#najih

Cena auta se zvedla o dvě třetiny, a přímou úměrou se pak o dvě třetiny zmenšil náš rozpočet na jídlo. První významnou zastávkou byl Kristiansand, na fotkách můžete vidět parádní koncertní halu nebo místní Old Town.

Když se blížil čas, najít si první místo na přespání, zadali jsme do GPS polohu půl hodinky vzdáleného majáků. Cesta se točila mezi norskými kopečky a lesy po hlavní silnici až pak najednou se z GPS ozvalo „Na kruhovém objezdu zvolte druhý výjezd vpravo“. Mělo nás to napadnout hned, že tu něco nehraje, když se před námi objevila hliněná lesní cesta mířící prudce vzhoru do černého lesa. Bohužel nestalo se a tak nás čekalo 8 kilometrů, které nás budou strašit ve snech ještě dlouho. Terén se za každou zatáčkou zhoršoval o stoupání, klesání a zatáčkách ani nemluvě. Já si představovala, jak se nám do cesty postaví psycho jelen, nebo z přilehlých zdánlivě opuštěných domů, vyběhne nor se sekerou v ruce. Vášu trápilo, jen abychom nezničili pneumatiky nebo se neskutáleli ze srázu. GPS si jen vrněla a sem tam prohlásila něco jako „po této cestě pokračujte 5 kilometrů“. Nebudu vás dlouho napínat, žádná z našich obav se nenaplnila a tak jsme za hodinku slavnostně dorazili do cíle.

Zvonek nefungoval. Začal jsem nakukovat do rozsvícených oken, nikde nikdo, když v tom se o někud z domu vynořil nor číslo 1 a pozval nás dovnitř. “Říkejme mu Alfréd. Váš hostitel Vás hned přijme, následujte mě.” Ocitli jsme se ve vile z konce 18. stol. Hned naproti vchodu obrovské schodiště, v levo šatna velká jako můj pokoj, v pravo vstup do hlavního salónu. 

Čekali jsme nějakého lorda na vozíčku s dýmkou v ruce, místo toho jsme našli cca 30ti letého týpka v teplácích, rozvalenýho na pohovce před televizí. Nor číslo 2. Následovalo vřelé uvítání. Stein: “Hi” Venca: “Hi”  Káťa: “Hi” Ale to už nás Alfréd vedl do pokoje. Postele jak z motelu, dvoupartovky, 14 stupňů. Konečně jsem byl klidnější, vypadá to, že je to pro couchserfery zařízený parádně.

Kateřina má oproti mě jednu velkou výhodu a to tu, že moc nečte. Takže zatím co já, který stihnul před odjezdem přečíst posledního Jo Nesba, jsem si představoval, co se nám v domě hrůzy v noci stane, Kateřina klidně konverzovala s Norem číslo 3, který o sobě tvrdil, že je 100% Viking a dost divně se přitom uculoval. 

Abych to zkrátil, moje nervozita vystoupala ještě výš poté co nám nikdo nechtěl říct, k čemu ten dům slouží a čtvrtý nor začal házet vtipy stylu: “Jo všechny couchsurfery máme zavřený ve sklepě” A poté co jsem s úsměvem na rtech řekl, že bychom se asi měli sbalit a odejít, mi na to odpověl: “No a to už teď právě nemůžete”. A to úplně bez úsměvu na rtech. Super vtipnej večer, venku kosa jak sviňa a sněhová bouře a my. Ha ha ha. No to bude se bude krásně spát. (Mimochodem, hraje ti ještě pořád ta hudba, kterou sis pustil na začátku? Pokud ne, zapni jí a přečti si to ještě jednou. Dostane to úplně nový grády). No nic, dobrou noc, otevřít kudlu v kapse a uvidíme co se bude dít. Nedělo se nic, normálně jsme usli a ráno se probudili. Každopádně jsme ráno byli rádi, že už se tam nemusíme vracet.

Bylo 10:40 když jsme se dostali ke zmiňovanému kruháči, odhodlali se stoupnout si k cestě a zvednout palec. Ze začátku to bylo trapný, především protože lidé plaší jako my nejsou zvyklí podívatse do očí tolika lidem v tak krátkém časovém úseku. Postřehli jsme však, že lidé v Norsku na stopaře reagují hned několika způsoby

1. Dělají, že vás nevidí a drží si kamennou tvář 2. Předkloní se a evidentně nahlas se snaží celé posádce auta přečíst co, že to máme na tom papíře napsaný 3. Mávají a smějou se 4. Ukazují prstem do všech možných směrů, což nás zpočátku donutilo pochybovat zda ta silnice vůbec vede naším směrem 5.Zastaví! V 5% případů

Auto číslo 1 Dva borci, vypadající jako členové chlapecké skupiny se dokonce otočili aby nás nabrali. I když jen k dalšímu trajektu. Když si spolu nepovídali Norsky, snažil se s nimi Venca udržovat konverzaci na téma hory, jejich práce u rolsrojc, extémní sporty a oblíbené téma „v Norsku je draho“. My plní naděje, že se do cíle do večera dostaneme jsme užasle koukali z okýnek a objevovali život v jiném něž našem fjordu.

Protože jsme srabi a amatéři, na trajektu kde nás vysadili jsme se nikoho nezeptali a než jsme se u břehu vzpamatovali, všechny auta z trajektu odjeli. Nezbylo než čekat na další. Jo a viděli jsme ve fjordu hvězdice!

Auto číslo 2 Paní s angličtinou asi na mé úrovni (čti nízkou) se snažila konverzovat, řídit a telefonovat zároveň. Po telefonátu nám oznámila, že její syn měl jet dneska do Bergenu ale už je 20 minut na cestě, fakt díky. Chtělo se nám brečet  Vysadila nás uprostřed ničeho.

Auto číslo 3 Muž na 99% muslim a jeho 10ti letý syn. Jedna věc byla, že neuměl anglicky a když ho po chvíli omrzelo trapné ticho, pustil si CD své oblíbené zpěvačky a zpíval si s ní celou cestu. (Video zpěvačky jsem nenašla, tak alespoň pro představu...)

A druhá, že na místě zadního okna se klepala plachta přilepená izolepou, to mu však nebránilo předjíždět na úzkých cestách mezi horami ve 130km/h. Václav se už zase jednou obával o naše životy, čekajíce že nás muslim ve jménu Aláha obětuje  což mu asi trochu kazilo ty výhledy z okna. A to jsem mu ani neřekla o tom, že má náš řidič několik rozpitých tetováních. Já jsem se sice taky trochu bála, ale po chvíli jsem to zalomila, abych se nemusela koukat, jak se v jednom kuse řítíme čelem proti protijedoucímu autu. Vše ale dobře dopadlo a byli jsme vysazeni v půlce naší cesty.