Návrat Půlrukého
Balduin: Cesta uběhla rychle, Balduin sám dělal dlouhé kroky a vzhledem k tomu, že Ea nebyla žádná paní ode dvora se slepičím krokem, nemusel se tedy ani příliš brzdit. Stačila mu. Sotva opustili městské hradby, tvář se mu znovu vrátila do pochmurného zdání vážnosti a začal s plánem, který ať byl jakkoliv zvláštní a hloupý jej mimořádně pobavil a vymyslet jej mu dalo minimum práce.
"Tak, teď nás snad již neuslyší nebezpečné uši. Můj pán Balduin, je však nyní v povědomí lidí znám jako Tristan ze severu. zapamatujte si to jméno paní a kdykoliv se mne na něco o mém pánu budete chtít zeptat, říkejte mu tímto jménem. Pro jeho vlastní bezpečnost. Mám vám od něj vyřídit pozdravy a také objasnit kam a proč zmizel tak náhle..." krátce se Balduin odmlčel a klidně, pomalu zamířil k vodě, která se brzy zjevila na obzoru. Jezero se ukázalo být jako dobrý nápad a sám už se těšil, až se ponoří do chladivé vody. Slunce žhnulo jako pominuté, vedro ale teprve rozevíralo svou nenasytnou tlamu.
"Byl nucen opustit Vroengard kvůli smrti svého otce. Vrátil se na pevninu, díky Jezdkyni Elóren a dračici Kreie. Když však vstoupil do bašty svého hradu, uvítal jej jistý šlechtic Donchad z Arcfalku. Opomenu-li mnoho dalších prohřešků včetně vraždy ženy, bylo před shromážděním oznámeno svědectví o jeho matce. Byl označen za bastarda a zkurvysyna, eh pardon. Nějak jsem nenašel jiné vhodné slovo." znovu nastala teatrální odmlka, ale brzy následovala další slova.
"Byl zbaven šlechtického titulu a po souboji s Donchadem, ve kterém se nechal ošálit jako malý klučina se štěstím uprchl. Poté narazil na své přátele Ragnara a Redrika k jejichž družině přísluším i já. A vyslal mne na Vroengard. Nevím kde je nyní, ale zpravil mne o úmyslu vrátit se na Vroengard v nejbližší době. Mám zde ale vyhledat ještě někoho a předat mu vzkaz, povězte, kde bych našel Elóren, půlelfku?" stočil obratně hovor a sám sebe v danou chvíli nenáviděl. Chtěl Earaně říci víc a myšlenka na bělovlasou mu zkřížila plány. Vydrala se ven zatraceně rychle. Svraštění obočí bylo jediným znakem nespokojenosti, který si Balduin dovolil navenek...
Earana: Při cestě si Ea blahopřála, že dnes zvolila kratší a vzdušnější sukni a otevřené boty, přesto ji pálila záda od toho, jak kdo nich sluneční paprsky pražily. Když došli k vodě, usedla, vyšněrovala se ze sandálů a ponořila nohy do chladivé vody, poslouchajíc zprávu, o které nyní skutečně chápala, proč bylo tak nutné ji sdělit v co největším soukromí.
Jméno Tristan určitě neslyšela poprvé, odmlku tedy věnovala vzpomínání, kdy ho někdo použil; po vybavení si jednoho rozhovoru v hostinci se jí však rozsvítilo: tak se jí vlastně Balduin poprvé představil a teprve později jí sdělil své pravé jméno. Používá snad to jméno mimo ostrov, kde ho lidé znají docela jinak, než jako Balduina vypravěče? Při dalším povídání Ea přikyvovala; napadlo ji, že důvod k odjezdu spočíval někde v jeho panství. Šíje jí však strnula, když vyslechla i zbylá slova: náhle nevěděla, co si myslet, říct nebo dělat. Rodiče at má jaké chce, ale proč by někoho vraždil? Nad "zkurvysynem" mávla rukou, zažila už horší slovník a vybraná mluva byla to poslední, co ji teď zajímalo. Vrhla pohled na posla, zda bude pokračovat, což také po významné odmlce, které, jak se zdálo, účelně věnoval, udělal.
