#pseudopoezie

věčně začtenou v kuličkový dráze

na koberci svýho dětskýho pokoje

potisknutým plánem města –

posledním plánem, kterej mi v ní zůstal

mrznou mi nohy

stojím v potoce.

Marie,

cestou si zmáčím boty,

dospělí můžou pít alkohol

a děti si kreslí po těle

dospělí znají už jinej bol

děti se zpovídaj v kostele

fixy jsou z lihu a toxický

a křičí ozvěnou barevnou

děti jsou nevinně cynický

zrovna tam čekají na rohlíky,

o koho zakopne, do toho narazí,

netrpělivě si kontrolují hodinky.

hučí řeka, má okopaný tenisky,

pod její hladinou stanul jsi ty,

ušlapala tebe a ušlape další,

je davovou psychózou bez záštity.

hučí řeka, šumí jak staromák,

když tam bývá slet včel na vánoce,

žádný včelí úly, ani vosí hnízda,

kupujte xanax a vitamin c.

hučí řeka, slyšíš ji nad sebou,

jak v rytmu orloje oddechuje,

típla každou kočičí hlavu pod sebou,

jako tu tvou smutnou cigaretu,

jako ten hovor, když jsi to chtěl vysvětlit,

jako tvou hlavu, co míval jsi vztyčenou,

tipec utnula,

když utonula

v ní tvoje malátná silueta

a kousek rohlíku,

cos hodil kačenám -

útržky mraků ubíhají před projektorem

nebo to možná bylo naopak

co z toho je filmem, co z toho obzorem?

pletu si pojmy s dojmy, nebo ne?

nebe je občas tak průsvitné

snad jako plátno natažené podél zdi,

prostěradlo ve kterém mě uspává

scénářem neměnná filmová úprava

nejkrásnější ze všech snímků—

ten nebeský,

noční hvězdy metající arabesky,

brusliště, kde hlavním aktérem únava

nedá mi spát dokud nepřijde konec,

připomínají mi mě a i tebe,

ve městě sleduju lidi na ulici,

skupinky mladejch s barevnou kšticí,

lidi a představuju si, jak to bylo,

házíš mi papriku v sekci se zeleninou,

hádáme se, co uvaříme večer,

dobré jídlo a silnou kávu,

budeme se bavit do noci v obýváku u televize,

takový bývaj moje vize,

vidím tě ve všech těch lidech a jsou mi vlastní,

vždycky se někde zastavím a zasním,

je to nebezpečný a ani trochu krásný,

chybíš mi, chybíš mi neustavně,

chtěla bych mít tu kuráž

se někomu odevzdat celá,

někomu uvařit guláš,

sice to ještě neumím,

neměla jsem se to pro koho naučit,

proto prosím, chtěla bych se někdy zamilovat,

jakoby nebylo tmy,

předstírají, že není čeho se bát,

kdo jim dovolil takhle si hrát,

vždyť ten, kdo prozřel, vidí,

jak i přes den svět černý je,