#emazive

Ema a Svět knihy podruhé                                                        

Fotoblog! Ema čekala na tramvaj. Ema byla na programu HumbookStage. Ema všem ukázala plínku. Ema tleskala. Ema se tulila k mámě. Ema se smála (a taky trochu plakala, ale to nikdo nefotil). Ema seděla na dece. Totiž, máma seděla na dece. Ema seděla na mámě. Ema si přeměřila s tetou Bárou nohy. Máma koupila tři knihy. Dvě pro sebe u Paseky a jednu pro Emu u Hosta. Tak zase za rok!

Můj blog nežije zrovna čilým životem, ale nebudu vám vysvětlovat proč, proto tyhle řádky nepíšu. Píšu je proto, že mi nejspíš moc nejdou výroční články. O Emině roce jsem nenapsala ani písmenko, ale dnes jsem si přečetla, co jsem psala přesně před rokem.

Když ti bylo půl roku, holčičko moje. Dneska je ti rok a půl.

Teď usínáš v postýlce a já u toho v křesle dumám, jak moc se toho za ten rok změnilo. Až usneš, budu asi dumat dál, i když bych měla spíš psát seminárku...

Tolik ses toho za ten rok naučila! Sedět, lézt a chodit. První slova jako mňam, pes a táta. Těch slov je čím dál tím víc, ale táta ti jde teď hodně dobře, dojímá mě, jak moc.

Už chodíš na hřiště, užíváš si houpačky, prolejzačky i skluzavku. A písek, především písek! Byla jsi na tolika výletech, že to snad ani nespočítám. A už máš kluka, s kterým se vodíš za ruku!

Moje miminko je pryč a teď to býváš občas ty, kdo ruší spící děti v kočárku, když na ulici hulákáš, že kolem jede auto, tramvaj nebo letí letadlo. Je to asi koloběh života a já se tímto omlouvám všem mámám, které mě proklely, když jim to jejich malé zrovna usnulo… Pardon!

Nebudu se tvářit, že mateřství a rodičovství obecně je jen procházka růžovým sadem. Občas vám dá zabrat i tak zlaté dítě, jako je Ema. A občas to není ani tak Ema, kdo mi dává zabrat, ale já sama. Být rok a půl doma není pro člověka, který svojí prácí skoro žil, vždycky nejsnazší. Když si to necháte přerůst přes hlavu, váš život se opravdu smrskne na přebalování, krmení, oblíkání, svlíkání a pískoviště. U toho je občas těžký neztratit všechnu slovní zásobu a zdravý rozum. A taky mít čas a náladu na toho druhýho nejdůležitějšího člověka hned po Emě… proto se snažím nebýt taková máma a nejen máma, ale víte co, občas se to prostě nedaří. Ale Emi, právě proto, že jsi tady, to všechno za to stojí, protože ty jsi to nejlepší, co nás kdy potkalo (omlouvám se za patetickou mateřskou vsuvku, ale prostě je to tak... ;))

Naštěstí jsem se toho i já za ten rok spoustu naučila a jsou věci, které prostě zůstávají neměnné.

Pořád mě učíš, že se nesmím ničeho bát. Učíš mě, že nikdy nebudu sama. Protože jsem máma. A pořád jsme ještě na začátku. Těším se co přijde dál, Emičko moje! Pusu!

(A teď ještě spi, ať stihnu kus tý seminárky, jo…? :D)

Modřanská rokle...  

je takový mikrokosmos sám pro sebe. A vlastně velký kus lesa, který máme teď prakticky za domem. Vede tudy cyklostezka, takže to bohužel není zas tak opuštěný les, jak by se na první pohled mohlo zdát. Proto tu potkáte celou řadu lidí.

Maminky s kočárky. Některé se usmívají, jiné koukají jako puk. Vážně přemýšlím, že si je postupně nějak pojmenuju. Jen tak pro srandu.

Projíždí tu spousta cyklistů. Nemám je ráda. Nevěřili byste, kolik hluku nadělá rychle projíždějící kolo (více k tématu matky a hluk tady).

Chodí tudy samozřejmě taky spousta pejskařů. I naše Iggy je tu spokojená jako blecha. Tolik vůní a možnosti volného nekontrolovatelného pobíhání. Navíc k tomu potok coby centrální občerstvovací stanice podél celé trasy. Hotový psí sen!

