#onaras

A ti čtyři cvoci se prostě vrhli za ní. U Kruggy to ještě dávalo smysl, ta je taková ochotná, ale co tím sledoval ten zbytek? Dyť se znali jak dlouho, půl hodiny? A stejně šli společně do boje, jako by se znali roky.

A pak se osobně potkala s Uldarionem. Uldarion zná její jméno. Zaplatil jim. Osumdesát zlatejch pro jednoho! To je víc peněz, než viděla za celej život, a on jim to prostě dal.

Okna Velrybího břichu svítila na ztemnělou ulici jako maják lákající všechny ubožáky, co se uprostřed noci shání po kusu žvance. Perla proklouzl k zadnímu vchodu a zabušil. Dian ho vpustil do zšeřelé kuchyně.

„Jen pojď, něco tu pro tebe mám,“ zasmál se Dian a vylovil z dózy kousek lékořice.

„Já pro tebe taky něco mám,“ předal mu Perla prázdný flakónek, ze kterého ještě trochu táhla voňavka. Lékořici si zatím strčil do kapsy, kde ji nejspíš zapomene.

„Tak jak ti to šlape?“ vrátil se Dian k drhnutí pánve.

„Řeknu ti, kámo, tenhle večer…“ vyhoupl se Perla na stůl vedle něj, „zatraceně divnej. Jako že furt čekám, kdy se probudím.“

„Nějaký problémy?“

„Vlastně ani nevim. Ale vypadá to, že jsem se chyt nový party.“

„Á, s tím tvým šamstrem? Jak to bylo, Eagil?“

„Není to můj šamstr,“ dloubl ho Perla do žeber, „a ne. Krugga a pár dalších. To mi připomíná…“ zalovil v měšci od Uldariona a odpočítal dvacet zlatých, „to je pro tebe. Víš co, za všechny ty polívky zdarma… a žes byl hodnej na mámu a tak…“

Dian vykulil oči. „Perlo, to je hrozně peněz, to přece… to nemůžu přijmout.“

„Hele, neštvi mě. Tady jednou mám šanci pro tebe udělat něco hezkýho, tak mi to nekaž.“

„Tak… díky. Kde jsi vůbec přišla k takovým penězům?“

„No, asi jsem se chytla správný party. Ta první práce nám hodila slušný prachy… Není to nic nezákonnýho!“ dodala rychle, když si všimla Dianova výrazu, „jenom prostě… prácička pro někoho, co potřeboval něco vyřešit… vyčistit kousek stok… jo, to je vono, my jsme taková uklízecí četa.“ Nebyla to tak docela lež. Jasně, ten někdo byl největší zločinec na ostrovech a to uklízení zabití mantichory, ale to Dian nepotřeboval vědět. Bude se mu líp spát, když to vědět nebude.

„Takže to není nezákonný, ale stejně mi neřekneš, o co jde. To mi tak málo věříš?“

„Znáš to, jak to v tomhle městě bejvá, obchodní tajemství, lidi se nechtěj prokecnout… Každopádně to s nima chvíli potáhnu,“ změnila Perla téma, „Víš co, dokud to sype, byla by škoda takovou práci pouštět. Takže možná budu nějakou dobu pryč.“

Dian si povzdechl. „Hlavně mi na sebe dej pozor. A stav se, až budeš mít zase cestu kolem.“

Šesterstvo bylo toho rána zamlklejší než obvykle, dokonce ani Johanna nevtipkovala jako obvykle. Myrya je naprosto chápala. Čím více času trávila na Stezce, tím více na ni ta prázdnota doléhala. Nedovedla si představit, jak působí na někoho, kdo po ní kráčel poprvé.

Rychle posnídali a seřadili se u vchodu. Myrya se zhluboka nadechla. Sevřela v dlani jeden z mnoha přívěsků na svém náhrdelníku – ohlazený kousek dřeva. Přejížděla po něm prsty, vnímala každou prasklinu, každou nedokonalost. Její mysl nalezla potřebné vlákno. Pavučina, musela se usmát.

Vykročila do prázdnoty.

