#krysy

A ti čtyři cvoci se prostě vrhli za ní. U Kruggy to ještě dávalo smysl, ta je taková ochotná, ale co tím sledoval ten zbytek? Dyť se znali jak dlouho, půl hodiny? A stejně šli společně do boje, jako by se znali roky.

A pak se osobně potkala s Uldarionem. Uldarion zná její jméno. Zaplatil jim. Osumdesát zlatejch pro jednoho! To je víc peněz, než viděla za celej život, a on jim to prostě dal.

Okna Velrybího břichu svítila na ztemnělou ulici jako maják lákající všechny ubožáky, co se uprostřed noci shání po kusu žvance. Perla proklouzl k zadnímu vchodu a zabušil. Dian ho vpustil do zšeřelé kuchyně.

„Jen pojď, něco tu pro tebe mám,“ zasmál se Dian a vylovil z dózy kousek lékořice.

„Já pro tebe taky něco mám,“ předal mu Perla prázdný flakónek, ze kterého ještě trochu táhla voňavka. Lékořici si zatím strčil do kapsy, kde ji nejspíš zapomene.

„Tak jak ti to šlape?“ vrátil se Dian k drhnutí pánve.

„Řeknu ti, kámo, tenhle večer…“ vyhoupl se Perla na stůl vedle něj, „zatraceně divnej. Jako že furt čekám, kdy se probudím.“

„Nějaký problémy?“

„Vlastně ani nevim. Ale vypadá to, že jsem se chyt nový party.“

„Á, s tím tvým šamstrem? Jak to bylo, Eagil?“

„Není to můj šamstr,“ dloubl ho Perla do žeber, „a ne. Krugga a pár dalších. To mi připomíná…“ zalovil v měšci od Uldariona a odpočítal dvacet zlatých, „to je pro tebe. Víš co, za všechny ty polívky zdarma… a žes byl hodnej na mámu a tak…“

Dian vykulil oči. „Perlo, to je hrozně peněz, to přece… to nemůžu přijmout.“

„Hele, neštvi mě. Tady jednou mám šanci pro tebe udělat něco hezkýho, tak mi to nekaž.“

„Tak… díky. Kde jsi vůbec přišla k takovým penězům?“

„No, asi jsem se chytla správný party. Ta první práce nám hodila slušný prachy… Není to nic nezákonnýho!“ dodala rychle, když si všimla Dianova výrazu, „jenom prostě… prácička pro někoho, co potřeboval něco vyřešit… vyčistit kousek stok… jo, to je vono, my jsme taková uklízecí četa.“ Nebyla to tak docela lež. Jasně, ten někdo byl největší zločinec na ostrovech a to uklízení zabití mantichory, ale to Dian nepotřeboval vědět. Bude se mu líp spát, když to vědět nebude.

„Takže to není nezákonný, ale stejně mi neřekneš, o co jde. To mi tak málo věříš?“

„Znáš to, jak to v tomhle městě bejvá, obchodní tajemství, lidi se nechtěj prokecnout… Každopádně to s nima chvíli potáhnu,“ změnila Perla téma, „Víš co, dokud to sype, byla by škoda takovou práci pouštět. Takže možná budu nějakou dobu pryč.“

Dian si povzdechl. „Hlavně mi na sebe dej pozor. A stav se, až budeš mít zase cestu kolem.“

Každá minuta strávená kydáním hnoje byla minuta v úkrytu. Minuta, kdy se nebránili. MInuta, kdy nechávali Konsilium roztahovat se po Dvanáctiměstí. Jenže Konsilium bylo tisíce mil daleko a oni trčeli někde uprostřed hor. Byla silnější než kdy dřív, a přitom si ještě nikdy nepřipadala tak bezmocná.

A zbytek Krys se tvářil, že je to v pořádku. Že se jenom přizpůsobují situaci, musí přece počkat, až se to nebezpečí přežene. Fajn, ale jak dlouho? Konsilium není něco, co se prostě jen tak přežene. Ale co kurva mohli dělat? Frustrovaně mrskl vidlemi o zem.

"Ty vidle za to nemůžou..." ozval se hlas ode dveří. Stál v nich jeden z hraničářů, ten černovlasý, co se taky motal kolem stájí. Jestli spolu dosud prohodili tři slova, bylo to moc.

"Vodprejskni," zavrčel Perla.

"Splašíš koně," odvětil hraničář a opřel se o zeď, "ty jseš z těch nových, co? Jak že si to říkáte, Krysy?"

"Co je ti po tom?"

"Taky jsem to kdysi táhnul s podobnou bandou. Vlastně se dvěma. Taky mě někdy štvali. I když já si to aspoň nevylíval na nářadí."