Každý den tu taky na zdravotní vyjížďce potkáte staršího pána na vozíku. Má na něm americkou poznávací značku, plápolající americkou vlajku a poslouchá rádio. Jo a taky s sebou pokaždý veze kufr, takže je nejspíš neustále na cestách.

Nejvíc mě ale fascinuje, že všichni tihle lidi tady jsou ve dvě odpoledne. Ve všední den. Jak to dělají? Nemyslím samozřejmě ty maminky a pána s vlajkou, ale ty ostatní cyklisty, běžce, pejskaře... Copak nemusí do práce a sedět v kanceláři? Nebýt na mateřské, skoro jim závidím.

K tomuhle mikrokosmu patří taky občerstvení U osamělé blechy, které najdete u hřiště házené a které má každý den, kromě pondělků, otevřeno od čtyř odpoledne. Je to trochu pozdě, ale i tak člověk limonádou nepohrdne. Můžete tam taky sebou na chvíli říznout do trávy a dát si třeba utopence nebo zmrzlinu. Nebo, pokud jste Ema, dáte si tu trávu... je teď zrovna v období, kdy nacpe do pusy v zásadě cokoli a tráva je prý fakt mňamka...  

Roklí můžete dojít buď k modřanské poliklinice a dál pak pokračovat cyklostezkou dolů k Vltavě. Anebo do Kunratic, což bývá častý cíl našich výletů, jelikož je tam Lokál. Víte jak, každý výlet potřebuje cílovou prémii a tahle fakt stojí za to. A navíc cestou do Kunratic procházíte nádherně odporným sídlištěm na Libuši, kde se zastavil čas někdy na konci osmdesátých let. Fotku nemám, ale jedna ilustrační je k vidění třeba tady.

Mám to v Modřanské rokli ráda i přesto, že nejbližší cesta od nás znamená spadnout dolů z poměrně brutálního kopečku (a pak ho zase vytlačit s tím kočárem nahoru). I přesto, že to tu není vůbec městské jako třeba v parku na Pankráci, který jsme s Emou ještě donedávna brázdily.

A možná právě proto. Je to prostě kus divočiny ve městě a to je prima.

A samozřejmě je tu spousta laviček ve stínu, na které se dá sednout a číst si. Teď zrovna Magického průvodce městem pod pahorkem od Pasiho Ilmari Jääskeläinena, jehož finské podivno a Laura Sněžná mě nadchly. Takže na tuhle knížku jsem se fakt těšila a jsem zvědavá, jaké to bude, až se konečně pořádně začtu.

O knížku Som mama (a její pokračování) jsem několikrát musela zakopnout na sociálních sítích, než jsem se odhodlala si ji přečíst. Tyhle tematické matkoknihy (já jsem máma, kdo je víc?) nejsou zrovna můj šálek čaje, ale Farkašová o mateřství píše s nadhledem a vtipem, takže až na pár nutných klišé je to prima oddechovka ke kojení a v některých prohlášeních jsem se fakt viděla. 

Navíc to byla moje první zkušenost se čtením ve slovenštině. A jo, přiznávám, že to bylo proto, že mě nějak vůbec nenapadlo se kouknout, jestli tahle kniha třeba nevyšla česky. Vyšla. Ale to neva, ve slovenštině aspoň víc vyniklo autorčino rozhodnutí používat výraz kojit místo dojčit. Tleskám jí za to, protože dojčit je fakt děsný slovo, a pobavilo mě to, že to tak vnímá i Slovenka :) 

Že je máma žena, která už vůbec nikdy není sama, je nasnadě, ale zajímavé jsou i další poznatky z téhle knihy, kterou slupnete jako malinu, a pokud jste aspoň trochu matka nad věcí, pobaví vás. Nečekejte žádné velké literárno, ale především vtipné mateřské postřehy. Třeba že máma v supermarketu třese nákupním vozíkem, jako by šunka a rohlíky v něm plakaly a nechtěly spát. Já se ještě k tomu neustále pohupuju ze strany na stranu. A Péťa se jednou přistihl, jak třese mobilem, jako by ho chtěl ukonejšit ke spánku, takže tohle všechno se nejspíš netýká nutně jen matek... :D Máma taky slyší pláč dítěte, i když miminko nepláče. Například ve sprše. Pravidelně ji vypínám, protože mám pocit, že se Ema určitě vzbudila a řve. Večerní hygiena se pak může díky opětovnému vypínání a zapínání tekoucí vody kapku protáhnout.

