#brzice

Narodil se 25. dubna 1900 ve Studnici u Náchoda do rodiny tkalce Františka Krtičky a jeho manželky Marie, rozené Jankové. Obecnou a měšťanskou školu vychodil v České Skalici, třetí ročník opakoval v Žacléři, kde se naučil německy. V letech 1915-1919 pak navštěvoval učitelský ústav v Hradci Králové, přičemž ještě během svého studia založil v roce 1917 v České Skalici 1. skautský oddíl.

Vyučovat začal v Olešnici, od 1. května 1922 byl zastupujícím správcem školy v Brzicích, od 1. července 1923 definitivním učitelem ve Slatině nad Úpou, kde se později stal zástupcem onemocnělého řídícího učitele a založil lidovou školu hospodářskou. Roku 1927 byl zvolen okresním knihovníkem. Později učil ještě ve Velké Jesenici a na obecné škole v České Skalici, kde působil jako definitivní učitel od roku 1935 až do ukončení své učitelské činnosti. Zde také sestavil „Almanach celostátních jiřinkových oslav v České Skalici 1837-1937“, který vznikl u příležitosti zahájení jubilejní výstavy jiřin 22. srpna 1937. Vedle toho byl autorem řady novinových článků, projevů a publikací („Josef Arnošt Kolisko, zakladatel "městské školní knihovny" v České Skalici“ v "Časopisu čs. knihovníků", 1936; „Ratibořice a státní reservace Babiččina údolí“; spolu s Ivanem Honlem „Průvodce výstavkou památek na bitvu u České Skalice a poslední selské pozdvižení roku 1866“, 1936; „Jiřinkové slavnosti“ ve "Venkově" ze 17. září 1939).

Od 20. let 20. století řídil zdejší městské muzeum, v roce 1944 se stal navíc správcem českoskalické lidové školy zemědělské, v letech 1931-1960 vedl Muzeum Boženy Němcové, které zřídil spolu s odborem Klubu čs. turistů a v letech 1952-1960 působil i jako městský archivář. Vedle toho řídil též vydávání vlastivědných publikací českoskalického muzea a upravoval je pro tisk. To zastupoval i na sjezdech Svazu čs. muzeí, např. 9.-12. července 1938. Jako badatel života Boženy Němcové a velký obdivovatel jejího díla spolupracoval s Václavem Černým na shromažďování všech památek na tuto spisovatelku. Zároveň byl velmi činným členem mnoha různých místních spolků. Od roku 1920 byl řádným členem Numismatické společnosti československé. V roce 1932 zasedal v čestném výboru Živnostensko-průmyslové výstavy kraje Boženy Němcové pod záštitou městské rady v České Skalici 10. - 24. července 1932, roku 1937 byl členem čestného výboru Výstavy Jiráskova díla "U nás" v Hronově a v roce 1938 zasedal v čestném výboru Výstavy 38 Náchod, která se uskutečnila od 19. června do 15. srpna 1938.

Za německé okupace stanul v čele místního střediska vlastenecké společnosti. Po ukončení 2. světové války se též stal správcem ratibořického zámku a dalších objektů v Babiččině údolí, jež byly státem odňaty podle Benešových dekretů rodu Schaumburg-Lippe. 8. července 1950 se na Boušíně oženil s Boženou Nechvátalovou ze Stonařova u Jihlavy, aby se v následujícím roce stal otcem dcery Jany. Komunistický režim mu však nakonec přinesl zatčení a obvinění z protistátní činnosti a velezrady. Podle obžaloby měl totiž v muzeu přechovávat značné množství vojenských i jiných zbraní a přitížilo mi i to, že znal agrárnického činitele a statkáře Václava Dvořáka, takže v letech 1960-1962 byl vězněn (původně byl odsouzen na 18 let) a po svém návratu se nemohl věnovat své předchozí činnosti. Navíc se z období svého věznění vrátil s podlomeným zdravím. Zemřel 15. srpna 1978 v Hodoníně. Více o něm zde: https://www.muzeumbn.cz/o-muzeu/muzejni-prace/jan-krticka-prvni-reditel-muzea-386cs.html.

Brzické děti nejprve spadaly pod farní školu v Hořičkách. Poté navštěvovaly prorubskou školu, která byla nejprve česká a později německá. 18. dubna 1825 požádal rychtář Hofman z čp. 70 vedení prorubské školy, aby bylo zavedeno vyučování v Brzicích. Teprve až o 2 roky později začal do Brzic docházet 2x týdně učitelský pomocník Václav Vít, který vyučoval česky nejprve v různých pronajatých místnostech, např. ve stavení čp. 1, a později v obecním domku čp. 21, jenž byl roku 1829 zakoupen od Josefa Hofmana za 815 zl. a sloužil jako pazderna. Pravidelné vyučování zde začalo v roce 1830 a prvním místním učitelem se stal František Prokeš ze Starého Plesu, který působil jako vrchnostenský písař, jako učitel fungoval od roku 1815 a vydržel zde až do období po prusko-rakouské válce. V roce 1841 sem začaly docházet děti z Harcova. V letech 1841-1843 byl místním podučitelem Josef Burdych, který sem nastoupil hned po ukončení svých studií. Tehdy byla zdejší škola vedena jako expozitura chvalkovické farní školy.

Roku 1873 bylo vyhlášeno řízení na obsazení místa brzického učitele, jež bylo spojené s požíváním zahrady o rozloze 119 čtverečních sáhů, s ročním služným 399 zl. 28 kr. a naturálním bytem. O 2 roky později bylo povoleno rozšíření zdejší obecné školy o druhou třídu a díky tomu byl k 1. lednu 1876 hledán nový podučitel, kterým byl v letech 1879-1884 Vácslav Vít. V roce 1876 se upravila ještě jedna místnost v domě čp. 21 a začalo se vyučovat ve 2 třídách. K úplnému odškolení od Prorub došlo až roku 1879. Teprve v roce 1881 byla postavena nová školní budova, na kterou věnoval císař František Josef I. 200 zl. O 5 let později vypadalo zdejší školství takto, alespoň podle Jana K. Hrašeho, který ho takto vylíčil ve svém přehledu „České školství obecné na Broumovsku, Novo-Městsku a Trutnovsku“:

„Brzice.

Přišk. obce a osady: Brzice, Žďár, Hác, Harcov, Grunt. Dětí 83. chl. 42, d. 41. Obyv. 732. Daň 1670 zl. 58 kr. Tř. 2. Tř. služ. IV. Škola jest zde od r. 1829. Budova šk. postavena r. 1881. za 11414 zl. 85 kr. s podporou 2500 zl. Šk. zahrádka má 220 m2. Fara ve Chvalkovicích a vikar. úř. v Č. Skalici.

Místní školní rada.

Jos. Čapek, předseda, Adolf Žďárský, místopředseda, P. Fr. Kazda, farář a katecheta, Frant. Fučík, říd. učitel, Jan Žďárský, školdozorce, Ant. Čapek, Jos. Vávra. Náhradníci: Ad. Žďárský, Josef Hofman.

