#proruby

Narodil se 15. dubna 1831 do rodiny rolníka Jana Mertlíka z Prorub čp. 46. Otec z něj chtěl mít „pána“, aby nemusel dřít jako on sám. Proto Mertlík po absolvování místní školy navštěvoval v letech 1845-1846 královédvorskou hlavní školu a v letech 1847-1848 studoval v českém a německém kursu (tzv. preparandě) ve Dvoře Králové nad Labem, kde dosáhl vysvědčení dospělosti učitelské pro oboje školy, 7. srpna 1847 č. 185 pro českou školu a 5. srpna 1848 č. 199 pro německou školu. Vysvědčení učitelské způsobilosti pro české školy pak obdržel v Hradci Králové 24. února 1853.

Od 19. srpna 1848 do 11. října 1870 byl nepřetržitě podučitelem v Červeném Kostelci, a to na základě dekretu náchodského vikariátního úřadu č. 90 z 19. října 1848. Zde byl za své učitelování ve výroční zprávě o učitelských poradách na rok 1866 jmenován a vyznamenán pochvalným listem. Pochvaly se však dočkal již v roce 1861 za skvěle vypracovanou školní výroční zprávu a o 2 roky později získal zvláštní biskupský pochvalný list, a to v souvislosti s tím, že tehdy proběhla generální vizitace v opočenském a náchodském vikariátě, protože zdejšími církevními kruhy byl velmi oblíben a zvěst o něm se dostala až do Hradce Králové. Popularitu však získal i mezi zdejšími měšťany. Od 11. října 1870 do 16. prosince 1871 působil jako zástupce řídícího učitele, poté byl dekretem c. k. zemské školní rady č. 15068 ze 16. prosince 1871 jmenován definitivním řídícím učitelem tamtéž a v tomto úřadě vydržel až do roku 1889, kdy odešel na penzi, ale již 9. února 1890 byl dekorován stříbrným záslužným křížem s korunou, jenž mu byl udělen císařským nejvyšším uznáním z 27. prosince 1889.

Jak si ho místní vážili, tak to můžeme ukázat citací z "Besedy učitelské", která vyšla 20. února 1890 a podávala informaci o oslavě, při níž mu byl novoměstským hejtmanem baronem Weberem z Ebenhofenu připjat stříbrný záslužný kříž:

"Veškerou svou činnosť vychovatelskou a učitelskou věnoval svému milému městečku, Červenému Kostelci, které se mu drahým na vždy stalo, a kde jeho činnosť v různých směrech velice účinnou se jeví.

Jeho přičinění učitelskému přičísti lze, že Č. Kostelec maje za jeho nastoupení jen školu dvoutřídnou nyní honosí se školou měšťanskou osmitřídní pro chlapce a školou dívčí pětitřídní, pro které obě školy obětavá obec Č. Kostelec pěkné nové nákladné budovy pořídila.

Svou vychovatelskou činností podporoval u veliké míře návštěvu vyšších škol se strany mládeže kostelecké tak, že mnoho žáků jeho nyní zastává různé vynikající úřady ve všech možných oborech.

Byl také horlivým fedrovatelem snah učitelských ve spolku učitelském "náchodském Komenském", kde často jeho rad uposlechnuto.

Jako všestranně vzdělaný občan, jemuž rozkvět města na srdci ležel, přispěl platně též k tomu, aby národohospodářské poměry v obci se zlepšily. Založil v Č. Kostelci "záložnu", která se stala zdrojem pěkným prýštícím se k oživení řemesel a obchodu."