Mlha se na ně nalepila jako mokrá deka. Dnes se zdála studenější než včera. Mohlo to znamenat, že cokoliv se v mlze ukrývalo, obrátilo svou pozornost jejich směrem. Taky to nemuselo znamenat vůbec nic.

Když se poprvé učila na Stezce orientovat, Lirg jí radil, ať zavře oči. Že jí to zbystří ostatní smysly. Popravdě neviděla rozdíl, zda má kolem sebe tmu, nebo bílou prázdnotu. V prstech stále žmoulala svůj přívěsek. Věděla, že je to jenom kousek dřeva bez špetky magie, ale na tom nezáleželo. Pomáhal jí.

Stezka dnes byla klikatější. Od ústí jeskyně je vedla podél skalní stěny, pak zahnula ostře vlevo. Mrzelo ji, když se od ní museli vzdálit. Jako by se propadali ještě hlouběji do prázdna. Chvíli měla pocit, že se vlákno stáčí do kruhu. Nezáviděla zbytku Šesterstva, kteří necítili jeho pnutí a museli se spolehnout na její vedení. Nesmí je zklamat.

„Hej! Je tam někdo? Kdokoliv?“ zakřičel kdosi – cosi? – z mlhy před nimi. Zastavila se v půli kroku.

„Co to bylo? Slyšeli jste to taky, ne? Je to bezpečný? Myryo?“ zaševelila skupinka za ní.

Neodpověděla hned. Stezka je vedla směrem ke zdroji zvuku. Zněl lidsky, ale to nemuselo nic znamenat. Měli dvě možnosti: uhnout ze správného směru a pokusit se zachytit vlákno o kousek dál, nebo pokračovat po Stezce a doufat v nejlepší.

Ať před nimi číhalo cokoliv, opustit Stezku si nemohli dovolit. Slyšela stovky příběhů, co se stalo těm, kteří zabloudili v mlze, a žádný z nich nekončil dobře. Museli pokračovat.

„Nevím, co to je,“ otočila se k ostatním, „ale musíme tím směrem. Zatím jsme měli štěstí, snad nám vydrží. Držte se v řadě, buďte potichu a nepanikařte. Budeme v pořádku.“ Přes mlhu viděla do tváře jen Elentaye, ale zpoza ní se ozval souhlasný šepot.

Promnula v dlani další z přívěsků, liščí zub. Zvládnou to. Ona to zvládne.

Z mlhy před nimi se vynořil tmavý tvar. Čím více se k němu blížili, tím více připomínal lidskou postavu. Nakonec se proměnil v zarostlého špinavého muže s vlasy v napůl rozpleteném copu.

„Konečně někdo,“ vytryskly mu slzy, „už jsem tady celou věčnost!“

„Nevíš, že na Stezce se nemá hulákat?“ napomenula ho, „co jsi vůbec zač?“

„Pardon… už je to tak dlouho… jsem Harald, hraničář z Bílé pevnosti,“ odpověděl jí šeptem. Až teď si všimla, že mu pod plnovousem visí náhrdelník podobný tomu jejímu. „Vracel jsem se z Vertu a chtěl jsem si zkrátit cestu… ale pak jsem se tu tak nějak… zamotal.“ Zase začal vzlykat. „Vemte mě odtud! Prosím!“

„My jdeme do Státub… asi se můžeš přidat.“ Jestli to byl klam, tak na něj právě skočila. Ale nemohla ho tu nechat.

Harald se připojil hned za ni. Je lépe, když ho bude mít poblíž.

„Děkuju! Děkuju… Jsem tak rád, že jste mě našli… už jsem myslel, že se tady zblázním… ta prázdnota… a pak jsem zahlíd‘ vás a napřed jsem myslel, že si se mnou jenom hraje mlha… ale vy jste přišli a jste skutečný!“ šeptal nadšeně. Myrya jen mlčky přikyvovala a soustředila se na Stezku. Neměla to srdce sdělit mu, že Vert před sedmdesáti lety zničil sesuv půdy a dnes z něj zbylo jen pár ruin. Nemohla mu říci, že jméno hraničáře Haralda zná jenom z odstrašujících příběhů a že valná většina těch, které znal, je dnes po smrti. Na to bude dost času. Teď se musí dostat ven.

