K čemu je dobrý nezdar                                

Předobrý život. Minijednohubka s krásnou grafickou úpravou a podepsaná třemi kouzelnými písmenky.

JKR

Správnému potterheadovi nemůže ujít. Pořídí si ji, protože krásně vypadá, hezky se čte a bude se báječně vyjímat na poličce s dalšími knihami téhle kouzelné autorky. Když jsem se o ní poprvé doslechla, přišlo mi to už jako nehorázné tahání peněz z fanoušků, kteří dychtivě hltají jakékoli slovo, které JKR kdy vypustila z úst a náhodou cestou dopadlo na papír.

Trochu to tak je, ale po přečtení jsem maličko změnila názor. Není to úplně zbytečná kniha. Pokud nevíte o co jde, je to vlastně přepis proslovu k absolventům Harvardovy univerzity. Chtěla bych na té promoci sedět, to musel být úžasný zážitek.

Rowlingová svůj proslov staví sympaticky lidsky. Poukazuje na prospěšnost nezdarů a význam představivosti, jak se koneckonců píše v podtitulu. Promlouvá k absolventům Harvardu jako k lidem, kteří se nejspíš s přílišným nezdarem zatím nesetkali. Zároveň ale nepředpokládá, že titul z Harvardu jim zaručí šťastný život po všech stránkách. Vypráví o svých životních peripetiích a o tom, jak se nevzdala a “šla za svým snem”. Blablabla, patetické a trapné, řekli byste, že ano? To by to ovšem nesměla být Rowlingová, která to s písmenky fakt umí. A je vtipná. Koneckonců, jak jsme zvyklí:

Nejen že mě Harvardova univerzita poctila touto mimořádnou výsadou, ale za ty týdny strachu a nevolnosti, která se mě zmocňovala při pomyšlení na dnešní projev, jsem zhubla. Zkrátka samé výhody! Teď stačí jen zhluboka dýchat, mžourat na červené prapory a sama sebe přesvědčovat, že jsem na největším nebelvírském sjezdu na světě.

Všichni máme spoustu přání. Tajných, nevyslovených, a když tak leda šeptem. A nebo úplně obyčejných, o kterých vědí všichni. Všechny finalistky soutěží miss si přejí svět bez válek. Holčičky novou panenku, kluci auto. A nebo holky auto a kluci panenky, protože proč ne. Svými přáními a tužbami se často necháme svázat, a to je určitě i jeden z důvodů, proč si lidé vymysleli Wishtree. Česky mu tedy říkejme Strom naděje, protože právě o něm vypráví stejnojmenná knížka. Proč to česky není Strom přání může mít jak prozaický důvod, že tak už se jedna knížka jmenuje, tak i trochu jiný. Protože co víc souvisí s přáními než naděje?

A na tenhle strom naděje lidé rok co rok, vždy prvního května, přivazují papírky, kousky látky a všeho možného, na co napíšou svá přání. A touží, doufají, že se jejich přání splní. Strom, který vypráví příběh téhle knihy už toho má dost za sebou, viděl a zažil skoro všechno. Je na světě celých dvě stě šestnáct letokruhů. A to už je pořádná řádka let. Jmenuje se Rudy a je taky domovem, mikrokosmem všech, kteří v něm žijí. Ptáků, mývalů, skunků... je to velká rodina, kterou chrání pod svými větvemi. Abyste věděli, stromy většinou nemluví. Nemůžou, nesmí lidem prozradit, že to dovedou. Ale Rudy je maličko upovídaný, a proto je hlavním vypravěčem této knížky.

Rudy vypráví příběh o sousedské toleranci, o jinakosti a strachu z ní, který je zrovna v těchto dnech tak moc aktuální. Vypráví o přátelství a o rodinách a o přáních a naději, samozřejmě. Vypráví o nenávisti tak laskavě, jak jen to jde.

Katherine Applegateová má nezaměnitelný styl psaní. Napsat dobrou dětskou knížku je podle mě těžší než tisícistránkový román. A ona to dovede! Způsob, jakým snadno klade jedno slovo za druhým a vytváří příběhy tak prosté, ale hluboké zároveň, je úžasný. Nebo aspoň mně to tak připadá. Pár písmeny dovede krásně vystihnout jádro pudla, které chtěla čtenářům předat. Přitom píše tak krásně hravě, vtipně a má jedinečné nápady. Už jsem od ní četla o výjimečné gorile Ivanovi. Příběh, který vás možná chytí za srdce o něco víc než Strom naděje, ale to z prostého důvodu, že je maličko líbivější. Na konci knížky Ivan je jen jeden jsem bulela jako želva. Strom naděje mě k slzám nedohnal. Naopak. A přijde mi to lepší. Díky Albatrosu, že takové knížky vydává. Moc se těším, až si ji jednou přečtu s Emou.