Máma se taky prý v kině dožaduje, aby ztišili zvuk, nebo se vzbudí dítě, které spí v postýlce na druhém konci města. Been there, done that. Teda ne v kině, ale pravidelně mám pocit, že hlasité zvuky Emu budí, a měli bysme doma jen šeptat. Stěhování do nového bytu bylo požehnáním pro náš vztah, protože Ema spí teď ve svém pokojíčku, a když si my jdeme lehnout, nemusím už Petra obviňovat z toho, že hlasitě dýchá a budí naše miminko. Myslím, že mě od té doby má mnohem radši. Péťa, ne to miminko, miminku to nejspíš dost putna :D Každopádně i tak teď zavírám dveře do obýváku, když si pouštíme nějaký film. Co kdyby ji to přes jen jedny zavřené dveře do pokojíčku a dlouhou chodbu vzbudilo, že jo…

Další zajímavá teorie je o karmě lidí, kteří dělají hluk (jak jste si možná mohli všimnout, hluk je pro matku opravdu velké téma...). Každá máma prokleje člověka s vrtačkou nebo popelářské auto, které přijede pod vaše okna v okamžiku, kdy dítě usne. Tohle prokletí se pak prý přenese na děti všech těchhle hlukotvůrců, vrtačů a troubičů. Takže podle autorky, pokud vaše miminko pořád pláče, jeden z vašich predkov trúbil, vŕtal alebo bol smetiar. To mě fakt pobavilo, protože mě tihle lidi, co hlučí třeba na ulici vedle kočárku, spravedlivě mateřsky rozčilujou (víc tady).

Emin Svět knihy      

Emin proto, že byl její první. Tedy, technicky vzato už druhý, ale loni měla jen pár centimetrů a neměla moc výhled na všechny ty krásné knihy… :D Zato letos si to užila. Byly jsme spolu na výstavišti v pátek a v sobotu. A Emin Svět knihy to byl taky proto, že si pořídila čtyři knížky (vlastně pět!).

Já jednu.

Ale smutný mi to připadá jen maličko, mám totiž ještě nepřečtené knihy z loňského veletrhu. Takže jsem se rozhodla, že budu soudná a se svým momentálním čtecím tempem si nebudu pořizovat zbytečně moc knih. A taky si s Emou užiju i ty její. Jestli mi je teda půjčí! Každopádně tohle bude trochu fotoblog, takže tam, kde skončí písmenka, neskončí obrázky, rolujte směle dál.

V pátek jsem vyrazila najisto pro Magického průvodce městem pod pahorkem. Je to jediná kniha, kterou jsem věděla, že chci. Laura Sněžná od stejného autora mě totiž uchvátila, takže se na další příběh z jeho pera fakt těším. Navíc jsem se loni právě na Světě knihy dozvěděla, že tahle knížka je opravdu speciální. Má dva konce. A dvě různá, na první pohled od sebe nerozeznatelná vydání. Není to boží? Kromě Jääskeläinena jsem u Paseky ještě Emě pořídila Lichožrouty. Sama jsem je nikdy nečetla a vlastně jsem docela zvědavá, co na ně budu říkat. A navrch toho ještě Emička dostala darem Hildu! Děkujeme, milá Paseko! :)

No a hlavní úlovek pátku je Justýnka a asistenční jednorožec. Naprosto nádherná knížka z Albatrosu od Kateřiny Maďarkové, kterou překrásně ilustrovala Léna Brauner. Ema má dokonce knížku s věnováním od obou autorek. Už jsme se začetly a myslím, že to bude trochu praštěný příběh plný fantazie, přesně jak to mám ráda. A jak se snadbude líbit i Emě :) Obě autorky jsou neskutečně sympatické, a jestli chcete vidět živou předlohu Justýnky, mrkněte na tohle video.

V sobotu jsme vyrazily na každoroční tradiční kubulínský sraz s blogery, kde se Ema trochu předváděla a nechala se fotit ze všech úhlů. A taky jsme se vyfotili s hashtagem #ukazcoctes a vytiskli si fotky z Instagrafu. Jako na Humbooku!

