Vold(v)a

Cena auta se zvedla o dvě třetiny, a přímou úměrou se pak o dvě třetiny zmenšil náš rozpočet na jídlo. První významnou zastávkou byl Kristiansand, na fotkách můžete vidět parádní koncertní halu nebo místní Old Town.

Když se blížil čas, najít si první místo na přespání, zadali jsme do GPS polohu půl hodinky vzdáleného majáků. Cesta se točila mezi norskými kopečky a lesy po hlavní silnici až pak najednou se z GPS ozvalo „Na kruhovém objezdu zvolte druhý výjezd vpravo“. Mělo nás to napadnout hned, že tu něco nehraje, když se před námi objevila hliněná lesní cesta mířící prudce vzhoru do černého lesa. Bohužel nestalo se a tak nás čekalo 8 kilometrů, které nás budou strašit ve snech ještě dlouho. Terén se za každou zatáčkou zhoršoval o stoupání, klesání a zatáčkách ani nemluvě. Já si představovala, jak se nám do cesty postaví psycho jelen, nebo z přilehlých zdánlivě opuštěných domů, vyběhne nor se sekerou v ruce. Vášu trápilo, jen abychom nezničili pneumatiky nebo se neskutáleli ze srázu. GPS si jen vrněla a sem tam prohlásila něco jako „po této cestě pokračujte 5 kilometrů“. Nebudu vás dlouho napínat, žádná z našich obav se nenaplnila a tak jsme za hodinku slavnostně dorazili do cíle.

Všechno to začalo v lednu, kdy na jedné z prvních “párty” přišla jedna z češek s osudnou otázkou. “Hele slyšeli jste už o dumpsterdivingu”?

A tak se šlo, rovnou z hospody do konťáku. 5 českých holek v kabátcích s kabelkama. A řeknu vám, měly jsme štěstí. Tenkrát jsme se smály na celý kolo, byly znechucený, ale taky jsme nevěřily vlastním očím, c všechno jsme si přinesly. A tak se s toho stal zvyk. Nedřív jsem chodila jen s děvčaty, sem tam s Vaškem, jednu domu jenom sama a párkrát i se Španělama, místníma králema dumpsterdivigu.

Pro ty kteří ještě pořád tápou tu máme definici.

DUMPSTERDIVING = potápění se do kontejneru (nespočetněkrát se mi stalo, že na mě spadlo víko, popelnice se se mnou začala překlápět a nebo jsem byla svědkem toho, jak do velkého kontejneru někdo vlezl celej)

Co vše se dá takhle nakoupit: Pro potěchu pupíku

Zelenina - Norsko nás tak naučilo jíst chřest (s bonusovýma gumičkama na Vášovi kadeře), dělat guacamole (co taky s 20 avokádama, co jsem onehdá přinesla) atd.

Ovoce - Vaškovy oblíbené borůvky, moje oblíbené maliny, sem tam mango a nejoblíbenější žluté a podobné melouny, při kterých jsem výskala blahem. Taky jsme si mohli dělat freshe z pomerančů (bez odšťavňovače = čtvrt dne vymačkávání lžící + čtvrt dne uklízení bordelu po kuchyni) a oblíbená jablka na všechny ty koláče!

Mléčné výrobky - riccoty na cheeskake, kilový balení eidamu

Čuňačinky - asi 30 pytlíků chipsů (tvrdejch jak skála), 10 pytlíků bonbonů (které jsem rozdala), 10 balení samožerských tyčinek v čokoládě, 30 pytlíků ořísků slaných i sladkých, 

A samozřejmě plno dalších potravin (bagety, buchty, chleby atd.)

Pro potěchu oka Pugéty růží, tulipánů a jiných květin, svíčky ve tvaru Budhy, plechový krabice, který jsem musela mít, ale ležely mě celou dobu prázdný na skříni, krém od Garnieru atd.

