#earana

Kalthar:*stealing the Seer's Stone*

Kud-Ei: *trying to stop Varon from harassing Ardeline*

J'skar and Volanaro: *pranking Jeanne*

Caminalda: *murdering merchants*

Falcar: *murdering Associates*

Earana: *spying on Teekeeus*

Erthor: *summoning zombies*

“Tak, teď nás snad již neuslyší nebezpečné uši. Můj pán Balduin, je však nyní v povědomí lidí znám jako Tristan ze severu. zapamatujte si to jméno paní a kdykoliv se mne na něco o mém pánu budete chtít zeptat, říkejte mu tímto jménem. Pro jeho vlastní bezpečnost. Mám vám od něj vyřídit pozdravy a také objasnit kam a proč zmizel tak náhle…” krátce se Balduin odmlčel a klidně, pomalu zamířil k vodě, která se brzy zjevila na obzoru. Jezero se ukázalo být jako dobrý nápad a sám už se těšil, až se ponoří do chladivé vody. Slunce žhnulo jako pominuté, vedro ale teprve rozevíralo svou nenasytnou tlamu.

“Byl nucen opustit Vroengard kvůli smrti svého otce. Vrátil se na pevninu, díky Jezdkyni Elóren a dračici Kreie. Když však vstoupil do bašty svého hradu, uvítal jej jistý šlechtic Donchad z Arcfalku. Opomenu-li mnoho dalších prohřešků včetně vraždy ženy, bylo před shromážděním oznámeno svědectví o jeho matce. Byl označen za bastarda a zkurvysyna, eh pardon. Nějak jsem nenašel jiné vhodné slovo.” znovu nastala teatrální odmlka, ale brzy následovala další slova. 

“Byl zbaven šlechtického titulu a po souboji s Donchadem, ve kterém se nechal ošálit jako malý klučina se štěstím uprchl. Poté narazil na své přátele Ragnara a Redrika k jejichž družině přísluším i já. A vyslal mne na Vroengard. Nevím kde je nyní, ale zpravil mne o úmyslu vrátit se na Vroengard v nejbližší době. Mám zde ale vyhledat ještě někoho a předat mu vzkaz, povězte, kde bych našel Elóren, půlelfku?” stočil obratně hovor a sám sebe v danou chvíli nenáviděl. Chtěl Earaně říci víc a myšlenka na bělovlasou mu zkřížila plány. Vydrala se ven zatraceně rychle. Svraštění obočí bylo jediným znakem nespokojenosti, který si Balduin dovolil navenek…

Earana: Při cestě si Ea blahopřála, že dnes zvolila kratší a vzdušnější sukni a otevřené boty, přesto ji pálila záda od toho, jak kdo nich sluneční paprsky pražily. Když došli k vodě, usedla, vyšněrovala se ze sandálů a ponořila nohy do chladivé vody, poslouchajíc zprávu, o které nyní skutečně chápala, proč bylo tak nutné ji sdělit v co největším soukromí.

Jméno Tristan určitě neslyšela poprvé, odmlku tedy věnovala vzpomínání, kdy ho někdo použil; po vybavení si jednoho rozhovoru v hostinci se jí však rozsvítilo: tak se jí vlastně Balduin poprvé představil a teprve později jí sdělil své pravé jméno. Používá snad to jméno mimo ostrov, kde ho lidé znají docela jinak, než jako Balduina vypravěče? Při dalším povídání Ea přikyvovala; napadlo ji, že důvod k odjezdu spočíval někde v jeho panství. Šíje jí však strnula, když vyslechla i zbylá slova: náhle nevěděla, co si myslet, říct nebo dělat. Rodiče at má jaké chce, ale proč by někoho vraždil? Nad “zkurvysynem” mávla rukou, zažila už horší slovník a vybraná mluva byla to poslední, co ji teď zajímalo. Vrhla pohled na posla, zda bude pokračovat, což také po významné odmlce, které, jak se zdálo, účelně věnoval, udělal.

No sakra. Pěkný potíže… Doufám, že z toho hradu neutekl po kouskách.Bledá Ea polkla, ale jinak nic neříkala a opět přikývla; Elóren s Kreiou se před pár dny vrátily, potkala je přeci v Chrámu. “No, pokud se někde netoulá, najdete ji nejspíš v Baště…” řekla dutým hlasem a hleděla kamsi do neznáma, plně zaměstnána myšlenkami. “Pokud chcete, mohu vás tam doprovodit, nejspíš tak vzbudíte i větší důvěru u stráží-nerady pouští dovnitř nepovolané osoby.” V duchu si promítla cestu k Baště; stejně měla v plánu se tam po snídani vrátit. Náhle se na povrch hluboké tůně, kde se prohánělo splašené hejno ryb-myšlenek, vydrala jedna, celkem zajímavá. “Pokud tedy neznáte cestu sám… Ale tady na Vroengardě to znají jenom usedlíci, že?”

Balduin: Když jeho společnice zbledla, starostlivým hlasem, kterým mohl Earaně lehce připomenout sebe sama se zeptal: “Není vám nic, Jezdkyně?” Teprve nyní si uvědomil dětskou pošetilost svého žertu. Tak teď bych si vážně zasloužil vytahat za uši, pomyslel si a věnoval krátký pohled dračici, která v tom evidentně měla praxi. Jedna část jeho já, toužila hrát rozehranou hru dál a jak bylo jeho ctností chtěl vždy vyhrát. Jenže druhá nesouhlasně bručela na pozadí jeho mysli a pomalu ale jistě Balduina přesvědčovala k ukončení této hry na schovávanou. Earaně přece může věřit? Navíc je teď Jezdkyně… 

Opláchl si obličej vodou a snažil se uklidnit. Ruce se mu třásly. Ten plán, který vymyslel se nakonec vůbec neukázal jako výborný, dokonce nebyl ani dobrý. Nejenže lhal, nutil sebe sama k odpornému zvěrstvu tahání za šňůrky. Z myšlenek jej vytrhla Earanina odpověď na otázku o Elóren. Jenže ani pomyšlení na Bělovlasou, Balduinovi nijak neulehčilo. Zakručelo mu v žaludku a on si uvědomil, že nesnídal. Dost! Žádné další hrátky… 

“Děkuji ti, Earano, ale nechci rušit Jezdce uvnitř zdí Bašty. A chci se ti omluvit,” svraštil obočí, neboť se v danou chvíli styděl sám za sebe. Další náznak toho starého známého Balduina.

“Já jsem Tristan ze severu, ten kterého jsi znávala jako Balduina, šlechtice z Teirmu. Těší mne, když vidím, že jsi živá a zdravá a ještě ke všemu v nanejvýš vítané společnosti,” přejel pohledem po šupinách Ebenové.

“Jestli mi nevěříš,” pousmál se smutně. “Můžeš se mne zeptat na půlelfa Auglia, pamatuji si ho stejně dobře jako ty.” Veškerá tíha z něj na krátký okamžik opadla, což se projevilo drobným úsměvem na rtech. “Jak se jmenuje?” zeptal se zvědavě a nepřestával obdivovat Ebenovou, a pokud se Earaně zdálo, že jí samotné snad nevěnuje pozornost, nebyla to pravda…

Elóren:  Bronzová dračice se svým cestou k jezeru nijak nespěchala, s postupujícím dnem koneckonců začalo vedro dotírat i na ni a zaschlá sůl na šupinách nepříjemně svědila; už se nemohla dočkat, až seponoří do chladných vod jezera. A to zatrápené slunce tolik žhnulo… i vzduch jako by byl nějak hustší a dalo mnohem víc práce se jím křídly prokousat. Kreia už dávno přestala jen tak pro radost chrlit oheň, nač ostatně kolem sebe přidělávat horko, nebylo ho dost samo o sobě?

Když se hladina jezera zatřpytila mezi stromy, připadalo to dračici jako zázrak. Bez větších okolků a aniž by si všímala postav stojících na břehu se Ki snesla nad jezero a plácla sebou do vody jako obří bronzový lachtan.

Nejprve se ponořila, dost dlouho na to, aby se šupin smyla otravnou sůl a trochu vychladla po letu na pražícím slunci; pod vodou doplavala až na mělčinu a teprve tam vystrčila hlavu na vzduch.

Hezký den, pozdravila přítomné a obzvlášť malou-čokoládovou-dračici-beze-jména. A ovšem, i její-druhou-ohňovlasou-duši. Toho druhého dvounohého nepoznala, ale i jemu patřil kousíček dračího pozdravu.

Nepoznala ho - dokud nevyprskla vodu z nozder a pořádně se nenadechla. Teprve pak si do jejího nosu a následně i do její hlavy probojoval cestu jeho pach. Kreia překvapeně zamrkala. Jen na chvilku. Pak všechny její myšlenky zastínila vzpomínka na utrápenou sněženku za bezesné horečnaté noci, sněženku, která čekala včera celý den v přístavu a toto čekání odmarodila, sněženku, která se za vytrvalého kašlání ponořila do neklidného spánku teprve teď, ráno - zatímco tenhle dvounohý se tu prochází s Ohňovlasou. Ta změna byla skoro přízračná; dračice se nahrbila, obnažila špičáky a zasyčela na dlouho-ztraceného-dvounohého jako kobra chystající se k útoku.

Ty…

Zaútočit se ovšem nechystala, to by bylo pod její důstojnost. Také Earana či její malá dračice se nemusely bát; to gesto nepatřilo jim, nýbrž jen a pouze jemu. To aby si uvědomil, že právě ztratil náklonnost jedné bronzové dračice.

Earana:  “Mně? Ne,.. ne, nic mi není,” nadechla se Ea s tím, že jí konečně povolilo svalstvo. Obrátila svůj zrak k muži právě ve chvíli, kdy si oplachoval obličej; zdálo se, jako by nad něčím váhal, a nakonec z něj, trochu jako z chlupaté deky, lezla další slova, za povědomého svrašťování obočí. Ea to svoje naopak nadzdvihla a mimoděk nejdřív pootevřela pusu, posléze však pevně stiskla čelisti. Klouby jí zbělely, jak je střídavě povolovala a tiskla dlaně; do tváří se jí nahrnula krev, zrychlený dech nasvědčoval spolu se vším ostatním tomu, že někdo zapálil šňůrku, vedoucí k dynamitu. Vystoupila z vody a horečně přemýšlela, co dál; měla chut udělat několik věcí najednou: přivítat svého přítele zpět, jednu mu vrazit jednoduše za to, že byl tak dlouho pryč a protože měl tak sakramentské štěstí, a utrousit nějakou jedovatou poznámku a v rozpálené bělobě zlosti, že jí lhal, dotčeně a nevěřícně odejít. Do toho všeho se mísilo překvapení a nedůvěra.

Nakonec, když si uvědomila, že tam napjatě stojí jako nevybuchlá bomba, se trochu uvolnila a povolila zadržený dech, který v sobě na pár posledních sekund ukryla. Přestože se však mohlo zdát, že se ovládla, pouze své pocity zmačkala do klubíčka a uložila dovnitř, kde pořád jasně plápolaly, stejně jako Einy oči. “Auglia zná víc lidí, než jen Balduin a já,” zabrblala a přišla k podezřelému blíž, prohlížejíc si důkladně jeho tvář. To zabralo: když nevíte, na co hledíte, nepoznáte to, ale pokud víte, co hledat…

Klubíčko vybuchlo. Byl to on. “Ty prevíte!” vyšlehl plamínek dotčenosti a dvěma skoky se Ea na Balduina vrhla, přičemž by vůbec nebylo nepravděpodobné, že ho shodila na zem, kde se trucovitě usadila a propalovala ho očima. Ebenová, která stačila z Eina ramene seskočit a celou dobu udiveně sledovala počínání obou dvounohých, ted poslechla pocity své druhé-duše, které se konečně trochu sjednotily, a vyskočila Balduinovi na hrudník, kde se výhružně s roztaženými křídly postavila a vyfoukla na něho horký obláček kouře. “Prevíte,” ulevila si ještě nakonec a zhluboka se nadechla, aby mohla dát prostor tomu, co v ní bylo pozitivního: na tváři se jí též vyloupl lehký úsměv. “Zatím nijak-zrovna dneska ráno jsme zkoušely nějaké vybrat, ale žádné se jí nelíbilo natolik, aby si ho vybrala. Možná,” vrhla na Balduina zkoumavý významný pohled, “budeš moci vznést také nějaké návrhy, teda až mi přestaneš kecat,” zaobalila prsknutí do poněkud smířlivější věty a naklonila hlavu na stranu. “To všechno se opravdu stalo? A taky jsem tě vůbec nemohla poznat,” postěžovala si.