Sbor učitelský.

Frant. Fučík, říd. uč., nar. 10. IV. 1856 v Stračově, okr. Nechanického, studoval na real. šk. v Hradci Kr. od 1869-72, na uč. úst. V Hradci Kr. od 1872-76. Vysv. dosp. Tamtéž 12. VII. 1876 č. 11. a vysv. způs. 30. X. 1878 č. 8. též v Hradci Kr. Poduč. Od 1. IX. 1876 – 30. IV. 1879 v Hořičkách. Dekr. c. k. zem. šk. r. 7. VIII. 1876 č. 16148. Učit. Na Hořičkách od 1. V. 1879 – 31. VIII. 1883. Dekr. c. k. zem. šk. rady 4. IV. 1879 č. 3819. Říd. uč. od 1. IX. 1883 v Brzicích. Dekr. c. k. zem. šk. rady 5. I. 1884 č. 41347. Služné 400 zl. Funk. Plat 100 zl. Služ. příd. 40 zl. 18. X. 1884 č. 25381.

P. Frant. Kazda, farář, katecheta.

Josef Meisner, poduč. nar. 8. VI. 1863 v Kutné Hoře, studoval na real. šk. tamtéž, na uč. úst. v Hoře Kutné od 1880-84. Vysv. dosp. 25. VI. 1884 č. 26. tamtéž. Poduč. od 1. IX. 1884 v Brzicích. Dekr. c. k. okr. šk. rady 4. VIII. 1884 č. 1358. Služné 350 zl.

Hana Kubelková, ind. učit. Viz Hořičky. Remunerace 48 zl.“

Roku 1890, kdy byl hledán nový řídící učitel, činilo jeho služné 400 zl., k tomu byl již odedávna připočítáván funkční plat 100 zl. a byt. Nakonec se jím stal František Vlastimil Kodym, který předtím působil na Hořičkách. O 3 roky později se zdejší řídící učitel a jeho škola objevil na stránkách celostátního tisku. "Národní politika" 22. června téhož roku totiž napsala toto: „Došel si na pana učitele. Z Nového Města n. M. se píše: Správce školy v Brzicích potrestal žákyni první třídy přesazením v postranní lavici proto, že byla velice nepokojnou. S tím nebyl ale spokojen otec její, v Brzicích usazený Jakub Kriegler, i „došel si na pana řídícího“, jehož chtěl o trestání poučovati. Vedl si při tom tak „slušně“, že jej řídící učitel musil udati pro překážení v úředním výkonu. Následkem toho odsouzen Jakub Kriegler na 2 dny do vězení. Rozhodnutí to setkalo se v Brzicích s všeobecným souhlasem.“

Díky místním spolkům i těm ze vzdálenějších obcí bylo na škole pomáháno potřebným, zejména šlo o české žáky, kteří docházeli do školy z poněmčených obcí a osad. Zmiňme např. to, že 21. ledna 1906 bylo obuví a šatstvem poděleno 16 chudých dětí z Běluně a Harcova, jež navštěvovaly tuto školu. O 2 roky později byl jmenován novým správcem školy Jan Hostáň. Vedle něj sem byl ustanoven učitelem též Hynek Hlásný. V roce 1921 byla zdejší dvojtřídka zredukována na jednotřídku a již následujícího roku byl hledán její nový správce, kterým se stal Jindřich Svoboda. Do té doby, tj. v letech 1922-1923 působil jako zastupující řídící učitel Jan Krtička (od 1. května 1922), který hned po příchodu nového správce školy odešel do Slatiny nad Úpou, kde se 1. července 1923 stal definitivním učitelem. V roce 1929 byl zaveden do školy vodovod a roku 1936 elektrické osvětlení. Později zde vedle pionýrské organizace vznikla řada zájmových kroužků. V roce 1961 byl ustaven při zdejší ZDŠ kroužek včelařů, jehož 9 členů mělo 3 vlastní úly osazené včelami a veškeré včelařské potřeby, a to jen díky MNV a českoskalické organizaci Svazu včelařů. Po odchodu Jaroslava Maršíka do Náchoda však tento kroužek zanikl. Nepřehlédnutelnými byli také zdejší malí fotografové. Samozřejmostí byla účast na různých kulturních, společenských i výročních politických akcích.

V Brzicích se vyučovalo až do roku 1976, kdy došlo v celém kraji k postupnému rušení jednotřídek, jemuž neunikla ani brzická škola. V roce uzavření školu navštěvovalo 15 žáků z Brzic, Prorub a okolních osad, kteří od následujícího školního roku dojížděli do školy v Chvalkovicích. V současné době sídlí v budově bývalé školy obecní úřad.

Narodil se 15. dubna 1831 do rodiny rolníka Jana Mertlíka z Prorub čp. 46. Otec z něj chtěl mít „pána“, aby nemusel dřít jako on sám. Proto Mertlík po absolvování místní školy navštěvoval v letech 1845-1846 královédvorskou hlavní školu a v letech 1847-1848 studoval v českém a německém kursu (tzv. preparandě) ve Dvoře Králové nad Labem, kde dosáhl vysvědčení dospělosti učitelské pro oboje školy, 7. srpna 1847 č. 185 pro českou školu a 5. srpna 1848 č. 199 pro německou školu. Vysvědčení učitelské způsobilosti pro české školy pak obdržel v Hradci Králové 24. února 1853.

Od 19. srpna 1848 do 11. října 1870 byl nepřetržitě podučitelem v Červeném Kostelci, a to na základě dekretu náchodského vikariátního úřadu č. 90 z 19. října 1848. Zde byl za své učitelování ve výroční zprávě o učitelských poradách na rok 1866 jmenován a vyznamenán pochvalným listem. Pochvaly se však dočkal již v roce 1861 za skvěle vypracovanou školní výroční zprávu a o 2 roky později získal zvláštní biskupský pochvalný list, a to v souvislosti s tím, že tehdy proběhla generální vizitace v opočenském a náchodském vikariátě, protože zdejšími církevními kruhy byl velmi oblíben a zvěst o něm se dostala až do Hradce Králové. Popularitu však získal i mezi zdejšími měšťany. Od 11. října 1870 do 16. prosince 1871 působil jako zástupce řídícího učitele, poté byl dekretem c. k. zemské školní rady č. 15068 ze 16. prosince 1871 jmenován definitivním řídícím učitelem tamtéž a v tomto úřadě vydržel až do roku 1889, kdy odešel na penzi, ale již 9. února 1890 byl dekorován stříbrným záslužným křížem s korunou, jenž mu byl udělen císařským nejvyšším uznáním z 27. prosince 1889.