Kromě své učitelské činnosti, s níž bylo úzce spojeno členství a vzdělavatelství v náchodské Jednotě učitelské „Komenský“, se věnoval kulturnímu, společenskému a národohospodářskému životu. Byl zakladatelem výše zmíněné Občanské záložny v Červeném Kostelci a věnoval se též publicistice, když zveřejnil v řadě různých zábavných a politických periodik i ročenek některé články a statě nejen pedagogického zaměření. Sepisoval poctivě kroniku místní školy a v její výroční zprávě za rok 1878 zveřejnil přehled dějin města, o které se zajímal již drahně let a díky tomu prozkoumal jak městský, tak farní archiv. Když sám něco nesepsal, tak rád pomohl a poskytl materiál jiným autorům, např. pro povídku "Chudí lidé" od Boženy Němcové. Za zmínku stojí také jeho přednášky na schůzích Jednoty učitelské "Komenský" v Náchodě, např. 4. července 1872 hovořil o potřebě učebních pomůcek na obecných školách a 8. ledna 1881 přednesl práci "Jakých zkušeností nabýváme při udávání nedbalé školní návštěvy a jaké vady mají školní blankety" a nesmíme opomenout i to, že byl jedním z tvůrců petice, v níž byl český zemský sněm žádán o osvobození učitelstva od placení přirážek k dani důchodkové. Na učitelské konferenci novoměstského okresu 28. října 1874 naopak přednesl důkladně vypracovanou řeč "Co překáží pokroku školství v okresu našem?" V roce 1876 podpořil raněné jihoslovanské bojovníky prádlem a obvazy, s čímž mu pomohly manželka Anna, dcera Aloisie a další podporovatelé slovanské otázky. Své činnosti se věnoval prakticky až do své smrti, i když sama choroba, jež byla zaviněna jeho pádem z okna školy 14. března 1888 (při jeho vysazování, aby mohlo být opraveno; výsledkem bylo rozdrcení obou kotníků, vymknutí pravé ruky a zranění na krku), byla v mnohém na obtíž. Zemřel 1. září 1909 v Červeném Kostelci, kde byl následně také pohřben.

Narodil se 17. ledna 1929 ve Zvoli u Jaroměře, kde navštěvoval v letech 1935-1940 smíšenou obecnou školu. Z ní odešel na jaroměřskou reálku, kterou ukončil v roce 1945. V letech 1945-1946 absolvoval povinnou předškolní lesnickou praxi, aby mohl nastoupit na nově vzniklou Státní vyšší lesnickou školu v Trutnově, kterou navštěvoval v letech 1946-1950.

Jako čerstvý absolvent nastoupil jako lesní adjunkt k Lesní správě města Jaroměře. Dlouho zde nepobyl, protože musel nastoupit na základní vojenskou službu, kterou vykonal v letech 1951-1953 jako příslušník PTP, který byl nasazen do dolů na Ostravsku. V letech 1953-1954 byl lesníkem na Pěstebním středisku Starý Sedloňov LZ Dvůr Králové nad Labem a v letech 1954-1956 polesným tamtéž.

Odtud odešel, aby působil jako středoškolský odborný pedagog (1956-1960 Lesnická mistrovská škola ve Šluknově, 1960-1991 Střední lesnická škola v Trutnově, přičemž v letech 1970-1974 byl pedagogickým zástupcem ředitele školy). Při zaměstnání vystudoval Lesnickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Praze, kterou ukončil v roce 1964 titulem lesního inženýra. Vyučoval nální předmět lesní těžba a byl dlouhá léta vedoucím učitelem učebních praxí, od 1. září 1974 vedoucím pomaturitního studia, autorem a spoluautorem desítek učebních textů o lesní těžbě a obsluze řetězových motorových pil, např. pomocných skript "Lesní těžby" (1958). Kromě toho je též tvůrcem několika hodnotných vlastivědných publikací: "115 let Sboru dobrovolných hasičů ve Zvoli 1889-2004" (2004), "Zvole u Jaroměře, vlastivěda obce" (2004), "Rychnovek na Jaroměřsku" (2009), "Vlčkovice v Podkrkonoší" (2010) a monografie "Minulost a současnost lesů města Jaroměře" (2006).