Za okamžik se po hladině jezera mihl rozložitý letící stín, který sebou následně plácl do vody, a za chvíli se blízko nich vynořila Kreiina hlava, následovaná i zbytkem těla. “I tobě hezký den, Kreio,” pozdravila Ea dračici a Ebenová jí v mysli odpověděla vítajícími-pocity-radosti. Najednou jako by se dračice zarazila: ovšem jen velmi dočasně, následovně až překvapivě rychle vylezla z vody a upřela na Balduina pohled, který by si od draka rozhodně nikdo nepřál. Ea a Ebenová, která raději seskočila k Ei, jen zkoprněle hleděly na odehrávající se scénu. “No, zdá se, že máš nějaké nevyřízené účty, co?” vypadlo z Ei nakonec jaksi dutě, ale přeci škodolibě. Tak proto se ptal po Elóren… a ano, jistě, nejspíš nejen proto, že?

Balduin:  Pohled plný pro Balduina u Earany zcela neznámé palčivé zloby, na který byl zvyklý spíše u Elóren jej nijak nevyvedl z míry. Přece jen pořád to bylo příjemnější, než kdyby ho chtěla vykuchat něčím ostřejším než pohledem. Při zmínce o Augliovi přikývl a zatímco k němu Ea přistoupila, aby si jej lépe prohlédla, dodal: “To ano, stejně dobře jako my ho zná i Varda a Falinor.”

Těchto potvrzujících slov však již nebylo třeba, Earana jej poznala a okamžitě jej počastovala nepříliš milým výrazem, čemuž se ovšem Balduin nedivil. Nepatřil však k lidem, kteří schlípnou uši a nechají se hubovat smutně hledíc do země. Drze hleděl Earaně do očí, tedy až do okamžiku, než ho stará známá povalila na zem. Tohle vskutku nečekal. Brzy se k Jezdkyni přidala i její dračice a usádlila se Balduinovi na hrudníku, což se projevilo krátkým, sotva patrným úšklebkem bolesti. Rána ještě nebyla zcela zhojená, i díky tomu, že klidu jí Balduin rozhodně nedopřával. “Je nádherná, jak je to dlouho, co se vylíhla?” Obláček kouře přinutil Balduina zakašlat a pokusil se dračici jemně zdravou rukou odsunout či nadzvednout z bolavé oblasti žebra.

“Promiň mi to. Sám nevím proč jsem to udělal. Snad jsem jen chtěl zjistit, jestli mne poznáš. Mrzí mne to.” zašeptal k vedle sedící Jezdkyni a z hlasu čišela naprostá upřímnost. “To bych mohl,” připustil nakonec Balduin a zrakem znovu spočinul na dračici, rukou si prohrábl vlasy jako by to gesto snad mělo napomoci s vymýšlením dračího jména.

Odlesk bronzové barvy na hladině jezera, srdce Balduinovi poskočilo. Brzy se však zase uklidnilo neboť Kreia sebou plácla do vodorovné hladiny jezera s uspokojivým zašuměním. Elóren nemohla sedět na jejím hřbetu, ne, když si Kreia dovolila takový manévr. V hlavě se mu rozezněl známý hlas, sice nějak tiše, téměř jako by na něj volal zpoza hory, ale poznat jej nečinilo Balduinovi žádné potíže. sotva se chystal vrátit pohledem k Earaně, vynořila se u břehu Kreina bronzová hlava a slabika, kterou uslyšel ve své mysli nebyla pronesena nijak přátelským tónem.

Poněkud vyvedený z míry, se ani neobtěžoval pozdravit a z úst se mu vydralo jen: “Co se děje Kreio?” Obnažené špičáky, dlouhé tak, že jediným chňapnutím by dračice Balduina prošpikovala jako rohožku, dávaly tušit že něco je špatně. Nechtěl uhnout pohledem, ale zároveň toužil dát Earaně na srozuměnou, že v současné chvíli je zmatený stejně, jako byla před chvílí ona. Zakroutil nesmlouvavě hlavou. Jakkoliv se to mohlo zdát pošetilé, nehodlal se jen tak pro nic smířit s otevřeným projevem nepřátelství bronzové dračice. Co si on pamatoval, neudělal nic špatného. V duchu si však začal pomalu uvědomovat, že draci nechápou vše stejně jako lidé. Narovnal se, pohledem stále odpovídal očím dračice. “Nevím o jediném…”

Elóren: Při Balduinově otázce přešlo zlostné syčení v krátké zavrčení a pak utichlo jedním hlasitým klapnutím zubů.

Nic se neděje. Hezky se bavte, pronesla dračice, tentokrát tak, že to mohli slyšet všichni přítomní, a to hlasem, který až přízračně připomínal Elóren a s obvykle přátelskou Kreiou neměl nic společného - toliko k věcem, které se Jezdec a drak učí jeden od druhého. Jak se zdálo, ani Ki nezůstala tak docela neovlivněná.

Mimochodem, sněženka se má dobře, zasyčela dračice ještě, tentokrát pouze k vypravěči, a plácla sebou nazad do vody cíleně tak, že studená voda z jezera zasáhla v mokré spršce jak Balduina, tak Earanu (která měla tu smůlu, že se nacházela poblíž). Ještě než zmizela udeřila dračice naposledy ocasem do hladiny (což znamenalo další přílivovou vlnu) a vzápětí už se potopila do jezera.

Stejně to bylo zvláštní; když Elóren vysvětlovala Kreie, co je to ironie a jak a kdy se používá, dračice tomu moc nerozuměla. Na druhou stranu si byla naprosto jistá, že teď ji použila správně - a byla na to poťouchle pyšná. Což se ovšem bilo s pocitem mrzutosti; nedokázala se pořádně a dlouho zlobit a tím spíš se nerada chovala ke komukoliv ošklivě. Vrtalo jí to hlavou, zatímco se s pomocí rozmachů křídel a plácání tlapami potápěla do hlubin…

Earana:  “Asi dva týdny,” zabublala spokojeně ohnivlasá. “Zajímavé je, že nepochází od divokých draků, jako většina vajec, ale snesla ji Eleri, dračice Jezdkyně Selimy, přičemž otcem je smaragdový Jölen, drak Jezdkyně Dee; navíc byla v Chrámu jen chvilku, než praskla skořápka. Zřejmě si příliš nemusela lámat hlavu s tím, pro koho se vylíhne,” dokončila lehce zasněně. Jen jí začalo vrtat hlavou, zda byla nabídka ohledně jmen docela správná; měla jakýsi pocit, že pojmenování je něco, co by se mělo odehrávat jen mezi těmi dvěma spojenými dušemi a nějaký hlásek uvnitř jí říkal, že i Ea by byla radši, kdyby na to přišly samy. Nakonec nad tím však v duchu mávla rukou. No co, návrhy ještě nikomu neuškodily… Pak se myšlenkami vrátila k tomu Balduinovu divadlu. “No, to máš tedy pravdu, že jsem tě nepoznala. Vypadáš… No, prostě jinak. A asi trochu mladší,” připustila další změnu; bude však chvilku trvat, než mu onu přetvářku úplně odpustí, ačkoliv si byla vědoma toho, že kdyby byla v podobné situaci, nejspíš by sehrála něco podobného. Čistě pro legraci. 

To určitě, pomyslela si Ea v soukromou odpověď Kreie; jako žena si dokázala představit, co dračici, či spíš dračici a Elóren, namíchlo. Nejspíš se čekalo, že se za půlelfkou Balduin požene hned, jak vstoupí nohou na ostrov, a pokud se tak neděje a místo toho je tu s ní… Hm. Jsou ti i jiní, paní Elóren. Přesto byla celkem z Kreiiných projevů překvapená: nevypadala jako někdo, kdo by byl ironicky jedovatý a ještě dělal scény. Nakonec ani dračici nestihla odpovědět, i když by stejně nejspíš nevěděla, co říct: oplácet stejnou mincí by si jednak netroufla, jednak ani nechtěla, a vysvětlovat něco bytosti v podobné náladě nikdy nemělo cenu. Co vlastně vysvětlovat? nebylo co. Další věci se odehrály velmi rychle a skončily jednoduše tak, že se přes břeh a všechny tvory na něm přítomném přelila vlna, následovaná sprškou, vyvolanou ránou ocasem do hladiny. Ohnivlasou to notně ošplouchlo; v rámci gesta na to zůstala vyjeveně zírat, jinak jí však voda momentálně nevadila, vzhledem k tomu, jaké bylo vedro. Pak se otočila k Balduinovi, který nejspíš skončil podobně. “No, asi tuším, co sis rozlil, ale to velmi snadno zjistíš sám, až navštívíš Elóren,” zazubila se zlomyslně. Úsměv však nahradily rychlé úvahy. “Jak dlouho jsi vůbec tady?”

Balduin:  Kreina odpověď nejenže Balduina nepřesvědčila, dokonce rozproudila horkou krev. Dračice téměř bezchybně napodobila Elórenin tón, jedovatý a ironický. Tohle nebyla Kreia tak jak ji znal, veselá a přátelská. Po zmínce o Elóren, zůstal Balduin chvíli stát bezhlesu a nakonec pouze na vykřikl za bronzovým ocasem, který zmizel pod hladinou: “Vyřiď jí tedy mé pozdravy.”

Sotva poslední slovo opustila jeho ústa, přelila se přes něj sprška vody a celého ho příjemně ochladila. Byl si ale docela jistý, že to dračice neměla v úmyslu. Chtěl se otočit k Earaně a optat se, zda-li má z Kreina chování nějaký rozum, ale to už dračice zlobně práskla ocasem do vody a opláchla dvojici i Ebenovou podruhé. 

Zmatený a zmoklý jako slepice, což mu však v daném horku nijak nevadilo se posadil na zem, nohy natáhl před sebe a věnoval Earaně zmatený pohled mezírkou mezi koleny. “Jak to myslíš? Nemám nejmenší tušení co jsem bělovlasé provedl. Naposledy jsem se s ní slušně rozloučil a ona ani nehnula brvou.” Zakroutil hlavou v nesouhlasu a zároveň se mu po tváři rozlil veselý úsměv: “Pochopit vás ženské je těžší než vést válku.” Když se jej Ea zeptala jak dlouho je zpátky na Vroengardu, bez přemýšlení odpověděl: “Den. Připlul jsem včera.” 

