí. Ráno u toastu nám domácí oznámí, že loď na pevninu nepojede. A že nemusí jet i několik dní, pokud se počasí neuklidní. Trochu nás to znervózní, přece jen letadlo nám letí už asi za čtyři dny. Venku se žení čerti, hřmí a blýská se. Nádherný zelený ostrov je najednou peklem, ve kterém si umím představit strašný život politických vězňů. Nemá cenu vyjet ani na skútru. Majitel nás však nechá ubytované zdarma další noc a druhý den mi daruje pláštěnku, abych se mohla na skútru dopravit k trajektu, který nás po rozbouřeném moři vrátí na pevninu. I cestou zpátky jsem to udržela.

Podél útesů na sever

Čím více jedeme na sever, tím se zhoršuje počasí a pobřeží se zvedá do útesového terénu. Jeskyně Osmi nesmrtelných jsou vytesány vysoko ve skalách, kam se musí vystoupat po příkrých schodech. Vnitřek většiny jeskyní slouží jako buddhistické chrámy. Severněji už útesy Chingshui padají až kilometr přímo do moře a silnice je vysloveně vysekaná do tyčících se žulových a mramorových stěn vysoko nad hladinou. Vše je zahalené v dramatických mracích. Budování dálnice začalo už na konci osmnáctého století a dělníci museli bojovat se sesuvy půdy a zemětřeseními. Oficiálně otevřena byla až ve třicátých letech.

Národní park Taroko je nejnavštěvovanější turistická destinace Taiwanu. Osmnáctikilometrová rokle je obklopena úzkými mramorovými soutěskami. Hluboko dole teče šedá řeka Liwa (která je za hezkého počasí modrozelená) a v některých místech je potřeba kvůli padajícím kamenům nosit helmy, pokud vystoupíte z auta na silnici vedoucí skrz vytesané tunely v soutěskách kaňonu. Tu a tam řeku překlenují houpající se visuté barevné mosty a vysoko v útesech stojí svatyně. Jedna z nich je věnovaná 450 dělníkům, kteří zemřeli při budování místní silnice. Stezky vedou vysoko nad řekou podél soutěsek a je potřeba se přidržovat řetězů. Snažili jsme se slézt dolů k řece po strmých schodech s vidinou, že tam mají být teplé prameny, pak ale najednou kus schodiště chybělo. I tady zemětřesení vykonalo svou práci.

Rybářský přístav Nanfangao smrdí zavěšenými rybami v místních obchodech. Sušené ryby se dají koupit všude. Rezivějící barevné lodě plné sítí a rybářského náčiní jsou nalepené jedna na druhou v místním přístavu. Restaurace vypadají dost omšele a obchody jsou plné starého haraburdí. Překvapuje mě křesťanský kostel, který vypadá spíš jako socialistická kancelář se spoustou oken a sešikmenou střechou s neonovým křížem.

Festival luceren

Vyrážíme směrem Pingxi. Dnes se totiž koná nejkrásnější den oslav Čínského nového roku, festival luceren. Je to poslední den oslav. Měsíc je v úplňku a lidé se loučí se starým rokem a vítají nový vypouštěním papírových luceren, na které tuší píší svá přání. Vše se koná v malém městečku Shifen.