Podle nekrologu měl jako pedagog patřit mezi velmi svědomité a poctivé učitele, ale jeho některé kroky byly přinejmenším kontroverzní na členství v KSČ nehledě, aby se zavděčil tehdy vládnoucímu režimu a mohl odborně působil ve svém oboru. Díky normalizaci však byl z KSČ v roce 1970 stejně vyloučen a stal se politicky nespolehlivým. Za svoji činnost byl mnohokrát oceněn. 30. dubna 1968 se stal nositelem státního vyznamenání Za vynikající práci, které bylo propůjčeno kolektivu Střední lesnické technické školy Trutnov, 25. května 1989 obdržel resortní vyznamenání Zasloužilý pracovník ministerstva lesů a dřevařského průmyslu ČSR, 21. října 1994 mu byla předána pamětní medaile města Jaroměře, 3. ledna 2005 byl jmenován čestným občanem obce Rychnovek-Zvole u Jaroměře a 18. prosince 2008 čestným občanem města Jaroměře.

Po odchodu do starobního důchodu v roce 1991 se stal vedoucím lesní správy Proruby a odborným lesním hospodářem (do 31. prosince 1995). Následně zůstal jen pouhým technikem. Aby se nemusel s milovaným lesem rozloučit, pracoval později alespoň na zkrácený úvazek 24 hodin týdně. V roce 2001 se odstěhoval z Trutnova do Jaroměře. Za jeho úspěšnou manažerskou činnost mu jaroměřská městská rada udělila 17. ledna 2004 stavovský titul lesní rada. Kromě toho působil jako předseda jaroměřského Klubu seniorů a díky jeho iniciativě bylo uskutečněno mnoho přednášek, zájezdů a kulturních akcí. Zemřel 22. června 2013 po dlouhé nemoci v jaroměřské léčebně dlouhodobě nemocných.

Narodil se 14. července 1904 v Hořičkách do rodiny hořičského pekaře a obchodníka Josefa Čapka a jeho manželky Anny, roz. Rudolfové ze Světlé pod Hořičkami. Již od dětství miloval les, ale nakonec byl po absolvování obecné školy na Hořičkách a měšťanské školy v České Skalici přijat na učitelský ústav v Hradci Králové, kde roku 1923 odmaturoval, aby se následně stal učitelem na obecné škole v Žernově, odkud odešel do Horního Kostelce.

1. října 1924 nastoupil na 18měsíční základní vojenskou službu, v jejímž rámci absolvoval důstojnickou školu v Kežmaroku. Poté působil u horské pěchoty v Podolinci u Popradu, aby se následně vrátil do rodného kraje, protože se stal učitelem v Olešnici u Červeného Kostelce a posléze ve Slatině nad Úpou. Zde na zimní zemědělsko-rolnické škole učil Jarmilu Kociánovou, která se v září 1929 stala jeho manželkou. To již byl rok řídícím učitelem na Prorubech, kam přešel ze Lhoty pod Hořičkami, kde působil v téže funkci.

Zdejší škola byla sice jednotřídní, ale jedna třída byla česká a druhá německá, každá s vlastním učitelem. Spolu s německým kolegou si rozuměl, což bylo důvodem, že ten byl odsud na žádost místních německých nacionalistů přeložen. S jeho nástupcem byl již ve věčném sporu. Svoji oblibu však zhmotnil tím, že se stal obecním starostou a bez toho, že by ho volili i někteří místní Němci, by se jím sotva stal. Obojí bral jako své poslání a snažil se ve všem vyjít vstříc místním obyvatelům, aby jim co nejvíce mohl pomoci. Staral se o to, aby byly zdejší chudé děti podporovány hmotně i finančně. Zároveň nezapomněly kým jsou a nedaly se zlomit germanizačními tendencemi. Zároveň je však nabádal k tomu, aby z jejich lásky k vlasti se stal pouhý nacionalismus, jak se dělo u jejich německých vrstevníků.