Poté uvolnil řemínek s dýkou a položil jej na zem. “Nu, asi dokončím co Kreia začala,” dodal a stáhl ze sebe promočenou tuniku. “Nebude ti vadit, když si to opláchnu?” otočil se vzápětí k Earaně čelem a dal jí tak možnost prohlédnout si čerstvé jizvy rozeseté po celém hrudníku. “Pálí to jako dračí oheň, k ďasu, byl jsem to ale blázen, že jsem se nechal tak obalamutit.” Mezitím ať už se Earana vyjádřila jakkoliv začal ránu vymývat příjemně chladivou vodou. Zmrzačenou ruku nepoužíval a držel ji u těla, snad aby přítomnou dámu nepohoršil…

Elóren:  Kreia zůstala potopená, dokud její horká hlava trochu nevychladla a myšlenky nenabraly rozumný a jasný směr - což bylo víc než náročné na dech. Když se s hlasitým cákáním vynořila, málem smetla další vlnou dívku, která se koupala v jezeře a musela sem přijít ve chvíli, kdy byla dračice pod vodou. Ta teď ale Ki nezajímala.

Pomalu, tak, že jí nad hladinu vyčnívaly jen nozdry, doplula dračice na mělčinu, právě tak daleko, aby mohla zůstat potopená v chladivé vodě, ale co nejblíž k Balduinovi, který se právě omýval. Vypadal takhle i když opouštěl ostrov? A co to má s rukou?

Kreia vyfoukla obláček kouře. Ten náhlý výbuch zlosti už vyprchal a zůstala jen mrzutost. Omluvně pohlédla na vypravěče. Sněženka včera seděla celý den v přístavu a čekala, řekla tiše na vysvětlenou jen a jen k Balduinovi - Earana tato slova neslyšela. Pak začalo pršet a ona zmokla a v noci jí bylo zle, usnula až teď. Nezlob se. Karamelové oči vyčnívající nad hladinu podobně jako oči krokodýla upíraly na Balduina pohled naplněný láskou a starostí ke své-druhé-duši. Proto ten vztek. Ale mohl to pochopit dvounohý-bez-druhé-duše? Dračice se na okamžik potopila, jako by se chtěla před vypravěčem schovat. Neříkej jí, že jsem ti to pověděla, požádala Balduina.

Earana:  ”Ha, to máš pravdu,” odvětila Ea zvesela na Balduinovu poznámku o ženských a zamyslela se. “No, kdybys za ní šel, nejspíš by ti taky řekla, že se nic nestalo-s omáčkou z ledových pohledů, samozřejmě-, ale nehýbání brvama bych nevěřila. Pokud něco Kreiu rozzlobilo a můžeš za to ty, bude to jistě ve spojitosti právě s Elóren, což znamená, že někde bude zakopaný pes; nejspíš ten, že místo s ní jsi ted se mnou, na druhou stranu mi to přijde dost malicherné, rozhodně je to dost divné-nemyslím si, že by se Ki nebo Elóren rozzlobily zrovna kvůli tomu. Ale čert ví,” vysvětlila svou domněnku Ea. “Ovšem pokud jsi tu takovou chvilku a na mně jsi narazil v podstatě náhodou, nemyslím, že bys měl takový průšvih,” broukla nakonec a sledovala, jak si vypravěč sundává košili. To, co se před ní objevilo potom, se jí ale vůbec nelíbilo: Balduin vypadal, jako kdyby se mu krom vousů někdo pokoušel oholit i chlupy i na hrudi, ovšem dělal to mečem a s ne právě přátelskými úmysly. Spíš se ho pokoušel oholit i někde vevnitř. “No, už to prosímtě víckrát nedělej… Taky by se mohlo stát, že tě příště rozkrájí na kousky.” Ea vstala, usídlila se těsně vedle Balduina a čekala, až si opláchne svou sbírku hojících se ran. Přitom si všimla, že to dělá jen jednou rukou; který normální člověk si nenabere vodu do dlaní? Přesunula proto zrak na druhou ruku, která vězela v obvazech, ovšem jeho tvar dával tušit, že kousek Balduina v Teirmu přece jen zůstal. Ea opět stiskla čelisti a zakázala si představovat okolnosti, díky kterým vypravěč zjevně nepřijel tak docela v pořádku. Sice se nečekalo, že po tom, co se na jeho panství stalo, přijede rozjásaný a nedotčený, ale teprve teď si Ea uvědomila, jaké má štěstí, že může Balduina vidět právě tady, a ne jako drn pod zemí. Ohnivlasá však zatím nic neřekla, počkala, až bude očista dokončena a pak teprve spustila. “Něco ti s tím provedu… Teda, něco lepšího, než ti provedli ti..ti… no nebudu se vyjadřovat. Ale hrudník není všechno, že ne? Dej sem ruce,” řekla jemně. Momentálně by se dala přirovnat ke krotkému beránkovi; nevyzařovala z ní však lítost, jen tiché odhodlání svého přítele trochu pospravovat a vděk, že to vůbec může ještě udělat. Protesty nepřipouštěny. 

Dračice na vlnu reagovala jednoduše tak, že se oklepala jako pes a dostala chut vlnu dotyčné oplatit; než se však nadála, byla bronzová-Kreia pryč. No ale.. proč nevyzkoušet vodu, že? Zdálo se, že velké dračici se v ní dost zamlouvá a dokonce i Ebenová, která milovala teplo, zatoužila své rozpálené šupiny trochu zchladit, což bylo jedině dobře, protože pokud by na ni její druhá-duše sáhla, mohla by se skoro popálit; bylo by to, jako sáhnout na rozpálený kov. Maličká strčila tlapku do vody; jak pěkně to chladilo! Neotálela a s hlasitým žbluňk se ponořila do vody, kde plavala a potápěla se. Náhle vedle sebe ucítila proud: to vedle ní proplula Kreia, vystrkující z vody jen vršek hlavy jako krokodýl. Chvíli tak setrvala a pak chtěla zmizet, ale to nezná ji! Dračice se Ki zakousla do konečku ocasu… 

Ea si všimla, že Kreia, která se tu po chvíli opět vynořila, už zdaleka nevypadala tak rozzlobeně, ba spíš naopak; zdálo se, že s vypravěčem mluví, což znamenalo, že ona se do toho neměla míchat, a to taky nedělala: jen se na dračici pousmála a když se potopila, otočila se zpět na Balduina. “Vyřešeno?” 

Balduin: Earanino vysvětlení mu sice připomenulo, že Elóren je jiná než všechny ostatní ženy se kterými se kdy setkal, ale stále to nevysvětlovalo chování její dračice. “Proč by jí mělo vadit, že jsem s tebou? Vždyť jsem pro ni jako křemen mezi diamanty. Nedala nijak najevo, že by se mnou chtěla mluvit. Když odlétala, tvář měla chladnější než led.” Zamyšleně pohodil hlavou, jako by si chtěl utřídit myšlenky a posadil se na břeh jezera. 

Když si uvědomil Ein pohled na svoji hruď, přikývl: “No, ten zmetek byl mazaný, slepce hrál dokonale a já neměl jinou možnost než si nechat zavázat oči. Pozdě jsem zjistil že to předstíral. A ani trik mu jazyk nezachránil. To prohnilé svinstvo, co všem lidem v okolí rozhlásilo tu nehoráznou lež! Elwine zemřela, když mi měla dát syna. Nikdy jsem na ni nevztáhl ruku.”

Zavřel oči a začal opatrně přejíždět namočenou rukou přes zranění. Pokud se dá nadskočit v sedě, pak to Balduin dokázal, když se Kreina hlava vynořila sotva pět loktů od něj. To co mu však dračice řekla jej rozhodně neuklidnilo. “Ona na mne čekala?” Jak jsem to mohl tušit Kreio? Sám jsem nevěděl kdy se vrátím a už vůbec ne, že se mnou tvá Jezdkyně chce mluvit! Nebyl to hněv, co jej posedlo, spíše překvapení a porozumění Kreina chování. Chvíli vyčkával a dračice v odpovědi ponořila hlavu do vody. “Nezlobím se a jestli si to nepřeješ, nic jí o tom neřeknu,” věnoval dračici dlouhý chlácholivý pohled ořechových očí. 

Selima: Eleri sa nepokojne zahniezdila. Cítila to isté, čo Jölen a vzduch akoby opäť zhustol napätím a očakávaním. A v tom sa jej vajíčko zatriaslo. Gaštanová sa naklonila bližšie, aby zabránila jeho pádu, ale škrupina sa rozletela. Dračica sa prekvapene zadívala na svoje dráča. Ťažko bolo opísať tie pocity. Dojatie, úžas, prekvapenie a hlavne obrovský príliv materinskej lásky. 

Nemôžem tomu uveriť… Zadúšala sa šťastím. Vedela, že prvý dotyk by mal patriť jej jazdcovi, no ešte predtým bola mala krásavica iba jej a nikoho iného. S láskou podišla bližšie a končekom jazyka jej nežne oblízla vlhké krídla. Obtrela sa o ňu mysľou a zanechala tam odtlačok materinskej náklonnosti. Je dokonalá, ako malý klenot… Poznamenala do éteru.

Earana: Cesta Ei neskutečně rychle uběhla (však i ona sama utíkala jako o život), jakoby snad ani neexistovala: jednu chvíli byla u jezera, cítila volání a v další chvíli se blížila k Chrámu. Srdce jí zaplnovala silná předtucha a když došla ke dveřím chrámu, zpomalila a udýchaně vklouzla vraty dovnitř. Byla jí hrozná zima, protože především v silných kamenných zdech této budovy bylo dost chladno a Ea byla stále celá mokrá, až z toho měla husí kůži a třásla se po celém těle, ale rozhodla se všechno tohle ignorovat a se zvláštní pokorou, nervozitou a obrovskou nadějí se blížila ke sloupkům s vejci. Všimla si, že na lavičce sedí Beler a na jeho klíně dřímá veliké dráče mechové barvy, všimla si, že u sloupků stojí dva draci, smaragdový a krásný elegantní kaštanový, ale rozbušilo se jí srdce, když mezi skořápkami uviděla na sloupku stát překrásné dráče. Zdálo se, že má pěkné, ladné křivky už čerstvě po vylíhnutí, jeho barva připomínala tmavou čokoládu… Až na jeho křídla, která byla poseta skvrnami překrásné zelenomodré barvy. Dráče mělo zelené oči, kterýma hledělo na kaštanového draka, který se ho dotýkal-tedy spíš dračice? Snad ne jeho matka? Vše tomu nasvědčovalo; tmavě hnědá dračice láskyplně čistila křídla svého mláděte.

Ea se na okamžik zastavila a zadívala se na dráče. To se přestalo věnovat své matce, otočilo hlavu na pěkném štíhlém krku k Ei a zdálo se, že ho zasáhla vlna poznání a nedočkavosti: Postavilo se, roztáhlo křídla a očka mu zazářila zvláštním světlem. Ea vrhla krátký pohled, provázený úklonou hlavy, na oba dračí rodiče a přistoupila s dojatým úsměvem ke sloupku. Dráče natáhlo hlavu, Ea dlaň a dotkli se. Eou však projela krátká mrazivá a zároven pálivá bolest, vycházející z dlaně a dráče s překvapeným výrazem trhlo halvou zpět; bolest se však rychle utišila, Ea natáhla paže a dráče si přelezlo do její náruče, obtočilo okolo ní ocásek s kdesi hluboko spokojeně zavrnělo.

Byli Drak a Jezdec.

Dee: Napětí zdaleka nepovolilo. Jölen nevěděl, jestli dřív očuchat Belera a jeho dráče, aby si pamatoval jejich otisk, věnovat se Eleri, která byla stejně rozrušená jako on, nebo sledovat hnědé vejce. To nakonec zvítězilo: Jölen se přitiskl těsně ke Kaštanové a spolu s ní prožíval pohled na rozhoupávající se vajíčko, které sotva stačilo vychladnout. Ani v nejmenším nepovažoval za zvláštní, že narozdíl od jiných dráčat se jeho maličké dostalo nejdřív na světě přivítání od Eleri — on zatím pátravě sledoval, kdo v místnosti nebo z příchozích by mohl být tím vyvoleným. Možná se nevylíhla pro nikoho? Nakonec, Dee vejce zakouzlit nestihla… 

Rozjančeně cvakal zuby před nosem každému, kdo by se nyní odvážil přiblížit se ke sloupkům, ale když do Chrámu jako velká voda vstoupila dívka s ohnivými vlasy, zarazil se a trochu zklidnil, aby se nebála přijít blíž, i když by jí stejně asi nic nezabránilo. Úplně z ní čišelo, že se nejde zdaleka jen podívat, co se to v Chrámu děje.

