#hejkal

Bludička

Čert (Czech folk devil)

Hejkal (Forest demon)

Klekánice (Kneeling lady, Lady Evening)

Lucys

Mezulína (a personification of bitter winter and destructive winter wind)

Nekřtěňátek (unbaptized children)

Plivník (untrustworthy house spirit)

Skřítek (Czech version of the Domovoy)

Víly (Rusalka)

image source

A Czech forest demon, also called hýkal or hejkadlo. Its name is derived from the terrifying call it emits. It is especially dangerous to respond to a hejkal's call, as it will then jump on a person's back and chase them through the forest or tear them apart. The most powerful hejkals are said to have been found in the Pilsen region.

They have the appearance of men covered in fur or moss and wear a wreath of ferns on their heads. They catch girls and take them as wives, and if they run away, they tear their child apart. They also like to scare pilgrims and lead them astray. You can protect yourself from them by changing shoes, turning out pockets, and leaving bread. They were mentioned as early as the 17th century by Jan Amos Komenský , who compared them to ancient fauns and satyrs.

Hejkal resemble the East Slavic lešija (leshy). In the Czech Republic there is also the Hermon, a forest demon from the Vitoraz region scaring away poachers, thought of as the protector of the Novohradské Mountains, and there are pohunkové, the souls of dishonest hunters, who dwelled around the Svatá Anna quarry near Tábor.

Forest demons were also known who jumped on people's backs and strangled them, these are the fur-clad men known in the Mikulov region, the strangler in the Šumava Mountains, and the hockauf among the German population. Slovenians know the divji mož , which can also be beneficial to people.

The female equivalents are hejkalky, and in northern Moravia, there are also hukalky, forest spirits who emit a terrifying long hooting sound and Hukvaldy Castle is supposedly named after them .

Jeden muž žil úplně obyčejný život. Chodil do práce, byl ženatý a tak to šlo každý den dokolečka, přičemž se to celé odehrávalo v Helsinkách. Jednoho dne šel z práce domů jako každý den. Byl tak zabrán do pouličního života, hlavně tedy do žen, že si nevšímal ničeho dalšího, což bylo pro něj fatální. Před ním šla jedna žena, které fascinovaně hleděl na lýtka. Přidal do kroku, protože se chtěl neznámé podívat do tváře. Ovšem k tomu se už nedostal, protože ho porazilo auto a od té chvíle se vše diametrálně změnilo. Náraz byl tak silný, že se praštil hlavou do země a slyšel, jak mu praskají kosti v lebce.

Potom bolest, jenž přišla, najednou přestala existovat. Náraz a kvílení pneumatik vytrhlo z chůze i ženu, za kterou se hnal a on ji konečně viděl zepředu. Zase tak o moc nepřišel, což si i pomyslel. Skláněl se ke svému vlastnímu tělu, protože už v něm nebyl – byl mrtvý, což mu došlo vzápětí. Byl velmi zmatený a rozrušeně přemýšlel, proč vlastně on a tímhle způsobem. Jeho tělo odvážela sanitka a on se vrhl za ní. Ovšem stačilo mu jen pomyslet a už byl tam, kde chtěl. Když se jakžtakž vzpamatoval, odešel domů za ženou.

Chtěl vidět, co dělá a jaká bude její reakce, až jí to všechno přijdou oznámit. Hned, jak si pomyslel, byl u sebe doma. Tam u sporáku stála žena a vařila brambory. Najednou zazvonil telefon. To ale nebyla nemocnice, volal jeden známý, ale manželka řekla, že její muž ještě nepřišel. Pak musela zavěsit, protože jí překypěly brambory. Najednou zazvonil podruhé. Muž si byl jistý, že tentokrát je to už z nemocnice. A bylo to tak. Žena jen nevěřícně poslouchala, asi byla v šoku. Po ukončení hovoru šla do koupelny, ne proto, aby plakala, ale aby natrénovala výraz smutku.

Zkoušela i násilím plakat, ale nešlo to, tak si aspoň třela oči do červena, aby to tak vypadalo. V dalších dnech se muž sžíval s nově nastálou situací, že je duch. Dokonce šel jednoho dne do čítárny, což bylo vzhledem k jeho stavu absurdní. Jeho cíl byl v tom, že byl zvědavý, co o jeho smrti napsaly novináři, kteří byli jeho kolegové. Přímo v čítárně byl vystaven dalšímu šoku, když se tam potkal s dalšími mrtvými. Nikdo si však nevšímal, přesto mu bylo trochu stydno. Časem začal přemýšlet, jestli mu jeho žena vystrojí důstojný obřad. Měl z toho sice menší obavu, ale žena ho překvapila.

Sotva se trochu vzpamatovala, hned se pustila do zařizování. Jednou takhle na podzim si zaletěl do Laponska. Na autobusové zastávce uviděl partu takových, jakým byl v současné době i on. Jednalo se o dva muže a jednu ženu, kteří stáli okolo jednoho člověka sedícího na zemi a zjevně ho šikanovali, přičemž on se na ně usmíval. Žena navíc zvedala sukni a ukazovala, co má pod ní. Vzhledem k tomu, že neměla spodní prádlo, se šikanovaný cítil dost trapně. Muž se ho zastal, ale nebylo mu to nic platné. Když trýznitelé odešli, tak se starce ptal, co to mělo znamenat.

Myslela jsem, že tahle kniha ze severu mě zaujme, ale bohužel – spíše se mi z toho neudělalo dobře, protože to není můj šálek čaje, i když jsem čekala od tohoto spisovatele dobré dílo, protože už jsem něco četla. Sice to není nic pro mě, ale doporučila bych to těm čtenářům, kteří mají rádi duchařinu a černý humor. Má 168 stran.

Věnovalo nakladatelství Hejkal.

  Autor: Arto Paasilinna

Žánr: beletrie

Nakladatelství: Hejkal

Datum vydá­ní: 2015