co nechci zapomenout

Poprvé jsem se dostala na místo v životě, kam patřím. Je správný čas, správná nálada, správně všechno. Dokonale to do sebe zapadlo jako kousky skládanky. S bolestí, křikem, hrnky slaných slz, proseb a úzkostnými záchvaty. Z paralýzy do zenu.

Hrozně dlouho jsem byla na kraji bytí a zdravého rozumu, utápěla se v absurdnu a snažila se vstřebat realitu. Bolelo to, hrozně těžko se mi bojovalo s mým vlastním přesvědčením a ještě hůř s tím bojovala moje hlava. Těžko se to vysvětluje, ale stará Teja umřela. Minimálně to tak neuvěřitelně moc bolelo. Neumřela jsem celá a rozhodně to nebyl la petit mort. Patří to k životu, tady ty krutý ztráty nejbližších, ale nikdo nás nepřipraví na to, když ztratíme sami sebe.

Umřela holka, co si myslela, že ke štěstí je potřeba prstýnek a velký činy. Umřela holka, co si přála všechno, co mají ostatní. Umřela holka, co si přála být normální alespoň jednou za život. Ano, umřela holka. Umřela moje střeštěná část, co by si hrozně přála mít všechno, co si kdy vysnila. Hned teď a včera bylo pozdě. Moje sny nikdy nebyly malý, i když by občas někdo mohl namítat, že jsou obyčejný. Žádný sen není obyčejný. Umřela dokonalost.

Zůstal ve mě klid. Se všemi slzami odtekla ta ostrá bolest, co se usazovala kolem srdce a nedovolila mi se nadechnout a mluvit. Vykřičela jsem všechny svoje životní nejistoty a usmířila se sama se sebou.

Před lety bych sama sebe za tuhle změnu asi odsoudila, protože je to přece málo punkový. Nekonečno lásky a mír. Chci se budit v lásce, žít v míru a být s ním. Jsem jeho, celým svým srdcem, protože díky němu žiji víc, než dokážu připustit.

Ležíme vedle sebe, cítím jeho teplou kůži. Otočí se ke mně zelené oči a rty mě vítají. Nevítají mě ale zpátky doma, doma v jeho objetí. Vítají mě do nových končin, které neznám.

Náš vztah uzrál, milujeme se, těším se na budoucnost s ním, ale i přesto jsem smutná, že po cestě popraskala naivita stejně jako pouťové balónky. Připadám si nejistá a tak trochu cizí.

Můj oblíbený film a nejvíc srdcervoucí věta. Realita mého dne poslední měsíce. Když ti druhý ubližuje tak moc, že se nelze nadechnout, ale myšlenka toho, že bych ho ztratila bolí o mnohem, mnohem víc. V týhle větě je všechno.

Chtěla bych, abych s mým mužem nikdy neskončila, i když to občas bolí. Aby mi zůstávala víra a ta neskutečná láska, co v sobě cítím. Bojím se, že se jednoho dne probudím a on tu nebude. Já věřím, že my dva máme budoucnost. Že je hrozně těžký se tomu postavit čelem a pracovat na tom. Máme před sebou celý život.

Bylo to teď trochu těžký. Život. To se občas stává, že člověk hůř dýchá, nespí, nejí a každá položka seznamu přežití běžného dne je utrpením. Stalo se toho víc najednou. Velký boj v práci, ze kterého jsem raději dala výpověď. Velký boj doma, který málem také skončil odchodem. Jako by se nic nedařilo a za vším pálím mosty.

Práce mě netrápí, neberu to jako životní poslání a rozhodně tím nezachráním svět. Trápí mě život s ním. Z každého kroku, který jsme ušli vpřed, jsme zaškobrtli a posunuli se o několik kroků zpátky. Naprosto hloupě, jako když uklouzneš na slupce od banánu. Z toho mi bylo úzko v dušičce.

Jako bych nebyla nic. Nebyla ta správná pro život a zapomínala, co od života doopravdy chci. Každý den myslela jenom na jeho zbabělost a zradu, přemýšlela, zda zvládnu ještě další den. Dříve jsem utekla i od menších překážek a nevím, proč tohle ještě překonávám.

Jsem z toho smutná, neumím lenošit a většinu odkládaných věcí v domácnosti jsem dokončila minulý týden. Cpu se vaflemi se šlehačkou a poslouchám podcasty.

