občas něco napíšu a pak nevím, co s tím

věčně začtenou v kuličkový dráze

na koberci svýho dětskýho pokoje

potisknutým plánem města –

posledním plánem, kterej mi v ní zůstal

zrovna tam čekají na rohlíky,

o koho zakopne, do toho narazí,

netrpělivě si kontrolují hodinky.

hučí řeka, má okopaný tenisky,

pod její hladinou stanul jsi ty,

ušlapala tebe a ušlape další,

je davovou psychózou bez záštity.

hučí řeka, šumí jak staromák,

když tam bývá slet včel na vánoce,

žádný včelí úly, ani vosí hnízda,

kupujte xanax a vitamin c.

hučí řeka, slyšíš ji nad sebou,

jak v rytmu orloje oddechuje,

típla každou kočičí hlavu pod sebou,

jako tu tvou smutnou cigaretu,

jako ten hovor, když jsi to chtěl vysvětlit,

jako tvou hlavu, co míval jsi vztyčenou,

tipec utnula,

když utonula

v ní tvoje malátná silueta

a kousek rohlíku,

cos hodil kačenám -

vyjdi ze své slupky

sebeuvědomění/zmatení rolí

psala krásně,

vždycky se na mě dívala

já hltala

každé slovo,

co ona kdy napsala

psala mi o heřmánkovém čaji,

pak ho uvařila,

hrnek pořád horký,

jaktěživ jsem se z něj nenapila,

louhovala se v mý hlavě jenom její slova,

horká lázeň, že když ráno vstaneš, hned bys tam vlez znova.

psala básně,

psala krásně,

psala jak hořící peřiny,

co sálaj, že v nich vteřiny

se na minuty mění,

po chvilince budík zase zvoní,

člověk stane bez domnění,

venku zima brousí střepiny,

je připravená bodat

až se probudíš,

zbytek povím moruším.

kvítečky potrhám, zasadím,

tím, co z nich vyroste nahradím

bordel, co ve mně se nachází,

však je to čas, co jej spokojí,

však on je pak zase rozhází:

nesjížděj mě pohledem

cejtíš se podveden?

bež si hrát na hřiště

dospělí můžou pít alkohol

a děti si kreslí po těle

dospělí znají už jinej bol

děti se zpovídaj v kostele

fixy jsou z lihu a toxický

a křičí ozvěnou barevnou

děti jsou nevinně cynický

chybí mi ty dny, růžové jako koncertová vstupenka,

sladké jako pot a hranolky z mekáče,

přeplněný ulice, lidi se hledaj jako ztracený hračky,

řasenka na tvářích dojetím z heppáče,

kterej nás potkal jen jednou tam v noci

a od tý doby jsme zůstaly na sračky,

ve mně už nic nepřekoná ten pocit,

útržky mraků ubíhají před projektorem

nebo to možná bylo naopak

co z toho je filmem, co z toho obzorem?

pletu si pojmy s dojmy, nebo ne?

nebe je občas tak průsvitné

snad jako plátno natažené podél zdi,

prostěradlo ve kterém mě uspává

scénářem neměnná filmová úprava

nejkrásnější ze všech snímků—

ten nebeský,

noční hvězdy metající arabesky,

brusliště, kde hlavním aktérem únava

nedá mi spát dokud nepřijde konec,

a ten hlukot letadel

a bzukot komárů

a cvrčků

ten jako bys neslyšel

odešel

kamsi za slunkem, co řeže

za zavřený dveře

jako křičení tvých rodičů

a brek tvojí neteře

rozpitý ve mléčným skle

ani ta ve dveřích škvíra

nepropustí jejich hluk

poněvadž ty jsi černá díra,

když se ztrácíš, ztrácíš sebe,

ztrácíš nebe, ztrácíš živly kolem sebe,

ztrácíš vzduch a ztrácíš úkoly,

co máš mít zítra do školy

a ztrácíš každej pád

z těch sedmi, který ještě znáš

a ztrácíš tvar, ztrácíš se rád,

na každej pád umíš se vzdát

stavu beztíže napospas

bez gravitace vzýváš pád

ztratil bys všechno, co máš rád

jen abys slyšel ticha hlas

a bude křičet křičet řvát

dokud si neuvědomíš,

že i v tom tichu stále běžíš

neboť běháš v myšlenkách

jejich proud jako mléčnou dráhu,

chlapče, nikdy nezastavíš

furt se budeš někam hnát

dokud tě neprobodne hnát

věčnýho ticha,

co bys miloval,

ač si ho nikdy neslyšel

a i poslední cvrček

dělaly jsme veganský máslo. ve dvou. 

dneska peču skořicový rolky. znovu. 

jsem na to sama a cejtím se bejt v dluhu. 

některý věci jsou asi navždy tvoje.

občas by to i šlo, občas ne tak úplně

co je člověk bez misky cereálií

občas nejde psát a občas se zadaří

čím je noc a den, když ne depresí a mánií

čím seš ty, když ne depresí a mánií

čím seš ty, když ne někým, kdo pomíjí

už pátou hodinu učení fyziky

někým, kdo už chvíli nesáh na léky

někým, kdo ne úplně každý ráno posnídá

— nakonec se to všechno vrací k těm cereáliím,

životním reáliím

jedno se jim musí nechat

jsou nechutně sladký a každej den stejný

spíš si to nechci přiznat,

ale napíšu o tom pár odstavců

než bych to zpívala nebím

dost možná děkuju vám,

všem lidem co znám

ve svých myšlenkových hrách,

jen ve svých vzdušných zámcích,

pod matrací mám dnes hrách,

proto nespím

a ztrácím

tím i to málo, co o vás vím,

vždycky si obrázek představím

a pak snad doufám, že takový bude

děkuju tedy vám, už to tak bude,

že jste mě nenechali ho úplně přetřít

a já se na něj teď smím chodit dívat,

je to lepší než jakákoliv jiná galerie -

neplatím vstupný a šetřím

a můžu svý fantazie vzývat

do míst, kde je chci mít,

nic nikomu nezazlívat,

jen tak si nevinně snít

a možná mi to je i trochu líto,

to je ten odstavec, co píšu střízlivě,

ač nevím, co to je, chci to,