Když se jí pod nohama objevila skála, vydechla úlevou. „Já už se tak strašně těším ven… už ani nevím, kdy naposledy jsem viděl slunce. A stromy!“ švitořil za ní Harald. Z mlhy se dále vynořily skalní stěny, z průrvy po straně přitekl potůček, ozvali se první ptáci. Vraceli se do obyčejného světa.

Stezka končila v místech, kde se jejich průrva otevírala do širokého údolí. Kousek za východem se Myrya zastavila a spokojeně se usmála ve slunečních paprscích. Dokázali to.

Její radost přerušil výkřik. Vyděšeně se otočila. Elentaya klečela nad hromádkou ztrouchnivělých kostí.

„Bylo to tak rychlé…“ mumlala, „zrovna otevíral ústa, že něco řekne, ale místo toho se prostě rozpadl…“

„Možná v té mlze čas funguje jinak,“ zamyslel se Karlimdor, „a když ji teď Harald opustil, náš čas ho dohnal. Kdo ví, jak dlouho tam bloudil.“

„Co teď s ním?“ zeptala se Mei, „Nemůžeme ho tady takhle nechat.“

Všichni se s očekáváním otočili na Myryu.

„Měl by dostat pohřeb,“ řekla a začala si pomalu sundávat plášť, „ty kosti by se měly spálit a popel rozsypat do větru. Ale ne tady. Moc stromů… pomůžete mi ho odnést?“

Byli s Hulrikem posláni zajistit jednu z nových štol. Horníci tam prorazili do jeskyně, v níž nalezli hnízdo šedosporů. Oni měli buď jeskyni vyčistit, nebo pokud to nepůjde, zbortit přístupovou chodbu.

Měl Hulrika zadržet. Mohl Hulrika zadržet. Kdyby se do jeskyně nevrhli po hlavě a napřed hodili dovnitř trhavinu, mohl boj dopadnout úplně jinak. Ne, dopadl by úplně jinak. Ale oni byli tak nadšení, že jim kapitán věřil natolik, aby je poslal samotné. Jejich první mise bez dozoru staršího bojovníka. Tímhle akorát dokázali, že si tu důvěru nezasloužili.

Hulrik vběhl do sluje dřív, než Durgrim stihl cokoliv říci. První zvuky boje k němu dolehly dřív, než on sám překročil její práh. Kdo mohl tušit, že těch šedosporů bude tolik. Když se k němu konečně probil, Hulrik byl na prahu smrti. Museli ustoupit. Jednou rukou podpíral Hulrika, druhou odrážel šedospory. Vlekl ho ven a těch pár kroků se zdálo jako jako věčnost.

Vpotáceli se zpět do štoly. Durgrim měl alespoň dost rozumu, aby srazil podpěru a hodil ke vchodu slabou nálož trhaviny. Skála se otřásla, když se ústí tunelu sesypalo. Pak se mu Hulrik složil pod rukama.

Klečel s ním na hrubé podlaze, tiskl jej k sobě, netušil, jak dlouho. Znovu a znovu tiskl Hulrikovi na hruď svou dlaň v naději, že z ní opět vytryskne léčivá záře. Ale byl slabý, příliš slabý. Šeptal do jeskynního ticha, že bude v pořádku, že se uzdraví, tohle není konec, bude v pořádku, bude v pořádku, bude v pořádku...

Nic z toho, co následovalo poté, nepůsobilo skutečně. Našla je hlídka, kterou za nimi poslali. Vyčerpaný Durgrim prospal celý další den. Hulrikovi vystrojili hrdinský pohřeb, protože zemřel ve zbroji Kjarvigu. Durgrim dostal volno, dokud nebude "připraven vrátit se do služby". Ale jak měl pokračovat bez Hulrika...