"Ono je to prostě... tak pitomý!" vylítlo z Perly, dřív než s tím stihla cokoliv udělat. A když už se v hrázi našla díra, rovnou se z ní řinulo víc. "My tady vůbec nemáme bejt! Když tu zůstanem, tak to znamená, že nad náma vyhráli. Ale když se ukážem dole na jihu, tak nás zabijou, sotva nás zmerčí. Tam nezmůžem nic, ale vodsuď nezmůžem tuplem nic. A zbytek si klidně dělá jakoby nic. Furt ty vznešený kecy jako 'hlavně že jsme naživu,' ale co to kurva změní?"

Hraničář mlčel. Po až příliš dlouhé chvíli se zeptal: "Ten prsten s lebkou, co nosíš, víš, co znamená?"

Perla prsten instinktivně zakryl. "Proč se ptáš?"

"Čistě teoreticky," zabubnoval hraničář prsty na dřevo vedle sebe, "bych mohl znát někoho, kdo nosí stejný prsten, a mohl bych tě s ní spojit. Co jsem slyšel, tak tihle lidé rádi drží při sobě. Mně to totiž zní, jako že zoufale potřebujete spojence."

"Už jsem se ptala v Gurdunu," zavrtěl Perla hlavou, "řekli, že v tomdle jsme na vlastní pěst, protože si prej nemůžou dovolit jít proti tak velkýmu nepříteli."

"Tak se zeptáš znovu. Možná se odpověď mezitím změnila. Kdyžtak mi dej vědět," zvedl se hraničář k odchodu.

"No moment! Není náhodou nejbližší Hnízdo na opačný straně hor? Jak mě tam asi tak chceš dostat?" zastavila ho Perla.

Z hraničářových prstů vyletěly koule namodralého světla a obkroužily místnost. "Mám svoje cesty."

"Co jsi zač? A proč nám vůbec chceš pomoct?"

"Možná se chci nějak vypořádat s minulými chybami a zanechat po sobě aspoň kousek dobra. Koneckonců Bílá pevnost dá šanci každému, kdo o ni stojí..." pronesl hraničář nepřítomně. Pak zamrkal, jako by se probral z transu. "Máš čas do zítřka. Zas tolik té dobré vůle nemám. Kdyžtak se ptej po Baltazarovi." A byl pryč.

Uldarion hleděl na bandu chudáků, kterou mu jeho muži přivedli. Unavení, špinaví a posetí čerstvými ranami. Tahle hrstka že se dokázala vypořádat s uprchlou mantichorou?

"Takže vy mi chcete říct," zeptal Eagila, "že se vám uspaná mantichora uprostřed cesty probrala a splašila, načež se z ničeho nic zjevili tihle ubožáci a zlikvidovali ji?"

"No... v podstatě?" usmál se nervózně Eagil, "Napřed jsme se snažili to urovnat sami, ale nešlo to, takže Kass běžela pro pomoc a u východu našla Perlu a tyhlety a ti nám pak šli na pomoc? Šťastná náhoda?" Zadíval se na Uldariona jako provinilé dítě, které doufá, že nějakým zázrakem nebude potrestáno.

"A vy jste čirou náhodou seděli v ústí stoky, najednou se vám tam zjeví polomrtvá trpaslice a váše první reakce byla zjistit, co ji tak zřídilo?" obrátil se Uldarion ke skupince.

"I tak se to dá říci, drahý pane," ujal se slova mladík v pestrobarevném kabátci, "mé jméno je Aurelius, je mi ctí. My všichni jsme nezávisle na sobě hledali útočiště před deštěm a dílem náhody jsme se sešli v téže stoce. Když se pak zjevila slečna Kass, tady - Perla, že? - tady Perla se rozběhla jako první, za ní následovala Krugga, já tuším běžel jako třetí. Vedeni hlukem nalezli jsme scénu masakru a rozhodli se zapojit do boje."

"Takže ten útok jste vedla vy?" stočil Uldarion zrak k malému stvoření v obrovském kabátě, které Aurelius označil za Perlu, "Proč?"

"V tý chvíli mi to přišlo jako dobrej nápad?" odvětilo stvoření, "A taky mi záleží tady na Eagilovi. Musela jsem vědět, že je v pořádku."

"A ostatní se k vám přidali prostě jen tak?"

"Možná? Možná chtěli udělat něco hezkýho? Možná je důvod, proč nás osud sved do jedný roury?"