Dvě dráčata v jeden den. Jako já a Äjlara, ale tentokrát se líhla skoro nastejno, s nepatrným časovým rozdílem.

Bleskově zneužil toho prostoru, který dívku ještě dělil od jeho maličké, která stále ještě roztahovala křídla, a rychle do dráčátka šťouchl čumáčkem, jako by se jí nechtěl vzdát. Pak už tam ona stála a jeho maličká se sápala ke své vyvolené. Teatrálně by vzlykl, kdyby draci uměli ronit slzy, zmítalo jím štěstí, že si maličká našla svého Jezdce tak brzy, a zároveň trocha smutku, ale věděl, že Eleri se rozhodla správně. Když o tom tak přemýšlel, ona se skutečně vylíhla skoro divoká! A její vejce si skoro nikdo na ostrově krom jeho, El a jejich dvounohých nestihl prohlédnout.

Balduin: Balduinovi se situace ani trochu nelíbila. Nedával to na sobě nijak znát, ale citelně se mu ulevilo, když se Elóren vydala za podivně se chovající Valerii. Sám nevěděl proč si je tím tak jistý, ale byl by přísahal, že bělovlasá Elóren ji zastaví. Copak se dnes všichni pomátli? Nejdříve cítím ty prazvláštně spojené dvě mysli ve vlastní hlavě, poté se Valerie chová nanejvýš podivně a Beler se tady sesype k zemi jako hromádka neštěstí. Belerovo vysvětlení, mu jako rozumné zdaleka nepřišlo, ale než se stačil zeptat na něco víc, mladík již zmizel ve dveřích. Přejížděl pohledem střídavě po Tarien i Jezdkyni, která se ji snažila ukonejšit. Poté, co se Beler vytratil, k němu Jezdkyně přišla a poprosila jej, aby se postaral o Tar a pokud možno, zjistil víc. věnoval Jezdkyni vážný, ale přesvědčivý pohled kaštanových očí a se známkou ujištění v hlase řekl: "To je to nejmenší, co mohu udělat," přitom smutně upřel zrak na zraněnou nohu. Ještě než odešla, věnoval ji lehkou úklonu a poté se vydal splnit její přání.

Pomalu dokulhal ke stolu, kde dívka seděla a nemohl si nevšimnout, že se třese jako osika. Odepnul sponu karmínově rudého pláště a jemně jej přes ni přehodil. Nalil dívce trochu vína do pohárku a jemně jí ho podal, pakliže nechtěla, položil pohárek zpět na stůl. Vyrovnaným hlasem, ze kterého byla patrná štědrost, k dívce jemně řekl: "Klid děvče, vše se vyjasní, nechceš si o tom promluvit. Je za těžko pomoci někomu, jehož trýznění neznáš." Rty se mu roztáhly do povzbudivého úsměvu a zároveň němé prosby.

Teprve nyní mu okolnosti dovolily v klidu přemýšlet a uvědomil si, že Jezdkyně, se kterou mluvil, znala Elóren. Což znamená..., že Elóren nebude žádná obyčejná žena, zvláště, když jí Jezdkyně důvěřuje. Zapletl jsem se do podivných událostí a to jsem tady druhým dnem, co přinese zítřek? Instinktivně přejel rukou po zraněné noze a sám si odpověděl: Doufám, že byliny.

Z úvah a snah pochopit, co se vlastně stalo jej vytrhl ženský hlas. Zvedl hlavu a spatřil pohlednou ženu a v duchu zaprosil, aby vedle něj byl Beler, přece jen, zatím se to tady ženami jen hemžilo a on začínal chápat průpovídky námořníků: "Ženská je mor." Slušně je požádala, jestli by si mohla přisednout a navíc uvedla rozumný důvod. V duchu by ji nejraději právě v tuto chvíli slušně poslal pryč, ale bylo mu zatěžko ji odmítnout. S bolestí, která mu proťala koleno, když vstával se vypořádal a nezapomínaje na slušné vychování, ženě přizvedl židličku. "Jistě," na malou chvíli zaváhal a pohlédl na Tarien. Další otázky by ji možná rozrušily ještě víc, ale on už nechtěl nikoho vodit za nos, po dnešním dnu si stejně mnoho z hostů muselo uvědomit, že není pouhým vypravěčem. Nakonec, se ale rozhodl, držet se kamenné stezky a dodal: "Jsem Tristan, ze severních zemí, rád vás poznávám," Omluvným pohledem se snažil Tarien vysvětlit, že by byl raději, kdyby zůstali sami, ale nemohl ženu prostě odehnat. Znovu se posadil a vyčkával, co se bude dít dál, ačkoliv by si to sám odmítal přiznat, začínal být unavený...

Earana: Earanou proběhla vlna úlevy a překvapení, když jí Tristan, jak se představil, dokonce odsunul židli-na takové chování přeci jen nebyla u mužů navyklá, nicméně bylo to překvapení příjemné a také byla ráda, že se může usadit. Všimla si však série přemýšlivých a lehce neochotných výrazů Tristanových, přičetla k tomu stav dívky, se kterou seděl a rozhodla se, že otázky raději odloží na později a ted se bude věnovat jen jídlu, aby nepřekážela. Při usazování se pokusila povzbudivě (i když to bylo smíš smutně) usmát na dívku a odložila si věci. "Děkuji, nebudu vás dlouho zdržovat-právě jsem přicestovala a musím si zařídit několik věcí. Přesto, kdybych mohla nějak pomoci, stačí říct. Vidím, že máte něco s nohou," zabloudila pohledem ke spodní části postavy a předtím si také všimla, že vstávání dotyčného bolí. "Až se tu trochu vyznám, snad bych mohla poskytnout nějaké byliny, když už nic jiného, proti bolesti by tu něco bylo." Sama pro sebe si přikývla a obstarala si ovesnou kaši, těšíc se na med uvnitř. A pak pokoj a dál se uvidí... Ale jsem hrozná, jsem poprvé v tomhle městě, v téhle hospodě, ty lidi vidím poprvé a už se chovám jako obchodník-bylinkář. Taky jsem mohla trochu zpomalit, potrestána budiž má rozjetá huba, když se to nehodí, ale co už.

Balduin: Poté co si Earana, jak se dívka představila, přisedla, okamžitě odtušila Balduinovo zranění a on se ze srdce musel zasmát. "Kolik kořenářek tento ostrov skrývá?" Věnoval rudovlasé dívce upřímný pohled a dodal: "Děkuji, ale myslím, že jedna várka bylinek a tajemna mi bude zítra stačit ale děkuji za vaši nabídku." Vzpomínky se mu rychle vrátily k bělovlasé Elóren, a musel si přiznat, že její podivná přítomnost ho přitahuje. Doufal, že zítra se bude moci znovu podívat do uhrančivých tmavých očí a zjistit víc z jejich tajemství. Balduin se jal za obě dívky zaplatit a z výrazu mu bylo patrné, že jakékoliv protesty jsou marné. Ve snaze rozproudit konverzaci se dívek zeptal: "Co vás přivedlo na ostrov a z jaké državy pocházíte?"

Zatímco očekával jejich odpověď, přišel ke stolu dobře oblečený vysoký muž s orlím nosem, uklonil se a pronesl: "Pane Balduine, omlouvám se, že vás ruším, ale přináším vám dopis od otce a nějaké další záležitosti, nutné k vyřešení." Šlechtic nespokojeně zamručel a doufal, že dívky oslovení přeslechly v šumu hostince, jistý si tím ale nebyl. S rychlou omluvou k oběma dívkám odstoupil od stolu a přijal zapečetěný pergamen. "Dagu, rád tě zase vidím, jak se daří otci?" Muž, jenž se plným jménem jmenoval Dagorthad odpověděl rychle a stručně: "Daří se mu dobře, potřebuji od vás stvrzení několika dokumentů podpisem, vesrkze triviální záležitosti, ani to nemusíte číst." Balduin smutně zakroutil hlavou: "Víš, že já raději vše pečlivě pročtu, dej mi chvíli, posaď se támhle, za moment ti je přinesu a potom si popovídáme, nyní ale nesmím nechat dámy čekat, byla by to urážka." Vrátil se ke stolu k dívkám a s úsměvem a pokývnutím naznačil, že si rád poslechne jejich příběhy, mezitím, se pustil do zdlouhavého čtení a v myšlenkách si ukládal každý řádek: Kupecká stáda z Arroughs, povolení lovu přemnožených vlků, výsledky turnaje...

Earana:  Děvče se opřelo a poněkud uvolnilo, když se atmosféra nadšenosti štamgasta při pohledu na zkyslé pivo začala měnit na atmosféru poněkud příjemnější. Způsobil to úsměv plavovlasé slečny. Až ted si Earana uvědomila, jak měla celé tělo napjaté od chvíle, co sem přišla a s úlevou nechala svalstvo povolit. Opřela se do sedadla židle a letmým pohledem si prohlédla hostinec, protože při příchodu si všímala pouze prázdných míst (přesněji řečeno místa) a výzdobu zcela zanedbala. Po prozkoumání musela uznat, že s touhle budovou si někdo vážně dal záležet. Jaké asi budou pokoje? Nenápadně si protáhla nohy, tak aby do nikoho nestrčila a pohledem se vrátila zpět ke dvojici.Tristanova poznámka Eu upřímně pobavila. "No, netušila jsem, že je nás tu tolik... Na druhou stranu mně to vůbec nepřekvapuje. Nejspíš se vás tu někdo pokouší léčit každých pět minut. Přesto, smím se zeptat, jak se vám to povedlo?" V tu chvíli přišli dva lidé, z nichž každý něco přinesl. Tím prvním byla obsluha s její ovesnou kaší a odvarem pro Tarien. Ach, výborně.. Přesně tohle jsem potřebovala. Už se chystala sáhnout si k pasu do měšce, ale Tristan ji i Tarien předběhl. Ea tedy položila ruce zpět na stůl-sice se cítila trochu zvláštně, že za ni někdo platí, nicméně dle Tristanova výrazu by jen plýtvala slovy a snahou a koneckonců, byla to kaše a bylo to fajn. "Díky". Už-už se chystala pustit se do svého jídla, když přišla osoba druhá, vysoký muž se zahnutým monumentem místo nosu. Přesto byl elegantní, ačkoliv zase ne příliš, vlastně se v tomhle ohledu trochu podobal Tristanovi. Posléze se ukázalo, že pro něj i přišel. Jejímu sluchu neunikl způsob oslovení. Pane? Ale. Takže pán.. Hm, ano, Pán je nejspíš šlechtic.. Zároveň jí však přišlo neslušné oba muže poslouchat, a tak se už skutečně soustředila na svou kaši. Uvažovala, zda oslovit dívku, ale zdálo se, že je raději, když ji nikdo (zvlášť cizinka jako ona) neobtěžuje, kromě toho ji už oslovil Tristan. Ten se za malou chvilku vrátil s několika svitky, kterým se věnoval. No, snad nebude vadit, když si nejdřív naplním žaludek, krom toho má i on práci.

Po konzumaci jednoduchého, ale výborného jídla (ačkoliv po stravě podávané na lodi přijde člověku výborné snad všechno) a nějaké té odmlce jsem se pustila do řeči, protože Tarien do té doby nic neříkala a ve vzduchu visela otázka.