Jak si ho místní vážili, tak to můžeme ukázat citací z "Besedy učitelské", která vyšla 20. února 1890 a podávala informaci o oslavě, při níž mu byl novoměstským hejtmanem baronem Weberem z Ebenhofenu připjat stříbrný záslužný kříž:

"Veškerou svou činnosť vychovatelskou a učitelskou věnoval svému milému městečku, Červenému Kostelci, které se mu drahým na vždy stalo, a kde jeho činnosť v různých směrech velice účinnou se jeví.

Jeho přičinění učitelskému přičísti lze, že Č. Kostelec maje za jeho nastoupení jen školu dvoutřídnou nyní honosí se školou měšťanskou osmitřídní pro chlapce a školou dívčí pětitřídní, pro které obě školy obětavá obec Č. Kostelec pěkné nové nákladné budovy pořídila.

Svou vychovatelskou činností podporoval u veliké míře návštěvu vyšších škol se strany mládeže kostelecké tak, že mnoho žáků jeho nyní zastává různé vynikající úřady ve všech možných oborech.

Byl také horlivým fedrovatelem snah učitelských ve spolku učitelském "náchodském Komenském", kde často jeho rad uposlechnuto.

Jako všestranně vzdělaný občan, jemuž rozkvět města na srdci ležel, přispěl platně též k tomu, aby národohospodářské poměry v obci se zlepšily. Založil v Č. Kostelci "záložnu", která se stala zdrojem pěkným prýštícím se k oživení řemesel a obchodu."

Kromě své učitelské činnosti, s níž bylo úzce spojeno členství a vzdělavatelství v náchodské Jednotě učitelské „Komenský“, se věnoval kulturnímu, společenskému a národohospodářskému životu. Byl zakladatelem výše zmíněné Občanské záložny v Červeném Kostelci a věnoval se též publicistice, když zveřejnil v řadě různých zábavných a politických periodik i ročenek některé články a statě nejen pedagogického zaměření. Sepisoval poctivě kroniku místní školy a v její výroční zprávě za rok 1878 zveřejnil přehled dějin města, o které se zajímal již drahně let a díky tomu prozkoumal jak městský, tak farní archiv. Když sám něco nesepsal, tak rád pomohl a poskytl materiál jiným autorům, např. pro povídku "Chudí lidé" od Boženy Němcové. Za zmínku stojí také jeho přednášky na schůzích Jednoty učitelské "Komenský" v Náchodě, např. 4. července 1872 hovořil o potřebě učebních pomůcek na obecných školách a 8. ledna 1881 přednesl práci "Jakých zkušeností nabýváme při udávání nedbalé školní návštěvy a jaké vady mají školní blankety" a nesmíme opomenout i to, že byl jedním z tvůrců petice, v níž byl český zemský sněm žádán o osvobození učitelstva od placení přirážek k dani důchodkové. Na učitelské konferenci novoměstského okresu 28. října 1874 naopak přednesl důkladně vypracovanou řeč "Co překáží pokroku školství v okresu našem?" V roce 1876 podpořil raněné jihoslovanské bojovníky prádlem a obvazy, s čímž mu pomohly manželka Anna, dcera Aloisie a další podporovatelé slovanské otázky. Své činnosti se věnoval prakticky až do své smrti, i když sama choroba, jež byla zaviněna jeho pádem z okna školy 14. března 1888 (při jeho vysazování, aby mohlo být opraveno; výsledkem bylo rozdrcení obou kotníků, vymknutí pravé ruky a zranění na krku), byla v mnohém na obtíž. Zemřel 1. září 1909 v Červeném Kostelci, kde byl následně také pohřben.

Narodil se 23. dubna 1858 v Horní Kalné do rodiny sedláka Ignáce Kodyma z čp. 146 a jeho manželky Marie, roz. Sedláčkové z Bukoviny čp. 11 a pokřtěn byl o den později v kostele Navštívení Panny Marie a sv. Václava, a to kaplanem P. Josefem Widmanem. Není tedy pravda, že se narodil 24. či 28. dubna 1858 v Karlově u Staré Paky, v Čisté u Horek či v Bukovině u Čisté, jak se často ještě někde uvádí. Omyl ohledně jeho narození mohl způsobit i on sám, protože ve svých vzpomínkách "Svátek tiché vesnice", které vyšly v "Krakonoši" 30. července 1897, se označuje za místního rodáka: "»Dvacet pět let!« Tak mi ta slova přelétla hlavou, když jsem obdržel jako rodák z Karlova u Nové Paky pozvání ku slavnosti, kteráž ku konci července letošního roku měla se pořádati v tiché, ale čilé této vísce pohorské na paměť svěcení praporu tamního čtenářsko-ochotnického spolku, konaného před čtvrt stoletím..."

Do Karlova se přenesl se svými rodiči až v raném dětství. Nepřesnosti se rovněž objevují ohledně jeho základního vzdělání, ale obecnou školu absolvoval již v Karlově u Staré Paky (původně osada obce Čistá u Horek a v roce 1928 začleněna do obce Bukovina u Čisté), jež vznikla ze samostatné podučitelské stanice dvoutřídní obecné filiální školy v Čisté (na paměť toho zřídil roku 1879 v Karlově knihovnu mládeže, kterou převzal správce obecní knihovny a obchodník J. Horáček), a v Nové Pace. Když si odbyl 1. ročník reálných škol v Nové Pace (1872), tak navštěvoval 2. a 3. ročník měšťanských škol tamtéž a v letech 1873-1874 studoval na učitelském ústavu v Jičíně, kde měl výtečný prospěch.

Po 1. ročníku však musel odejít, protože neměl dost prostředků k dalšímu studiu. Přijal místo prozatímního mladšího učitele v Držkově na Semilsku (1. listopadu 1875-31. července 1879). Od 16. ledna 1880 učil ještě v Bystrci (dnes Bystřec u Lanškrouna), odkud byl dosazen k 1. lednu 1881 do Havlovic. V témže roce se dočkal dispense ministerstva kultu a vyučování, kterou mu bylo dovoleno složit zkoušku učitelské způsobilosti. Vysvědčení o jejím absolvování mu bylo vystaveno 3. listopadu 1881. 6. dubna následujícího roku byl jmenován podučitelem. 4. září 1883 byl jmenován zatímním a 9. února následujícího roku definitivním učitelem na Hořičkách, kde se o 2 roky později stal spoluzakladatelem zdejší Občanské záložny, v níž se stal jedním ze tří revizorů. Působil také v místním odboru Národní jednoty severočeské, kde zaujal svými barvitými přednáškami a proslovy.