Přátelé mi říkají Rudy a ty mi tak můžeš říkat taky. Ale lidi z naší čtvrti mi už léta letoucí říkají “strom naděje”.

To má svůj důvod a ten důvod pochází z dávných dob, kdy jsem byl jen maličkaté semínko a myslel jsem si, kdovíco ze mě nebude.

Je to dlouhý příběh.

Ema a Svět knihy podruhé                                                        

Fotoblog! Ema čekala na tramvaj. Ema byla na programu HumbookStage. Ema všem ukázala plínku. Ema tleskala. Ema se tulila k mámě. Ema se smála (a taky trochu plakala, ale to nikdo nefotil). Ema seděla na dece. Totiž, máma seděla na dece. Ema seděla na mámě. Ema si přeměřila s tetou Bárou nohy. Máma koupila tři knihy. Dvě pro sebe u Paseky a jednu pro Emu u Hosta. Tak zase za rok!

Můj blog nežije zrovna čilým životem, ale nebudu vám vysvětlovat proč, proto tyhle řádky nepíšu. Píšu je proto, že mi nejspíš moc nejdou výroční články. O Emině roce jsem nenapsala ani písmenko, ale dnes jsem si přečetla, co jsem psala přesně před rokem.

Když ti bylo půl roku, holčičko moje. Dneska je ti rok a půl.

Teď usínáš v postýlce a já u toho v křesle dumám, jak moc se toho za ten rok změnilo. Až usneš, budu asi dumat dál, i když bych měla spíš psát seminárku...

Tolik ses toho za ten rok naučila! Sedět, lézt a chodit. První slova jako mňam, pes a táta. Těch slov je čím dál tím víc, ale táta ti jde teď hodně dobře, dojímá mě, jak moc.

Už chodíš na hřiště, užíváš si houpačky, prolejzačky i skluzavku. A písek, především písek! Byla jsi na tolika výletech, že to snad ani nespočítám. A už máš kluka, s kterým se vodíš za ruku!

Moje miminko je pryč a teď to býváš občas ty, kdo ruší spící děti v kočárku, když na ulici hulákáš, že kolem jede auto, tramvaj nebo letí letadlo. Je to asi koloběh života a já se tímto omlouvám všem mámám, které mě proklely, když jim to jejich malé zrovna usnulo… Pardon!

Nebudu se tvářit, že mateřství a rodičovství obecně je jen procházka růžovým sadem. Občas vám dá zabrat i tak zlaté dítě, jako je Ema. A občas to není ani tak Ema, kdo mi dává zabrat, ale já sama. Být rok a půl doma není pro člověka, který svojí prácí skoro žil, vždycky nejsnazší. Když si to necháte přerůst přes hlavu, váš život se opravdu smrskne na přebalování, krmení, oblíkání, svlíkání a pískoviště. U toho je občas těžký neztratit všechnu slovní zásobu a zdravý rozum. A taky mít čas a náladu na toho druhýho nejdůležitějšího člověka hned po Emě… proto se snažím nebýt taková máma a nejen máma, ale víte co, občas se to prostě nedaří. Ale Emi, právě proto, že jsi tady, to všechno za to stojí, protože ty jsi to nejlepší, co nás kdy potkalo (omlouvám se za patetickou mateřskou vsuvku, ale prostě je to tak... ;))

Naštěstí jsem se toho i já za ten rok spoustu naučila a jsou věci, které prostě zůstávají neměnné.

Pořád mě učíš, že se nesmím ničeho bát. Učíš mě, že nikdy nebudu sama. Protože jsem máma. A pořád jsme ještě na začátku. Těším se co přijde dál, Emičko moje! Pusu!

(A teď ještě spi, ať stihnu kus tý seminárky, jo…? :D)

Nebe, peklo, losos... a kaluže

Přiznávám, že Losos v kaluži mě zaujal hlavně proto, že byl všude. A proto, že se mi moc líbila obálka. A taky celá knížka, když jsem se mi v knihkupectví dostala do ruky. Já jsem sice četla jen e-book (a Ema občas se mnou :D), ale rozhodně je to knížka, která vám pěkně ozdobí knihovnu, navíc má ideální formát do ruky, do kabelky, do batohu... Zkrátka je opravdu povedená a dotažená do posledního detailu. Jen mě napadlo, že když už je taková prima ilustrace na obálce, knížce by jich slušelo i pár drobných vevnitř. Třeba jako předěly mezi kapitolami.

Od příběhu samotného jsem si vlastně nic moc neslibovala, byla jsem hlavně zvědavá a chtěla jsem lehké nenáročné milé prima čtení. Přesně tohle Losos v kaluži splňuje, ale zároveň mě docela příjemně překvapil. Je to příběh mileniálů a pro mileniály, genraci Y, nebo jak jim chcete říkat. Svojí atmosférou a způsobem psaní mi trochu připomínal Rekviem za Pluto, ale u Lososa je přece jen trochu znát, že je to ženské, holčičí psaní. Míněno v dobrém slova smyslu.