"Pocházím z větší vesnice poblíž Aroughs, z obchodnické rodiny. Nicméně nikdo z mých příbuzných už nežije; na to jsem si zvykla a několik let žila a vydělávala si na živobytí sama, nicméně jsem začínala být podezřelá pro vesničany-dívka, která žije sama, kromě obchodu-protože především vyrábím a obchoduji se šperky-se s nikým příliš nestýká, zná bylinky.. Ano, a vlasy jako oheň, že? Naštěstí bylo ve vesnici i několik rozumných sousedů, kteří mně varovali o tom, co se nenápadně povídá a raději jsem nečekala na to, až přijde nějaká nemoc. Ostatně, jedna už naší vesnicí prošla a přišla jsem kvůli ní o matku a sestru. Vesničané si samozřejmě uvědomili, že já jsem přežila, navíc jsem tou dobou nebyla tak malá, a ty šperky, co nám prodává, jestlipak nejsou začarované, hmm? Přirozeně nezáleží na tom, že vůbec netuším, jak magie funguje. Ano, já vím, je to absurdní, zvláště když kouzla prostupují celou Alagaësií a čarodějky nebo alespoň kořenářky jsou všude.. Nicméně, čarodějnice umí sice léčit, ale kdo umí léčit, určitě umí i škodit. Kromě toho se kvůli své rodině chci naučit řádnému léčitelství, a tak jsem odešla. Stále jsem se však bála, že i jinde by mně pronásledovaly předsudky. Ale tady na tom ostrově snad nepřekvapí nikoho nic. Vlastně jsem tu jen chvíli, ale cítím se tu v bezpečí." Ea pokrčila rameny a s lítostí se podívala na vyjedený talíř.

Balduin: Skoro jako v odpověď na líhnutí mechově zeleného dráčka se záhy vejce na vedlejším sloupku divoce rozkývalo, vymanilo se z drápků a téměř přepadlo ze sloupku dolů, ovšem spodek vejce se zastavil těsně na hraně, celé vejce se nerozhodně zakolébalo a náhle v jediném okamžiku puklo jako bublina. Střepy se rozsypaly všude kolem a na sloupku se zajíkavým kníkáním roztahuje ještě vlhká křídla další dráče! Se zaujetím si poslechl příběhy obou dívek a snažil se, všechny podrobnosti zapamatovat. K oběma poté dodal: "Vidím, že osud nebyl nemilosrdný jen k vám." Na malou chvíli vzhlédl od listin a zjistil, že Tarien na něj upírá pohled, kterým jej vybízí, aby vypověděl svůj příběh. Byl naštvaný na sebe sama, ty dívky si zasloužily znát pravdu - kdo je, a on nerad lhal či mluvil v polopravdách. Odložil listiny do klína, odkašlal si a nechal se pohltit dalším vyprávěním. Tentokrát to však bylo ještě silnější než poprvé a přece jen, každý chlap rád vypráví o svých činech před ženami. "Nejprve bych se chtěl omluvit, mé jméno jest Balduin Teirmský, syn Lotharův. Vlastním panství v blízkosti Teirmu, stejně jako můj otec. Tristan jsem pro lidi.., nemám rád, když se mnou všichni jednají s nucenou úctou, za svůj život jsem nic velikého nedokázal," řekl s přehnanou skromností. Poté se uvelebil a snažil se co nejpřesvědčivěji vypovědět svůj příběh. Příběh o němž doufal, že jednou vykvete do slávy:

"Mým domovem by se dal nazvat hrad Etherea, přímořská bašta, kde racci krákorají a šum mořských vln je nejhezčí ukolébavkou... Sotva čtyři zimy jsem měl možnost spatřit, když mi matku schvátila zákeřná nemoc. Přeskočím několik let, která by pro vás byla nezáživná, neboť jsem hodiny trávil čtením spisů, učení se způsobům s jazykem i mečem a také vojenské strategie. V šestnácti jsem poprvé stanul tváří tvář nepříteli, byla to tlupa banditů, spíše medvědi než lidé, mohutně stavění a silní. Tehdy jsem poprvé prolil krev a stanul jako vítěz po boku mému otci. Tentýž rok, jsem vstoupil do svazku z rozumu s Elwine, zvanou Sličná. Obdržel jsem také Ethereu a značná panství. Přízvisko nelže, vlas měla plavý, pleť jasnou jako zář měsíce," na chvíli se odmlčel a zahleděl se do prázdna. S tichým nádechem pokračoval: "Zprvu jsem ji bral jako lehkovážnou, protože neustále zpívala, smála se a hrála si s mými vlasy. Netrvalo dlouho a probudilo se ve mne něco, co básníci nazývají láskou. Jako bouře byly tyto city silné a rostly ještě více, nedovedete si představit, jak šťasten jsem byl, když mi oznámila, že čeká dítě. Trávil jsem sní celé hodiny, povídali jsme si, filozofovali, prosadili jsme výrok o volných přídělech obilí. Tehdy na podzim, však průsmyk, kterým každou zimu přicházeli obchodníci obsadili bandité.

Musel jsem tehdy zakročit, lidé potřebovali kožešiny na zimu a bez nich by polovina mých poddaných nepřežila mrazy. Shromáždil jsem družinu padesáti bojovníků, rozdělil ji na tři části a ty podlé psy obklíčil. Bránili se jako diví, ale porazili jsme je. Průsmyk byl volný a já získal důvěru lidí. Byl jsem tehdy přešťastný... Vrátil jsem se na Ethereu a můj nejbližší přítel mi sdělil hrozivou novinu. Elwine zemřela při porodu a dechu se nedostalo ani mému synovi. Po mnoho měsíců jsem tehdy přemýšlel nad rozmary osudu.

Na přítelův popud jsem se začal věnovat panství a práce mi přinášela alespoň částečný klid. Pořádalo se několik turnajů a já ve dvou zvítězil v meči. Za ty roky, jsem však zjistil jediné, před mnohým se dá uprchnout, ale minulost vás stíhá mílovými kroky, zcela uniknout nelze. Jedno řešení však je, začít znovu... A proto jsem zde, jako Tristan, vypravěč, stále mi sice patří panství, ale ve správě jsem je přenechal příteli, jen nejdůležitější listiny musím stvrdit sám," s tím podepsal další list a věnoval dívkám smutný pohled. "To je můj příběh..."

Earana: Ea stále seděla opřená na své židli a poslouchala příběhy obou svých společníků. Když Tristan-Balduin prozradil svou pravou totožnost, oči se jí zúžily, protože nesnáší, když ji někdo klame. No, nečekala jsem, že na přetvářku narazím hned zpočátku.. V duchu i navenek se ušklíbla, ale vzápětí se zarazila. Na druhou stranu to bez ní někdy nejde, a tenhle chlapík nás přece netahal za nos dlouho, ani kvůli tomu, že by z toho měl něco víc než osobní ochranu. Navíc se omluvil. Vlastně bych na jeho místě nejspíš udělala totéž. Snad si toho úšklebku nevšiml. Pokývla hlavou a spíš pro sebe se usmála, když vyhnala pochybnosti z hlavy. Její úvahy a myšlenky se v jejích drobných gestech vlastně odrážely prakticky neustále a mnohdy řekly víc, než slova. Věnovala Balduinovi úsměv na znamení, že omluva se přijímá, ale úsměv rychle posmutněl, když si uvědomila neveselé příběhy jeho i Tarien. Ale co už, je to minulost. S tím se nedá nic dělat... Všichni tři jsme tu proto, aby se za námi nedostala. Tedy dost Smazala ze své tváře posmutnění a zamyšlení, takže zůstal jen nenucený lehký úsměv, který jí na tváři trůnil většinu času. Cítila se spokojeně a ráda by ještě něco řekla, ale zdálo se, že mozkové závity vypravěčské si daly padla. "No.. Nejspíš nejsme jediní, koho sem přivedla osobní historie. Nový začátek. No ano."

Balduin: Balduinovi neunikl Earanin lehký úšklebek, ale bral jej jako přímou odpověď za svůj čin. Navíc mu poté věnoval úsměv a tak se jal doufat, že mu odpustí tento úskok. K jejím slovům jen přidal krátkou veršovánku:

"Hledat srdce nový směr,

který by se dobře skvěl.

Vrtkavé a věru nestálé,

osudu nitky jsou utkané."

Tarien vypadal poněkud lépe, a z očí jí šla vyčíst únava, nemusel ji tedy pobízet. Dívka se rozloučila, vrátila mu plášť a poděkovala mu, Balduin jen lehce přikývl hlavou a dodal: "Kéž jsou ti sny uklidněním, dobrou noc." V duchu ještě uvažoval, zda-li by nemohl ještě nějak ulehčit její dnešní břemeno. Žádné alternativní řešení jej nenapadlo, nejraději by si promluvil s Belerem, ale ten zmizel neznámo kam a Balduin doufal, že se mu nic nestalo. Už jen kvůli plavovlasé dívce...

V kaštanových očích, obvykle jasných, plných jiskřiček byla nyní patrná únava. Obrátil zrak na zrzavé kaskády vlasů Earany a s milým úsměvem řekl: "Noc se již krátí a zítřek je taky den. Omluvíte mne prosím, věřte mi, že daleko radši bych byl ve vaší společnosti, než přemýšlel nad potvrzením obchodních dohod, ale.., obchodníci dovedou být netrpěliví lidé." Doufal, že to pochopí, přece jen, nemnoho lidí vědělo, co za nevděčnou práci je spravování vlastních panství. "Dobrou noc," vstal, věnoval dívce krátkou úklonu a poté se odkulhal za Dagem.

Balduin: Cesta uběhla rychle, Balduin sám dělal dlouhé kroky a vzhledem k tomu, že Ea nebyla žádná paní ode dvora se slepičím krokem, nemusel se tedy ani příliš brzdit. Stačila mu. Sotva opustili městské hradby, tvář se mu znovu vrátila do pochmurného zdání vážnosti a začal s plánem, který ať byl jakkoliv zvláštní a hloupý jej mimořádně pobavil a vymyslet jej mu dalo minimum práce. 

"Tak, teď nás snad již neuslyší nebezpečné uši. Můj pán Balduin, je však nyní v povědomí lidí znám jako Tristan ze severu. zapamatujte si to jméno paní a kdykoliv se mne na něco o mém pánu budete chtít zeptat, říkejte mu tímto jménem. Pro jeho vlastní bezpečnost. Mám vám od něj vyřídit pozdravy a také objasnit kam a proč zmizel tak náhle..." krátce se Balduin odmlčel a klidně, pomalu zamířil k vodě, která se brzy zjevila na obzoru. Jezero se ukázalo být jako dobrý nápad a sám už se těšil, až se ponoří do chladivé vody. Slunce žhnulo jako pominuté, vedro ale teprve rozevíralo svou nenasytnou tlamu.

"Byl nucen opustit Vroengard kvůli smrti svého otce. Vrátil se na pevninu, díky Jezdkyni Elóren a dračici Kreie. Když však vstoupil do bašty svého hradu, uvítal jej jistý šlechtic Donchad z Arcfalku. Opomenu-li mnoho dalších prohřešků včetně vraždy ženy, bylo před shromážděním oznámeno svědectví o jeho matce. Byl označen za bastarda a zkurvysyna, eh pardon. Nějak jsem nenašel jiné vhodné slovo." znovu nastala teatrální odmlka, ale brzy následovala další slova. 