Jako starosta, jímž byl zvolen v roce 1936, se zasloužil o vznik SDH, který obdařil motorovou stříkačkou vysokomýtské značky Stratílek a spol. Vedle toho pomáhal organizovat hasičské slavnosti a plesy. Během světové hospodářské krize se snažil získávat potraviny i finanční podpory pro nezaměstnané, aniž by bral rozdíl, zda je ten či onen Čechem nebo Němcem, neboť si byl vědom nebezpečí, jaké z toho vyplývalo. Když se něco stalo, vyrazil na svém motocyklu pro pomoc, ať se již jednalo o lékaře, faráře nebo četníka. Ustavil a režíroval rovněž místní ochotnický spolek, který hrál v hostinci u Pichů. Působil také v místním odboru Národní jednoty severočeské a Ústřední Matice školské. Jeho přičiněním byla na Prorubech založena také mateřská škola. Že byl ctěn i z té druhé strany, tak to můžeme vidět z toho, že byl německými spoluobčany pozván v roce 1938 na lov lišek, ale ve skutečnosti měl být v lese zastřelen, ale jeden z Němců ho varoval, takže se mu nic nestalo.

Když přišla mobilizace, byl povolán do armády, aby se stal velitelem posádky v Krompaších. V té době došlo k odtržení Sudet od ČSR, a tudíž také Prorub. Když se dozvěděl mnichovský verdikt a reakci našeho státu na něj, tak si vzal dovolenou, aby mohl 9. října 1938 přestěhovat svou rodinu s veškerým majetkem k bratrovi na Hořičky. Poté se musel opět vrátit na Slovensko. K manželce a dceři se mohl vrátit až 26. listopadu 1938.

V té chvíli však neměl, kde by pořádně bydlel a zabráním Prorub přišel též o své zaměstnání. Teprve 8. prosince 1938 nastoupil na obecnou školu v Horním Kostelci, kam však musel každodenně dojíždět na svém motocyklu. 2. března 1939 se stal řídícím učitelem v Červené Hoře, kde o 12 dnů později získal též byt. I zde se věnoval spolkovému a kulturnímu životu. Stal se režisérem zdejších ochtníků, cvičil v TJ Sokol a velel rovněž místnímu SDH. Přátelsky se stýkal s německým antifašistickým redaktorem Winzi Schwartzem a jeho rodinou (popraveni byli roku 1943) a karikaturistou Františkem Bidlem (zahynul v Terezíně). Právě díky sokolské podzemní organizaci se zapojil do odbojové činnosti. I když byli zatčeni někteří jeho spolupracovníci, tak nebyl prozrazen a 2x se tak dostal ze smyčky, jíž kolem něj utahovalo gestapo. Teprve zapojení do hasičského odboje v roce 1944 ho stálo svobodu.

Kdosi ho tehdy udal a 15. prosince 1944 byl zatčen. Shodou okolností se mu o 4 dny později narodila dcera, kterou však nikdy neviděl. Do 3. ledna 1945 byl vězněn na gestapu v Hradci Králové a odtud byl posléze odvezen do Terezína. Měl to štěstí, že se dožil konce války, ale nebyl by to on, aby místo návratu domů nechtěl opět pomáhat. V té době totiž řádil v Terezíně skvrnitý tyfus a on nemohl zůstat stranou, protože jeho nátura ho vybízela pomáhat všem, jež to potřebují. Byl sice naočkován, ale to mu nepomohlo, protože se infikoval a 16. května 1945 na tuto zákeřnou chorobu zemřel. Jak vidět, tak se svým ideálům nikdy nezpronevěřil a takových lidí je u nás i dnes málo. O to více bychom si jich měli vážit!

První reakcí na všechny nepravosti byla čistka, kterou provedli revoluční gardisté z místa i okolí, k níž došlo 10. května 1945. Během ní byli zatčeni a uvězněni ti nejzuřivější němečtí nacionalisté, a to v budově obecní váhy na české straně Prorub, odkud byli následně přepraveni na Hořičky a do České Skalice. Se zatčením a smrtí Josefa Čapka však neměli nic společného. Za tyto věci může pouze český udavač, jehož identitu se mi však nepodařilo zjistit, pokud je vůbec známá.