Sečteno podtrženo, žili jsme si jak prasata v žitě, sem tam. Každopádně jsme z kontejnéru vytáhli cca 70 000 korun českých. A nestydíme se za to jelikož žít jenom z Erasmus grantu, jedli bychom celej půlrok jenom špagety s kečupem. Takže závěrem snad jen poděkování. 

Díky kontejnerový bože za tvé dary. 

Václav mě o tenhle výlet prosil týdny ba dokonce měsíce, ale já schovávala svou lenost za možná nebezpečenství, která hora v zimě představovala. Poslední dva týdny jsem marně zatahovala závěsy, aby neviděl, jak je venku hezky a že už odkvetly jak sněženky tak narcisy. A tak jsme vyrazili.

Cesta nahoru se obešla bez ztrát, i když jsme funěli a pot nám (mě) odkapával z čela. Jako horské kozy jsme skákali s kamene na kámen, chytali se každého ke kopci kolmo rostoucího stromu, špinaví od bláta až za ušima (jenom já). Postupovali jsme pomalu a obezřetně, v uších nám totiž stále zněla varování místních. Cestou nás tak předběhla nejedna stařenka (samozřejmě bez svačinky, zatímco já měla v baťůžku jídlo na 3 dny). Když se pak na obzoru objevil mrak, Vašek zvažoval úprk zpět do nížiny, ale pak usoudil, že se nejedná o cumulonimbus a když dopadla poslední kapka, lezlo se dál. 

A tak jsme vám ten kopec zdolali.

Nahoře se nám pak dostalo krásných panorámat a zasloužené svačinky. Jediný život naznačovali kozí bobky, po jejich tvůrcích však k mé lítosti ani památky. 

Bergen má všechno co takový pořádný Norský město má mít - moře/fjord, a pořádný kopce okolo.

Shrnutí Bergenu v bodech:

1/Bryggen - stará celodřevěná čtvrť, historická část města, bacha, na tom sněhu na dřevěných prknech to docela klouže

2/ Nepočítaně úzkých uliček a malých kaváren

3/ Bergen z vršku mount Floyen...rozhodně místo na “must see” listu - na fotce z leva: Vena, Kátě a v druhé řadě blížící se sněhová bouře

2/ Kateřinka fotí na zkoušky...

3/ A oba z toho trochu blbnem...

Zvonek nefungoval. Začal jsem nakukovat do rozsvícených oken, nikde nikdo, když v tom se o někud z domu vynořil nor číslo 1 a pozval nás dovnitř. “Říkejme mu Alfréd. Váš hostitel Vás hned přijme, následujte mě.” Ocitli jsme se ve vile z konce 18. stol. Hned naproti vchodu obrovské schodiště, v levo šatna velká jako můj pokoj, v pravo vstup do hlavního salónu. 

Čekali jsme nějakého lorda na vozíčku s dýmkou v ruce, místo toho jsme našli cca 30ti letého týpka v teplácích, rozvalenýho na pohovce před televizí. Nor číslo 2. Následovalo vřelé uvítání. Stein: “Hi” Venca: “Hi”  Káťa: “Hi” Ale to už nás Alfréd vedl do pokoje. Postele jak z motelu, dvoupartovky, 14 stupňů. Konečně jsem byl klidnější, vypadá to, že je to pro couchserfery zařízený parádně.

Kateřina má oproti mě jednu velkou výhodu a to tu, že moc nečte. Takže zatím co já, který stihnul před odjezdem přečíst posledního Jo Nesba, jsem si představoval, co se nám v domě hrůzy v noci stane, Kateřina klidně konverzovala s Norem číslo 3, který o sobě tvrdil, že je 100% Viking a dost divně se přitom uculoval. 