No sakra. Pěkný potíže... Doufám, že z toho hradu neutekl po kouskách. Bledá Ea polkla, ale jinak nic neříkala a opět přikývla; Elóren s Kreiou se před pár dny vrátily, potkala je přeci v Chrámu. "No, pokud se někde netoulá, najdete ji nejspíš v Baště..." řekla dutým hlasem a hleděla kamsi do neznáma, plně zaměstnána myšlenkami. "Pokud chcete, mohu vás tam doprovodit, nejspíš tak vzbudíte i větší důvěru u stráží-nerady pouští dovnitř nepovolané osoby." V duchu si promítla cestu k Baště; stejně měla v plánu se tam po snídani vrátit. Náhle se na povrch hluboké tůně, kde se prohánělo splašené hejno ryb-myšlenek, vydrala jedna, celkem zajímavá. "Pokud tedy neznáte cestu sám... Ale tady na Vroengardě to znají jenom usedlíci, že?"
Balduin: Když jeho společnice zbledla, starostlivým hlasem, kterým mohl Earaně lehce připomenout sebe sama se zeptal: "Není vám nic, Jezdkyně?" Teprve nyní si uvědomil dětskou pošetilost svého žertu. Tak teď bych si vážně zasloužil vytahat za uši, pomyslel si a věnoval krátký pohled dračici, která v tom evidentně měla praxi. Jedna část jeho já, toužila hrát rozehranou hru dál a jak bylo jeho ctností chtěl vždy vyhrát. Jenže druhá nesouhlasně bručela na pozadí jeho mysli a pomalu ale jistě Balduina přesvědčovala k ukončení této hry na schovávanou. Earaně přece může věřit? Navíc je teď Jezdkyně...
Opláchl si obličej vodou a snažil se uklidnit. Ruce se mu třásly. Ten plán, který vymyslel se nakonec vůbec neukázal jako výborný, dokonce nebyl ani dobrý. Nejenže lhal, nutil sebe sama k odpornému zvěrstvu tahání za šňůrky. Z myšlenek jej vytrhla Earanina odpověď na otázku o Elóren. Jenže ani pomyšlení na Bělovlasou, Balduinovi nijak neulehčilo. Zakručelo mu v žaludku a on si uvědomil, že nesnídal. Dost! Žádné další hrátky...
"Děkuji ti, Earano, ale nechci rušit Jezdce uvnitř zdí Bašty. A chci se ti omluvit," svraštil obočí, neboť se v danou chvíli styděl sám za sebe. Další náznak toho starého známého Balduina.
"Já jsem Tristan ze severu, ten kterého jsi znávala jako Balduina, šlechtice z Teirmu. Těší mne, když vidím, že jsi živá a zdravá a ještě ke všemu v nanejvýš vítané společnosti," přejel pohledem po šupinách Ebenové.
"Jestli mi nevěříš," pousmál se smutně. "Můžeš se mne zeptat na půlelfa Auglia, pamatuji si ho stejně dobře jako ty." Veškerá tíha z něj na krátký okamžik opadla, což se projevilo drobným úsměvem na rtech. "Jak se jmenuje?" zeptal se zvědavě a nepřestával obdivovat Ebenovou, a pokud se Earaně zdálo, že jí samotné snad nevěnuje pozornost, nebyla to pravda...
Elóren: Bronzová dračice se svým cestou k jezeru nijak nespěchala, s postupujícím dnem koneckonců začalo vedro dotírat i na ni a zaschlá sůl na šupinách nepříjemně svědila; už se nemohla dočkat, až seponoří do chladných vod jezera. A to zatrápené slunce tolik žhnulo... i vzduch jako by byl nějak hustší a dalo mnohem víc práce se jím křídly prokousat. Kreia už dávno přestala jen tak pro radost chrlit oheň, nač ostatně kolem sebe přidělávat horko, nebylo ho dost samo o sobě?
