Trying to be the best me.

Stalo se to zničehonic. Seděla jsem sama v kupé rozvrzaného vlaku, někde zhruba v půlce čtyřhodinové cesty v úmorném vedru časného srpnového odpoledne, ve sluchátkách mi hrála hudba, kterou jsem už za posledních pár let slyšela nejméně stokrát. Tóny, melodie, ani rytmus se s každým dalším poslechem nezměnily. Narozdíl ode mě. Tu samou písničku jsem poslouchala, když jsem několik týdnů probrečela se zlomeným srdcem a pocitem, že už nikdy, nikdy můj život nebude připadat byť jen trochu tak v pořádku jako dříve. Ty samé tóny mi zněly v uších, když jsem ztrácela veškerou naději v to, že životní cesta, kterou jsem si zvolila, je tou správnou k tomu, abych byla šťastná a spokojená.

Slova se nelišila od těch, která mě provázela zmatky a běsy v mé hlavě, zatímco mi našeptávaly bezvýchodnost a nesmyslnost života. I o pár měsíců později, kdy jsem se zuby nehty držela zbytků toho, kým jsem byla a odmítala se vzdát, jsem se měnila jenom já. Všechno to ale probíhalo, aniž bych si uvědomila pravou podstatu toho všeho. Svět se neměnil ze dne na den, z týdne na týden. Šeď, slzy a smutek byly jenom mé vlastní zrcadlo. Nereálných očekávání, špatných hodnot a lidí, kteří mě v tehdy mi vlastním přesvědčení stahovali čím dál hlouběji ke dnu.

Pokud existuje něco jako bod zlomu, kdy se život definitivně zase na nějakou dobu přesune do jiné etapy, měla jsem pocit, jako bych jej právě ten den minula. Ve vlakovém kupé, které už několik desítek let přesahovalo svou plánovanou dobu životnosti, ve třicetistupňovém vedru, které nezaháněly ani litry vody. I přes tohle všechno jsem se dívala z okna, sledovala zelené pláně a kopce, pokryté hustými, vznosnými, krásnými, nádhernými lesy a byla šťastná. Měla jsem pocit, jako bych konečně pochopila, co znamená radovat se z maličkostí. Být vděčná za každý nový den, nové příležitosti, naděje, výzvy a krásy. Jít naproti novým zkušenostem a zážitkům, novým láskám a překážkám.

Success!

On a scale from 1 to Chloe, how much useless lesbian are you? I’m a Chloe.

Cashier: ??!?! Thank you! You’re the nicest person ever!

And every time Harry moves for the rest of his life, Ron and Hermione are there on moving day and they knock out anything under the stairs, even if it’s just a wall. Hermione reads a lot of books. Ron learns to use a miter saw and a carpenter’s square and practices the nail hammering spell until he can do it perfectly on the first try. And sometimes it isn’t very practical but it looks nice…

And sometimes, when they all get older and have children, it’s cozy and has a purpose…

And eventually Hermione gets the trick of there being nothing under the stairs at all…

vers: sleep on their sides