Abych to zkrátil, moje nervozita vystoupala ještě výš poté co nám nikdo nechtěl říct, k čemu ten dům slouží a čtvrtý nor začal házet vtipy stylu: “Jo všechny couchsurfery máme zavřený ve sklepě” A poté co jsem s úsměvem na rtech řekl, že bychom se asi měli sbalit a odejít, mi na to odpověl: “No a to už teď právě nemůžete”. A to úplně bez úsměvu na rtech. Super vtipnej večer, venku kosa jak sviňa a sněhová bouře a my. Ha ha ha. No to bude se bude krásně spát. (Mimochodem, hraje ti ještě pořád ta hudba, kterou sis pustil na začátku? Pokud ne, zapni jí a přečti si to ještě jednou. Dostane to úplně nový grády). No nic, dobrou noc, otevřít kudlu v kapse a uvidíme co se bude dít. Nedělo se nic, normálně jsme usli a ráno se probudili. Každopádně jsme ráno byli rádi, že už se tam nemusíme vracet.

Bylo 10:40 když jsme se dostali ke zmiňovanému kruháči, odhodlali se stoupnout si k cestě a zvednout palec. Ze začátku to bylo trapný, především protože lidé plaší jako my nejsou zvyklí podívatse do očí tolika lidem v tak krátkém časovém úseku. Postřehli jsme však, že lidé v Norsku na stopaře reagují hned několika způsoby

1. Dělají, že vás nevidí a drží si kamennou tvář 2. Předkloní se a evidentně nahlas se snaží celé posádce auta přečíst co, že to máme na tom papíře napsaný 3. Mávají a smějou se 4. Ukazují prstem do všech možných směrů, což nás zpočátku donutilo pochybovat zda ta silnice vůbec vede naším směrem 5.Zastaví! V 5% případů

Auto číslo 1 Dva borci, vypadající jako členové chlapecké skupiny se dokonce otočili aby nás nabrali. I když jen k dalšímu trajektu. Když si spolu nepovídali Norsky, snažil se s nimi Venca udržovat konverzaci na téma hory, jejich práce u rolsrojc, extémní sporty a oblíbené téma „v Norsku je draho“. My plní naděje, že se do cíle do večera dostaneme jsme užasle koukali z okýnek a objevovali život v jiném něž našem fjordu.

Protože jsme srabi a amatéři, na trajektu kde nás vysadili jsme se nikoho nezeptali a než jsme se u břehu vzpamatovali, všechny auta z trajektu odjeli. Nezbylo než čekat na další. Jo a viděli jsme ve fjordu hvězdice!

Auto číslo 2 Paní s angličtinou asi na mé úrovni (čti nízkou) se snažila konverzovat, řídit a telefonovat zároveň. Po telefonátu nám oznámila, že její syn měl jet dneska do Bergenu ale už je 20 minut na cestě, fakt díky. Chtělo se nám brečet  Vysadila nás uprostřed ničeho.

Auto číslo 3 Muž na 99% muslim a jeho 10ti letý syn. Jedna věc byla, že neuměl anglicky a když ho po chvíli omrzelo trapné ticho, pustil si CD své oblíbené zpěvačky a zpíval si s ní celou cestu. (Video zpěvačky jsem nenašla, tak alespoň pro představu...)

A druhá, že na místě zadního okna se klepala plachta přilepená izolepou, to mu však nebránilo předjíždět na úzkých cestách mezi horami ve 130km/h. Václav se už zase jednou obával o naše životy, čekajíce že nás muslim ve jménu Aláha obětuje  což mu asi trochu kazilo ty výhledy z okna. A to jsem mu ani neřekla o tom, že má náš řidič několik rozpitých tetováních. Já jsem se sice taky trochu bála, ale po chvíli jsem to zalomila, abych se nemusela koukat, jak se v jednom kuse řítíme čelem proti protijedoucímu autu. Vše ale dobře dopadlo a byli jsme vysazeni v půlce naší cesty.

2/ Přípravy na Velikonoce vyvrcholily v neděli celodenním pečením mazanců, které budeme jíst celý následující týden.