V září 1890 odešel jako řídící učitel do Brzic, kde mu 6. září 1902 zemřela na zánět mozkových blan 14letá dcera Ludmila, což s ním hluboce otřáslo. Roku 1899 byl spolupracovníkem a důvěrníkem Krajinské výstavy v Červeném Kostelci. V roce 1906 předsedal ustavující schůzi místního odboru Národní jednoty severočeské v Mezilečí. Později působil ještě jako řídící učitel ve Žďárkách u Hronova, kde roku 1909 založil lidovou „Knihovnu Bartoňovu“ (zpočátku byla umístěna přímo ve škole a ke konci roku 1910 měla již 176 zábavných a 88 poučných spisů) a byl členem místní sokolské jednoty. Díky jeho prudší povaze, kritice sokolské práce a různým osobním animozitám byl v roce 1922 vyloučen z tamní jednoty a krátce nato i ze všech sokolských jednot v ČSR. O rok později zase vystoupil z „Dědictví Komenského“, ale téhož roku koupil pro TJ Sokol v Broumově obraz J. A. Komenského ve zlatém rámu a nové knihy pro žákovské knihovny, vše v hodnotě 308,70 Kč. Za tyto věci si však řekl pouhých 150 Kč. Jak vidět, na sokolství nezanevřel ani po výše zmíněných událostech. Stejně tak zajížděl často do Trutnova, kde se účastnil schůzí Družstva Národního domu a Občanské záložny.

Dále rovněž horlivě cestoval a v mnoha různých spolcích přednášel a fungoval jako vzdělavatel, neboť se ze všech sil snažil kultivovat prostý lid a dát mu alespoň naději na lepší vzdělání, jež mu bylo většinou zapovězeno. Všude, kde působil, rozšiřoval dobré knihy a časopisy a nabádal k založení knihoven (vydal spis „Rady a pokyny o zařizování knihoven“, založil jich 14; jiné alespoň zásoboval knihami a jinými publikacemi). Českému státnímu reálnému gymnáziu v Trutnově, zřízenému ministerským výnosem ze 6. srpna 1920, věnoval řadu knih, brožur a dalších školních pomůcek. Sám se neustále vzdělával a literárně byl velmi plodný. Psal drobné práce do mnoha časopisů osvětových i pedagogických, zejm. do „Krakonoše“ („U tiché Orlice. Prostý obrázek“, 1880; „Hořičky. Náčrtek místopisný“, 1884; „Ve Štýrském Hradci“, 1887) a „Hradeckého kraje“, v němž mu vyšel článek „O Jaroměři ve století XV. a XVI.“ (1907). Přispíval do almanachů (např. „Pomněnky od Metuje“, „Kvítí z luhů Metujských“, „Slovanský kalendář na obyčejný rok...“) a věnoval se také teorii a rozvoji školství a jeho soustavy („Práva a povinnosti místních školních rad a místních dozorců školních“, 1889).

Z jeho spisů byl vydán Urbánkovou Bibliotékou cestopisnou v roce 1877 vlastivědný cestopis „Procházka po Krkonoších“, byl spoluautorem publikace „Hronov n. Met. a okolí“ (1911). Dále napsal: „Obrazy z dějin Turků“ (1879); „Boleslav Jablonský, učitel mládeže“; „V zemi tajemné. Řada země- a přírodopisných obrázků z Afriky, jež sebral a pro dospělejší mládež i pro lid upravil Frant. Vl. Kodym“ (1880); „Na cestu životem“ (1881); ve 4. ročníku Matice lidu na rok 1884 publikoval stať „O vychování mládeže v našich domácnostech“; a mezi jeho další díla patří: „O spiritismu a jeho naukách“; „Na výletech. Cestopisné obrázky, jež dospělejší mládeži nakreslil Fr. V. Kodym“ (1885); „O zdravotnictví ve škole“; „V dětském světě“; „Ve stínu hor“ (1886); „Národní pohádky a pověsti“ (1890); „Procházka po Krkonoších“ (upravené vydání 1892); „Z domova i z ciziny. Obrázky z cest“ (1893); „Kniha o slušném chování“ (1894), „Vážně i žertem“, venkovské obrázky feuilletonistické (1913) aj. Zemřel 18. listopadu 1924 v České Skalici, když ho ranila mrtvice, a 21. listopadu téhož roku byl zpopelněn v pardubickém krematoriu.

Narodil se 14. července 1904 v Hořičkách do rodiny hořičského pekaře a obchodníka Josefa Čapka a jeho manželky Anny, roz. Rudolfové ze Světlé pod Hořičkami. Již od dětství miloval les, ale nakonec byl po absolvování obecné školy na Hořičkách a měšťanské školy v České Skalici přijat na učitelský ústav v Hradci Králové, kde roku 1923 odmaturoval, aby se následně stal učitelem na obecné škole v Žernově, odkud odešel do Horního Kostelce.

1. října 1924 nastoupil na 18měsíční základní vojenskou službu, v jejímž rámci absolvoval důstojnickou školu v Kežmaroku. Poté působil u horské pěchoty v Podolinci u Popradu, aby se následně vrátil do rodného kraje, protože se stal učitelem v Olešnici u Červeného Kostelce a posléze ve Slatině nad Úpou. Zde na zimní zemědělsko-rolnické škole učil Jarmilu Kociánovou, která se v září 1929 stala jeho manželkou. To již byl rok řídícím učitelem na Prorubech, kam přešel ze Lhoty pod Hořičkami, kde působil v téže funkci.

Zdejší škola byla sice jednotřídní, ale jedna třída byla česká a druhá německá, každá s vlastním učitelem. Spolu s německým kolegou si rozuměl, což bylo důvodem, že ten byl odsud na žádost místních německých nacionalistů přeložen. S jeho nástupcem byl již ve věčném sporu. Svoji oblibu však zhmotnil tím, že se stal obecním starostou a bez toho, že by ho volili i někteří místní Němci, by se jím sotva stal. Obojí bral jako své poslání a snažil se ve všem vyjít vstříc místním obyvatelům, aby jim co nejvíce mohl pomoci. Staral se o to, aby byly zdejší chudé děti podporovány hmotně i finančně. Zároveň nezapomněly kým jsou a nedaly se zlomit germanizačními tendencemi. Zároveň je však nabádal k tomu, aby z jejich lásky k vlasti se stal pouhý nacionalismus, jak se dělo u jejich německých vrstevníků.

Jako starosta, jímž byl zvolen v roce 1936, se zasloužil o vznik SDH, který obdařil motorovou stříkačkou vysokomýtské značky Stratílek a spol. Vedle toho pomáhal organizovat hasičské slavnosti a plesy. Během světové hospodářské krize se snažil získávat potraviny i finanční podpory pro nezaměstnané, aniž by bral rozdíl, zda je ten či onen Čechem nebo Němcem, neboť si byl vědom nebezpečí, jaké z toho vyplývalo. Když se něco stalo, vyrazil na svém motocyklu pro pomoc, ať se již jednalo o lékaře, faráře nebo četníka. Ustavil a režíroval rovněž místní ochotnický spolek, který hrál v hostinci u Pichů. Působil také v místním odboru Národní jednoty severočeské a Ústřední Matice školské. Jeho přičiněním byla na Prorubech založena také mateřská škola. Že byl ctěn i z té druhé strany, tak to můžeme vidět z toho, že byl německými spoluobčany pozván v roce 1938 na lov lišek, ale ve skutečnosti měl být v lese zastřelen, ale jeden z Němců ho varoval, takže se mu nic nestalo.

