Vím, že nejrůznějších reportů a článků z Humbooku už po internetu létá celá hromada, ale nedá mi to a musím se přidat se svými dojmy a pocity z tohoto festivalu. Nakoukněte se mnou pod pokličku Humbooku! Nasypala jsem na jednu hromadu obrázkové momentky, co jsem za těch pár dní posbírala. Ano, píšu pár dní, protože Humbook pro mě začal už ve čtvrtek 13. října. A proto si myslím, že tenhle článek bude trošku jiný, než v případě ostatních účastníků.
Ačkoliv, co to povídám, ve čtvrtek… Humbook pro mě vlastně začal už někdy začátkem letošního roku, kdy se v Albatros Media poprvé zrodila ta myšlenka něco podobného uspořádat. Pozvat pár zahraničních autorů, nějaké české a zorganizovat festival pro čtenáře young adult. Docela dlouho jsme mu říkali YA Extravaganza, inspirovaní jedním z podobných festivalů, který se pořádá ve Velké Británii. Takže to byl úplný začátek někdy v lednu nebo únoru. Před sebou jsme měli ještě celou řadu schůzek a vymýšlení a promýšlení a plánování a rozesílání pozvánek autorům a trochu paniky a vůbec všeho, co si jen dovedete představit. Tím „my“ myslím redakce CooBoo a Fragmentu a především pak naše marketingové oddělení, které si tímhle festivalem v předvánoční sezóně na sebe upletlo sakra velký bič… Ale světe div se, ač jsem tomu v průběhu párkrát přestávala věřit, Humbook se fakt uskutečnil! A podle mého zaujatého pohledu šlo o vcelku vydařený první ročník.
Jak už jsem psala v článku, který vás měl na tenhle festival nalákat, tou největší událostí pro mě byl příjezd Ruty Sepetysové. Tím spíš, že už jednou do Čech málem přijela, ale pak se to na poslední chvíli pokazilo. Hrůza z toho, že ji opět pozveme a ono to zase nevyjde, mě provázela téměř až do minulého čtvrtka. Vlastně by se dalo říct, že jsem tomu všemu uvěřila až v okamžiku, kdy jsem ji na vlastní oči uviděla na pražském letišti. Ruta přiletěla! Jako fakt! Musela být strašlivě unavená, protože za sebou měla dlouhatánský let s několika přestupy (Nashville - New York - Hamburk - Praha), ale i tak sršela neuvěřitelnou energií a optimismem. Měla jen chvilku na oddechnutí, už odpoledne dávala první rozhovor a pak na ni nedočkavě čekaly kubulínské blogerky. A byla radost pozorovat, jak ji nadšeně poslouchají, jak si s ní povídají a nechávají si podepsat knížky. Byla to strašně příjemně strávená hodinka a půl, Ruta toho spoustu prozradila a semleli jsme první poslední. A jo, taky jsem si nechala podepsat svoji vlastní Sůl moře.
Jaký je Ruta člověk plný energie a dovede se nadchnout, jste určitě museli zažít na vlastní oči a uši, pokud jste na Humbook dorazili. Její vystoupení tam bylo totiž fenomenální, strhla na sebe celý velký sál a vykládala o motivech svého psaní a vůbec o všem možném, odpovídala na otázky čtenářů, spolu s námi vypravila Sůl moře slavnostně do světa a pak se podepsala i vyfotila se s každým, kdo o měl zájem. A že se na to stála pořádná fronta. Jsem strašně ráda, že jsme ji tu za CooBoo mohli konečně mít a myslím, že si svůj výlet do Prahy docela užila.
Druhým (časově vlastně prvním) bodem mého programu na Humbooku byl kubulínský workshop o tom, jak se dělá kniha. Celý si ho připravili Michal s Bárou a já jen přihlížela. A bavila jsem se. Protože se jim to podle mě fakt povedlo. Řekli všechno důležité, odpovídali na otázky a součástí toho všeho byl i kvíz s vypečenými otázkami (myslím, že Michalovi by se od teď mělo říkat kapitálek. Kdybych ještě seděla v redakci, nějak to zařídím… :D). No a do třetice všeho dobrého jsem si nemohla nechat ujít překladatelské oříšky, kde se povídalo o překládání a young adult knihách a o všem možném dalším, co s tím souvisí.
Přiznávám, že jsem s nakonec nešla podívat na Christophera Paoliniho, ač jsem na něj byla vcelku zvědavá. Z Odkazu dračích jezdců jsem sice kdysi horko těžko přelouskala jen Eragona, protože mě to tak nějak vůbec nebavilo (nekamenujte mě, prosím!), ale jelikož jsem slyšela, že je docela zábavný, chystala jsem se na jeho vystoupení podívat. Ale upřímně přiznávám, že bych tou dobou v hlavním sále nevydržela už ani minutu, protože tam bylo nesnesitelně vydýcháno. Ano, prostor Elektry byl určitě jednou ze slabin celého Humbooku a něco, co by se do příštího ročníku mělo změnit. A já osobně bych ještě hlasovala pro to, aby zmizel ten nesnesitelně hlasitý pukec, ale to jsou detaily, které se určitě vylepší a změní, pevně tomu věřím.
Samotná návštěva Humbooku pro mě byla už trochu zvláštní. Přišla jsem tam totiž sice pořád trochu jako kubulín, ale o fous víc už jako „obyčejný“ čtenář. Na mateřskou jsem totiž ocházela tak nějak pozvolna a postupně, takže to úplně poslední (a často nejotravnější) zařizování už bylo na zbrusu novém kubulínovi kříženém s Albatrosem Petru Eliášovi. Kromě jiného bylo třeba domluvit tlumočníky, nějak koordinovat Rutin program (kdo ji kde vyzvedne, kam ji odveze, co tam bude dělat, kdy, jak, proč…?). Spadl do toho chudák rovnýma nohama, ale tleskám mu za to, jak se s tím vypořádal. Žádného autora jsme nikde nenechali vyděšeného ani opuštěného, a Petr navíc spolu s ostatními už v sobotu ráno chystal sály a prostory v Elektře. Já tam nakráčela coby host na půl jednou, kdy už všechno běželo jako na drátkách. Celý den kolem pobíhal s ostatními, zařizoval a k tomu ještě zvládl koherentně odpovídat na otázky v rámci podvečerního překladatelského workshopu. A pak do půl desáté uklízet, zatímco já už doma odpočívala... Za všechno to mu patří můj velký dík. A pusa!
Jak tak koukám, na svůj článek, písmenek je nakonec mnohem víc, než jsem čekala. Měl to být původně hlavně fotoblog, ale zprostředkovat svoje dojmy jen pomocí obrázků by asi nebylo úplné. Každopádně když to mám celé svýma zaujatýma očima shrnout, Humbook se povedl. Moc doufám, že z něj bude taková prima podzimní tradice. A těším se, kdo přijede příští rok!
