The Moon Dive

hudba hraje karty hudba hraje falešně hudba hraje na city hudba hraje jako víno hudba hraje

Počkej, vykřikla rychlost. Nejde to, odpověděla touha. Kdo jsem? ozval se hlas.

Můj život zdál se mi v jednu chvíli tak lehký jako bych ho už někdy použil.

Neřekl jsem nic ale lehce naznačil: Dám si ještě, souhlasím,

Tma polyká má slova jako hladová šelma - šestnáct hodin denně spí. Sám ani nevím o sobě, čím bezesných nocí plním spíž.

Nemůžeš chtít po mě víc, jsem jen kořist na tvé hladině, když všechny tvé sny plním, zatím co ty u mě klidně spíš.

Tma pokaždé si urve o kus víc nežli se nám zdá; náš pes už měsíc vyje, sám zavřen v našem bytě, jako žena touhou posedlá; však to sama dobře víš.

Tma je prolhaná, jako nevlastní matka, když ke spánku mě nutí; jako nůž hluboko vražené je ráno v mojí hrudi. Svou malou noční kletbu zpívám než se probudíš.

Dokud jsou tvé oči, lásko v jiném světě zasněné, pak dobře vím, že o mě víš. Spáry noci pod mým hrdlem jsou však pevně sevřené. Ale jsem tu s tebou...

Chlastám a kouřím a nespím půl života.

Ale pořád jsem tu a visím na vlásku víry.

Někde uvnitř jsme si na blízku, ale při tom společně tak daleko.

Koušeme se dortů když je lepší něco neříct.

Chápete ten potenciál mlčení?

Když má člověk plnou pusu...