Již v té době se začalo uvažovat o zřízení pomníku tomuto hrdinovi. Nakonec bylo určeno, že se tak stane v souvislosti s oslavou 20letého výročí založení českého SDH na Prorubech, protože celá slavnost i zřízení pomníku bylo ryze v rukou dobrovolných hasičů. Ta byla uspořádána 2. června 1946. Této upomínky českého vlastence se zúčastnilo více než 1 000 lidí z celého širého okolí, přes 500 hasičů z Jaroměřska, Českoskalicka, Úpicka, Královédvorska i Trutnovska a řada členů sokolských jednot. Následně bylo jeho jméno uvedeno i na pomníku obětem německé okupace na Hořičkách.

Nejprve zdejší děti navštěvovaly školu v Hořičkách. První místní škola, dřevěný dům se zvoničkou, byla na Prorubech zřízena v roce 1700, poté roku 1750 došlo k výstavbě školy nové, tehdy jednotřídky s vyučovacím jazykem německým.

Další budova školy byla vybudována v roce 1830 v domě čp. 24. Tehdy měla jeden byt a jednu učebnu. Roku 1874 přestala být škola oboujazyčnou. V pozdějších letech byli zdejší vyučující a místní školní rada členy spolku Deutscher pädagogischer Verein zu Kukus. V roce 1887 byla škola rozšířena o druhou třídu, ale ta byla otevřena až o 4 roky později. V letech 1888 a 1893 došlo k její přestavbě, i když bylo uvažováno též o stavbě nové budovy. K realizaci tohoto plánu nedošlo kvůli nedostatku financí. Otázka nové prorubské školní budovy byla přetřásána i v českém tisku. Národní listy 11. září 1888 napsaly: „Pod jakými výminkami podporuje školy Schulverein. Obec Proruby v okresu královédvorském, ve kteréž dosud je škola německá, navštěvovaná většinou českých dítek, míní stavěti novou školu. Prostřednictvím pověstného Mandla domáhá se obec půjčky 2000 zl. u – Schulvereinu. Pohlaváři toho spolku chtějí peníze půjčiti bez úroků na tak dlouho, dokud bude škola německou; jakmile by se stala českou, byla by obec povinna peníze složiti. Obecní zastupitelstvo míní k tomu přistoupiti.“

Jak byla tehdy situace napjatá, nám předkládají ve svém článku tytéž noviny, které vyšly 6. června téhož roku a zabývaly se situací běluňských dětí: „K boji o české školy. Zmínili jsme se před časem o nesrovnalostech v české obci Běluni v Králodvorsku, jejíž děti chodí do německé školy v Prorubech. Běluň, čítající 18 čísel, posýlati musí děti své do Prorub, půl hodiny cesty vzdálených, tak že v zimě nemohou dítky pro neschůdnost cesty školu 7-8 neděl navštěvovati. Občané bělunští zadali tedy žádost za přiškolení do české obce Brzice, kamž je po veřejné vozové cestě, v zimě i v letě schůdné – 20 minut daleko. Žádost jejich dospěla tak daleko, že mělo býti zavedeno řízení kommissionelní. Ale – poplach v Israeli! Pověstný kralodvorský zuřivec Mandl a Schulvereinem podporovaný učitel prorubský Leiske napjali síly, aby záležitost tu zmařili. Mandl jezdil do Běluně, rozdával peníze, kalmuk na kabáty apod. i dovedl toho, že několik občanů skutečně podepsalo žádost, aby kommise vyslána nebyla a aby dřívější žádost za odškolení vůbec byla anullována. Aby lehkověrné občany tím spíše získal, deponoval Mandl u obecního radního v Běluni spořitelní knížku na 800 zl. znějící na jmeno okr. starosty p. Seliska a slíbil částku tu dáti Běluni náhradou pro případ, že by na stavbu školy v Prorubech přispívati musili. Opakujeme, že – slíbil. Oč se vlastně Mandlovi jedná? O to, aby děti z Běluně neubyly utrakvistické a jen uměle za německou udržované škole v Prorubech, čímž by v tamní škole bylo nad polovičku Čechů a škola vydána by byla »nebezpečí« - zčeštění! Uvědomělí občané Běluně podali o řádění Mandlově oznámení c. k. zemské školní radě i doufají, že tato po právu věc dá vyšetřiti a spravedlivě rozhodne.“