Bavilo mě, že tahle knížka měla dvě hlavní hrdinky, z nichž jedna není mileniál ani trochu. Ve vyprávění se totiž střídá vnučka s babičkou a upřímně řečeno, babiččiny pasáže mě bavily o něco víc. Babička Milada se totiž často vůbec nechová jako babička, ale má starosti a myšlenky někoho mnohem mladšího, což mi přišlo příjemně osvěžující, protože ne každá babička musí být jako ta Babička s velkým B. Zároveň babičkovskou babičkou zůstává, není to žádná přestárlá puberťačka. 

Snad moc neprozradím, když řeknu, že tahle duchem mladá babičkovská babička v průběhu příběhu zemře a dostane se do nebe. A to nebe není jen tak ledajaké, jeho systém a fungování má autorka výborně promyšlený. Když jsem k téhle části knihy došla, mojí první reakcí bylo pozdvižené obočí. Nebe? Peklo? Jako fakt? Ehm... ale pak jsem si musela přiznat, že je to vlastně zábavné oživení, neokoukané řešení a moc dobře napsané. Takže za tenhle nápad má autorka určitě plusové body. Za co ale body musím ubrat, je závěr knížky. Ten mi přišel trochu uspěchaný, v některých ohledech nedotažený, blbě vyřešený a vykonstruovaný. 

Určitě jste si všimli, že můj blog zase trochu skomírá. Je to asi tím, že s Emou je čím dál větší sranda a mnohem víc toho podnikáme. Umí si hrát i sama, ale často si se mnou chce stavět kostky nebo prohlížet knížky. Koneckonců o Eminých knihách bych mohla sepsat nějaký další článek. Jestli bude čas.

Kromě zábavy s Emou mám totiž tu a tam trochu práce. Když se zadaří, čtu korektury. Začala jsem znovu překládat, teď zrovna jednu YA contemporary. A taky si zase trochu hraju s kubulínskými internety. Třeba tak, že s Olgou natáčíme CooBoo News. Což je pro moji plachou redaktorskou povahu maličko oříšek. Tak prosím buďte shovívaví ke všem nedostatkům...

Ale tu a tam si najdu chvíli na čtení. Když Ema spí a já nedělám žádnou z výše zmíněných věci. Za léto a kus podzimu mám za sebou tři knížky, z čehož Všichni jsme z toho úplně na větvi teprve dočítám. Je to trochu starší věc z Plusu, po které jsem sáhla skoro náhodou. Ale stojí za to. Rodina hlavní hrdinky je vlastně součástí takového sociologického experimentu. Víc vám toho nepovím, abyste nepřišli o zážitek z četby. Snad jen, že jako malá přijde o sestru. No, sestru... zkrátka, tahle knížka stojí za pozornost! V druhé půlce mi sice přijde, že se autorka trochu opakuje a že se jí příběh drobí, ale doufám v závěr, který to zase celé napraví.

Kosmonauta z Čech jsem četla trochu proto, že byl všude a já byla zvědavá. Je to skvělý příběh, na Goodreads jsem mu dala pět hvězdiček, ale zpětně mě některé věci zklamaly. Bavilo mě, jak je to vystavěné, bavil mě příběh autora, bavily mě flashbacky do minulého režimu v kontrastu s nekonečnem vesmíru. Bavil mě i jazyk a moc ráda bych někdy nakoukla do originálu. Je tam totiž spousta mluvících jmen, která jsou prý v angličtině taky česky. A tady začíná to moje zklamání. Protože to pak přece vyzní úplně jinak, když tomu nerozumíte... Je to zkrátka česky trochu jiná kniha než v angličtině, ale to je asi neřešitelný problém a zůstane to ztraceno v překladu. Nebo vlastně naopak, nalezeno :)

Třetí knihou je můj oblíbený Jääskeläinen. Finské podivno celé své kráse. Knížka s dvěma konci ve dvou dostupných vydáních. Chrochtala jsem si blahem, když jsem čekala, až vyjde. Tak moc jsem se těšila, protože Laura Sněžná byla dokonalá. Magický průvodce městem pod pahorkem byl moc dobrý. Ale Laura je lepší. Na můj vkus bylo v příběhu všecko moc dopovězeno a vysvětleno, což se mi k tajemnu magického realismu moc nehodí, a přišlo mi to škoda. A ty dva konce? Nápad dobrý, ale provedení mě neohromilo. Možná i proto, že ten dle mého soudu lepší jsem si přečetla až on-line. Paseka vás totiž nepřimněje koupit si knížku dvakrát a hledat zoufale ten jiný konec. Můžete si ho přečíst na webu, a to jsem dost ocenila.