Když se hladina jezera zatřpytila mezi stromy, připadalo to dračici jako zázrak. Bez větších okolků a aniž by si všímala postav stojících na břehu se Ki snesla nad jezero a plácla sebou do vody jako obří bronzový lachtan.
Nejprve se ponořila, dost dlouho na to, aby se šupin smyla otravnou sůl a trochu vychladla po letu na pražícím slunci; pod vodou doplavala až na mělčinu a teprve tam vystrčila hlavu na vzduch.
Hezký den, pozdravila přítomné a obzvlášť malou-čokoládovou-dračici-beze-jména. A ovšem, i její-druhou-ohňovlasou-duši. Toho druhého dvounohého nepoznala, ale i jemu patřil kousíček dračího pozdravu.
Nepoznala ho - dokud nevyprskla vodu z nozder a pořádně se nenadechla. Teprve pak si do jejího nosu a následně i do její hlavy probojoval cestu jeho pach. Kreia překvapeně zamrkala. Jen na chvilku. Pak všechny její myšlenky zastínila vzpomínka na utrápenou sněženku za bezesné horečnaté noci, sněženku, která čekala včera celý den v přístavu a toto čekání odmarodila, sněženku, která se za vytrvalého kašlání ponořila do neklidného spánku teprve teď, ráno - zatímco tenhle dvounohý se tu prochází s Ohňovlasou. Ta změna byla skoro přízračná; dračice se nahrbila, obnažila špičáky a zasyčela na dlouho-ztraceného-dvounohého jako kobra chystající se k útoku.
Ty...
Zaútočit se ovšem nechystala, to by bylo pod její důstojnost. Také Earana či její malá dračice se nemusely bát; to gesto nepatřilo jim, nýbrž jen a pouze jemu. To aby si uvědomil, že právě ztratil náklonnost jedné bronzové dračice.
Earana: "Mně? Ne,.. ne, nic mi není," nadechla se Ea s tím, že jí konečně povolilo svalstvo. Obrátila svůj zrak k muži právě ve chvíli, kdy si oplachoval obličej; zdálo se, jako by nad něčím váhal, a nakonec z něj, trochu jako z chlupaté deky, lezla další slova, za povědomého svrašťování obočí. Ea to svoje naopak nadzdvihla a mimoděk nejdřív pootevřela pusu, posléze však pevně stiskla čelisti. Klouby jí zbělely, jak je střídavě povolovala a tiskla dlaně; do tváří se jí nahrnula krev, zrychlený dech nasvědčoval spolu se vším ostatním tomu, že někdo zapálil šňůrku, vedoucí k dynamitu. Vystoupila z vody a horečně přemýšlela, co dál; měla chut udělat několik věcí najednou: přivítat svého přítele zpět, jednu mu vrazit jednoduše za to, že byl tak dlouho pryč a protože měl tak sakramentské štěstí, a utrousit nějakou jedovatou poznámku a v rozpálené bělobě zlosti, že jí lhal, dotčeně a nevěřícně odejít. Do toho všeho se mísilo překvapení a nedůvěra.
Nakonec, když si uvědomila, že tam napjatě stojí jako nevybuchlá bomba, se trochu uvolnila a povolila zadržený dech, který v sobě na pár posledních sekund ukryla. Přestože se však mohlo zdát, že se ovládla, pouze své pocity zmačkala do klubíčka a uložila dovnitř, kde pořád jasně plápolaly, stejně jako Einy oči. "Auglia zná víc lidí, než jen Balduin a já," zabrblala a přišla k podezřelému blíž, prohlížejíc si důkladně jeho tvář. To zabralo: když nevíte, na co hledíte, nepoznáte to, ale pokud víte, co hledat...
