Jen tento měsíc mi to bylo řečeno nezávisle od dvou různých lidí v mém životě.

Moje odpověď vlastně v obou případech byla, že nevím, jestli je to dobře, protože se mi to strašně mockrát v životě nevyplatilo.

nekdy se to spravi do par vterin, minut nekdy to neni dobry po dnech, tydnech.

Nejsem v pořádku.

Nejsem v pořádku.

Zkusila jsem o tom pár lidem říct, ale buď je jim to jedno, nebo to neumím předat s dostatečnou razancí. Potřebovala bych s někým mluvit. S někým, kdo nebude mít limit na čas, který se mnou může strávit. Někým, koho nebude děsit moje temnota. Kdo neodejde po prvním problému. Kdo mě vezme a bude milovat tak, jak jsem.

Je strašně únavný bejt si konstantně vědomá všech svejch chyb. Vysílat je do světa se zhoubnym masochismem a morbidním potěšením ze selhání, protože jsem někde ztratila schopnost věřit ve vlastní hodnotu.