A co se chystám číst dál? Mám před sebou vcelku různorodou směsku knížek... Určitě Zázračné hochy od Chabona, jelikož dost blízce znám pana překladatele :) Ale i tak bych na knížku byla vcelku zvědavá. Pak mě taky dost zajímá nový John Green, profesionálně i čtenářsky bych chtěla vědět, jestli je to pořád ta YA thing. Zdá se že jo, jen se chci přesvědčit sama, mám Greena dost načteného, tak chci vědět, jestli mu to pořád jde. A do třetice Ubulená hromádka štěstí, moje dnešní čtení do vlaku (ze Zlína do Prahy, neb jsem se zas stala studentem...), což bude podle mě tak akorát. Když jsme pro CooBoo získali práva na Dospělost je mýtus, byla jsem dost nadšená, tak se těším i na pokračování. 

Před kamerou        

Tak jo, nejsem velký fanoušek videí, jsem vlastně vcelku plachý člověk. Když mám mluvit na veřejnosti, kroutí se mi žaludek. Ale co bych pro CooBoo neudělala, žejo...

Protože videa ve světě sociálních sítí frčí, kdo netočí, jako by nebyl, a tenhle pohyblivý vizuální obraz je čím dál důležitější, rozhodly jsme se s Olgou začít natáčet něco jako kubulínské zprávy. CooBoo News. O tom, co se chystá a co právě vyšlo a co by si čtenáři young adult neměli nechat ujít.

S Harrym na věčné časy                                      

Harry Potter je jedna z mých velkých literárních lásek. V jednom z předešlých článků jsem psala, že mi dokonce změnil život. Píšu už šestý článek o brýlatém čaroději na tomhle blogu, takže musíte pomalu tušit moji obsesi... A mám velkou radost, že díky Albatrosu se můžu znova ponořit do jeho příběhu. Určitě jste si všimli, že teď vychází postupně všechny knihy v novém kabátu, s novými obálkami, které mě mimochodem moc baví. Klasické vydání pro mě vždycky bude mít přídech nostalgie, ale tohle omlazení Harrymu bodne. Vypadá teď jako knížka, po které by sáhly i děti nového tisíciletí. Já tahle omlazená vydání čtu dokonce v předstihu v korektuře, heč! :D A kromě dělení a zatoulaných překlepů (moc jich tam po letech reedic fakt není) řeším taky všechna ta malá a velká písmena a další vylomeniny, podobně jako v Prokletém dítěti.

Protože jsem o Harrym psala diplomku, četla jsem všechny díly mockrát a mockrát. Nicméně už to pár let je a jsem dost překvapená, kolik drobností jsem zapomněla. Při čtení mi dělalo neuvěřitelné potěšení je znova objevovat. Maličko jako bych ty knihy četla úplně poprvé a to bylo boží! Teď třeba čtu Azkaban (mimochodem můj nejoblíbenější díl!) a na takového lorda Cadogana, který chvíli střežil nebelvírskou společenskou místnost, jsem úplně zapomněla. Přitom je to tak zábavná postava!

“Hej!” zahulákal, když spatřil Harryho, Rona a Hermionu. “Jak se, vy padouši, opovažujete bez povolení vstoupit na mé soukromé pozemky? Přišli jste se mi snad vysmívat kvůli mému pádu? Taste, vy pacholci, vy mizerní psi!”

Užasle pozorovali, jak malý rytíř vytahuje z pochvy meč, zuřivě jím mává ve vzduchu a vztekle přitom poskakuje. Meč pro něj byl ovšem příliš dlouhý, takže při jednom obzvlášť rozzuřeném máchnutí ztratil rovnováhu a svalil se tváří do trávy.

Všichni určitě víte, že letos je rok Harryho Pottera, už uplynulo celých dlouhých 20 let od prvního vydání Kamene mudrců. Nakladatelství Albatros tohle výročí slaví ve velkém. Potter je trochu všude a někomu to může připadat otravné. Nicméně potterheadi jako já si spíš chystají novou knihovnu. A já plesám blahem, že jsem se k přípravám těchhle oslav mohla nachomýtnout, je to velká čest :)

Pokud se aspoň trochu zajímáte o knížky nebo se pohybujete v blogosféře, Geniální přítelkyně vás nemohla minout. Jednu dobu byla opravdu všude, každý pořádný knihomolský hipster si ji fotil s kafem na instagram a občas jsem měla trochu strach, že když otevřu ledničku, vykoukne na mě Elena Ferrante. Po pravdě, bylo to trochu otravné. A kdyby se nám souhrou náhod tahle knížka neocitla doma, nevím, jestli bych po ní vůbec sáhla. A to by byla škoda.

Nesdílím sice to masové nadšení a první půlku jsem z toho příběhu byla vlastně i dost rozpačitá. Vleklo se to. Vypravěčka mi připadala hloupá a trochu husa a tajuplná Lila zase jako jedna velká pozérka a herečka. V tomhle duchu se to sice nese prakticky celou knihu, ale jakmile se dětství hlavních hrdinek přehouplo k dospívání, začalo mě to bavit.