Klubíčko vybuchlo. Byl to on. "Ty prevíte!" vyšlehl plamínek dotčenosti a dvěma skoky se Ea na Balduina vrhla, přičemž by vůbec nebylo nepravděpodobné, že ho shodila na zem, kde se trucovitě usadila a propalovala ho očima. Ebenová, která stačila z Eina ramene seskočit a celou dobu udiveně sledovala počínání obou dvounohých, ted poslechla pocity své druhé-duše, které se konečně trochu sjednotily, a vyskočila Balduinovi na hrudník, kde se výhružně s roztaženými křídly postavila a vyfoukla na něho horký obláček kouře. "Prevíte," ulevila si ještě nakonec a zhluboka se nadechla, aby mohla dát prostor tomu, co v ní bylo pozitivního: na tváři se jí též vyloupl lehký úsměv. "Zatím nijak-zrovna dneska ráno jsme zkoušely nějaké vybrat, ale žádné se jí nelíbilo natolik, aby si ho vybrala. Možná," vrhla na Balduina zkoumavý významný pohled, "budeš moci vznést také nějaké návrhy, teda až mi přestaneš kecat," zaobalila prsknutí do poněkud smířlivější věty a naklonila hlavu na stranu. "To všechno se opravdu stalo? A taky jsem tě vůbec nemohla poznat," postěžovala si.
Za okamžik se po hladině jezera mihl rozložitý letící stín, který sebou následně plácl do vody, a za chvíli se blízko nich vynořila Kreiina hlava, následovaná i zbytkem těla. "I tobě hezký den, Kreio," pozdravila Ea dračici a Ebenová jí v mysli odpověděla vítajícími-pocity-radosti. Najednou jako by se dračice zarazila: ovšem jen velmi dočasně, následovně až překvapivě rychle vylezla z vody a upřela na Balduina pohled, který by si od draka rozhodně nikdo nepřál. Ea a Ebenová, která raději seskočila k Ei, jen zkoprněle hleděly na odehrávající se scénu. "No, zdá se, že máš nějaké nevyřízené účty, co?" vypadlo z Ei nakonec jaksi dutě, ale přeci škodolibě. Tak proto se ptal po Elóren... a ano, jistě, nejspíš nejen proto, že?
Balduin: Pohled plný pro Balduina u Earany zcela neznámé palčivé zloby, na který byl zvyklý spíše u Elóren jej nijak nevyvedl z míry. Přece jen pořád to bylo příjemnější, než kdyby ho chtěla vykuchat něčím ostřejším než pohledem. Při zmínce o Augliovi přikývl a zatímco k němu Ea přistoupila, aby si jej lépe prohlédla, dodal: "To ano, stejně dobře jako my ho zná i Varda a Falinor."
Těchto potvrzujících slov však již nebylo třeba, Earana jej poznala a okamžitě jej počastovala nepříliš milým výrazem, čemuž se ovšem Balduin nedivil. Nepatřil však k lidem, kteří schlípnou uši a nechají se hubovat smutně hledíc do země. Drze hleděl Earaně do očí, tedy až do okamžiku, než ho stará známá povalila na zem. Tohle vskutku nečekal. Brzy se k Jezdkyni přidala i její dračice a usádlila se Balduinovi na hrudníku, což se projevilo krátkým, sotva patrným úšklebkem bolesti. Rána ještě nebyla zcela zhojená, i díky tomu, že klidu jí Balduin rozhodně nedopřával. "Je nádherná, jak je to dlouho, co se vylíhla?" Obláček kouře přinutil Balduina zakašlat a pokusil se dračici jemně zdravou rukou odsunout či nadzvednout z bolavé oblasti žebra.
"Promiň mi to. Sám nevím proč jsem to udělal. Snad jsem jen chtěl zjistit, jestli mne poznáš. Mrzí mne to." zašeptal k vedle sedící Jezdkyni a z hlasu čišela naprostá upřímnost. "To bych mohl," připustil nakonec Balduin a zrakem znovu spočinul na dračici, rukou si prohrábl vlasy jako by to gesto snad mělo napomoci s vymýšlením dračího jména.