"V tom případě musím poděkovat osudu, že jsem se nemusel vypořádat se zdivočelou mantichorou." Luskl na Kaima, "Vyplať těmhle kanálovým krysám 400 zlatých za jejich ochotu běžet vstříc nebezpečí. A kdyby se vám náhodou chtělo ještě trochu riskovat, nějakou práci vám najdu."

*

Thalis Uldarion nikdy nedělá nic nezištně.

Uldarion hleděl na mága v rudém plášti. Právě si od něj vyslechl popis pěti dobrodruhů známých jako Krysy. Ovšemže je viděl, ani ne před týdnem. Vyptávali se ho, zda nemá nějaké informace, které by mohli využít v boji proti Konsiliu. Řekl jim, že magikus Grix bude na výroční slavnosti v Alabastrové vile. Teď byl Grix mrtvý a jeho kolega se vyptával po Krysách. Možná by na ně měl být hrdý.

"Ano, znám je. Tuším, že jsem byl první, kdo jim kdy zaplatil, pomohli mi s nějakou potvorou... pak jsem je ještě párkrát najal, jsou docela schopní... ale už to bude měsíce, co jsem je viděl."

"Takže nemáte žádné zprávy, že by se objevili v Alassyru?"

"Je mi líto. Můžu říct svým lidem, aby po nich koukali, ale nic neslibuji."

"Jestli nám pomůžete, Konsilium umí být velmi vděčné."

"Tím jsem si jistý."

Perla stála před jídelnou Velrybí břich a horlivě prohledávala četné kapsy svého kabátu. Notak, někde musí být něco vhodného.

Začalo to jako snad všechno, co se týkalo Diana - jako hezké gesto. Když ji tenkrát našel brečící ztracenou v davu a nechal ji sedět u svého stánku, dokud ji tam nenašla vystrašená mamka, vnutil jí kousek kandovaného ovoce "na uklidnění" - což na pětileté děcko samozřejmě fungovalo. Trval na tom, že za pomoc nic nechce, takže se mamka musela spokojit s tím, že v následujícím týdnu alespoň jednou denně zašla ke stánku, aby mu ještě jednou poděkovala. Teď zpětně si Perla říkalo, že v těch návštěvách už tehdy bylo něco víc, ovšem jeho dětské já to bralo jako otravnou povinnost. I tak se tehdy prohrabala svými poklady a věnovala Dianovi perleťový knoflík jako poděkování. On se zasmál a na oplátku jí dal kousek cukrkandlu.

Rychle se z toho stala tradice. Vzájemné návštěvy byly stále častější (pak za ním dokonce mamka začala chodit sama a trvalo příliš dlouho, než Perle došlo, že je za tím víc než přátelství). Dian od Perly za ty roky dostal knoflíky, škeble, korálky, staré klíče, rybářské splávky, zajímavé kameny, pírka a hromadu dalších drobností, které shromažďoval ve velkých sklenicích na poličce. Na oplátku od něj ochutnala spoustu laciného cukroví, které jí někdy umazalo prsty, někdy slepilo zuby, ale vždycky potěšilo.

Když spolu sledovali, jak mámino tělo nakládali na pohřební vor a ani se nesnažili zakrývat slzy, vtiskla mu do dlaně jednu z máminých náušnic (druhou si připevnilo na řetízek a dosud nesundalo). Dian popotáhl a vylovil z kapsy balíček mátových bonbónů.

Za posledních pár měsíců se našlo málo příležitostí k návštěvě. Co se Perla dal dohromady s Krysami, stále častěji je práce zatáhla mimo Alassyr. Zároveň se mu tím ale výrazně rozšířil repertoár dárečků pro Diana. Při poslední návštěvě mu takhle věnovala šupinu z baziliška (dostala za ni karamelku).

Takže se teď zuřivě probírala poklady, které nashromáždila za poslední tři týdny. Zlomená šipka z kuše? Ne... Prázdný flakónek od lektvaru? Ne... Co tenhle zub? To by šlo.

Do kuchyně ji pustil Gil. Za ty roky si ji pamatoval on i ostatní kuchaři. Houknul na Diana vrátil se k porcování ryb. Perla se rozběhla k Dianovi a ti dva se srazili v medvědím objetí. Cítila z něj koření a mýdlo a slabý závan rybiny.

"Mám pro tebe dárek," usmálo se Perla a otevřelo dlaň, "tohle je zub suchupíra pralesního. Před týdnem jsme ho ulovili kousek od Makabaa, likvidoval tam úrodu."

Pocuchal jí vlasy jako za starých časů. "Taky pro tebe něco mám." A vytáhl z dózy kousek barevné hmoty na špejli. Tradici bylo učiněno zadost.

"Jak se máš, Perličko?"