Máte-li rádi příběhy, z kterých čiší genius loci, určitě si Geniální přítelkyni přečtěte. Jestli Ferrante něco dovede, tak je to popsat atmosféru zaplivané Neapole. Sice jsem tam nikdy nebyla, ale mám pocit, že díky jejím řádkům si to dovedu dost přesně představit. Přitom tahle kniha není nijak zvlášť popisná, pokud jde o reálie. Zkrátka to z těch písmenek nějak čiší. K tomuhle autentickému prožitku nicméně přispěla i Jana Benešová, která byla v době, kdy jsem knihu dočítala, právě přímo v Neapoli a internet zásobovala úžasnými fotkami, takže za to moc dík, Jano! :D Čtení bylo o fous zajímavější a hned jsem měla chuť se tam taky vypravit.

Pokud jde o příběh samotný, patří mezi takové, ve kterých se toho moc neděje a strašně moc děje zároveň. V zásadě sledujete dětství a dospívání na periferii Neapole, kde je málo peněz, spousta špíny a emocí. Čekejte sousedské spory, velké vášně, mafii (ale takovou maloměstsky neškodnou) či křivdy z minulosti. A mezi tím dvě kamarádky, co vlastně ani moc kamarádkami nejsou. Když o tom tak přemýšlím, to se mi na celé knize líbilo asi nejvíc. Že vedle těch velkých italských gest vedlejších postav to ty dvě holky zas tak moc nežerou. Dokonce i jejich lásky a první milostná vzplanutí jsou tak nějak obyčejné. I když je mi jasné, že tohle se v dalších dílech asi promění.

Bavilo mě, že ani jedna není výjimečná. V tom jsou geniální. Sledujete cestu ošklivého kačátka, vypravěčky Eleny za vzděláním, po němž touží hlavně proto, aby něco dokázala své kamarádce. Navíc je to ošklivé kačátko, co nikdy nezkrásní. Až na krátkou chvíli o jedněch prázdninách u moře. Ale i tuhle krásu v ní znovu zadusí špinavá Neapol, protože takové to město zkrátka je.

Modřanská rokle...  

je takový mikrokosmos sám pro sebe. A vlastně velký kus lesa, který máme teď prakticky za domem. Vede tudy cyklostezka, takže to bohužel není zas tak opuštěný les, jak by se na první pohled mohlo zdát. Proto tu potkáte celou řadu lidí.

Maminky s kočárky. Některé se usmívají, jiné koukají jako puk. Vážně přemýšlím, že si je postupně nějak pojmenuju. Jen tak pro srandu.

Projíždí tu spousta cyklistů. Nemám je ráda. Nevěřili byste, kolik hluku nadělá rychle projíždějící kolo (více k tématu matky a hluk tady).

Chodí tudy samozřejmě taky spousta pejskařů. I naše Iggy je tu spokojená jako blecha. Tolik vůní a možnosti volného nekontrolovatelného pobíhání. Navíc k tomu potok coby centrální občerstvovací stanice podél celé trasy. Hotový psí sen!

Každý den tu taky na zdravotní vyjížďce potkáte staršího pána na vozíku. Má na něm americkou poznávací značku, plápolající americkou vlajku a poslouchá rádio. Jo a taky s sebou pokaždý veze kufr, takže je nejspíš neustále na cestách.

Nejvíc mě ale fascinuje, že všichni tihle lidi tady jsou ve dvě odpoledne. Ve všední den. Jak to dělají? Nemyslím samozřejmě ty maminky a pána s vlajkou, ale ty ostatní cyklisty, běžce, pejskaře... Copak nemusí do práce a sedět v kanceláři? Nebýt na mateřské, skoro jim závidím.

K tomuhle mikrokosmu patří taky občerstvení U osamělé blechy, které najdete u hřiště házené a které má každý den, kromě pondělků, otevřeno od čtyř odpoledne. Je to trochu pozdě, ale i tak člověk limonádou nepohrdne. Můžete tam taky sebou na chvíli říznout do trávy a dát si třeba utopence nebo zmrzlinu. Nebo, pokud jste Ema, dáte si tu trávu... je teď zrovna v období, kdy nacpe do pusy v zásadě cokoli a tráva je prý fakt mňamka...  

Roklí můžete dojít buď k modřanské poliklinice a dál pak pokračovat cyklostezkou dolů k Vltavě. Anebo do Kunratic, což bývá častý cíl našich výletů, jelikož je tam Lokál. Víte jak, každý výlet potřebuje cílovou prémii a tahle fakt stojí za to. A navíc cestou do Kunratic procházíte nádherně odporným sídlištěm na Libuši, kde se zastavil čas někdy na konci osmdesátých let. Fotku nemám, ale jedna ilustrační je k vidění třeba tady.