Barvy mi tečou po prstech, muž se učí na zkoušky a kupodivu je nám celkem hezky. Milovaně. Spolu.

Donesl stírací losy, neodolal a chce pokusit štěstí. Já nikdy losy nestírala, tak jsem jak malé dítě. Nevyhráli jsme ani korunu, asi máme štěstí v lásce.

Vždycky jsem chtěla velkou svatbu, s celou rodinou, pozvat všechny kamarády a užít se krásný den. Už mi to nedává smysl. Svatba je oslava lásky, a proto by se jí měla podobat.

Láska je tichá, nenápadná a intenzivní. Ta pravá láska se nekřičí do světa pro miliony sledujících, ale prožívá se doma zachumlaná pod dekou při východu slunce. Slepuje lidi, magnetizuje, předává nepopsatelný množství energie mezi bytostmi. Neuvěřitelná síla okamžiku mezi dvěma, co se milují.

Mám knedlík v krku, když se snažím vyjádřit lásku k němu. Nechci ji křičet do světa, sdílet s nikým jiným. Chci si ji sobecky nechat prostoupit celou mou osobou a následně explodovat pod tou nekonečností. Všechny ty pocity bortí skály, lámou oceán přes útesy a laskají jako mráz.

Vím, že spolu dokážeme nepopsatelné. Vím, že chci, abychom ten den prožili pouze spolu. Ticho, nekonečno a my dva.

Město zase po roce přikryla bílá poklička, schovala lidi do domovů a zahrnula je chladným teplem blížících se svátků. Jsme spolu skoro rok a já tu hrozně dlouho nic nenapsala. Dlouho mi totiž slova nedávala smysl. Psát (a kupodivu i nahlas mluvit o některých věcech) mi nedávalo smysl, musela jsem se s tím nějak sama v sobě poprat.

Procestovali jsme spolu Mallorcu, lezli v Tatrách a bojovali. S našimi démony. Hrozně ráda bych řekla, že jsme všechno vyřešili, ale bohužel. Spousta otázek nezodpovězených, spousta otázek nevyslovených. Otevřené konce nemám ráda, moje nekončící přemýšlení mě zabíjí a bodá. Jsme lidi a neznáme odpovědi. Asi díky za to.

Při poslední atace jsem nedýchala. Ležela paralyzovaná bez možnosti se pohnout a zavřít oči. Celý život si odškrtávám políčka a splněné úkoly, co se stalo, co jsem dokázala, kam jsem se posunula. Plánuju si všechno a dělá mi to radost, když si v hlavě odškrtávám políčka. On je velká neznámá mého života.

Já si bez něj nedokáži představit život. Kdysi jsem sem napsala, že kdyby mě opustil, tak přestanu dýchat a pořád tomu věřím. Já už hlavně bez něj život ani nechci, když vím, co krásnýho se dá zažít.

konkrétněji nový domov, barevný, plný lásky, do kterého se vždy těším jak na Vánoce.

On je můj domov a nyní jsme k tomu přidali i naše společné místo. Naše džungle se přestěhovala za parketami do většího, pod světla nemocnice a já si tak můžu ťapat po městě, kam si jen přeji.

Potkáváme se po cestě domů, chodí mi naproti, i když by už dávno mohl být doma. Vyhlížíme se v davu na půl cesty u hlavního nádraží a vítáme se teplými polibky. Udělal z města domov, náš domov. Vše je najednou tak blízké, útulné a zalité radostí.

Bylo krátké a intenzivní. Barevné květy, vůně sena, teplé noci a modřiny na těle. Kecky, sluneční paprsky lámající se přes řasy, rty od calippa.

Dospělé léto. Bez odpočinku, nezávazného sexu, ztrácení bot v uličkách po cestě domů. A přesto skoro dokonalé.

Já vím, že se to neustále opakuje - láska, on a nekonečno. Ale ono je to nepopsatelně krásný, být vedle někoho s takovou energií. Tlačí mě dál, dělá se mě lepšího člověka a snažím se o lepší život. Jsme spolu, ale jsem svobodná a poprvé v životě mi přijde, že dokážu všechno.

Žádné nebe není bez mráčku, bez toho by to byla nuda. Snaží se jak nikdo, opravdu. Opravuje chyby v sobě, doma a mezi námi.

Vzpomínky?