"Byl zbaven šlechtického titulu a po souboji s Donchadem, ve kterém se nechal ošálit jako malý klučina se štěstím uprchl. Poté narazil na své přátele Ragnara a Redrika k jejichž družině přísluším i já. A vyslal mne na Vroengard. Nevím kde je nyní, ale zpravil mne o úmyslu vrátit se na Vroengard v nejbližší době. Mám zde ale vyhledat ještě někoho a předat mu vzkaz, povězte, kde bych našel Elóren, půlelfku?" stočil obratně hovor a sám sebe v danou chvíli nenáviděl. Chtěl Earaně říci víc a myšlenka na bělovlasou mu zkřížila plány. Vydrala se ven zatraceně rychle. Svraštění obočí bylo jediným znakem nespokojenosti, který si Balduin dovolil navenek...

Earana: Při cestě si Ea blahopřála, že dnes zvolila kratší a vzdušnější sukni a otevřené boty, přesto ji pálila záda od toho, jak kdo nich sluneční paprsky pražily. Když došli k vodě, usedla, vyšněrovala se ze sandálů a ponořila nohy do chladivé vody, poslouchajíc zprávu, o které nyní skutečně chápala, proč bylo tak nutné ji sdělit v co největším soukromí.

Jméno Tristan určitě neslyšela poprvé, odmlku tedy věnovala vzpomínání, kdy ho někdo použil; po vybavení si jednoho rozhovoru v hostinci se jí však rozsvítilo: tak se jí vlastně Balduin poprvé představil a teprve později jí sdělil své pravé jméno. Používá snad to jméno mimo ostrov, kde ho lidé znají docela jinak, než jako Balduina vypravěče? Při dalším povídání Ea přikyvovala; napadlo ji, že důvod k odjezdu spočíval někde v jeho panství. Šíje jí však strnula, když vyslechla i zbylá slova: náhle nevěděla, co si myslet, říct nebo dělat. Rodiče at má jaké chce, ale proč by někoho vraždil? Nad "zkurvysynem" mávla rukou, zažila už horší slovník a vybraná mluva byla to poslední, co ji teď zajímalo. Vrhla pohled na posla, zda bude pokračovat, což také po významné odmlce, které, jak se zdálo, účelně věnoval, udělal.

No sakra. Pěkný potíže... Doufám, že z toho hradu neutekl po kouskách. Bledá Ea polkla, ale jinak nic neříkala a opět přikývla; Elóren s Kreiou se před pár dny vrátily, potkala je přeci v Chrámu. "No, pokud se někde netoulá, najdete ji nejspíš v Baště..." řekla dutým hlasem a hleděla kamsi do neznáma, plně zaměstnána myšlenkami. "Pokud chcete, mohu vás tam doprovodit, nejspíš tak vzbudíte i větší důvěru u stráží-nerady pouští dovnitř nepovolané osoby." V duchu si promítla cestu k Baště; stejně měla v plánu se tam po snídani vrátit. Náhle se na povrch hluboké tůně, kde se prohánělo splašené hejno ryb-myšlenek, vydrala jedna, celkem zajímavá. "Pokud tedy neznáte cestu sám... Ale tady na Vroengardě to znají jenom usedlíci, že?"

Balduin: Když jeho společnice zbledla, starostlivým hlasem, kterým mohl Earaně lehce připomenout sebe sama se zeptal: "Není vám nic, Jezdkyně?" Teprve nyní si uvědomil dětskou pošetilost svého žertu. Tak teď bych si vážně zasloužil vytahat za uši, pomyslel si a věnoval krátký pohled dračici, která v tom evidentně měla praxi. Jedna část jeho já, toužila hrát rozehranou hru dál a jak bylo jeho ctností chtěl vždy vyhrát. Jenže druhá nesouhlasně bručela na pozadí jeho mysli a pomalu ale jistě Balduina přesvědčovala k ukončení této hry na schovávanou. Earaně přece může věřit? Navíc je teď Jezdkyně... 

Opláchl si obličej vodou a snažil se uklidnit. Ruce se mu třásly. Ten plán, který vymyslel se nakonec vůbec neukázal jako výborný, dokonce nebyl ani dobrý. Nejenže lhal, nutil sebe sama k odpornému zvěrstvu tahání za šňůrky. Z myšlenek jej vytrhla Earanina odpověď na otázku o Elóren. Jenže ani pomyšlení na Bělovlasou, Balduinovi nijak neulehčilo. Zakručelo mu v žaludku a on si uvědomil, že nesnídal. Dost! Žádné další hrátky... 

"Děkuji ti, Earano, ale nechci rušit Jezdce uvnitř zdí Bašty. A chci se ti omluvit," svraštil obočí, neboť se v danou chvíli styděl sám za sebe. Další náznak toho starého známého Balduina.

"Já jsem Tristan ze severu, ten kterého jsi znávala jako Balduina, šlechtice z Teirmu. Těší mne, když vidím, že jsi živá a zdravá a ještě ke všemu v nanejvýš vítané společnosti," přejel pohledem po šupinách Ebenové.

"Jestli mi nevěříš," pousmál se smutně. "Můžeš se mne zeptat na půlelfa Auglia, pamatuji si ho stejně dobře jako ty." Veškerá tíha z něj na krátký okamžik opadla, což se projevilo drobným úsměvem na rtech. "Jak se jmenuje?" zeptal se zvědavě a nepřestával obdivovat Ebenovou, a pokud se Earaně zdálo, že jí samotné snad nevěnuje pozornost, nebyla to pravda...

Elóren:  Bronzová dračice se svým cestou k jezeru nijak nespěchala, s postupujícím dnem koneckonců začalo vedro dotírat i na ni a zaschlá sůl na šupinách nepříjemně svědila; už se nemohla dočkat, až seponoří do chladných vod jezera. A to zatrápené slunce tolik žhnulo... i vzduch jako by byl nějak hustší a dalo mnohem víc práce se jím křídly prokousat. Kreia už dávno přestala jen tak pro radost chrlit oheň, nač ostatně kolem sebe přidělávat horko, nebylo ho dost samo o sobě?

Když se hladina jezera zatřpytila mezi stromy, připadalo to dračici jako zázrak. Bez větších okolků a aniž by si všímala postav stojících na břehu se Ki snesla nad jezero a plácla sebou do vody jako obří bronzový lachtan.

Nejprve se ponořila, dost dlouho na to, aby se šupin smyla otravnou sůl a trochu vychladla po letu na pražícím slunci; pod vodou doplavala až na mělčinu a teprve tam vystrčila hlavu na vzduch.

Hezký den, pozdravila přítomné a obzvlášť malou-čokoládovou-dračici-beze-jména. A ovšem, i její-druhou-ohňovlasou-duši. Toho druhého dvounohého nepoznala, ale i jemu patřil kousíček dračího pozdravu.

Nepoznala ho - dokud nevyprskla vodu z nozder a pořádně se nenadechla. Teprve pak si do jejího nosu a následně i do její hlavy probojoval cestu jeho pach. Kreia překvapeně zamrkala. Jen na chvilku. Pak všechny její myšlenky zastínila vzpomínka na utrápenou sněženku za bezesné horečnaté noci, sněženku, která čekala včera celý den v přístavu a toto čekání odmarodila, sněženku, která se za vytrvalého kašlání ponořila do neklidného spánku teprve teď, ráno - zatímco tenhle dvounohý se tu prochází s Ohňovlasou. Ta změna byla skoro přízračná; dračice se nahrbila, obnažila špičáky a zasyčela na dlouho-ztraceného-dvounohého jako kobra chystající se k útoku.

Ty...

Zaútočit se ovšem nechystala, to by bylo pod její důstojnost. Také Earana či její malá dračice se nemusely bát; to gesto nepatřilo jim, nýbrž jen a pouze jemu. To aby si uvědomil, že právě ztratil náklonnost jedné bronzové dračice.

Earana:  "Mně? Ne,.. ne, nic mi není," nadechla se Ea s tím, že jí konečně povolilo svalstvo. Obrátila svůj zrak k muži právě ve chvíli, kdy si oplachoval obličej; zdálo se, jako by nad něčím váhal, a nakonec z něj, trochu jako z chlupaté deky, lezla další slova, za povědomého svrašťování obočí. Ea to svoje naopak nadzdvihla a mimoděk nejdřív pootevřela pusu, posléze však pevně stiskla čelisti. Klouby jí zbělely, jak je střídavě povolovala a tiskla dlaně; do tváří se jí nahrnula krev, zrychlený dech nasvědčoval spolu se vším ostatním tomu, že někdo zapálil šňůrku, vedoucí k dynamitu. Vystoupila z vody a horečně přemýšlela, co dál; měla chut udělat několik věcí najednou: přivítat svého přítele zpět, jednu mu vrazit jednoduše za to, že byl tak dlouho pryč a protože měl tak sakramentské štěstí, a utrousit nějakou jedovatou poznámku a v rozpálené bělobě zlosti, že jí lhal, dotčeně a nevěřícně odejít. Do toho všeho se mísilo překvapení a nedůvěra.

Nakonec, když si uvědomila, že tam napjatě stojí jako nevybuchlá bomba, se trochu uvolnila a povolila zadržený dech, který v sobě na pár posledních sekund ukryla. Přestože se však mohlo zdát, že se ovládla, pouze své pocity zmačkala do klubíčka a uložila dovnitř, kde pořád jasně plápolaly, stejně jako Einy oči. "Auglia zná víc lidí, než jen Balduin a já," zabrblala a přišla k podezřelému blíž, prohlížejíc si důkladně jeho tvář. To zabralo: když nevíte, na co hledíte, nepoznáte to, ale pokud víte, co hledat...

Klubíčko vybuchlo. Byl to on. "Ty prevíte!" vyšlehl plamínek dotčenosti a dvěma skoky se Ea na Balduina vrhla, přičemž by vůbec nebylo nepravděpodobné, že ho shodila na zem, kde se trucovitě usadila a propalovala ho očima. Ebenová, která stačila z Eina ramene seskočit a celou dobu udiveně sledovala počínání obou dvounohých, ted poslechla pocity své druhé-duše, které se konečně trochu sjednotily, a vyskočila Balduinovi na hrudník, kde se výhružně s roztaženými křídly postavila a vyfoukla na něho horký obláček kouře. "Prevíte," ulevila si ještě nakonec a zhluboka se nadechla, aby mohla dát prostor tomu, co v ní bylo pozitivního: na tváři se jí též vyloupl lehký úsměv. "Zatím nijak-zrovna dneska ráno jsme zkoušely nějaké vybrat, ale žádné se jí nelíbilo natolik, aby si ho vybrala. Možná," vrhla na Balduina zkoumavý významný pohled, "budeš moci vznést také nějaké návrhy, teda až mi přestaneš kecat," zaobalila prsknutí do poněkud smířlivější věty a naklonila hlavu na stranu. "To všechno se opravdu stalo? A taky jsem tě vůbec nemohla poznat," postěžovala si.

  Za okamžik se po hladině jezera mihl rozložitý letící stín, který sebou následně plácl do vody, a za chvíli se blízko nich vynořila Kreiina hlava, následovaná i zbytkem těla. "I tobě hezký den, Kreio," pozdravila Ea dračici a Ebenová jí v mysli odpověděla vítajícími-pocity-radosti. Najednou jako by se dračice zarazila: ovšem jen velmi dočasně, následovně až překvapivě rychle vylezla z vody a upřela na Balduina pohled, který by si od draka rozhodně nikdo nepřál. Ea a Ebenová, která raději seskočila k Ei, jen zkoprněle hleděly na odehrávající se scénu. "No, zdá se, že máš nějaké nevyřízené účty, co?" vypadlo z Ei nakonec jaksi dutě, ale přeci škodolibě. Tak proto se ptal po Elóren... a ano, jistě, nejspíš nejen proto, že?