Odlesk bronzové barvy na hladině jezera, srdce Balduinovi poskočilo. Brzy se však zase uklidnilo neboť Kreia sebou plácla do vodorovné hladiny jezera s uspokojivým zašuměním. Elóren nemohla sedět na jejím hřbetu, ne, když si Kreia dovolila takový manévr. V hlavě se mu rozezněl známý hlas, sice nějak tiše, téměř jako by na něj volal zpoza hory, ale poznat jej nečinilo Balduinovi žádné potíže. sotva se chystal vrátit pohledem k Earaně, vynořila se u břehu Kreina bronzová hlava a slabika, kterou uslyšel ve své mysli nebyla pronesena nijak přátelským tónem.
Poněkud vyvedený z míry, se ani neobtěžoval pozdravit a z úst se mu vydralo jen: "Co se děje Kreio?" Obnažené špičáky, dlouhé tak, že jediným chňapnutím by dračice Balduina prošpikovala jako rohožku, dávaly tušit že něco je špatně. Nechtěl uhnout pohledem, ale zároveň toužil dát Earaně na srozuměnou, že v současné chvíli je zmatený stejně, jako byla před chvílí ona. Zakroutil nesmlouvavě hlavou. Jakkoliv se to mohlo zdát pošetilé, nehodlal se jen tak pro nic smířit s otevřeným projevem nepřátelství bronzové dračice. Co si on pamatoval, neudělal nic špatného. V duchu si však začal pomalu uvědomovat, že draci nechápou vše stejně jako lidé. Narovnal se, pohledem stále odpovídal očím dračice. "Nevím o jediném..."
Elóren: Při Balduinově otázce přešlo zlostné syčení v krátké zavrčení a pak utichlo jedním hlasitým klapnutím zubů.
Nic se neděje. Hezky se bavte, pronesla dračice, tentokrát tak, že to mohli slyšet všichni přítomní, a to hlasem, který až přízračně připomínal Elóren a s obvykle přátelskou Kreiou neměl nic společného - toliko k věcem, které se Jezdec a drak učí jeden od druhého. Jak se zdálo, ani Ki nezůstala tak docela neovlivněná.
Mimochodem, sněženka se má dobře, zasyčela dračice ještě, tentokrát pouze k vypravěči, a plácla sebou nazad do vody cíleně tak, že studená voda z jezera zasáhla v mokré spršce jak Balduina, tak Earanu (která měla tu smůlu, že se nacházela poblíž). Ještě než zmizela udeřila dračice naposledy ocasem do hladiny (což znamenalo další přílivovou vlnu) a vzápětí už se potopila do jezera.
Stejně to bylo zvláštní; když Elóren vysvětlovala Kreie, co je to ironie a jak a kdy se používá, dračice tomu moc nerozuměla. Na druhou stranu si byla naprosto jistá, že teď ji použila správně - a byla na to poťouchle pyšná. Což se ovšem bilo s pocitem mrzutosti; nedokázala se pořádně a dlouho zlobit a tím spíš se nerada chovala ke komukoliv ošklivě. Vrtalo jí to hlavou, zatímco se s pomocí rozmachů křídel a plácání tlapami potápěla do hlubin...
Earana: "Asi dva týdny," zabublala spokojeně ohnivlasá. "Zajímavé je, že nepochází od divokých draků, jako většina vajec, ale snesla ji Eleri, dračice Jezdkyně Selimy, přičemž otcem je smaragdový Jölen, drak Jezdkyně Dee; navíc byla v Chrámu jen chvilku, než praskla skořápka. Zřejmě si příliš nemusela lámat hlavu s tím, pro koho se vylíhne," dokončila lehce zasněně. Jen jí začalo vrtat hlavou, zda byla nabídka ohledně jmen docela správná; měla jakýsi pocit, že pojmenování je něco, co by se mělo odehrávat jen mezi těmi dvěma spojenými dušemi a nějaký hlásek uvnitř jí říkal, že i Ea by byla radši, kdyby na to přišly samy. Nakonec nad tím však v duchu mávla rukou. No co, návrhy ještě nikomu neuškodily... Pak se myšlenkami vrátila k tomu Balduinovu divadlu. "No, to máš tedy pravdu, že jsem tě nepoznala. Vypadáš... No, prostě jinak. A asi trochu mladší," připustila další změnu; bude však chvilku trvat, než mu onu přetvářku úplně odpustí, ačkoliv si byla vědoma toho, že kdyby byla v podobné situaci, nejspíš by sehrála něco podobného. Čistě pro legraci.