Když přišla mobilizace, byl povolán do armády, aby se stal velitelem posádky v Krompaších. V té době došlo k odtržení Sudet od ČSR, a tudíž také Prorub. Když se dozvěděl mnichovský verdikt a reakci našeho státu na něj, tak si vzal dovolenou, aby mohl 9. října 1938 přestěhovat svou rodinu s veškerým majetkem k bratrovi na Hořičky. Poté se musel opět vrátit na Slovensko. K manželce a dceři se mohl vrátit až 26. listopadu 1938.

V té chvíli však neměl, kde by pořádně bydlel a zabráním Prorub přišel též o své zaměstnání. Teprve 8. prosince 1938 nastoupil na obecnou školu v Horním Kostelci, kam však musel každodenně dojíždět na svém motocyklu. 2. března 1939 se stal řídícím učitelem v Červené Hoře, kde o 12 dnů později získal též byt. I zde se věnoval spolkovému a kulturnímu životu. Stal se režisérem zdejších ochtníků, cvičil v TJ Sokol a velel rovněž místnímu SDH. Přátelsky se stýkal s německým antifašistickým redaktorem Winzi Schwartzem a jeho rodinou (popraveni byli roku 1943) a karikaturistou Františkem Bidlem (zahynul v Terezíně). Právě díky sokolské podzemní organizaci se zapojil do odbojové činnosti. I když byli zatčeni někteří jeho spolupracovníci, tak nebyl prozrazen a 2x se tak dostal ze smyčky, jíž kolem něj utahovalo gestapo. Teprve zapojení do hasičského odboje v roce 1944 ho stálo svobodu.

Kdosi ho tehdy udal a 15. prosince 1944 byl zatčen. Shodou okolností se mu o 4 dny později narodila dcera, kterou však nikdy neviděl. Do 3. ledna 1945 byl vězněn na gestapu v Hradci Králové a odtud byl posléze odvezen do Terezína. Měl to štěstí, že se dožil konce války, ale nebyl by to on, aby místo návratu domů nechtěl opět pomáhat. V té době totiž řádil v Terezíně skvrnitý tyfus a on nemohl zůstat stranou, protože jeho nátura ho vybízela pomáhat všem, jež to potřebují. Byl sice naočkován, ale to mu nepomohlo, protože se infikoval a 16. května 1945 na tuto zákeřnou chorobu zemřel. Jak vidět, tak se svým ideálům nikdy nezpronevěřil a takových lidí je u nás i dnes málo. O to více bychom si jich měli vážit!

První reakcí na všechny nepravosti byla čistka, kterou provedli revoluční gardisté z místa i okolí, k níž došlo 10. května 1945. Během ní byli zatčeni a uvězněni ti nejzuřivější němečtí nacionalisté, a to v budově obecní váhy na české straně Prorub, odkud byli následně přepraveni na Hořičky a do České Skalice. Se zatčením a smrtí Josefa Čapka však neměli nic společného. Za tyto věci může pouze český udavač, jehož identitu se mi však nepodařilo zjistit, pokud je vůbec známá.

Již v té době se začalo uvažovat o zřízení pomníku tomuto hrdinovi. Nakonec bylo určeno, že se tak stane v souvislosti s oslavou 20letého výročí založení českého SDH na Prorubech, protože celá slavnost i zřízení pomníku bylo ryze v rukou dobrovolných hasičů. Ta byla uspořádána 2. června 1946. Této upomínky českého vlastence se zúčastnilo více než 1 000 lidí z celého širého okolí, přes 500 hasičů z Jaroměřska, Českoskalicka, Úpicka, Královédvorska i Trutnovska a řada členů sokolských jednot. Následně bylo jeho jméno uvedeno i na pomníku obětem německé okupace na Hořičkách.

Vývoj jména této osady, jež se nachází v 5 km dlouhém údolíčku Černého potoka (dnes Běluňky), je následující: v roce 1719 se uvádí „z Hartzowa Tb Chwalkowitz“, o 2 roky později „aus der Hotz Album Mariale Gradlitz“, roku 1834 „Hartzow“, „Harcow“ a „Hatze“ a v roce 1848 „Harcow“ a „Haatz“ (německy). Základem tohoto pojmenování má být české slovo „harcovati“ (potloukat se, putovat), případně odvozenina od něj „harcieř“. Z toho tudíž vidíme, že původně byl Harcov český a teprve za Šporků se stal německým, i když nikdy ze 100 %, v několika domech tu žili vždy Češi, a tak se tato ves nacházela přímo na německo-české jazykové hranici. V díle prof. Antonína Profouse "Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl I. A-H" můžeme číst k vývoji výše jmenovaného názvu následující:

"V sv. Čechách leží nad horním tokem Černého potoka osada, rozdělená ve dvě části potokem, který tvořil kdysi hranice panství a dnes tvoří hranice okresů: a) Harcov, něm. Haatz (lid. Hots), vesnička 9 km vých. ode Dvora Králové n. L.: 1790 Hft Gradlitz und Heržmanitz: Hotze, Haatz von 12 N., Schaller XV, 86; 1836 Hatze oder Haatz (Hartzow, Harcow)... Dorf von 9 H. mit 60 E. (náleží ke Kuksu), Sommer IV, 122; úř. 1854 Harcov (Haac), něm. Haatz, 1886 Harcov, něm. Haatz.

b) Harcov (lid. v Harcově, do Harcova, harcovskej), sam. patřící k m. o. Brzicům 8 km sz. od Čes. Skalice: 1790 Hft Horženiowes: Brzicz sammt der Ghaluppe Harzow, Schaller XV, 53; 1836 Hft Smiřitz: Hartzow« (Harcow, bei dem Teutschen Hatze)... 3 H. mit 20 böhm. E., Sommer IV, 64.

Dnes je toto MJ. na národnostních hranicích. Všechna okolní MJ. jsou původu českého (Kopaniny, Kladruby, Běluň, Brzice, Výhled a j.), takže zde náleží přednost českému jm. Harcov = Harcův, t. dvůr, mlýn a p. V Praze se vyskytuje příjmení Harc i Hartz (v. Adr.) a to je svým původem nejspíše německý domácký tvar os. jména Hartmann n. Hartwig a p., srov. Fritz z os. jm. Friedrich, Heinz z os. jm. Heinrich a p. Jm. Harcov bylo v německém nářečí vyslovováno Haatsd."

Roku 1725 začal Harcov patřit pod znovuobnovenou faru ve Chvalkovicích. V roce 1840 při sestavování stabilního katastru se skládal z Horního Harcova (Ober Haatz), Dolního Harcova (Unter Haatz) a osady Grund a byl řazen k Velké Bukovině (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=omc&idrastru=B2_a_4C_1787_1). Jeho územní vývoj je však složitý, protože v průběhu staletí byl různě dělen. Před zavedením Stadionova prozatímního obecního zřízení patřila jeho jedna část pod smiřické panství a druhá pod hradišťské. Tehdy tu byla zmíněna existence 1 hospodářského dvora a 1 mlýna. Roku 1843 měla hradišťská část Harcova 12 domů a 90 obyvatel, naopak smiřická pouze 3 domy se 17 obyvateli.