Mám to v Modřanské rokli ráda i přesto, že nejbližší cesta od nás znamená spadnout dolů z poměrně brutálního kopečku (a pak ho zase vytlačit s tím kočárem nahoru). I přesto, že to tu není vůbec městské jako třeba v parku na Pankráci, který jsme s Emou ještě donedávna brázdily.

A možná právě proto. Je to prostě kus divočiny ve městě a to je prima.

A samozřejmě je tu spousta laviček ve stínu, na které se dá sednout a číst si. Teď zrovna Magického průvodce městem pod pahorkem od Pasiho Ilmari Jääskeläinena, jehož finské podivno a Laura Sněžná mě nadchly. Takže na tuhle knížku jsem se fakt těšila a jsem zvědavá, jaké to bude, až se konečně pořádně začtu.

Booktuber ze mě asi nebude...

Ale co bych pro CooBoo neudělala :D Je to tak, i já natočila video pod hashtagem #ukažcočteš. Proč ze mě nejspíš nebude hvězda YouTube pochopíte zhruba po minutě a třiceti sedmi vteřinách, tam totiž začíná sestřih, z kterého je názorně poznat, jak celé natáčení přibližně probíhalo (mrtvý koťátka forever!). A jaká je Olga (alias Nofreeusernames) výborná režisérka a střihačka, takže nakonec to moje vystoupení působí i vcelku koherentně...

O knížku Som mama (a její pokračování) jsem několikrát musela zakopnout na sociálních sítích, než jsem se odhodlala si ji přečíst. Tyhle tematické matkoknihy (já jsem máma, kdo je víc?) nejsou zrovna můj šálek čaje, ale Farkašová o mateřství píše s nadhledem a vtipem, takže až na pár nutných klišé je to prima oddechovka ke kojení a v některých prohlášeních jsem se fakt viděla. 

Navíc to byla moje první zkušenost se čtením ve slovenštině. A jo, přiznávám, že to bylo proto, že mě nějak vůbec nenapadlo se kouknout, jestli tahle kniha třeba nevyšla česky. Vyšla. Ale to neva, ve slovenštině aspoň víc vyniklo autorčino rozhodnutí používat výraz kojit místo dojčit. Tleskám jí za to, protože dojčit je fakt děsný slovo, a pobavilo mě to, že to tak vnímá i Slovenka :) 

Že je máma žena, která už vůbec nikdy není sama, je nasnadě, ale zajímavé jsou i další poznatky z téhle knihy, kterou slupnete jako malinu, a pokud jste aspoň trochu matka nad věcí, pobaví vás. Nečekejte žádné velké literárno, ale především vtipné mateřské postřehy. Třeba že máma v supermarketu třese nákupním vozíkem, jako by šunka a rohlíky v něm plakaly a nechtěly spát. Já se ještě k tomu neustále pohupuju ze strany na stranu. A Péťa se jednou přistihl, jak třese mobilem, jako by ho chtěl ukonejšit ke spánku, takže tohle všechno se nejspíš netýká nutně jen matek... :D Máma taky slyší pláč dítěte, i když miminko nepláče. Například ve sprše. Pravidelně ji vypínám, protože mám pocit, že se Ema určitě vzbudila a řve. Večerní hygiena se pak může díky opětovnému vypínání a zapínání tekoucí vody kapku protáhnout.

Máma se taky prý v kině dožaduje, aby ztišili zvuk, nebo se vzbudí dítě, které spí v postýlce na druhém konci města. Been there, done that. Teda ne v kině, ale pravidelně mám pocit, že hlasité zvuky Emu budí, a měli bysme doma jen šeptat. Stěhování do nového bytu bylo požehnáním pro náš vztah, protože Ema spí teď ve svém pokojíčku, a když si my jdeme lehnout, nemusím už Petra obviňovat z toho, že hlasitě dýchá a budí naše miminko. Myslím, že mě od té doby má mnohem radši. Péťa, ne to miminko, miminku to nejspíš dost putna :D Každopádně i tak teď zavírám dveře do obýváku, když si pouštíme nějaký film. Co kdyby ji to přes jen jedny zavřené dveře do pokojíčku a dlouhou chodbu vzbudilo, že jo…

Další zajímavá teorie je o karmě lidí, kteří dělají hluk (jak jste si možná mohli všimnout, hluk je pro matku opravdu velké téma...). Každá máma prokleje člověka s vrtačkou nebo popelářské auto, které přijede pod vaše okna v okamžiku, kdy dítě usne. Tohle prokletí se pak prý přenese na děti všech těchhle hlukotvůrců, vrtačů a troubičů. Takže podle autorky, pokud vaše miminko pořád pláče, jeden z vašich predkov trúbil, vŕtal alebo bol smetiar. To mě fakt pobavilo, protože mě tihle lidi, co hlučí třeba na ulici vedle kočárku, spravedlivě mateřsky rozčilujou (víc tady).