Balduin:  Pohled plný pro Balduina u Earany zcela neznámé palčivé zloby, na který byl zvyklý spíše u Elóren jej nijak nevyvedl z míry. Přece jen pořád to bylo příjemnější, než kdyby ho chtěla vykuchat něčím ostřejším než pohledem. Při zmínce o Augliovi přikývl a zatímco k němu Ea přistoupila, aby si jej lépe prohlédla, dodal: "To ano, stejně dobře jako my ho zná i Varda a Falinor."

Těchto potvrzujících slov však již nebylo třeba, Earana jej poznala a okamžitě jej počastovala nepříliš milým výrazem, čemuž se ovšem Balduin nedivil. Nepatřil však k lidem, kteří schlípnou uši a nechají se hubovat smutně hledíc do země. Drze hleděl Earaně do očí, tedy až do okamžiku, než ho stará známá povalila na zem. Tohle vskutku nečekal. Brzy se k Jezdkyni přidala i její dračice a usádlila se Balduinovi na hrudníku, což se projevilo krátkým, sotva patrným úšklebkem bolesti. Rána ještě nebyla zcela zhojená, i díky tomu, že klidu jí Balduin rozhodně nedopřával. "Je nádherná, jak je to dlouho, co se vylíhla?" Obláček kouře přinutil Balduina zakašlat a pokusil se dračici jemně zdravou rukou odsunout či nadzvednout z bolavé oblasti žebra.

"Promiň mi to. Sám nevím proč jsem to udělal. Snad jsem jen chtěl zjistit, jestli mne poznáš. Mrzí mne to." zašeptal k vedle sedící Jezdkyni a z hlasu čišela naprostá upřímnost. "To bych mohl," připustil nakonec Balduin a zrakem znovu spočinul na dračici, rukou si prohrábl vlasy jako by to gesto snad mělo napomoci s vymýšlením dračího jména.

Odlesk bronzové barvy na hladině jezera, srdce Balduinovi poskočilo. Brzy se však zase uklidnilo neboť Kreia sebou plácla do vodorovné hladiny jezera s uspokojivým zašuměním. Elóren nemohla sedět na jejím hřbetu, ne, když si Kreia dovolila takový manévr. V hlavě se mu rozezněl známý hlas, sice nějak tiše, téměř jako by na něj volal zpoza hory, ale poznat jej nečinilo Balduinovi žádné potíže. sotva se chystal vrátit pohledem k Earaně, vynořila se u břehu Kreina bronzová hlava a slabika, kterou uslyšel ve své mysli nebyla pronesena nijak přátelským tónem.

Poněkud vyvedený z míry, se ani neobtěžoval pozdravit a z úst se mu vydralo jen: "Co se děje Kreio?" Obnažené špičáky, dlouhé tak, že jediným chňapnutím by dračice Balduina prošpikovala jako rohožku, dávaly tušit že něco je špatně. Nechtěl uhnout pohledem, ale zároveň toužil dát Earaně na srozuměnou, že v současné chvíli je zmatený stejně, jako byla před chvílí ona. Zakroutil nesmlouvavě hlavou. Jakkoliv se to mohlo zdát pošetilé, nehodlal se jen tak pro nic smířit s otevřeným projevem nepřátelství bronzové dračice. Co si on pamatoval, neudělal nic špatného. V duchu si však začal pomalu uvědomovat, že draci nechápou vše stejně jako lidé. Narovnal se, pohledem stále odpovídal očím dračice. "Nevím o jediném..."

Elóren: Při Balduinově otázce přešlo zlostné syčení v krátké zavrčení a pak utichlo jedním hlasitým klapnutím zubů.

Nic se neděje. Hezky se bavte, pronesla dračice, tentokrát tak, že to mohli slyšet všichni přítomní, a to hlasem, který až přízračně připomínal Elóren a s obvykle přátelskou Kreiou neměl nic společného - toliko k věcem, které se Jezdec a drak učí jeden od druhého. Jak se zdálo, ani Ki nezůstala tak docela neovlivněná.

Mimochodem, sněženka se má dobře, zasyčela dračice ještě, tentokrát pouze k vypravěči, a plácla sebou nazad do vody cíleně tak, že studená voda z jezera zasáhla v mokré spršce jak Balduina, tak Earanu (která měla tu smůlu, že se nacházela poblíž). Ještě než zmizela udeřila dračice naposledy ocasem do hladiny (což znamenalo další přílivovou vlnu) a vzápětí už se potopila do jezera.

Stejně to bylo zvláštní; když Elóren vysvětlovala Kreie, co je to ironie a jak a kdy se používá, dračice tomu moc nerozuměla. Na druhou stranu si byla naprosto jistá, že teď ji použila správně - a byla na to poťouchle pyšná. Což se ovšem bilo s pocitem mrzutosti; nedokázala se pořádně a dlouho zlobit a tím spíš se nerada chovala ke komukoliv ošklivě. Vrtalo jí to hlavou, zatímco se s pomocí rozmachů křídel a plácání tlapami potápěla do hlubin...

Earana:  "Asi dva týdny," zabublala spokojeně ohnivlasá. "Zajímavé je, že nepochází od divokých draků, jako většina vajec, ale snesla ji Eleri, dračice Jezdkyně Selimy, přičemž otcem je smaragdový Jölen, drak Jezdkyně Dee; navíc byla v Chrámu jen chvilku, než praskla skořápka. Zřejmě si příliš nemusela lámat hlavu s tím, pro koho se vylíhne," dokončila lehce zasněně. Jen jí začalo vrtat hlavou, zda byla nabídka ohledně jmen docela správná; měla jakýsi pocit, že pojmenování je něco, co by se mělo odehrávat jen mezi těmi dvěma spojenými dušemi a nějaký hlásek uvnitř jí říkal, že i Ea by byla radši, kdyby na to přišly samy. Nakonec nad tím však v duchu mávla rukou. No co, návrhy ještě nikomu neuškodily... Pak se myšlenkami vrátila k tomu Balduinovu divadlu. "No, to máš tedy pravdu, že jsem tě nepoznala. Vypadáš... No, prostě jinak. A asi trochu mladší," připustila další změnu; bude však chvilku trvat, než mu onu přetvářku úplně odpustí, ačkoliv si byla vědoma toho, že kdyby byla v podobné situaci, nejspíš by sehrála něco podobného. Čistě pro legraci. 

To určitě, pomyslela si Ea v soukromou odpověď Kreie; jako žena si dokázala představit, co dračici, či spíš dračici a Elóren, namíchlo. Nejspíš se čekalo, že se za půlelfkou Balduin požene hned, jak vstoupí nohou na ostrov, a pokud se tak neděje a místo toho je tu s ní... Hm. Jsou ti i jiní, paní Elóren. Přesto byla celkem z Kreiiných projevů překvapená: nevypadala jako někdo, kdo by byl ironicky jedovatý a ještě dělal scény. Nakonec ani dračici nestihla odpovědět, i když by stejně nejspíš nevěděla, co říct: oplácet stejnou mincí by si jednak netroufla, jednak ani nechtěla, a vysvětlovat něco bytosti v podobné náladě nikdy nemělo cenu. Co vlastně vysvětlovat? nebylo co. Další věci se odehrály velmi rychle a skončily jednoduše tak, že se přes břeh a všechny tvory na něm přítomném přelila vlna, následovaná sprškou, vyvolanou ránou ocasem do hladiny. Ohnivlasou to notně ošplouchlo; v rámci gesta na to zůstala vyjeveně zírat, jinak jí však voda momentálně nevadila, vzhledem k tomu, jaké bylo vedro. Pak se otočila k Balduinovi, který nejspíš skončil podobně. "No, asi tuším, co sis rozlil, ale to velmi snadno zjistíš sám, až navštívíš Elóren," zazubila se zlomyslně. Úsměv však nahradily rychlé úvahy. "Jak dlouho jsi vůbec tady?"

Balduin:  Kreina odpověď nejenže Balduina nepřesvědčila, dokonce rozproudila horkou krev. Dračice téměř bezchybně napodobila Elórenin tón, jedovatý a ironický. Tohle nebyla Kreia tak jak ji znal, veselá a přátelská. Po zmínce o Elóren, zůstal Balduin chvíli stát bezhlesu a nakonec pouze na vykřikl za bronzovým ocasem, který zmizel pod hladinou: "Vyřiď jí tedy mé pozdravy."

Sotva poslední slovo opustila jeho ústa, přelila se přes něj sprška vody a celého ho příjemně ochladila. Byl si ale docela jistý, že to dračice neměla v úmyslu. Chtěl se otočit k Earaně a optat se, zda-li má z Kreina chování nějaký rozum, ale to už dračice zlobně práskla ocasem do vody a opláchla dvojici i Ebenovou podruhé. 

Zmatený a zmoklý jako slepice, což mu však v daném horku nijak nevadilo se posadil na zem, nohy natáhl před sebe a věnoval Earaně zmatený pohled mezírkou mezi koleny. "Jak to myslíš? Nemám nejmenší tušení co jsem bělovlasé provedl. Naposledy jsem se s ní slušně rozloučil a ona ani nehnula brvou." Zakroutil hlavou v nesouhlasu a zároveň se mu po tváři rozlil veselý úsměv: "Pochopit vás ženské je těžší než vést válku." Když se jej Ea zeptala jak dlouho je zpátky na Vroengardu, bez přemýšlení odpověděl: "Den. Připlul jsem včera." 

Poté uvolnil řemínek s dýkou a položil jej na zem. "Nu, asi dokončím co Kreia začala," dodal a stáhl ze sebe promočenou tuniku. "Nebude ti vadit, když si to opláchnu?" otočil se vzápětí k Earaně čelem a dal jí tak možnost prohlédnout si čerstvé jizvy rozeseté po celém hrudníku. "Pálí to jako dračí oheň, k ďasu, byl jsem to ale blázen, že jsem se nechal tak obalamutit." Mezitím ať už se Earana vyjádřila jakkoliv začal ránu vymývat příjemně chladivou vodou. Zmrzačenou ruku nepoužíval a držel ji u těla, snad aby přítomnou dámu nepohoršil...

Elóren:  Kreia zůstala potopená, dokud její horká hlava trochu nevychladla a myšlenky nenabraly rozumný a jasný směr - což bylo víc než náročné na dech. Když se s hlasitým cákáním vynořila, málem smetla další vlnou dívku, která se koupala v jezeře a musela sem přijít ve chvíli, kdy byla dračice pod vodou. Ta teď ale Ki nezajímala.

Pomalu, tak, že jí nad hladinu vyčnívaly jen nozdry, doplula dračice na mělčinu, právě tak daleko, aby mohla zůstat potopená v chladivé vodě, ale co nejblíž k Balduinovi, který se právě omýval. Vypadal takhle i když opouštěl ostrov? A co to má s rukou?

Kreia vyfoukla obláček kouře. Ten náhlý výbuch zlosti už vyprchal a zůstala jen mrzutost. Omluvně pohlédla na vypravěče. Sněženka včera seděla celý den v přístavu a čekala, řekla tiše na vysvětlenou jen a jen k Balduinovi - Earana tato slova neslyšela. Pak začalo pršet a ona zmokla a v noci jí bylo zle, usnula až teď. Nezlob se. Karamelové oči vyčnívající nad hladinu podobně jako oči krokodýla upíraly na Balduina pohled naplněný láskou a starostí ke své-druhé-duši. Proto ten vztek. Ale mohl to pochopit dvounohý-bez-druhé-duše? Dračice se na okamžik potopila, jako by se chtěla před vypravěčem schovat. Neříkej jí, že jsem ti to pověděla, požádala Balduina.