To určitě, pomyslela si Ea v soukromou odpověď Kreie; jako žena si dokázala představit, co dračici, či spíš dračici a Elóren, namíchlo. Nejspíš se čekalo, že se za půlelfkou Balduin požene hned, jak vstoupí nohou na ostrov, a pokud se tak neděje a místo toho je tu s ní... Hm. Jsou ti i jiní, paní Elóren. Přesto byla celkem z Kreiiných projevů překvapená: nevypadala jako někdo, kdo by byl ironicky jedovatý a ještě dělal scény. Nakonec ani dračici nestihla odpovědět, i když by stejně nejspíš nevěděla, co říct: oplácet stejnou mincí by si jednak netroufla, jednak ani nechtěla, a vysvětlovat něco bytosti v podobné náladě nikdy nemělo cenu. Co vlastně vysvětlovat? nebylo co. Další věci se odehrály velmi rychle a skončily jednoduše tak, že se přes břeh a všechny tvory na něm přítomném přelila vlna, následovaná sprškou, vyvolanou ránou ocasem do hladiny. Ohnivlasou to notně ošplouchlo; v rámci gesta na to zůstala vyjeveně zírat, jinak jí však voda momentálně nevadila, vzhledem k tomu, jaké bylo vedro. Pak se otočila k Balduinovi, který nejspíš skončil podobně. "No, asi tuším, co sis rozlil, ale to velmi snadno zjistíš sám, až navštívíš Elóren," zazubila se zlomyslně. Úsměv však nahradily rychlé úvahy. "Jak dlouho jsi vůbec tady?"
Balduin: Kreina odpověď nejenže Balduina nepřesvědčila, dokonce rozproudila horkou krev. Dračice téměř bezchybně napodobila Elórenin tón, jedovatý a ironický. Tohle nebyla Kreia tak jak ji znal, veselá a přátelská. Po zmínce o Elóren, zůstal Balduin chvíli stát bezhlesu a nakonec pouze na vykřikl za bronzovým ocasem, který zmizel pod hladinou: "Vyřiď jí tedy mé pozdravy."
Sotva poslední slovo opustila jeho ústa, přelila se přes něj sprška vody a celého ho příjemně ochladila. Byl si ale docela jistý, že to dračice neměla v úmyslu. Chtěl se otočit k Earaně a optat se, zda-li má z Kreina chování nějaký rozum, ale to už dračice zlobně práskla ocasem do vody a opláchla dvojici i Ebenovou podruhé.
Zmatený a zmoklý jako slepice, což mu však v daném horku nijak nevadilo se posadil na zem, nohy natáhl před sebe a věnoval Earaně zmatený pohled mezírkou mezi koleny. "Jak to myslíš? Nemám nejmenší tušení co jsem bělovlasé provedl. Naposledy jsem se s ní slušně rozloučil a ona ani nehnula brvou." Zakroutil hlavou v nesouhlasu a zároveň se mu po tváři rozlil veselý úsměv: "Pochopit vás ženské je těžší než vést válku." Když se jej Ea zeptala jak dlouho je zpátky na Vroengardu, bez přemýšlení odpověděl: "Den. Připlul jsem včera."
Poté uvolnil řemínek s dýkou a položil jej na zem. "Nu, asi dokončím co Kreia začala," dodal a stáhl ze sebe promočenou tuniku. "Nebude ti vadit, když si to opláchnu?" otočil se vzápětí k Earaně čelem a dal jí tak možnost prohlédnout si čerstvé jizvy rozeseté po celém hrudníku. "Pálí to jako dračí oheň, k ďasu, byl jsem to ale blázen, že jsem se nechal tak obalamutit." Mezitím ať už se Earana vyjádřila jakkoliv začal ránu vymývat příjemně chladivou vodou. Zmrzačenou ruku nepoužíval a držel ji u těla, snad aby přítomnou dámu nepohoršil...