Nevěděl, kdy přesně se rozhodl odejít. Ale bylo to jediné rozumné rozhodnutí. Bez Hulrikovy přítomnosti byly kortunské síně tak strašlivě prázdné. Pomalu každý roh mu jej připomínal, jako by se za ním měl zase vynořit a sevřít ho v objetí, jen aby se ta představa vzápětí rozplynula. Takhle už nemohl pokračovat.

*

"Takže tohle je tvoje poslední slovo? Odcházíš?" ujišťoval se kapitán.

Durgrim přikývl. "Bude to tak lepší."

"Bude škoda tě ztratit. Vždycky jsi byl dobrý bojovník."

Zavrtěl hlavou. "Jak bych mohl bránit Kortunu, když jsem nedokázal ochránit Hul-... jeho." I vyslovit to jméno bolelo.

Začal si rozepínat přezku pláště se zlatým kladivem Kjarvigu. "Nezasloužím si ho dál nosit. Beztak jsem mu přinesl jen hanbu."

Kapitán jeho ruku zastavil. "Nech si ho. Ať ti připomíná, odkud jsi přišel, a kam se můžeš vrátit, pokud si to budeš přát."

*

Následujícího dne vyrazil časně ráno, plášť složený na dně torny. Ven z kortunské brány, pak cestou mezi horami dál a dál. Možná tam někde nalezne nový smysl.

Každá minuta strávená kydáním hnoje byla minuta v úkrytu. Minuta, kdy se nebránili. MInuta, kdy nechávali Konsilium roztahovat se po Dvanáctiměstí. Jenže Konsilium bylo tisíce mil daleko a oni trčeli někde uprostřed hor. Byla silnější než kdy dřív, a přitom si ještě nikdy nepřipadala tak bezmocná.

A zbytek Krys se tvářil, že je to v pořádku. Že se jenom přizpůsobují situaci, musí přece počkat, až se to nebezpečí přežene. Fajn, ale jak dlouho? Konsilium není něco, co se prostě jen tak přežene. Ale co kurva mohli dělat? Frustrovaně mrskl vidlemi o zem.

"Ty vidle za to nemůžou..." ozval se hlas ode dveří. Stál v nich jeden z hraničářů, ten černovlasý, co se taky motal kolem stájí. Jestli spolu dosud prohodili tři slova, bylo to moc.

"Vodprejskni," zavrčel Perla.

"Splašíš koně," odvětil hraničář a opřel se o zeď, "ty jseš z těch nových, co? Jak že si to říkáte, Krysy?"

"Co je ti po tom?"

"Taky jsem to kdysi táhnul s podobnou bandou. Vlastně se dvěma. Taky mě někdy štvali. I když já si to aspoň nevylíval na nářadí."

"Ono je to prostě... tak pitomý!" vylítlo z Perly, dřív než s tím stihla cokoliv udělat. A když už se v hrázi našla díra, rovnou se z ní řinulo víc. "My tady vůbec nemáme bejt! Když tu zůstanem, tak to znamená, že nad náma vyhráli. Ale když se ukážem dole na jihu, tak nás zabijou, sotva nás zmerčí. Tam nezmůžem nic, ale vodsuď nezmůžem tuplem nic. A zbytek si klidně dělá jakoby nic. Furt ty vznešený kecy jako 'hlavně že jsme naživu,' ale co to kurva změní?"

Hraničář mlčel. Po až příliš dlouhé chvíli se zeptal: "Ten prsten s lebkou, co nosíš, víš, co znamená?"

Perla prsten instinktivně zakryl. "Proč se ptáš?"

"Čistě teoreticky," zabubnoval hraničář prsty na dřevo vedle sebe, "bych mohl znát někoho, kdo nosí stejný prsten, a mohl bych tě s ní spojit. Co jsem slyšel, tak tihle lidé rádi drží při sobě. Mně to totiž zní, jako že zoufale potřebujete spojence."

"Už jsem se ptala v Gurdunu," zavrtěl Perla hlavou, "řekli, že v tomdle jsme na vlastní pěst, protože si prej nemůžou dovolit jít proti tak velkýmu nepříteli."