Možná i proto, jak šťastná a svobodná díky němu jsem, mi to přijde jako sen. Koukám se na něj a nevěřím, že je to opravdové. Myšlenky zaženu pohlazením po vousech a polibkem na tvář.

Ale jsou tu. Každý den. Doprovázeny strachem, že je to jenom sen, já se probudím a on zmizí jak pára nad hrncem.

Měl na sobě tmavé sako, usmíval se a doprovázel ho všechen ten klid, který mu chyběl. Stejné oči, stejné rty a stejný úsměv.

Chytl mě za ruku a chtěl mě vzít znovu na cestu životem. I v tom snu jsem cítila, jak je mi cizí. Občas tomu tak není, poddám se starému citu a veškeré lásce, kterou jsem pro něj měla. Tentokrát ne.

Odtrhla jsem se, rozloučila se a řekla, že on do mého života už dávno nepatří.

Probudila jsem se.

Večerní procházka, vůně přírody a on. Ruku si ovinul kolem mého pasu a přizpůsobuje tempo. O pár chvil později si doskáče přede mě, zastaví se a líbá mě. Večer jsem zabalená do jeho vůně, tepla a kropím ho polibky na zátylek.

Jsem šťastná. Jsme spolu, jsem jeho a zároveň jsem neztratila sama sebe. Některé dny se mi dostává tolik lásky, že si připadám nekonečná.

Stupňuje se to jako lavina. Když jsme se poznali, byli jsme rádi za společný čas, a že jsme si rozuměli. Čím více se známe, tím více milujeme toho druhého. Měla jsem strach, že se omrzíme. Zapomeneme na sebe a budeme si znovu cizinci.

Místo toho máme na okně červené muškáty, společný kalendář a koupu se v tom teplém pocitu, který ve mě roste každý den.

Jediným trápením mi je bývalá láska.

Občas by se někteří lidi měli ze života vytratit jako mýdlová bublina.

Naštěstí mám vedle sebe muže, který je mi oporou a zahojil skoro všechny rány, které jsem si s sebou nesla.

Když si na ten pocit uvnitř sebe vzpomenu, je mi úzko z toho, jak jsem si hrozně sama sebe nevážila a nechtěla život. V tu chvíli jsem to tak necítila, nevěděla jsem o tom. Teď už vím, že tohle bylo nejhorší období, kdy mě mohl potkat. Nepotkal totiž mě, ale někoho rozbitýho a cizího.

Vedle něj jsem se zahojila, vyspala, srovnala a postavila na nohy.

Nesla jsem v sobě jeho dopis na rozloučenou, řeknu slz, která nebrala konce, zradu kamaráda, starost o život dalšího člověka a v neposlední řadě nevěru a ošklivé zacházení posledního neznámého. 3 měsíce, kdy se každý den zaryl do kůže a nechal jizvu.

Tehdy jsem to tak necítila. Když jde o ostatní, tak to vnímám, snažím se pomoct, ale vůči sobě jsem někdy až příliš bezohledná.

Když se mě včera kamarádka ptala, jestli si myslím, že s ním bych dovedla být celý život, neváhala jsem. Můj muž mi zachránil život už jenom tím, že je.

Ten pocit je skvělý. Každý ráno, každý večer ve stejné posteli. Žádné toulání a přenášení věcí. Kartáček na svém místě na poličce, příbory v šuplíku v kuchyni, ponožky v komodě vedle postele.

Sám o sobě řekl, že chtěl utéct pryč. Aby nemusel žít tady. A teď jsme spolu a jsme domovem toho druhého. Je mi vším, co jsem nehledala, ale potřebovala. Není důležitá nějaká spalující vášeň, ani motýlky v břiše. Je důležitá nekončící láska a víra v toho druhého. Touha strávit život po boku toho druhého, chtít se probudit vedle toho stejného člověka každý den. Konečné nekonečno.

Nechci to nazvat jistotou, není to jistota, to ani omylem. Je to mír. A mir. Můj svět.

Miluju ho, klidně, rozumně, celým srdcem (i hlavou). A děkuju mu za domov, který mi dal. Za trpělivost, kterou se mnou má. Starostlivost a pozornost, kterou mi prokazuje. Ochotu, něhu, klid, chaos, milost, vášeň, přátelství, partnerství, pokoru, víru a naději. A milion dalších.

Děkuju, Čiči.

Že jsi mě zachránil před tím nekonečným utíkáním.