5. května 1891 provedla Zemská školní rada německého oddělení na své schůzi ohraničení území školního okresu pro Proruby a Kyje. Od té doby prorubská školní obec zahrnovala obec Prohrub a vyhnánovskou osadu Běluň z královédvorského okresu, osadu Komárov od obce Nesyté z trutnovského okresu a osadu Proruby od obce Mezilečí z náchodského okresu. K tomu byly navíc přiřazeny domy čp. 55-58 z Mezilečí a ¾ revíru „Komárov“, náležejícímu náchodskému alodiálnímu statku. Roku 1905 byla navíc ustavena místní skupina německého školského spolku Deutscher Schulverein, který měl 30 členů a staral se nejen o finanční a jiné zázemí školy, ale věnoval se též různým vzdělávacím aktivitám místního obyvatelstva a snažil se zároveň učinit přítrž počešťování zdejšího obyvatelstva.

17. července 1913 se školní mládež i obecní představenstvo slavnostně rozloučily s oblíbeným učitelem Ladislausem Franzem, který s koncem školního roku odešel do Starých Buků-Debrného, kde převzal funkci řídícího učitele. Na místní škole strávil přes 22 let a byl velmi aktivním také jako člen místní školní rady a významný spolkový činitel školní obce Prohrub, na jejíchž akcích měl neopominutelný podíl. Zmíněno bylo také to, že Proruby tímto krokem ztratily zdejší industriální učitelku Emilii Franzovou, jež je jeho ženou.

Později byla provedena přístavba pro druhou třídu – po vzniku samostatné Československé republiky roku 1918 se totiž prorubská škola čp. 24 stala školou dvoutřídní – v jedné třídě se vyučovalo česky, ve druhé německy. Vedle toho místní školní radě patřil domek čp. 40. Za starostování učitele Josefa Čapka sloužila v letech 1935-1938 školní budova i jako obecní úřad, od roku 1929 též jako obecní knihovna a v následujícím roce zde došlo též k otevření mateřské školky. Pravidelně konanou akcí v místnostech školy byly vánoční nadílky chudým dětem a sirotkům, které měl na starosti českoskalický okrsek Národní jednoty severočeské.

Ve válečných letech 1938-1945 se vyučovalo pouze v německé jednotřídce. Po osvobození a odsunu německého obyvatelstva se škola stala ryze českou a vyučovala jako obecná jednotřídka, přičemž starší děti docházely do školy na Hořičkách. Rok 1960 pak s sebou přinesl definitivní uzavření školy, která nemohla být kvůli nedostatku dětí zachována.

Tento vodní tok s původním německým pojmenováním Langwasser pramení u Prorub na pomezí Náchodska a Trutnovska, kde vzniká soutokem několika drobných potůčků, protéká pod Mezilečím a Chlístovem, kde tvoří řadu peřejí a malých vodopádků, odtud mezi Lhotou pod Hořičkami a Chvalkovicemi a nedaleko od Velkého Třebešova se vlévá do Úpy, přičemž jeho délka je přibližně 11,37 km a povodí činí 35,6 km2.

Od 15. století na něm postupně vyrostla řada mlýnů (Čapkův mlýn v Mezilečí, Hůlkův mlýn v Chlístově, Válovický mlýn ve Chvalkovicích, Schrutkův mlýn v Miskolezích), jejichž konec přinesly velké průmyslové mlýny, jež vznikaly v 19. století po celém širém okolí.