Geniální okamžiky                     

Právě bydlíme v krabicích a na dvou místech. Zařizujeme naše a Emino nové doma. Nikdy mi stěhování nepřipadalo tak zásadní jako teď. Když stojím v našem novém bytě, myslím na to, jak se tu Emě bude líbit, jak se tu bude batolit a brzo pak i běhat. Jak tu bude vyrůstat. Zkrátka geniální okamžiky, které bude stát za to si pamatovat. Takhle se u toho dojímám! 

A k tomu mám občas chvilku na čtení. Jako například na téhle fotce, to byl vzácně krásný a geniální okamžik. Byla jsem úplně sama, seděla v nejúžasnějším křesle z Ikey, Ema se venčila s babičkou a Péťa byl na přednášce. A já si četla Geniální přítelkyni. Italský příběh Eleny Ferrante, který teď hýbe českým Instagramem. Každý hipsta booktober, který za něco stojí, má už minimálně jednu fotku s touhle knížkou. Ideálně i s druhým dílem, co právě vyšel.

Takže i já byla zvědavá, co na tom všichni mají. A musím uznat, že mě atmosféra neapolské periferie zatím docela pohltila. Baví mě i nesourodé přátelství hlavní hrdinky a Lily. A nejvíc se těším na to, jak široce časově je tahle tetralogie rozkročená. Od dětství hlavních hrdinek až kdovíkam. Už jen ta představa mě nadchává, mám takové knihy ráda.

Emin Svět knihy      

Emin proto, že byl její první. Tedy, technicky vzato už druhý, ale loni měla jen pár centimetrů a neměla moc výhled na všechny ty krásné knihy… :D Zato letos si to užila. Byly jsme spolu na výstavišti v pátek a v sobotu. A Emin Svět knihy to byl taky proto, že si pořídila čtyři knížky (vlastně pět!).

Já jednu.

Ale smutný mi to připadá jen maličko, mám totiž ještě nepřečtené knihy z loňského veletrhu. Takže jsem se rozhodla, že budu soudná a se svým momentálním čtecím tempem si nebudu pořizovat zbytečně moc knih. A taky si s Emou užiju i ty její. Jestli mi je teda půjčí! Každopádně tohle bude trochu fotoblog, takže tam, kde skončí písmenka, neskončí obrázky, rolujte směle dál.

V pátek jsem vyrazila najisto pro Magického průvodce městem pod pahorkem. Je to jediná kniha, kterou jsem věděla, že chci. Laura Sněžná od stejného autora mě totiž uchvátila, takže se na další příběh z jeho pera fakt těším. Navíc jsem se loni právě na Světě knihy dozvěděla, že tahle knížka je opravdu speciální. Má dva konce. A dvě různá, na první pohled od sebe nerozeznatelná vydání. Není to boží? Kromě Jääskeläinena jsem u Paseky ještě Emě pořídila Lichožrouty. Sama jsem je nikdy nečetla a vlastně jsem docela zvědavá, co na ně budu říkat. A navrch toho ještě Emička dostala darem Hildu! Děkujeme, milá Paseko! :)

No a hlavní úlovek pátku je Justýnka a asistenční jednorožec. Naprosto nádherná knížka z Albatrosu od Kateřiny Maďarkové, kterou překrásně ilustrovala Léna Brauner. Ema má dokonce knížku s věnováním od obou autorek. Už jsme se začetly a myslím, že to bude trochu praštěný příběh plný fantazie, přesně jak to mám ráda. A jak se snadbude líbit i Emě :) Obě autorky jsou neskutečně sympatické, a jestli chcete vidět živou předlohu Justýnky, mrkněte na tohle video.

V sobotu jsme vyrazily na každoroční tradiční kubulínský sraz s blogery, kde se Ema trochu předváděla a nechala se fotit ze všech úhlů. A taky jsme se vyfotili s hashtagem #ukazcoctes a vytiskli si fotky z Instagrafu. Jako na Humbooku!

Pak jsme okoukly stan malých nakladatelů a u Baobabu si Ema pořídila další dvě knihy. Barvy od Aino-Maija Metsoly. Moc pěkná knížečka se spoustou otevíracích okýnek, která se budou krááásně vytrhávat... Od stejné autorky už máme Počítání, tak vím, o čem mluvím! No a ta druhá je leporelo Miffy má lupu, které se mi líbilo infantilně hlavně proto, že na konci je psí hovínko :D Míffty je poměrně profláklá postavička původem z Holandska. Knížek už má celou hromadu, ale pořídit si můžete třeba i lampu ve tvaru téhle postavičky. Kdyby nebyla tak pekelně drahá, určitě by se už krásně vyjímala v Emině pokojíčku... Takhle jí bude muset stačit to leporelo :D