"Tak se zeptáš znovu. Možná se odpověď mezitím změnila. Kdyžtak mi dej vědět," zvedl se hraničář k odchodu.

"No moment! Není náhodou nejbližší Hnízdo na opačný straně hor? Jak mě tam asi tak chceš dostat?" zastavila ho Perla.

Z hraničářových prstů vyletěly koule namodralého světla a obkroužily místnost. "Mám svoje cesty."

"Co jsi zač? A proč nám vůbec chceš pomoct?"

"Možná se chci nějak vypořádat s minulými chybami a zanechat po sobě aspoň kousek dobra. Koneckonců Bílá pevnost dá šanci každému, kdo o ni stojí..." pronesl hraničář nepřítomně. Pak zamrkal, jako by se probral z transu. "Máš čas do zítřka. Zas tolik té dobré vůle nemám. Kdyžtak se ptej po Baltazarovi." A byl pryč.

Prvních pár let strávil prací v přístavu. Nosil balíky, hlídal skladiště, ale hlavně pozoroval. Sledoval šum davu, poslouchal cizí konverzace a sbíral informace.

Tehdy poprvé přičichl ke zločinu. Jeden ze zaměstnavatelů ho poslal vyzvednout peníze od dlužníka. Měl nařízeno donést je stůj co stůj. Dlužník se zdráhal, takže mu pomohl pár dobře mířenými ranami. Dostal za to příplatek.

Alassyr mezitím rostl. Přibývaly domy, mola i skladiště. Na útesu nad přístavem vyrostla pevnost. Do města proudili noví lidé.

Mezi nimi i pár Druenei. Když se o nich dozvěděl Uldarion, postaral se o to, aby vydechli naposledy.

Uldarion se učil. Jako v boji musel vědět, kam udeřit, učil se nyní, kam vložit své peníze. Jaký projekt podpořit. A jak na někoho zatlačit, když věci nejdou podle plánu. Brzy už to byl on, kdo zaměstnával druhé, aby pro něj nosili balíky, hlídali skladiště a vybírali splátky. Měl majetek a znal ty správné lidi.

Jeden z těchto kontaktů ho zatáhl do obchodu s okortem. Prý když mu zasponzoruje plavbu, může z Uldariona udělat boháče. Z jedné plavby se staly dvě, pak další a další. Legální to nebylo, ale pár měšců se zlaťáky vsunutých do těch správných kapes udělalo své.

Po okolí se rozneslo, že platí odměnu za zabité Druenei. Pár osob se takhle slušně obohatilo.

Alassyr mezitím pohltil sousední vesnici. Řada z nově vyrostlých domů patřila Uldarionovi.

Jeho sítě se roztahovaly po ostatních ostrovech. Pomalu každá druhá osoba nabízející své zboží v temné uličce odváděla část svých zisků Uldarionovi. Kdyby se jeho flotila spojila pod jednu vlajku, mohla by konkurovat některým armádám.

Alassyr se po sérii bezvýsledných válek spojil s jedenácti dalšími přístavy smlouvou Zlatého společenství. Dvanáctiměstí mohlo vzkvétat v míru.

Uldarion nezaložil Alassyr. Ale jeden z druhého udělali to, čím jsou dnes.

*

Nejspíš měl už dávno zemřít. Tak to tehdy bohové řekli, když prokleli všechna elfská pokolení. Že ztratí blaženost a věčný život. Svět kolem něj se příliš rychle měnil. Všichni kolem něj umírali, ať dílem náhody, cizím přičiněním nebo vlastní rukou. Ale ne on. Nezastaví se.

Pravda, čím dál častěji pomýšlel na smrt. Až bude muset předstoupit před Ulona a budou zváženy jeho činy, co bude moci říci? Dal spoustě lidí práci. Pomohl zvednout obyčejnou vesnici v jedno z největších měst světa. Dokud byl vojákem, poslušně plnil rozkazy. Ale na druhé straně? Vše, co má, zbudoval díky násilí. Ty, kdo stáli proti němu, zabil nebo připravil o všechno kromě života.