V roce 1849 byl Harcov připojen k Brzicím. Z roku 1865 pochází žádost spojených obcí Brzic, Běluně, Harcova, Žďáru a Grundu o přidělení k jaroměřskému okresu. V roce 1870 se dostala do dražby usedlost čp. 9. O 6 let později mělo stejný osud stavení čp. 6, jež bylo odhadnuto na 1 261 zl. Vyhlášením c. k. místodržitele pro Čechy ze 31. ledna 1878 bylo potvrzeno rozdělení dosavadní brzické obce na 2 nové: Brzice (s Běluní, Dolním Grundem, Harcovem a Žďárem) a Harcov (s Horním Grundem). 13. dubna 1880 vytáhli z mlýnské nádrže v Trutnově mrtvolu 46letého dělníka Josefa Rössla z Harcova, který spáchal sebevraždu po tom, co při porodu mrtvého dítěte zemřela jeho manželka. Po obou zůstaly 4 děti, z toho 3 nebyly ještě plnoleté. V roce 1880 měl Harcov 121 obyvatel, kteří žili v 17 domech, z toho v Horním Grundu bylo 27 obyvatel a 4 domy. O 5 let později se dostal do dražby zdejší mlýn manželů Lokvencových čp. 1, který byl odhadnut na 4 658 zl. a 65 kr. Roku 1892 byli zdejší chudí obdarováni 20 zl. z pokladny milostí Jana hraběte Sveerts Sporka z Kuksu. V roce 1897 byla Kateřině Gottsteinové z Harcova udělena hostinská koncese v čp. 131 na rohu ulic Poštovské a Bartolomějské v Praze. Roku 1900 měl Harcov 17 domů a 70 obyvatel. V roce 1903 patřili mezi místní živnostníky: soustružník Johann Fischer, trafikanti Anton Menzel a Josefa Menzelová a rolníci Anton Menzel, Josefa Menzelová a Johann Schubert. Roku 1905 byl nabízen k prodeji za 4 000 K zdejší hostinec se 4 korci polí a luk, neboť jeho provoz nebyl příliš rentabilní. Místní obyvatelé totiž nenáleželi k příliš finančně zajištěným a za prací docházeli většinou jinam. V roce 1914 zasedalo 6 Čechů v 8členném obecním zastupitelstvu, což se projevilo v tom, že byla odsouhlasena změna jména obce z Haatz na Harcov. Z 1. světové války se nevrátili: František Havel (1886-1914) a Karel Žďárský (1894-1916), další byli prohlášeni za mrtvé až po válce (Karel Menzel, 1886-1914; Josef Mertlík, 1875-1915) a někteří byli naopak zraněni (Josef Groh).

Roku 1930 měl Harcov plochu 190 ha a ve 14 domech žilo 37 obyvatel, z toho 3 domy a 12 obyvatel činila osada Horní Grunt. V letech 1938-1945 byl Harcov rozdělen, neboť jedna jeho část byla přidělena k Velkoněmecké říši a ta druhá zůstala součástí protektorátu. Ta též obdržela jiný německý název, a to Harzhof. Po ukončení 2. světové války byl Harcov přičleněn k Velké Bukovině. Roku 1950 měl katastr Harcova 190 ha. V témže roce byla zbourána stavení čp. 1 a čp. 7. O rok později byl v Harcově v rámci dobrovolné brigády vysázen kus lesa. 1. července 1953 převzal čp. 2, jež dosud patřilo MNV ve Velké Bukovině, Okresní bytový komunální podnik ze Dvora Králové nad Labem. K 1. lednu 1954 ho navrátil zpět. V roce 1960 byl Harcov připojen s přilehlým Žďárem k Brzicím, zatímco jeho část Dolní Grunt byla přičleněna k Chvalkovicím (jako osada existoval v letech 1836-1949). Roku 1964 byl kritizován stav cest do Harcova a do Běluně, ale k nápravě nikdy skutečně nedošlo. V roce 1980 přestaly existovat osady Harcov, Dolní a Horní Žlíbek a byly sloučeny v osadu Žďár. V rámci toho došlo též k přečíslování domů.

Dnes je Harcov připomínán pouze jako název katastrálního území, všechny jeho objekty náleží do výše zmíněného Žďáru. Dodejme ještě, že tato osada byla známá tím, že se tu uskutečnilo několik pokusů o těžbu uhlí. Kolem roku 1850 v Horním Harcově vykopali císařští havíři vodorovnou štolu. V roce 1900 se ve stejném místě v tzv. Zadlu pokusil o těžbu chvalkovický továrník Vilém Dlabola. Všechny tyto pokusy skončily neúspěchem pro svou nerentabilnost. Dále můžeme ještě zmínit, že v Harcově měli svůj domek rodiče známého podvodníka a lupiče Viléma Bitnera. Ten se tam také 21. května 1891 narodil. Jedinou zdejší pamětihodností je zděná kaplička ze 2. poloviny 19. století.

Nejprve zdejší děti navštěvovaly školu v Hořičkách. První místní škola, dřevěný dům se zvoničkou, byla na Prorubech zřízena v roce 1700, poté roku 1750 došlo k výstavbě školy nové, tehdy jednotřídky s vyučovacím jazykem německým.

Další budova školy byla vybudována v roce 1830 v domě čp. 24. Tehdy měla jeden byt a jednu učebnu. Roku 1874 přestala být škola oboujazyčnou. V pozdějších letech byli zdejší vyučující a místní školní rada členy spolku Deutscher pädagogischer Verein zu Kukus. V roce 1887 byla škola rozšířena o druhou třídu, ale ta byla otevřena až o 4 roky později. V letech 1888 a 1893 došlo k její přestavbě, i když bylo uvažováno též o stavbě nové budovy. K realizaci tohoto plánu nedošlo kvůli nedostatku financí. Otázka nové prorubské školní budovy byla přetřásána i v českém tisku. Národní listy 11. září 1888 napsaly: „Pod jakými výminkami podporuje školy Schulverein. Obec Proruby v okresu královédvorském, ve kteréž dosud je škola německá, navštěvovaná většinou českých dítek, míní stavěti novou školu. Prostřednictvím pověstného Mandla domáhá se obec půjčky 2000 zl. u – Schulvereinu. Pohlaváři toho spolku chtějí peníze půjčiti bez úroků na tak dlouho, dokud bude škola německou; jakmile by se stala českou, byla by obec povinna peníze složiti. Obecní zastupitelstvo míní k tomu přistoupiti.“