Už několik kilometrů před městečkem jsou zácpy, a nakonec nás policisté odkloní pryč. Všechny cesty do města už jsou zavřené a je potřeba vzít autobus. Necháváme auto kdesi u obrubníku a stoupneme si intuitivně do řady lidí na chodníku. Filipínka za mnou se mě ptá, zda jede autobus na festival. Odpovím, že netuším, rozsypaný čaj nad čelním sklem přečíst neumím. Autobus zastaví na mostě uzavřené dálnice, dále už musíme s davem pěšky asi dva kilometry. Víme ale přesně kam jít, vede nás hluk a nebe plné lampiónů. Dění oslav se koná ve staré ulici Shifen, kterou prostředkem vedou koleje. Ty obklopují spousty lidí vypouštějící lampióny. Tu a tam ale zahouká vlak a všichni se musí z kolejí klidit, aby žlutý motorák mohl projet. Po obou stranách kolejí se ve stáncích smaží jídlo, jehož pachy se nesou vzduchem, můžete si koupit různé amulety pro štěstí, a především obrovský papírový lampión, který si zakolíčkujete na železný rám a popíšete a pokreslíte, jak je libo. Poté prodejce zapálí lampión, který se horkým vzduchem okamžitě nafoukne do velikosti člověka. Poté ho sami vypustíte k nebi. Je to krásný pocit sledovat, jak váš vlastní lampión stoupá vzhůru, než se připojí k dalším. Správně byste si měli v duchu opakovat přání, které jste si na něj napsali.

Historicky ale lampióny sloužili jako signalizace ženám a dětem, že se mají rychle sbalit před blížícími se bandity. Občas nějaký lampión shoří moc brzy a pak spadne na zem. Po festivalu se jich tak po okolí válí spoustu. Proto jsou všude připravena hasičská auta. Kromě přelidněných ulic s obchody jsou oslavy rozprostřeny také na místním velkém parkovišti, kde je pódium s reflektory, kapely, kolotoče a další atrakce. Každou čtvrt hodinu se hromadně vypouští za zvuku hudby desítky až stovky lampiónů. Je to speciální zážitek vidět všechny ty rozsvícené lampióny oproti tmavé obloze. Mezi nimi i jeden v podobě kohouta. Vítáme totiž příchod roku kohouta.

V noci vyjíždíme prudkou úzkou uličkou kamsi do kopců města Jiufien. Marně běhám okolo a snažím se najít naše ubytování. Hlas v telefonu mi není nápomocen, snažím se vysvětlit, kde stojíme. Chvíli už to vypadá, že snad bydlet ani nebudeme. Mizernou angličtinou mi po půl hodině dohadování nakonec řekne, ať zůstaneme, kde jsme, že pro nás přijedou. Dřevěný dům na kůlech vypadá, že každou chvíli spadne. Hodně stará babička tam pak jedním prstem ťuká do o něco mladšího, ale pořád hodně starého počítače s Windows 95 a ikonami přes půl obrazovky, čísla našich pasů. Dostaneme pro změnu pokoj bez oken (místo na webu slibujícím výhledem na staré městečko, moře a hory) a dek bez povlečení. Dnes je dle internetu z tohoto samého penzionu luxusní moderní ubytování. Naprosto nechápu, jak to dokázali. Možná ten dům naprosto zbourali a postavili nový.

Na severu

Jiufen je překrásné městečko vysoko v kopcích, kam se autem nedostanete, ale musíte tam vyšlápnout pěšky. Hlavní ulice Jishan má podloubí plná řemeslných krámků, suvenýrů, kaváren, cukráren a čajoven. Ve stoleté dřevěno-cihlové čajovně vaří čaj v hliněných konvičkách tradičním způsobem na ohni, který hoří v písku, na kterém jsou konve postaveny. Všechny domy jsou zdobené květinami a lampiony. Výhledy skrz oranžové střechy chrámů tu jsou směrem na vlnící se severní pobřeží s mírnými kopečky. Cestou zpět k pobřeží míjíme ruiny rafinérií z období dolování zlata a mědi. Řeka má typickou měděnou barvu od zbytků železa a mědi, kterou získala protékáním starých dolů. Pod nohama tu prý máme ještě 250 tun zlata, které nebylo vydolováno.

Mys Bítóu je jedno z nejkouzelnějších míst Taiwanu. Skály jsou tu obrostlé sytě zelenou travinou. Domky i rybářské loďky dole v přístavu mají pestré barvy, které o to více zvýrazňuje temně šedivá obloha. Nahoře na skále stojí maják, ke kterému se jde asi hodinu po mnoha dřevěných schodech. Na protějším kopci jsou v zelené hluboké trávě hrobky, které vypadají jako malinké barevné svatyňky. Výhled je překrásný.