To, co ho po všechna ta staletí drželo naživu, byla hořkost a nenávist. K Druenei, k bohům, k vlastnímu pokolení. A taky sám k sobě. Že nedokázal ochránit ty, které miloval. Že neměl dost důstojnosti zemřít v boji jako ostatní.

"Džentlmen má vcházet do místnosti první..." lovila v paměti, "takže Karlimdore, to je tvoje práce... Jo, taky nám budeš muset vzít kabáty... Vlastně ne, protože je nebudeme mít..."

Kdo by si pomyslel, že na misi "infiltrujte výroční ples Rhossanské akademie, poslouchejte cvrkot a ohlídejte mistra Gregise, aby se nepokusil o další útok, pokud teda za nimi opravdu stojí on, ale aktuálně je hlavní podezřelý" bude už první krok takhle složitý. Kromě Johanny byl jediný, o koho se byť jen otřelo společenské vzdělání, Karlimdor, který byl párkrát hostem právě na výročním plese, ale dle svých slov "pořádně nevěděl, co dělá, a po pár tancích šel domů". To je materiál...

"Zbraně budeme muset nechat doma, protože tahat je s sebou je asi faux pas... leda že," zadívala se na Amandiny šavle a Myryin luk, "kdyby se nějak vyzdobily, možná by se z nich dal udělat nějaký výstřední módní doplněk." Bude to chtít opravdu hodně výzdoby.

S tancem to bylo o něco lepší. Co si její mysl nepamatovala, zůstalo jí v nohách. Navíc Karlimdor byl přes svůj "nevím-co-dělám" přístup překvapivě zkušený tanečník. Johanna ho okamžitě jmenovala asistujícím učitelem a nechala ho vést ostatní po pokoji. Meiina fyzická zdatnost a Elentayina elfská elegance znamenaly, že se za nimi na parketu budou všichni otáčet. Zato Amanda s Myryou...

"Začínáme dozadu. Ne, druhou nohou. Když půjdeš touhle, tak se pokopeme. Teď do strany. Neztrácej balanc! Au!"

Prostě to nefungovalo. Nakonec zůstanou jen u korzování davem.

Přes to všechno se Johanna začínala těšit. Nemohla uvěřit, že by mohla nějaký ples vidět jako cokoliv jiného než otravnou povinnost. Možná pomáhala skutečnost, že měli misi. Všechna ta noblesa najednou měla smysl - splynout s davem. Nebylo to jen hloupé šaškování, aby mohla ukázat, jak dobře je vychovaná, a "patřit do lepší společnosti", ať už to znamenalo cokoliv.

Tak pro začátek si dosud nevšimli, že je sleduje. Ne že by to bylo až tak překvapivé, koneckonců jeho od dětství učili, jak se v lese nenechat spatřit, ale když mu Fergus nařídil tuhle skupinku ohlídat, tak nějak předpokládal, že budou... já nevím, představovat hrozbu? Ale z toho, co za těch pět dní viděl, to bylo jen pár chudáků z nížin, kteří podcenili beltanskou zimu.

Stáhl si kápi hlouběji do čela a opatrně vykoukl skrze křoví, za kterým se krčil. To byla další chyba, které se ta pětice dopouštěla - vyčnívali z krajiny jako muchomůrky z mechu. Každý věděl, že správné tábořiště se staví kousek dál od cesty, nejlépe v nějakém ďolíku nebo vedle skalní stěny, aby bylo alespoň částečně chráněno před větrem. Hraničáři si o podobných místech říkali, takže některá z nich se používala už staletí. Ale tihle matlové sebou plácli hned vedle pěšiny, ani se nepokusili kolem sebe uplácat sníh. Není divu, že se jim dosud ani jednou nepodařilo rozdělat oheň.

Ale musel uznat, že na nich bylo něco... Ostrého? Nešlo jen o zbraně, které se většině z nich houpaly u boku nebo na zádech. Byl to způsob, jakým se pohybovali, jak se rozhlíželi po okolí, jako by byli připravení při sebemenší náznaku ohrožení okamžitě vystartovat. Někde jinde mohli být nebezpeční - ale tady byli na neznámé půdě a v jejich pohybech byla znát nejistota.