Jak byla tehdy situace napjatá, nám předkládají ve svém článku tytéž noviny, které vyšly 6. června téhož roku a zabývaly se situací běluňských dětí: „K boji o české školy. Zmínili jsme se před časem o nesrovnalostech v české obci Běluni v Králodvorsku, jejíž děti chodí do německé školy v Prorubech. Běluň, čítající 18 čísel, posýlati musí děti své do Prorub, půl hodiny cesty vzdálených, tak že v zimě nemohou dítky pro neschůdnost cesty školu 7-8 neděl navštěvovati. Občané bělunští zadali tedy žádost za přiškolení do české obce Brzice, kamž je po veřejné vozové cestě, v zimě i v letě schůdné – 20 minut daleko. Žádost jejich dospěla tak daleko, že mělo býti zavedeno řízení kommissionelní. Ale – poplach v Israeli! Pověstný kralodvorský zuřivec Mandl a Schulvereinem podporovaný učitel prorubský Leiske napjali síly, aby záležitost tu zmařili. Mandl jezdil do Běluně, rozdával peníze, kalmuk na kabáty apod. i dovedl toho, že několik občanů skutečně podepsalo žádost, aby kommise vyslána nebyla a aby dřívější žádost za odškolení vůbec byla anullována. Aby lehkověrné občany tím spíše získal, deponoval Mandl u obecního radního v Běluni spořitelní knížku na 800 zl. znějící na jmeno okr. starosty p. Seliska a slíbil částku tu dáti Běluni náhradou pro případ, že by na stavbu školy v Prorubech přispívati musili. Opakujeme, že – slíbil. Oč se vlastně Mandlovi jedná? O to, aby děti z Běluně neubyly utrakvistické a jen uměle za německou udržované škole v Prorubech, čímž by v tamní škole bylo nad polovičku Čechů a škola vydána by byla »nebezpečí« - zčeštění! Uvědomělí občané Běluně podali o řádění Mandlově oznámení c. k. zemské školní radě i doufají, že tato po právu věc dá vyšetřiti a spravedlivě rozhodne.“

5. května 1891 provedla Zemská školní rada německého oddělení na své schůzi ohraničení území školního okresu pro Proruby a Kyje. Od té doby prorubská školní obec zahrnovala obec Prohrub a vyhnánovskou osadu Běluň z královédvorského okresu, osadu Komárov od obce Nesyté z trutnovského okresu a osadu Proruby od obce Mezilečí z náchodského okresu. K tomu byly navíc přiřazeny domy čp. 55-58 z Mezilečí a ¾ revíru „Komárov“, náležejícímu náchodskému alodiálnímu statku. Roku 1905 byla navíc ustavena místní skupina německého školského spolku Deutscher Schulverein, který měl 30 členů a staral se nejen o finanční a jiné zázemí školy, ale věnoval se též různým vzdělávacím aktivitám místního obyvatelstva a snažil se zároveň učinit přítrž počešťování zdejšího obyvatelstva.

17. července 1913 se školní mládež i obecní představenstvo slavnostně rozloučily s oblíbeným učitelem Ladislausem Franzem, který s koncem školního roku odešel do Starých Buků-Debrného, kde převzal funkci řídícího učitele. Na místní škole strávil přes 22 let a byl velmi aktivním také jako člen místní školní rady a významný spolkový činitel školní obce Prohrub, na jejíchž akcích měl neopominutelný podíl. Zmíněno bylo také to, že Proruby tímto krokem ztratily zdejší industriální učitelku Emilii Franzovou, jež je jeho ženou.

Později byla provedena přístavba pro druhou třídu – po vzniku samostatné Československé republiky roku 1918 se totiž prorubská škola čp. 24 stala školou dvoutřídní – v jedné třídě se vyučovalo česky, ve druhé německy. Vedle toho místní školní radě patřil domek čp. 40. Za starostování učitele Josefa Čapka sloužila v letech 1935-1938 školní budova i jako obecní úřad, od roku 1929 též jako obecní knihovna a v následujícím roce zde došlo též k otevření mateřské školky. Pravidelně konanou akcí v místnostech školy byly vánoční nadílky chudým dětem a sirotkům, které měl na starosti českoskalický okrsek Národní jednoty severočeské.

Ve válečných letech 1938-1945 se vyučovalo pouze v německé jednotřídce. Po osvobození a odsunu německého obyvatelstva se škola stala ryze českou a vyučovala jako obecná jednotřídka, přičemž starší děti docházely do školy na Hořičkách. Rok 1960 pak s sebou přinesl definitivní uzavření školy, která nemohla být kvůli nedostatku dětí zachována.

Ohledně původu pojmenování této osady se rozsáhle rozepsal prof. Antonín Profous ve své knize "Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl I. A-H":

"1. Běluň, Bělaun (něm. lid. Bielaun i Bielin), ves (m. o. Vyhnánov) 8 km vsv. ode Dvora Králové n. L.: 1654 Brzyczy a Belaunie ves, BR. 12/951; 1836 Hft Smiřitz: Bilaun (auch Bilun), Sommer IV, 60; úř. 1854 Běloun, Bělaun; 1904 Běloun, Bilaun; 1916 Bělouň, t. Běluň, Bilaun.

Tato ves leží nad horním tokem Černého potoka a od ní 7 1/2 km na jih leží nad týmž potokem blízko ústí jeho do Labe stejnojmenná ves (2.) Běluň, Bělaun (lid. ta Bělúň, v Bělúni, do Bělúně) 3 km sev. od Jaroměře. Tato Běluň je rozdělena na dva díly: větší patří k m. o. Heřmanicům n. L. a menší k m. o. Čáslavkám. Doklady: 1615 mlejn při Krabčice (!) slove na Bielonj (k Heřmanicům) DZ. 137 K 13; 1790 Hft Gradlitz u. Heržmanitz: Bielaun, Bielun, Schaller XV, 87; 1836 Bilaun, Sommer IV, 120; úř. 1854 Bělouň, Bělaun; 1893 Bělouň, Bilaun; 1916 Bělouň, t. Běluň, Bilaun.

Potok, nad kterým tyto vsi leží, se dnes nazývá Černý potok. Ale r. 1615 se nazýval Bělina: podle DZ. 137 K 13 náležela k heřmanické tvrzi řeka Labe a ʻpotok, jenž slove Bielynaʼ a podle vsí při tom uvedených to není jiný potok než dnešní Černý potok. Sommer IV, 54 r. 1836 zná již jen jméno der Schwarze Bach (= Černý potok), třebaže jej mylně pokládá za přítok Úpy. Potok byl tedy přejmenován: prvotní jméno Bělina (v. Bílina) změněno v pravý opak ʻČerný potokʼ podle barvy vody v té době.