Elóren: Kreia zůstala potopená, dokud její horká hlava trochu nevychladla a myšlenky nenabraly rozumný a jasný směr - což bylo víc než náročné na dech. Když se s hlasitým cákáním vynořila, málem smetla další vlnou dívku, která se koupala v jezeře a musela sem přijít ve chvíli, kdy byla dračice pod vodou. Ta teď ale Ki nezajímala.
Pomalu, tak, že jí nad hladinu vyčnívaly jen nozdry, doplula dračice na mělčinu, právě tak daleko, aby mohla zůstat potopená v chladivé vodě, ale co nejblíž k Balduinovi, který se právě omýval. Vypadal takhle i když opouštěl ostrov? A co to má s rukou?
Kreia vyfoukla obláček kouře. Ten náhlý výbuch zlosti už vyprchal a zůstala jen mrzutost. Omluvně pohlédla na vypravěče. Sněženka včera seděla celý den v přístavu a čekala, řekla tiše na vysvětlenou jen a jen k Balduinovi - Earana tato slova neslyšela. Pak začalo pršet a ona zmokla a v noci jí bylo zle, usnula až teď. Nezlob se. Karamelové oči vyčnívající nad hladinu podobně jako oči krokodýla upíraly na Balduina pohled naplněný láskou a starostí ke své-druhé-duši. Proto ten vztek. Ale mohl to pochopit dvounohý-bez-druhé-duše? Dračice se na okamžik potopila, jako by se chtěla před vypravěčem schovat. Neříkej jí, že jsem ti to pověděla, požádala Balduina.
Earana: "Ha, to máš pravdu," odvětila Ea zvesela na Balduinovu poznámku o ženských a zamyslela se. "No, kdybys za ní šel, nejspíš by ti taky řekla, že se nic nestalo-s omáčkou z ledových pohledů, samozřejmě-, ale nehýbání brvama bych nevěřila. Pokud něco Kreiu rozzlobilo a můžeš za to ty, bude to jistě ve spojitosti právě s Elóren, což znamená, že někde bude zakopaný pes; nejspíš ten, že místo s ní jsi ted se mnou, na druhou stranu mi to přijde dost malicherné, rozhodně je to dost divné-nemyslím si, že by se Ki nebo Elóren rozzlobily zrovna kvůli tomu. Ale čert ví," vysvětlila svou domněnku Ea. "Ovšem pokud jsi tu takovou chvilku a na mně jsi narazil v podstatě náhodou, nemyslím, že bys měl takový průšvih," broukla nakonec a sledovala, jak si vypravěč sundává košili. To, co se před ní objevilo potom, se jí ale vůbec nelíbilo: Balduin vypadal, jako kdyby se mu krom vousů někdo pokoušel oholit i chlupy i na hrudi, ovšem dělal to mečem a s ne právě přátelskými úmysly. Spíš se ho pokoušel oholit i někde vevnitř. "No, už to prosímtě víckrát nedělej... Taky by se mohlo stát, že tě příště rozkrájí na kousky." Ea vstala, usídlila se těsně vedle Balduina a čekala, až si opláchne svou sbírku hojících se ran. Přitom si všimla, že to dělá jen jednou rukou; který normální člověk si nenabere vodu do dlaní? Přesunula proto zrak na druhou ruku, která vězela v obvazech, ovšem jeho tvar dával tušit, že kousek Balduina v Teirmu přece jen zůstal. Ea opět stiskla čelisti a zakázala si představovat okolnosti, díky kterým vypravěč zjevně nepřijel tak docela v pořádku. Sice se nečekalo, že po tom, co se na jeho panství stalo, přijede rozjásaný a nedotčený, ale teprve teď si Ea uvědomila, jaké má štěstí, že může Balduina vidět právě tady, a ne jako drn pod zemí. Ohnivlasá však zatím nic neřekla, počkala, až bude očista dokončena a pak teprve spustila. "Něco ti s tím provedu... Teda, něco lepšího, než ti provedli ti..ti... no nebudu se vyjadřovat. Ale hrudník není všechno, že ne? Dej sem ruce," řekla jemně. Momentálně by se dala přirovnat ke krotkému beránkovi; nevyzařovala z ní však lítost, jen tiché odhodlání svého přítele trochu pospravovat a vděk, že to vůbec může ještě udělat. Protesty nepřipouštěny.