Už ho začínala bolet záda. Kousek odtud je tábořiště, mohl by se tam přesunout a trochu se vyspat. Ohně by si mohli všimnout, ale aspoň bude za větrem. Ale raději ještě počká, až se ještě trochu setmí. Když už se nenechal spatřit takhle dlouho, přece si to teď nezkazí.

Skupinka u cesty opět učinila marný pokus rozdělat oheň. Nevrle si rozložili stan a začali se chystat ke spánku. Jen ten dlouhá v černém (Beleron ho odhadoval na vůdce skupiny) dál obhlížel okolí.

Už už se Beleron chtěl zvednout, když v protější stráni zachytil pohyb. Směrem ke stanu klouzalo pět sněhobílých snovlků. V šeru jejich těla prakticky splývala s okolním sněhem. Neměli by tu být, ne takhle daleko na jihu. A ti chudáci dole neměli ani tušení, že se k nim blíží smrt.

*

Baltazar si šelem všiml, až když po něm první z nich skočila. S výkřikem jej odrazil magickým štítem. Zbytek Eskadry se vyrojil jako vosy, když jim někdo kopne do hnízda. Koutkem oka zahlédl Ořícha, jak se ohnal po dalším z vlků, který však jeho sekeře hbitě skočil. Ty potvory byly zatraceně rychlé.

Baltazar se zaměřil na vlka, jehož právě odrazil. Šelma byla zcela bílá a náraz do štítu jím, zdá se, nijak neotřásl. V jeho ledově modrých očích skoro jiskřila špetka inteligence. Ty oči... modré jako voda z tajícího ledovce... tak hluboké... tak studené... mrazivé...

Do vlkovy lopatky se zabodl šíp a šelma vyjekla bolestí. Mrazivý pohled se stočil jinam a Baltazar se otřásl. "Nedívejte se jim do očí! Uspí vás!" zakřičel nad bojištěm jakýsi horský duch. Ne, nesmysl, takhle se duchové nechovají. Baltazar vrhl po vlkovi magický projektil. Maximálně ho tím vyprovokoval.

"Nějaké další rady?" houkl do šera.

"Oheň a železo!" odpověděl neznámý. K prvnímu šípu se připojil druhý.

Z Baltazarových rukou vyšlehl proud temného plamene. Do nosu ho udeřil puch spáleného masa a šelma padla k zemi. Baltazar obrátil svou pozornost ke zbytku smečky.

*

Bylo po boji. Beleron odvedl Eskadru, jak se mu představili, do malého údolí chráněného před větrem, kde jim pomohl rozdělat oheň. Durgrim (jejich léčitel), se okamžitě pustil do čištění ran.

"Není to nic osobního, vážně," vysvětloval Beleron Baltazarovi, "prostě jste něco neobvyklého, tak mě náš velitel pověřil, abych vás sledoval. Co tu vůbec takhle uprostřed zimy děláte."

"Byznys," pokrčil Baltazar rameny, "hledáme ztraceného syna jednoho kupce. Naposled ho viděli kousek odsud."

"Hele," vložil se do debaty Ořích, "ty umíš stopovat, ne? To bys nám ho mohl pomoct najít."

"Je pravda, že někdo místní, by se nám hodil," navázala Claudia.

Třetí večer se utábořili v ďolíku poblíž cesty. Kdykoliv jí padly oči na někoho z Krys, bodlo ji u srdce.

Přihlásila se na třetí hlídku. Doufala, že se předtím stihne alespoň trochu vyspat, ale nešlo to. Jen ležela otočená zády k ohni a upírala oči do tmy. Když ji Aurelius budil na střídání hlídek, věnovala mu úsměv a mrknutí. Nemohla vypadat podezřele. Nesměli se dozvědět, co plánuje.

Zhruba půl hodiny jen seděla u ohně. Musela mít jistotu, že Aurelius usnul. Jak naslouchala oddychování svých společníků, skoro měla chuť své rozhodnutí přehodnotit. Budou jí chybět. Ale ne, teď už nesmí couvnout.