Jm. Bělina bylo přeneseno také na ves nad potokem vzniklou a zachovalo se dosud v německém lidovém názvu horní (1.) vsi. Ale v témže dokladu z r. 1615, v němž čteme jméno potoka Bělina, uvádí se též ʻmlejn na Bielonjʼ, tedy jako by se potok také nazýval Běloň. Již z toho je viděti, že jméno potoka nebylo ustáleno, takže tím spíše dostal později nové jméno Černý potok. Jméno Běloň bylo utvořeno z adj. bílý jako slovenské slovo beloň se říká o člověku i zvířeti ve významu ʻblondýn, světlovlásek, bělouš, bílý pesʼ a j. (Kálal 21). Ze jména Běloň můžeme pak přes *Bělóň pochopiti dnešní lidový tvar Bělůň i spisovný Běluň a Bělouň, srov. podkrk. ʻspadl se schodouʼ m. se schodů, též dial. mozoul m. mozol, vouz m. vůz a j. (Geb. H. M. I, 247 n.). V našem MJ. byla neustálenost ve tvaru způsobena nepochybně poněmčením těchto vesnic."

K výše zmíněnému je třeba dodat, že vzhledem k blízkosti obou jmenovaných obcí byl zpočátku v jejich německých pojmenováních uveden drobný rozdíl, aby nedocházelo k jejich záměně, takže Běluň u Heřmanic nesla jméno Belaun a Běluň u Brzic byla nazývána jako Bilaun.

První osídlení je v těchto místech zmiňováno ve 14. a 15. století, kdy zde měl žít rod Veverků. Ten však vymřel v jedné z morových epidemií, jež byly zaneseny do Čech. Poté byla zdejší krajina delší dobu neosídlena. Následně byli jejími majiteli 3 brzičtí zemani, kteří ji poskytli k osídlení své čeledi. Stalo se tak na přelomu 15. a 16. století, což dokazuje lomenice čp. 4, kde byl zaznamenán rok 1500. První zmínka pochází teprve z roku 1654, kdy je Běluň zmíněna ve zpovědním seznamu lidí, kteří přijali svátost sv. pokání. Těch bylo celkem 23. Toho času již náležela ke smiřickému panství. V roce 1750 připadla Běluň k nově zřízené škole v Prorubech. Do té doby zdejší děti navštěvovaly farní školu na Hořičkách, i když některé do ní nedocházely a byly vyučovány v Prorubech, nejspíše v tamním hostinci čp. 1. V roce 1843 byl postaven poblíž čp. 14 kamenný most, který nahradil dosavadní dřevěnou lávku. O jeho zřízení se zasloužil vyhnánovský mlynář Hynek Netušil a Terezie Lédrová z Běluně. V téže době měla Běluň 18 domů a 124 obyvatel.

Roku 1849, kdy došlo ke zrušení poddanství a k zavedení prozatímního zřízení obecního, byla Běluň přiřazena k Brzicím, ale již v roce 1878 se většina z ní stala díky obecní petici osadou Vyhnánova. U Brzic zůstalo jen několik samot. Tehdy zde bylo 19 domů, z nichž 3 byly mlýny. Roku 1856 byl vystavěn Lédrův hostinec s kolářskou dílnou, který v roce 1970 převzaly Lidové milice, jež ho v letech 1972-1974 přestavěly na školící zařízení této ozbrojené složky a okresní politickou školu KSČ. Roku 1866 táhli osadou pruští vojáci. V roce 1887 se Fridolín Leder zúčastnil Krajinské hospodářské a průmyslové výstavy v Jaroměři a odvezl si odtud 2 výstavní ceny - státní bronzovou medaili a bronzovou výstavní medaili za vystavené hospodářské stroje a nářadí. V letech 1887-1888 žádali místní obyvatelé o přiškolení k Brzicím, ale na nátlak královédvorského Schulvereinu byla sepsána žádost, aby o tom nebylo zahájeno komisionelní řízení, a tak z tohoto plánu sešlo. Roku 1897 Fridolín Lédr-Běluňský sepsal "Dějiny osady Běluně". V roce 1904 byla vystavěna kaple sv. Vincence (Čeňka, podle knihy Josefa Borufky "Der politische Bezirk Königinhof. Eine Heimatkunde für das deutsche Haus und die deutsche Schule: Mit zahlreichen Abbildungen und einer Bezirkskarte" k tomu mělo dojít již o 2 roky dříve), jež byla v 70. letech 20. století zničena. Krátce poté byl nově moderně zařízen hostinec Fridolína Lédra, který obsahoval 4 pokoje. V letech 1916-1919 zde organizoval brzický učitel Jan Hostáň vyhlášené letní šachové sjezdy spojené s turnajem.

Roku 1923 se uskutečnila komise ve věci výstavby silnice z Vyhnánova přes Běluň do Brzic. 13. srpna 1926 dopadl kohoutovský rolník Čeněk Groh na svém poli v Běluni výměnkáře Josefa Hanuše a jeho syna ze Zákoutí, kteří mu odnášeli a rozhazovali pokosené žito po zoraném poli. Když se je pokusil zastavit, tak se na něj s nadávkami vrhli a poranili ho. V letech 1938-1945 byla Běluň součástí Třetí říše a nosila pojmenování Bilaun. Protokol o definitivním určení hranice mezi Německou říší a Československou republikou byl podepsán 20. listopadu 1938. Po odsunu německého obyvatelstva po ukončení 2. světové války přešla některá stavení k Prorubům, další zůstala součástí Vyhnánova, jenž byl později přiřazen ke Kohoutovu. V roce 1945 získalo město Jaroměř skupinu 3 budov s okolím jako rekreační středisko městských zaměstnanců. Po připojení Prorub k Brzicím byla jejich část Běluně součástí této obce (1961-1985). Roku 1961 došlo k zavedení elektřiny do vyhnánovské části osady. V roce 1973 proběhly za kapličkou odvodňovací práce, které byly spojeny s výše zmíněnou přestavbou Lédrova hostince na OPŠ KSČ v Trutnově, po níž se zde konala dokonce setkání pionýrů s příslušníky Lidových milicí a Sovětské armády. Od 1. července 1985 do 31. srpna 1990 byla částí střediskové obce Hořiček a od 1. září 1990 je opět částí Brzic. Druhá část osady je nadále součástí Kohoutova.

Ze zdejších pamětihodností jmenujme: Boží muka z roku 1768 při cestě nad čp. 3 a litinový kříž na kamenném podstavci proti bývalému hostinci, jenž byl vystavěn královéhradeckým měšťanem Josefem Mahrlem († 23. srpna 1890) v roce 1885, přičemž předchozího roku navíc věnoval zdejší obci novou zvonici se zvonem. Později podstavec o kříž přišel a v roce 2015 byl díky D. Šulcové opraven a na něj byl usazen nový kovový kříž s ukřižovaným Ježíšem Kristem. Pozornost si zaslouží i malý pomníček na místě zničené kaple sv. Vincence.

Kohoutov čp. 143

Kohoutov čp. 143 (původní stav před přestavbou)

Kohoutov čp. 143

Obnovený kříž v Běluni

Běluň čp. 603

Boží muka z roku 1768