Pak jsme okoukly stan malých nakladatelů a u Baobabu si Ema pořídila další dvě knihy. Barvy od Aino-Maija Metsoly. Moc pěkná knížečka se spoustou otevíracích okýnek, která se budou krááásně vytrhávat... Od stejné autorky už máme Počítání, tak vím, o čem mluvím! No a ta druhá je leporelo Miffy má lupu, které se mi líbilo infantilně hlavně proto, že na konci je psí hovínko :D Míffty je poměrně profláklá postavička původem z Holandska. Knížek už má celou hromadu, ale pořídit si můžete třeba i lampu ve tvaru téhle postavičky. Kdyby nebyla tak pekelně drahá, určitě by se už krásně vyjímala v Emině pokojíčku... Takhle jí bude muset stačit to leporelo :D

Před půl rokem touhle dobou už jsem byla u Apolináře a doufala, že Ema se narodí třeba tak ve dvě, ve tři… cha! 21:01! Připadá mi, že to snad ani není možné, jak rychle to uteklo.  Vzpomínám na to, jak jsme tam jeli napotřetí. Už vcelku v klidu, dokonce i se psem a bez mojí sbalené tašky. Protože mě už dvakrát vrátili domů, že prý planý poplach. Tak tentokrát to bylo na ostro. Vzpomínám na nemocniční košili s čtyřlístkama. To asi pro štěstí. Vzpomínám na hroznový cukr, což bylo skoro to jediné, co jsem ten den jedla. A vzpomínám na to, že i když to tak trvalo a bolelo, bylo to celé vlastně v pohodě. Asi proto, že Emě bušilo srdíčko ostošest, tak jsme nemuseli mít obavy. Prostě si jen dávala na čas. A nakonec jí bylo potřeba trochu pomoct. Vzpomínám na výhled z okna porodního sálu, který jsem neviděla, protože jsem ho měla za hlavou. Tak mi ho Péťa vyfotil. Vzpomínám si, že byl docela hezkej den. Předposlední říjnovej.

Vzpomínám si na spostu detailů a maličkostí, který ale vůbec nejsou důležitý, tak vás jima nebudu zatěžovat. Protože nejdůležitější je, že tu najednou byla.

E M A

Nepamatuju si, jak poprvé zabrečela, což mě sice trochu mrzí, ale pamatuju si, když jsem ji poprvé uviděla. Ten malý uzlíček štěstí s pevně zavřenýma očima, s našpulenou pusou a malým flíčkem pod nosem. Co vám budu povídat, láska na první pohled! Prvních pár dní jen spala, plakala a jedla. A já vlastně taky. Ba ne, neplakala jsem, to se musím pochválit. Možná jen maličko a proto, že už jsem chtěla konečně domů. Měla jsem pocit, že až doma to začne všecko tak nějak doopravdy. Bez dohledu doktorů a sestřiček. Jo a taky jsem se chtěla vyspat ve svojí posteli. Cha. Vyspat! :D

Půl roku s miminkem vás naučí mnohému. Třeba tomu, že toho sami vlastně moc k životu nepotřebujete. Jíst, spát, odpočívat? Proč? Přežitek! Já se maličko rouhám, protože mám pocit, že Ema je zlaté dítě. Občas se trochu vzteká a teď dvakrát dobře nespí, ale jinak je to nejusměvavější miminko pod sluncem. Je to náročné, ale když se pak na vás usměje, hned je vám líp. Hormony taky dělají své a myslím si, že nějaké musí působit i na tatínky :) Protože když to ten náš malý vztekloun rozbalí, stojí to fakt za to!

Sice jsem toho zatím nepřečetla zdaleka tolik, co jsem chtěla, ale je to čím dál lepší. Na začátku jsem měla zkrátka pocit, že na to nemám mozkovou kapacitu. A tak jsem sjížděla seriály. Ve velkém. Teď už opravdu i čtu a mám z toho radost, takže se tu snad občas objeví i článek o nějaké knize a já nebudu muset psát o Gilmorkách nebo Suits, juch! :D Ještě trochu větší radost mám z toho, že tu a tam zvládnu i nějakou tu korekturu a snad mi úplně nezměkne mozek a nezapomenu, jaké to je být redaktorkou... A taky samozřejmě čteme spolu s Emou! Už pro ni mám speciální poličku na Goodreads!

Díky miminku se toho o sobě taky dost dozvíte. Já jsem mimo jiné zjistila, že když na to přijde, jsem fakt nesnášenlivá. Nenávidím všechny, co dělají nějaké zvuky, když se to nehodí (rozumějte, když Ema usne). Nenávidím auta co troubí, auta s hlasitými motory (vše od dodávku až po traktor), nenávidím sanitky a cokoli, co houká. Taky nenávidím zkoušku sirén nebo lidi, kteří mluví nahlas, když prochází kolem kočárku. Nechápejte mě špatně, je mi jasné, že to nemyslí zle, ale zařekla jsem se, že kdykoli teď budu míjet kočárek, ztiším hlas, když už budu muset něco říct… Skvěle o tomhle píše Kristína Farkašová ve svojí knížce Som mama, o které snad taky něco na blog brzo napíšu.