Před půl rokem touhle dobou už jsem byla u Apolináře a doufala, že Ema se narodí třeba tak ve dvě, ve tři… cha! 21:01! Připadá mi, že to snad ani není možné, jak rychle to uteklo.  Vzpomínám na to, jak jsme tam jeli napotřetí. Už vcelku v klidu, dokonce i se psem a bez mojí sbalené tašky. Protože mě už dvakrát vrátili domů, že prý planý poplach. Tak tentokrát to bylo na ostro. Vzpomínám na nemocniční košili s čtyřlístkama. To asi pro štěstí. Vzpomínám na hroznový cukr, což bylo skoro to jediné, co jsem ten den jedla. A vzpomínám na to, že i když to tak trvalo a bolelo, bylo to celé vlastně v pohodě. Asi proto, že Emě bušilo srdíčko ostošest, tak jsme nemuseli mít obavy. Prostě si jen dávala na čas. A nakonec jí bylo potřeba trochu pomoct. Vzpomínám na výhled z okna porodního sálu, který jsem neviděla, protože jsem ho měla za hlavou. Tak mi ho Péťa vyfotil. Vzpomínám si, že byl docela hezkej den. Předposlední říjnovej.

Vzpomínám si na spostu detailů a maličkostí, který ale vůbec nejsou důležitý, tak vás jima nebudu zatěžovat. Protože nejdůležitější je, že tu najednou byla.

E M A

Nepamatuju si, jak poprvé zabrečela, což mě sice trochu mrzí, ale pamatuju si, když jsem ji poprvé uviděla. Ten malý uzlíček štěstí s pevně zavřenýma očima, s našpulenou pusou a malým flíčkem pod nosem. Co vám budu povídat, láska na první pohled! Prvních pár dní jen spala, plakala a jedla. A já vlastně taky. Ba ne, neplakala jsem, to se musím pochválit. Možná jen maličko a proto, že už jsem chtěla konečně domů. Měla jsem pocit, že až doma to začne všecko tak nějak doopravdy. Bez dohledu doktorů a sestřiček. Jo a taky jsem se chtěla vyspat ve svojí posteli. Cha. Vyspat! :D

Půl roku s miminkem vás naučí mnohému. Třeba tomu, že toho sami vlastně moc k životu nepotřebujete. Jíst, spát, odpočívat? Proč? Přežitek! Já se maličko rouhám, protože mám pocit, že Ema je zlaté dítě. Občas se trochu vzteká a teď dvakrát dobře nespí, ale jinak je to nejusměvavější miminko pod sluncem. Je to náročné, ale když se pak na vás usměje, hned je vám líp. Hormony taky dělají své a myslím si, že nějaké musí působit i na tatínky :) Protože když to ten náš malý vztekloun rozbalí, stojí to fakt za to!

Sice jsem toho zatím nepřečetla zdaleka tolik, co jsem chtěla, ale je to čím dál lepší. Na začátku jsem měla zkrátka pocit, že na to nemám mozkovou kapacitu. A tak jsem sjížděla seriály. Ve velkém. Teď už opravdu i čtu a mám z toho radost, takže se tu snad občas objeví i článek o nějaké knize a já nebudu muset psát o Gilmorkách nebo Suits, juch! :D Ještě trochu větší radost mám z toho, že tu a tam zvládnu i nějakou tu korekturu a snad mi úplně nezměkne mozek a nezapomenu, jaké to je být redaktorkou... A taky samozřejmě čteme spolu s Emou! Už pro ni mám speciální poličku na Goodreads!

Díky miminku se toho o sobě taky dost dozvíte. Já jsem mimo jiné zjistila, že když na to přijde, jsem fakt nesnášenlivá. Nenávidím všechny, co dělají nějaké zvuky, když se to nehodí (rozumějte, když Ema usne). Nenávidím auta co troubí, auta s hlasitými motory (vše od dodávku až po traktor), nenávidím sanitky a cokoli, co houká. Taky nenávidím zkoušku sirén nebo lidi, kteří mluví nahlas, když prochází kolem kočárku. Nechápejte mě špatně, je mi jasné, že to nemyslí zle, ale zařekla jsem se, že kdykoli teď budu míjet kočárek, ztiším hlas, když už budu muset něco říct… Skvěle o tomhle píše Kristína Farkašová ve svojí knížce Som mama, o které snad taky něco na blog brzo napíšu.

Ema mě ale taky za toho půl roku naučila, že všecko je možný. A že s miminkem se toho dá pořád spousta podnikat. Proto jsme třeba vyrazili za kopečky na hory, když jí byly tři měsíce. A bylo to perfektní. Poprvé na horách byla vlastně už ve dvou měsících. S tátou v manduce a s výhledem na Sněžku. Naučila mě, že dítě klidně můžete vzít do hospody (nějaké kultivované, jasná věc :D), do kavárny, skoro kamkoliv. Naučila mě, že se nesmím ničeho bát. Naučila mě, že už nikdy nebudu sama. Prostě jsem najednou máma. A jsme teprve na začátku! Tak všecko nejlepší k půlnarozeninám, Emičko moje :*