3/ Nesmíme zapomenout na oblíbenou rubriku “Katynko, co vaříš?” Jako první tu máme borůvkové a jablečné koláče podle babičina receptu. Dále pak bramborové knedlíky plněné vepřovou pečení, které nám zbyly po Czech night. A to třetí je běžná svačinka.

Nehledě na to že Britů je tu jen pomálu ( skot + welshanka + 0,5nora s anglickými kořeny) mé očekávání bylo velké. Matt nám byl známý svým břitkým humorem a já tajně doufala v fish ang chips.

Prezentace se ujala welshanka Jemma, jejíž angličtina bohužel postrádá jakéhokoli přízvuku a objasnila nám jaké strereotypy o britech jsou pravdivé a které ne. Zajímavé.

Mezi chody nám pak chlapci ukázali rozdíly mezi přízvuky různých částí Anglie, ale tak nějak to bylo vtipný spíš pro ně než pro nás.

2/ Ten den bylo všude plno koček. Tahle se nás podle všeho snažila zavést k ukrytému pokladu. Pořád před námi pomalu utíkala a ohlížela se, jestli jdeme za ní. Unavená Kateřinka po čtvrthodinovém pronásledování kočičky prohlásila, že se na to může vyprdnout, že to není žádná kočka,když se ani nenechá pohladit....no nenechá...jak od koho...

3/ Taky jsme objevili tohle parádní místo na odpolední válení se na slunci. A zatímco já jsem si v klidu vychutnával hřejivé paprsky, Kateřina opodál trénovala Verbuňk na hody.

4/ Tak už je to jasný, zůstávám v Norsku navždy. Kdybyste mě chtěli přijet navštívit, budu bydlet v jednom z těch červených domků poblíž moře ve Flø. V pátek jsme tam byli kvůli focení. A stalo se to, láska na první pohled. Rybářská vesnice, nikde nikdo, skalnaté pobřeží, hory, vlny nádhera. Po cestě jsem se projel podmořským tunelem (na dně jsem měl pěkně zalehlý uši).

5/ Začínám Káťu podezírat, jestli náhodou nefláká běhání. Každý den sice zmizí na 45 min v běžeckém úboru, ale když se vrátí, vždycky má plnej mobil fotek poníků a selfíček a toho jak si leží u jezera...:D

2/Pořád ještě běhám heč! Ale sem tam trochu švindluju, zastavím si sport-tracket (to co mě hlídá, abych se neflákala), sednu si k jezeru a kochám se.

3/Páteční snídaně aby se nám ten Vašek trochu spravil.

4/Ze zdravotních procházek se nám pomalu zase stávají výlety do kopců. Tentokrát v podvečer kvůli dobrýmu světlu na focení žejo a taky abychom si mohli po cestě svítí čelovkou.

5/Výprava k jezeru za slacklinou a trochu toho čutání.

Celé to začalo takovými malými obláčky bílého světla, které se válely po obloze. Už jsme začali pomalu nadávat na předpovědi, že zase lhali, když v tom najednou BAM!

Obloha se proměnila v změť zelených a fialových paprsků a prstenců. Chvíli jsme s Káťou jenom zhypnotizovaně koukali na ozářené nebe, pak jsme se začali hádat komu se to líbí víc. Skončilo to remízou.

Poprvé jsme záři viděli asi měsíc zpátky, ale nechtěli jsme vás tím obtěžovat, protože to bylo jen takové puf. Párkrát to bliklo, trochu se to zazelenalo a bylo po parádě

No a na podruhé to nebylo o nic lepší. Šli jsme z párty u rusky a já jako správný romantik, jsem vzal Káťu kolem přístavu, ukázat jí hvězdy nad fjordem. Řikám: “podívej, to je Kassiopeia”, ukazujíc k nebi. A ona na to: “hm pěkný a támhle je polární záře”.  (Přikládáme fotku)