Žraločí CPR

Hra z roku 1939, kde hrajete za cca 14leté dítě. First person akční adventura s puzzlama a stealth + skákačkovejma pasážema, historickej setting. Víceméně lineární s pár vedlejšíma questama. Pohybujete se po po půdách a ulicích čerstvě protektorátní Prahy, kde si každej barák a každou uličku nárokuje nějaký dětský klub. Na začátku plníte různý hry a úkoly těch klubů, tím si získávate jejich náklonnost. Možná jich i pár vystřídáte, než najdete ten správnej. Předměty, které sbíráte nevylepšují žádné statistiky, ale možná právě tahle ulita šneka může za to, že máte víc štěstí, když se bavíte s dospělými. Musíte se proplížit do pavlačového domu a vybrat tam mrtvou schránku, aby vás nepřistihl domovník. Musíte se po večerce (!) plížit uličkami a vyhýbat se českým strážníkům i Němcům, abyste předali zprávu. Do zahrady tohohle domu, kde tenhle klub prý něco schoval, se jde dostat jenom po střechách. Pouliční sportovní soutěže a závody s rivalskými kluby. Staré vápenky, opuštěné domy, prvorepublikové slumy, kanalizace, sklepy činžáků, Stínadla, všecko to tam je. Samozřejmostí je i cameo/quest od Rychlých šípů. Čím jde hra dál, tím víc se vzdaluje od klukovských her a na hráče doléhá realita života v protektorátu. Příděly, zákazy, nejistota, mizející sousedé, udavači. Taky se během hry zapletete s nějakou místní odbojářskou buňkou, která se pokusí využít vašich znalostí města pro doručení nějaké zprávy. A z toho je samozřejmě průser. A ten ústí v...

Navazující hru z roku 1944, kde hrajete za Péráka. Zůstává setting, zůstává dokonce stejná hlavní postava. Žánr se od klukovských dobrodružství přesouvá víc směrem k Dishonored. Hra má hororovější nádech a explicitně se objevuje brutalita té doby. Světla vrhaná do ulice otevřenými dveřmi. Z druhé strany ohrady je slyšet, že tam někdo dostává bídu, ale kolemjdoucí se tváří, že se nic neděje. Nejistota všude. Coby diverzant na sklonku války skáčete v odpružených botách po balkónech, výklencích a stříškách, sabotujete náckům techniku a v případě absolutní nouze (jakpak se to na postavě podepíše) i přímo likvidujete určené cíle. Jako samostatně operující součást místního odboje samozřejmě musíte přijít do kontaktu i s pár postavami z předešlého dílu. Možná budou mít co říct k tomu, jak vám to tehdy nevyšlo.

Let’s play the biggest game of kick the can on the internet.

And there was this one guy I talked with who seemed super sharp, but had virtually zero experience writing software. When it came time to do the show-n-tell part of the interview he whips out his laptop, brings up a website, and spins it around to show me what he made.

A website of tiny ceramic frogs.

Not for sale. Just… all these ceramic frogs, organized into categories. Frogs on bicycles, frogs with hats, frogs sitting on lily pads. It was a virtual museum of ceramic frogs in web form.

I scrolled through his online collection of frogs, slightly baffled.

“This is your website?” I asked finally.

“Yep!”

“You coded this yourself?” I popped into view-source mode and poked around some incredibly well-formatted, well-commented html. I nodded slowly. This guy was meticulous.

“Yep!”

“So… where’d all the frogs come from?”

“I made those too,” he says, beaming. 

And while I’m processing this he rummages in his bag and pulls out a little ceramic frog working at a computer terminal. He places it on the table before us, next to the laptop.

“And THIS one,” he says, “I made for you! As a thank you for the interview.”

It was adorable. I hired him on the spot. I mean, why not? Worst case he’d wash out in 90 days and we’d hire somebody else. He turned out to be one of the best developers on our team.