Ema mě ale taky za toho půl roku naučila, že všecko je možný. A že s miminkem se toho dá pořád spousta podnikat. Proto jsme třeba vyrazili za kopečky na hory, když jí byly tři měsíce. A bylo to perfektní. Poprvé na horách byla vlastně už ve dvou měsících. S tátou v manduce a s výhledem na Sněžku. Naučila mě, že dítě klidně můžete vzít do hospody (nějaké kultivované, jasná věc :D), do kavárny, skoro kamkoliv. Naučila mě, že se nesmím ničeho bát. Naučila mě, že už nikdy nebudu sama. Prostě jsem najednou máma. A jsme teprve na začátku! Tak všecko nejlepší k půlnarozeninám, Emičko moje :*

Moje blogování nikdy nebylo dvakrát pravidelné a časté, ale je pravda, že za poslední měsíc jsem na něj neměla ani pomyšlení. Do života mi totiž konečně vtrhlo jedno stvoření na tři písmena a obrátilo ho vzhůru nohama. Emě je měsíc a já musím říct, že to je zatím parádní dobrodružství. Se všemi plusy i mínusy, kdy mírný nedostatek spánku a občasné šestinedělní zoufalství zaručeně vykoupí ten okamžik, kdy se na vás usměje a zaostří váš obličej. Nebo když spokojeně kouká, brouká si a všechno ji zajímá. A nebo když usne :D

Ema je teď zkrátka všude kolem a je jí plno, i když je ještě tak maličká. Teď spí a já poslouchám koledy. Jedno speciální album od Bambini di Praga, které jsme měli doma na desce, když jsem byla malá, a bylo pro mě esencí Vánoc a hrozně moc mě dojalo, když jsem ho loni objevila na iTunes. Zkrátka se konečně trochu ladím do sváteční atmosféry a přemýšlím a jsem zvědavá a těším se, jaké budou tyhle letošní a naše první společné Vánoce. S Emou má člověk hned chuť začít zase věřit na Ježíška...

Se čtením to každopádně teď nebylo moc valné. Už v září jsem dočetla Neměnnost leopardích skvrn, které se mi líbily moc a měla jsem v plánu o nich sepsat článek. Tenhle příběh s nespolehlivým vypravěčem je totiž opravdu svým způsobem výjimečný, tak třeba se k tomu časem ještě dostanu. Podobné je to se Stehlíkem. Toho jsem dostala k loňským Vánocům a jsem docela ráda, že se mi ho podařilo přečíst dřív, než ty letošní dorazily :D Malý ptáček a gigantická kniha. Nejen co do rozsahu. Stehlík od Tarttové je fakt opus. Taková malá epopej. Rozmáchlý všemi směry, občas až moc, ale neubírá mu to na čtivosti.

No a neměla bych zapomenout na svoji prozatím poslední kubulínskou knihu. Vážně jsem to neměla takhle v plánu, ale byl jí První konec, což mi přijde vzhledem k názvu vážně vtipné. Každopádně věřte, že tenhle příběh je fakt jízda. Cestování v čase, ale trochu jinak. Nenechá vás vydechnout a na konci budete zírat, protože ten závěr... uf! Tahle knížka má všecko včetně mírně nesnesitelné hrdinky, ale jen na některých stránkách. Na ostatních stránkách je vlastně vcelku fajn a dost jiná, protože... no protože vlastně jiná je a být musí. Sami uvidíte, jestli se První konec rozhodnete číst.

A teď čtu Dítě Bridget Jonesové. Tematicky, říkala jsem si. Ideální oddechová četba, u které člověk nebude muset moc myslet. A zatím teda upřímně žádná sláva, nic moc jsem od toho nečekala, i potom, co mě nenadchla třetí kniha. Asi že mi už není sedmnáct, jako když jsem četla původní knihy. A nebo Fieldingová už není zkrátka tak dobrá jako dřív. Uvidím, jak se to bude vyvíjet dál, ale zatím mě těhotná Bridget spíš rozčiluje, než aby mě bavila.