Dračice na vlnu reagovala jednoduše tak, že se oklepala jako pes a dostala chut vlnu dotyčné oplatit; než se však nadála, byla bronzová-Kreia pryč. No ale.. proč nevyzkoušet vodu, že? Zdálo se, že velké dračici se v ní dost zamlouvá a dokonce i Ebenová, která milovala teplo, zatoužila své rozpálené šupiny trochu zchladit, což bylo jedině dobře, protože pokud by na ni její druhá-duše sáhla, mohla by se skoro popálit; bylo by to, jako sáhnout na rozpálený kov. Maličká strčila tlapku do vody; jak pěkně to chladilo! Neotálela a s hlasitým žbluňk se ponořila do vody, kde plavala a potápěla se. Náhle vedle sebe ucítila proud: to vedle ní proplula Kreia, vystrkující z vody jen vršek hlavy jako krokodýl. Chvíli tak setrvala a pak chtěla zmizet, ale to nezná ji! Dračice se Ki zakousla do konečku ocasu...
Ea si všimla, že Kreia, která se tu po chvíli opět vynořila, už zdaleka nevypadala tak rozzlobeně, ba spíš naopak; zdálo se, že s vypravěčem mluví, což znamenalo, že ona se do toho neměla míchat, a to taky nedělala: jen se na dračici pousmála a když se potopila, otočila se zpět na Balduina. "Vyřešeno?"
Balduin: Earanino vysvětlení mu sice připomenulo, že Elóren je jiná než všechny ostatní ženy se kterými se kdy setkal, ale stále to nevysvětlovalo chování její dračice. "Proč by jí mělo vadit, že jsem s tebou? Vždyť jsem pro ni jako křemen mezi diamanty. Nedala nijak najevo, že by se mnou chtěla mluvit. Když odlétala, tvář měla chladnější než led." Zamyšleně pohodil hlavou, jako by si chtěl utřídit myšlenky a posadil se na břeh jezera.
Když si uvědomil Ein pohled na svoji hruď, přikývl: "No, ten zmetek byl mazaný, slepce hrál dokonale a já neměl jinou možnost než si nechat zavázat oči. Pozdě jsem zjistil že to předstíral. A ani trik mu jazyk nezachránil. To prohnilé svinstvo, co všem lidem v okolí rozhlásilo tu nehoráznou lež! Elwine zemřela, když mi měla dát syna. Nikdy jsem na ni nevztáhl ruku."
Zavřel oči a začal opatrně přejíždět namočenou rukou přes zranění. Pokud se dá nadskočit v sedě, pak to Balduin dokázal, když se Kreina hlava vynořila sotva pět loktů od něj. To co mu však dračice řekla jej rozhodně neuklidnilo. "Ona na mne čekala?" Jak jsem to mohl tušit Kreio? Sám jsem nevěděl kdy se vrátím a už vůbec ne, že se mnou tvá Jezdkyně chce mluvit! Nebyl to hněv, co jej posedlo, spíše překvapení a porozumění Kreina chování. Chvíli vyčkával a dračice v odpovědi ponořila hlavu do vody. "Nezlobím se a jestli si to nepřeješ, nic jí o tom neřeknu," věnoval dračici dlouhý chlácholivý pohled ořechových očí.
Otočil se zpátky k Earaně a přikývl. "Snad alespoň částečně." Poté si uvědomil, Earaninu větu o rukou a napřáhl před sebe obě. "Byl jsem pomalý. Ani Balduin, šermíř ze severu nedokáže soupeřit se třemi šermíři zároveň," v hlase zazněla lítost i výsměch sobě samému...
