#pohled

„vždycky voněla kávou a pařížským parfémem, rozdávala úsměvy a já ji pozoroval jak tančí při nalévání čaje do konvice, jak se za barem točila. chtěl jsem aby se točila okolo mě. jen okolo mě. aby svou pozornost z plné kavárny přesunula jen na mě. abych pro ni byl já. aby se její oči vpíjely do těch mých a aby se její duše propletla s mou, abychom utekli do jiného vesmíru. a ona vždy jen přijde, zajímá se co bych si přál. a já bych si přál ji.“

Dívám se ti do očí, protože jsou tak tmavý a já se snažím najít zornice. Takže se ti do nich budu dívat navždy.

Jak dlouho bude trvat tenhle pocit? Pocit toho, že neovládám svůj život. Jen stojím nevím, co mám říkat. Na problémy se dívám jako z velké dálky. Hádky jsou jenom otravný mouchy. Pořád dokola čtu pravidla. Kdy se smát, kdy brečet. Jak sedět, jak se tvářit. Dívám se na systém světa a chce se mi smát. Můžu nechat zbytečně vyplavit byt - vodou, pro kterou se umírá. Mám na sobě oblečení, který by zahřálo další dva lidi. Holka řeší, že má roztřepený konečky vlasů, neví, jaký to je, nemít nic k jídlu. Píšeme o státě a počítáme logaritmy na papíry do sešitů, který klidně mohly zůstat stromy. Ničíme, stavíme, kácíme, sázíme, modifikujeme, zabíjíme. Bereme si, co můžeme. Já jsem jen malá holka. Ničemu nerozumím. To co píšu, jsou jen bláboly.

příjde mi vtipný, jak kdykoli mi něco vyprávíš, nedokážeš se mi podívat do očí. nevím kdo z nás má problém.