Přístavní město Keelung pouze projíždíme. Pobaví mě nápis KEELUNG na kopci nad městem ve stylu Hollywoodu. Všechny domy mají křiklavé barvy s převažující růžovou. Geopark Yeliu je narvaný lidmi. Zajímavé vápencové formace, které jsem nikde jinde na světě neviděla, lákají stovky turistů. Erozí tvarované kameny stojí na skalnatém hladkém podloží vymletém mořem, které stále skály omílá svými vlnami. Některé mají tvar hub (skutečně má kus skály světlou nohu a pak tmavou hlavičku s dírami jako hřib), jiné zázvoru. Najdete tu královninu hlavu, slona či střevíc. Zahrady muzea světově známého sochaře Ju Minga zdobí moderní barevné sochy typické jeho drsnými geometrickými řezy. Hned vedle muzea se rozkládá obrovský taiwanský hřbitov s těmi nejluxusnějšími hrobkami a zlatým kolumbáriem.

Na úplně nejsevernějším cípu Taiwanu stojí maják Fùguìjiǎo a šíleně tu fouká. Krásně zelené útesy, co nám slibuje průvodce tu nenajdeme, a tak ujíždíme do posledního města před Taipei. Tamsui je vlastně už část Taipei, protože sem jede metro. Historickou část s obchody pouze projedeme a zastavíme v přístavu ústí řeky Tamsui, známým svým zavěšeným moderním Mostem milenců, který je po západu slunce krásně nasvícený nad starými rybářskými loďkami. Protože je za dva dny Valentýn, fotí se všichni Taiwanci před mostem u velkého červeného nápisu Love se srdcem. V japonské restauraci na molu si dáme naši poslední večeři a pozorujeme rybářské loďky na otevřeném moři s trajekty na horizontu. Pak už jen doufáme, že se Eddie dostaví ve smluvený čas na letiště pro auto.   Přijel pozdě. Autobusem. Nadšeně nás vítá: „Vy jste to auto nenabourali! Tomu nemůžu uvěřit!“

[1] https://www.samosebou.cz/2018/01/26/tchajwanska-cesta-ze-dna-na-spicku-v-recyklaci/

[2] Účel a podoby Jossových papírků v čínské kultuře je dobře popsán zde: https://en.m.wikipedia.org/wiki/Joss_paper

[3] https://radiozurnal.rozhlas.cz/tchaj-wan-zada-verici-aby-nepalili-penize-ani-tycinky-ritual-pry-muze-za-6205085

[4] Některé kontroverzní fotografie vykrmených prasat lze nalézt na stránkách BBC nebo Reuters.

[5] Více o taiwanském kultu roztomilosti si můžete přečíst na blogu studentky, která zde žila: https://tchajwan.wordpress.com/2014/07/11/tchaj-wan-a-jeho-kult-roztomilosti/

Věčné kouzlo architektury aneb kudy chodím, tudy žasnu. A mimochodem, pořád žiju.

Nidarosdomen, Trondheim, Norsko. / léto 2017

Notre Dame, Paříž, Francie. / léto 2017

Kostel Spasitele, Kodaň / Christianie, Dánsko. / Vánoce 2016

[et_pb_section bb_built=”1″][et_pb_row][et_pb_column type=”4_4″][et_pb_text _builder_version=”3.0.85″ background_layout=”light”] Milujete cestování a už plánujete výlety a dovolené pro rok 2018? Asi každého z nás vždy potěší, když na cestách ušetříme.  Za jídlo, suvenýry, atrakce i ubytování. Studenti i běžně pracující lidi hledají slevy a možnosti, jak ušetřit a o to více si dopřát dobrého jídla…