Probudila jsem se na konci září. Dlouho jsem tu nebyla aktivní, nebyl čas, chuť a život si mě vodil svými klikatými cestami. Myšlenky uzrály, stalo se toho neskutečně moc a já stárla.
Poprvé jsem se dostala na místo v životě, kam patřím. Je správný čas, správná nálada, správně všechno. Dokonale to do sebe zapadlo jako kousky skládanky. S bolestí, křikem, hrnky slaných slz, proseb a úzkostnými záchvaty. Z paralýzy do zenu.
Hrozně dlouho jsem byla na kraji bytí a zdravého rozumu, utápěla se v absurdnu a snažila se vstřebat realitu. Bolelo to, hrozně těžko se mi bojovalo s mým vlastním přesvědčením a ještě hůř s tím bojovala moje hlava. Těžko se to vysvětluje, ale stará Teja umřela. Minimálně to tak neuvěřitelně moc bolelo. Neumřela jsem celá a rozhodně to nebyl la petit mort. Patří to k životu, tady ty krutý ztráty nejbližších, ale nikdo nás nepřipraví na to, když ztratíme sami sebe.
Umřela holka, co si myslela, že ke štěstí je potřeba prstýnek a velký činy. Umřela holka, co si přála všechno, co mají ostatní. Umřela holka, co si přála být normální alespoň jednou za život. Ano, umřela holka. Umřela moje střeštěná část, co by si hrozně přála mít všechno, co si kdy vysnila. Hned teď a včera bylo pozdě. Moje sny nikdy nebyly malý, i když by občas někdo mohl namítat, že jsou obyčejný. Žádný sen není obyčejný. Umřela dokonalost.
Zůstal ve mě klid. Se všemi slzami odtekla ta ostrá bolest, co se usazovala kolem srdce a nedovolila mi se nadechnout a mluvit. Vykřičela jsem všechny svoje životní nejistoty a usmířila se sama se sebou.
Před lety bych sama sebe za tuhle změnu asi odsoudila, protože je to přece málo punkový. Nekonečno lásky a mír. Chci se budit v lásce, žít v míru a být s ním. Jsem jeho, celým svým srdcem, protože díky němu žiji víc, než dokážu připustit.
Sbohem, moje nejistoto. Loučím se s tebou strachu ze samoty. Zanechávám tě někde v dálce za sebou. Věřím, že se zase někdy setkáme, ale doufám, že budeš jenom záblesk minulosti, který uvidím v někom jiném a zavzpomínám, jak nám spolu kdysi bylo.














