Další strana

Až nebudu mít dva vztahy najednou a tím pádem budu mít i nějaký čas, začnu pracovat na jazycích. Jo.

Nejsem alkoholik, ale abych mohla s tebou vydržet odpoledne musím si přihnout pár panáků než přijdeš z práce abych s tebou vůbec vydržela.

Kolik času nám zbývá, má lásko?

Mám ty chlapy jako domácí mazlíčky. Vždycky si chvíli hrajeme, a když už jsou připraveni mi být věrní do konce dní, chvíli přemýšlím jestli si ho nechám. Nakonec si řeknu, že si ho stejně nechat nemůžu, vždyť už mám Honzu.

Docela se mi po něm stýská... copak jsem úplně zapomněla jak špatný byl v posteli? Asi jo.

Mám večery kdy si lehnu, pustím si Beatles a vzpomínám na všechny moje už zašlý lásky. Jsou to fajn chvíle. Takové ty kdy už nic nebolí, hřejou vás úsměvné vzpomínky a pak si uvědomíte jak obrovská láska je teprve ta k Beatles. Kam se na ni hrabou všechny ostatní žejo.

Do půlnoci vypiju dva litry vína ve dvou lidech. Od půlnoci si leju vodu jako zápitek do sklenice od vína k slivovici.

Jednou jsem se tajně ztratila z interního oddělení v nemocnici s jedním zdravotním bratrem. Oba jsme tam byli pracovně, ale prostě znáte to - když musíte, tak prostě musíte. Hned co jsem mu zajela rukou do trenek mi došlo, že to debilní zdravotnictví nebyl až tak hrozný nápad. Jako víte co, když už se člověk tak nadře na té praxi, tak proč by z toho nemohl mít někdy i něco pro sebe.

A nakonec všechny námi dvěma vyřčené sliby jako bychom úmyslně a nenápadně posouvali do prostoru zapomnění.

Není hezká. Ani trochu. Ale něčím výjimečná být musí, když ho tak obrovsky okouzlila. Možná je krásná uvnitř... má duhovou krev, na srdci logo CK nebo tak něco.

Ležela jsem vedle něj na posteli, zatímco on ještě spal, poslouchala jsem jak dýchá a u toho pozorovala našeho malého králíka, kterého jsme si spolu pořídili. Takové malé první dítě. Jen trochu chlupaté. Ale to se vsákne, protože se máme přece rádi. Všichni tři. Tak.

Myslela jsem, že hned co přijedu domů se okamžitě z toho sesypu, budu brečet celou noc a možná i dvě až tři. Ale víte co? Přijela jsem v naprosto výborné náladě. V Hradci jsem si to nakonec náramně užila. A to co se stalo hned první den tam? Asi to tak mělo být a všechno to co se stalo bylo fér. Byla to má chyba a já ji musela přijmout. A víc než smutek cítím štěstí, že teď jsem otevřela štěstí i někomu jinému než jenom mně. A to za to přeci stojí. Dobrý pocit. Pro nás pro všechny.

Říkal, že nechce zapomenout. Ale stejně zapomene. Je to nevyhnutelné.

Docela mě překvapilo kolikrát jsme si za tak krátkou dobu stihli napsat "miluju tě".