Co nejtiššeji se zvedla a shromáždila své věci. S trochou štěstí si její nepřítomnosti všimnou až ráno. To už bude míle daleko.

Dostala se jen pár desítek stop od tábora. Pak se jí kolem nohy omotalo zlatě zářící lano a strhlo ji k zemi.

"Pusť mě!" zavrčela na zcela bdělého Aurelia.

"Promiň, ale to dost dobře nemůžu. Ne dokud mi nevysvětlíš, proč se uprostřed noci plížíš z tábora." Pokynul rukou a lano začalo zmítající se Carnimiriu přitahovat zpátky k tábořišti.

"Jasný, jasný, chápu! Nikam nejdu! Můžeš mě aspoň nechat si stoupnout?" Pnutí povolilo. Těch posledních pár kroků přešla se svěšenou hlavou.

Usadila se k ohni. Aurelius jí zkusil položit ruku na rameno, ale odtáhla se od něj.

"Co to jako bylo?" zeptal se znovu. Neodpověděla.

"Proč jsi chtěla odejít? A takhle uprostřed noci? Bez rozloučení?" naléhal dál.

"Protože je to tak jednodušší!" vypadlo z ní, "Sakra přiznej si to, celej tenhle podnik s Krysami byl fajn, ale prostě to nevyšlo! Jsme hotový a je jenom otázka času, než nás Konsilium najde."

"Roy přece říkal-"

"Já slyšela, co říkal," uťala ho, "A nevěřím tomu. Oni to nevzdají, Aurelie."

"Tak nás radši necháš a půjdeš se protloukat bez nás? To má jako být řešení? Máš nějaký zázračný plán na to, jak přežiješ sama?"

"Máme snad nějaký plán na to, jak přežijeme společně?" obrátila se na něj, "A laskavě vynech ty vznešený řečičky, že dokud jsme spolu, zvládneme všecko. Konkrétní plán. Přesný kroky, jak se z týhle situace dostaneme."

Když mlčel, pokračovala: "Podívej, mně na Krysách záleží. Na nich a na tobě... A společně jsme dokázali docela neuvěřitelný věci. Ale Konsilium je mnohem mocnější než my. A než abych vás musela vidět umírat... takhle bych mohla aspoň předstírat, že jste naživu někde beze mě." Ani si nevšimla, že zadržuje slzy, dokud nevytryskly.

Aurelius si sedl vedle ní. Mlčky hleděli do plamenů. "Tak už to řekni," řekla po chvíli přes slzy, "ať to máme z krku. Řekni, že jsem sobecká a zbabělá a-"

"Nejsi. Vlastně to chápu," Snad to bylo světlem, ale Aurelius se jí najdnou zdál mnohem starší. Nebo jen unavenější. "Ale jestli máš pravdu, jestli po nás opravdu dál půjdou, tak tím spíš musíme zůstat pohromadě. A když teď odejdeš, navíc bez rozloučení... pochybuju, že by zbytek mohl pokračovat dál. Já bych teda nemohl."

Zkusmo mu položila ruku na paži. Neodtáhl se. "Krysy jsou asi to nejlepší, co mě v životě potkalo," pokračoval Aurelius, "poprvé v životě mám pocit, že jsem součástí něčeho většího, že něco dokážu. A musíš uznat, že jsme dobrý tým. Máme mizernou šanci, ale pořád to je šance. To snad stojí za zkoušku, ne?"

Otočil se na ni. V očích se mu leskly slzy. "Prosím zůstaň. Aspoň kvůli mně. Kvůli nám, kvůli tomu, co je mezi náma."

Zavrtěla hlavou. "Já nevím, co je mezi náma. Je to... matoucí."

"Bylo to jednodušší, když jsi mě opilého táhla do stoky," uchechtl se.

Musela se zasmát. "Víš, že jsem ti tenkrát chtěla akorát vybrat kapsy, že?"

"Měl jsem tušení..."

Položila mu hlavu na rameno. Na oplátku se o ni opřel tou svou.