#emoce

Není to radost, není to smutek, není to ani láska.

Je to bolest.

Nic neprožíváme silněji jako bolest duše. Ani láska všeho světa s námi neudělá to, co bolest, která se zakusuje až morku kostí. Nic nás neovlivňuje a neformuje víc. Nic nás tolik neničí ani nepohání.

Nevšimneme si, že nás zraňují stále dokola a že ovlivňují naše chování. Že ovlivňují nás samotné a všechny naše kroky. Nevíme o nich, a tak se je ani nesnažíme zahojit.

Tak moc jsou hluboko, a tak moc bolí.

Dny, týdny, měsíce, roky. Nás ničí.

Trhají nás na kusy.

A pak, jednoho dne, už nejde dál si lhát.

Dál dělat, že tam nejsou. Těch šrámů si nevšímat. A jen se jim vyhýbat.

Najednou to nejde.

Když zjistíš, že tam jsou. A tak začneš pomalu každý šrám hojit.

A i když to bolí a bolí, víš, že jednou přijde den, kdy jejich bolest zmizí,nebo se trochu zmenší, a ty se budeš moct znovu nadechnout.

Sedím v místnosti, ve které jsem seděla včera i předevčírem. Budu tady sedět i zítra, pozítří a dalších pár týdnů. Stěny pokoje jako by se na mě bortily, přesto se cítím plná života. Pocity. Prožitky. Požitky. Chci je. Hned teď.

Cítím se jako rozzlobené dítě, kterému sebrali hračku, se kterou si dlouho nehrálo. Už na ní zapomnělo, ale jakmile ji někdo vzal do ruky, zapůsobilo to na něj asi jako mávání červeného šátku na býka. Natahuju chtivé ručičky a obličej se mi kroutí do naštvaného úšklebku. Chci podněty, teď, když je nemůžu mít. Chci radost. Chci o půlnoci dělat lívance a pít víno polonahá v kuchyni jen tak z rozmaru. Je vlastně jedno co, hlavně v tom být až po uši. Trochu vyvádět a dovádět, třeba se pohádat, ale hlavně se udobřit. Milovat. Žít.

Všichni říkají, jak je jim láska ukradená, ale pak to všichni hrotí na tumblr.