Earana:  "Ha, to máš pravdu," odvětila Ea zvesela na Balduinovu poznámku o ženských a zamyslela se. "No, kdybys za ní šel, nejspíš by ti taky řekla, že se nic nestalo-s omáčkou z ledových pohledů, samozřejmě-, ale nehýbání brvama bych nevěřila. Pokud něco Kreiu rozzlobilo a můžeš za to ty, bude to jistě ve spojitosti právě s Elóren, což znamená, že někde bude zakopaný pes; nejspíš ten, že místo s ní jsi ted se mnou, na druhou stranu mi to přijde dost malicherné, rozhodně je to dost divné-nemyslím si, že by se Ki nebo Elóren rozzlobily zrovna kvůli tomu. Ale čert ví," vysvětlila svou domněnku Ea. "Ovšem pokud jsi tu takovou chvilku a na mně jsi narazil v podstatě náhodou, nemyslím, že bys měl takový průšvih," broukla nakonec a sledovala, jak si vypravěč sundává košili. To, co se před ní objevilo potom, se jí ale vůbec nelíbilo: Balduin vypadal, jako kdyby se mu krom vousů někdo pokoušel oholit i chlupy i na hrudi, ovšem dělal to mečem a s ne právě přátelskými úmysly. Spíš se ho pokoušel oholit i někde vevnitř. "No, už to prosímtě víckrát nedělej... Taky by se mohlo stát, že tě příště rozkrájí na kousky." Ea vstala, usídlila se těsně vedle Balduina a čekala, až si opláchne svou sbírku hojících se ran. Přitom si všimla, že to dělá jen jednou rukou; který normální člověk si nenabere vodu do dlaní? Přesunula proto zrak na druhou ruku, která vězela v obvazech, ovšem jeho tvar dával tušit, že kousek Balduina v Teirmu přece jen zůstal. Ea opět stiskla čelisti a zakázala si představovat okolnosti, díky kterým vypravěč zjevně nepřijel tak docela v pořádku. Sice se nečekalo, že po tom, co se na jeho panství stalo, přijede rozjásaný a nedotčený, ale teprve teď si Ea uvědomila, jaké má štěstí, že může Balduina vidět právě tady, a ne jako drn pod zemí. Ohnivlasá však zatím nic neřekla, počkala, až bude očista dokončena a pak teprve spustila. "Něco ti s tím provedu... Teda, něco lepšího, než ti provedli ti..ti... no nebudu se vyjadřovat. Ale hrudník není všechno, že ne? Dej sem ruce," řekla jemně. Momentálně by se dala přirovnat ke krotkému beránkovi; nevyzařovala z ní však lítost, jen tiché odhodlání svého přítele trochu pospravovat a vděk, že to vůbec může ještě udělat. Protesty nepřipouštěny. 

Dračice na vlnu reagovala jednoduše tak, že se oklepala jako pes a dostala chut vlnu dotyčné oplatit; než se však nadála, byla bronzová-Kreia pryč. No ale.. proč nevyzkoušet vodu, že? Zdálo se, že velké dračici se v ní dost zamlouvá a dokonce i Ebenová, která milovala teplo, zatoužila své rozpálené šupiny trochu zchladit, což bylo jedině dobře, protože pokud by na ni její druhá-duše sáhla, mohla by se skoro popálit; bylo by to, jako sáhnout na rozpálený kov. Maličká strčila tlapku do vody; jak pěkně to chladilo! Neotálela a s hlasitým žbluňk se ponořila do vody, kde plavala a potápěla se. Náhle vedle sebe ucítila proud: to vedle ní proplula Kreia, vystrkující z vody jen vršek hlavy jako krokodýl. Chvíli tak setrvala a pak chtěla zmizet, ale to nezná ji! Dračice se Ki zakousla do konečku ocasu... 

Ea si všimla, že Kreia, která se tu po chvíli opět vynořila, už zdaleka nevypadala tak rozzlobeně, ba spíš naopak; zdálo se, že s vypravěčem mluví, což znamenalo, že ona se do toho neměla míchat, a to taky nedělala: jen se na dračici pousmála a když se potopila, otočila se zpět na Balduina. "Vyřešeno?" 

Balduin: Earanino vysvětlení mu sice připomenulo, že Elóren je jiná než všechny ostatní ženy se kterými se kdy setkal, ale stále to nevysvětlovalo chování její dračice. "Proč by jí mělo vadit, že jsem s tebou? Vždyť jsem pro ni jako křemen mezi diamanty. Nedala nijak najevo, že by se mnou chtěla mluvit. Když odlétala, tvář měla chladnější než led." Zamyšleně pohodil hlavou, jako by si chtěl utřídit myšlenky a posadil se na břeh jezera. 

Když si uvědomil Ein pohled na svoji hruď, přikývl: "No, ten zmetek byl mazaný, slepce hrál dokonale a já neměl jinou možnost než si nechat zavázat oči. Pozdě jsem zjistil že to předstíral. A ani trik mu jazyk nezachránil. To prohnilé svinstvo, co všem lidem v okolí rozhlásilo tu nehoráznou lež! Elwine zemřela, když mi měla dát syna. Nikdy jsem na ni nevztáhl ruku."

Zavřel oči a začal opatrně přejíždět namočenou rukou přes zranění. Pokud se dá nadskočit v sedě, pak to Balduin dokázal, když se Kreina hlava vynořila sotva pět loktů od něj. To co mu však dračice řekla jej rozhodně neuklidnilo. "Ona na mne čekala?" Jak jsem to mohl tušit Kreio? Sám jsem nevěděl kdy se vrátím a už vůbec ne, že se mnou tvá Jezdkyně chce mluvit! Nebyl to hněv, co jej posedlo, spíše překvapení a porozumění Kreina chování. Chvíli vyčkával a dračice v odpovědi ponořila hlavu do vody. "Nezlobím se a jestli si to nepřeješ, nic jí o tom neřeknu," věnoval dračici dlouhý chlácholivý pohled ořechových očí. 

A medic Dragon Rider and a woman in love in one person.

Which one to choose, duty or love?

Posel:  Skoro jako v odpověď na líhnutí mechově zeleného dráčka se záhy vejce na vedlejším sloupku divoce rozkývalo, vymanilo se z drápků a téměř přepadlo ze sloupku dolů, ovšem spodek vejce se zastavil těsně na hraně, celé vejce se nerozhodně zakolébalo a náhle v jediném okamžiku puklo jako bublina. Střepy se rozsypaly všude kolem a na sloupku se zajíkavým kníkáním roztahuje ještě vlhká křídla další dráče!

Selima: Eleri sa nepokojne zahniezdila. Cítila to isté, čo Jölen a vzduch akoby opäť zhustol napätím a očakávaním. A v tom sa jej vajíčko zatriaslo. Gaštanová sa naklonila bližšie, aby zabránila jeho pádu, ale škrupina sa rozletela. Dračica sa prekvapene zadívala na svoje dráča. Ťažko bolo opísať tie pocity. Dojatie, úžas, prekvapenie a hlavne obrovský príliv materinskej lásky. 

Nemôžem tomu uveriť... Zadúšala sa šťastím. Vedela, že prvý dotyk by mal patriť jej jazdcovi, no ešte predtým bola mala krásavica iba jej a nikoho iného. S láskou podišla bližšie a končekom jazyka jej nežne oblízla vlhké krídla. Obtrela sa o ňu mysľou a zanechala tam odtlačok materinskej náklonnosti. Je dokonalá, ako malý klenot... Poznamenala do éteru.

Earana: Cesta Ei neskutečně rychle uběhla (však i ona sama utíkala jako o život), jakoby snad ani neexistovala: jednu chvíli byla u jezera, cítila volání a v další chvíli se blížila k Chrámu. Srdce jí zaplnovala silná předtucha a když došla ke dveřím chrámu, zpomalila a udýchaně vklouzla vraty dovnitř. Byla jí hrozná zima, protože především v silných kamenných zdech této budovy bylo dost chladno a Ea byla stále celá mokrá, až z toho měla husí kůži a třásla se po celém těle, ale rozhodla se všechno tohle ignorovat a se zvláštní pokorou, nervozitou a obrovskou nadějí se blížila ke sloupkům s vejci. Všimla si, že na lavičce sedí Beler a na jeho klíně dřímá veliké dráče mechové barvy, všimla si, že u sloupků stojí dva draci, smaragdový a krásný elegantní kaštanový, ale rozbušilo se jí srdce, když mezi skořápkami uviděla na sloupku stát překrásné dráče. Zdálo se, že má pěkné, ladné křivky už čerstvě po vylíhnutí, jeho barva připomínala tmavou čokoládu... Až na jeho křídla, která byla poseta skvrnami překrásné zelenomodré barvy. Dráče mělo zelené oči, kterýma hledělo na kaštanového draka, který se ho dotýkal-tedy spíš dračice? Snad ne jeho matka? Vše tomu nasvědčovalo; tmavě hnědá dračice láskyplně čistila křídla svého mláděte.

Ea se na okamžik zastavila a zadívala se na dráče. To se přestalo věnovat své matce, otočilo hlavu na pěkném štíhlém krku k Ei a zdálo se, že ho zasáhla vlna poznání a nedočkavosti: Postavilo se, roztáhlo křídla a očka mu zazářila zvláštním světlem. Ea vrhla krátký pohled, provázený úklonou hlavy, na oba dračí rodiče a přistoupila s dojatým úsměvem ke sloupku. Dráče natáhlo hlavu, Ea dlaň a dotkli se. Eou však projela krátká mrazivá a zároven pálivá bolest, vycházející z dlaně a dráče s překvapeným výrazem trhlo halvou zpět; bolest se však rychle utišila, Ea natáhla paže a dráče si přelezlo do její náruče, obtočilo okolo ní ocásek s kdesi hluboko spokojeně zavrnělo.

Byli Drak a Jezdec.

Dee: Napětí zdaleka nepovolilo. Jölen nevěděl, jestli dřív očuchat Belera a jeho dráče, aby si pamatoval jejich otisk, věnovat se Eleri, která byla stejně rozrušená jako on, nebo sledovat hnědé vejce. To nakonec zvítězilo: Jölen se přitiskl těsně ke Kaštanové a spolu s ní prožíval pohled na rozhoupávající se vajíčko, které sotva stačilo vychladnout. Ani v nejmenším nepovažoval za zvláštní, že narozdíl od jiných dráčat se jeho maličké dostalo nejdřív na světě přivítání od Eleri — on zatím pátravě sledoval, kdo v místnosti nebo z příchozích by mohl být tím vyvoleným. Možná se nevylíhla pro nikoho? Nakonec, Dee vejce zakouzlit nestihla... 

Rozjančeně cvakal zuby před nosem každému, kdo by se nyní odvážil přiblížit se ke sloupkům, ale když do Chrámu jako velká voda vstoupila dívka s ohnivými vlasy, zarazil se a trochu zklidnil, aby se nebála přijít blíž, i když by jí stejně asi nic nezabránilo. Úplně z ní čišelo, že se nejde zdaleka jen podívat, co se to v Chrámu děje.

Dvě dráčata v jeden den. Jako já a Äjlara, ale tentokrát se líhla skoro nastejno, s nepatrným časovým rozdílem.

Bleskově zneužil toho prostoru, který dívku ještě dělil od jeho maličké, která stále ještě roztahovala křídla, a rychle do dráčátka šťouchl čumáčkem, jako by se jí nechtěl vzdát. Pak už tam ona stála a jeho maličká se sápala ke své vyvolené. Teatrálně by vzlykl, kdyby draci uměli ronit slzy, zmítalo jím štěstí, že si maličká našla svého Jezdce tak brzy, a zároveň trocha smutku, ale věděl, že Eleri se rozhodla správně. Když o tom tak přemýšlel, ona se skutečně vylíhla skoro divoká! A její vejce si skoro nikdo na ostrově krom jeho, El a jejich dvounohých nestihl prohlédnout.