Kde se vzalo jeho české pojmenování nevíme, navíc když se vedle názvu "Válovický" užívala také zkrácená forma "Valovský". Podle některých zdrojů může jít o nějakou spojitost se svatoňovickým sedlákem Koldou Valovským, jehož statek byl vypálen pruskými husary 10. července 1745. Pravděpodobnější je, že tento název vznikl od slovesa „valit se“, neboť v dřívějších dobách byl mnohem prudší a vodnatější než dnes. Stejnou hloupostí je spojovat Válovický potok s Válovickým dvorem, jenž byl sice zmíněn již v roce 1408, ale nacházel se až u Mnichova Hradiště. Německý název by však mohl být skutečně spojen s osadníky z pruského Slezska, kde se nacházel jak stejnojmenný potok, tak sama obec.

Do historie potok vstoupil v souvislosti s prusko-rakouskou válkou roku 1866. 28. června 1866 využil jeho toku rakouský generál Ferdinand svobodný pán Rosenzweig z Drauwehru, který odtud nejprve 2 bateriemi ostřeloval postupující Prusy a posléze ustoupil ke Svinišťanům, kde se druhého dne událo krvavé střetnutí mezi oběma vojsky, během něhož ztratil rakouský 4. sbor celkem 39 důstojníků a 1 411 mužů, zatímco Prusové pouze 15 důstojníků a 379 mužů, z nichž padlo 8 důstojníků a 78 mužů.

Drobná zmínka o něm byla uveřejněna také v „Hradeckém kraji“, který vyšel 1. července 1906. V článku „Příspěvky k přírodovědeckému popisu okresu Jaroměřského“ od Theodora Zouzala se píše toto:

„5. Dlouhé vody.

Ač potok tento nenáleží vlastně k vodstvu Jaroměřskému, uveden jest zde proto, že jméno jeho v listinách historických o Chvalkovicku jednajících přicházívá.

Vzniká u Posadova nad Hořičkami, přiblížuje se k potoku Nesytskému, s nímž teče rovnoběžně u mlýna Žluvy až na 500 metrů a tvoří zde na délku 3 kilometrů okresní hranici proti Českoskalicku. Co potok Valovský vlévá se u Třebešova do Úpy.“

Kvůli krásné krajině zde byla vybudována řada rekreačních objektů a v lokalitě Husí Krk dětský letní tábor, v němž se střídali pionýři se skauty (1968-1969). Dlouhé roky se však o samotný tok nikdo nezajímal, a tak docházelo k zanášení koryta, narušování břehů náletovými dřevinami a jiným věcem, jež způsobovaly časté povodně a záplavy v níže položených místech kolem něj. K největší povodni došlo v roce 1997, kdy byl potok rozvodněn intenzivními srážkami, jež do něj stekly z polí.

Horní tok Válovického potoka je nadále přírodního původu, ale jeho část kolem Velkého Třebešova byla mnohokrát upravována. Roku 2007 byla u firmy Agroprojekce Litomyšl Vysoké Mýto zadána studie stavby poldru mezi Miskolezy a Velkým Třebešovem. V roce 2008 byl tok v katastru obce Velký Třebešov odbahněn a břehy potoka zpevněny zárubními zdmi a kamenivem. Jednalo se de facto o odstranění účinků povodně roku 2006. V roce 2010 bylo koryto potoka v této obci opevněno kamennou dlažbou. Roku 2011 byla opravena nádrž u Chvalkovic a v roce 2013 bylo v katastru obce Velký Třebešov opět kamenivem posíleno koryto. Naopak na Hořičkách byla u Válovického potoka zřízena mechanicko-biologická čistírna odpadních vod, díky níž se kvalita vody v toku ještě více zlepšila. V letech 2018-2019 byly pokáceny v místech mezi Mezilečím a Chlístovem stromy a keře, jež byly vyvrácené nebo jinak poškozené v souvislosti s derechem z předchozího roku, případně jinak znesnadňovaly průtok korytem. Změna nastala i v oblasti správy toku, jímž bývala Zemědělská vodohospodářská správa Náchod a po ní od 1. ledna 2011 Lesy České republiky.

Válovický potok pod Chlístovem

Válovický potok pod Chlístovem

V těchto místech býval až do 2. poloviny 18. století les, který byl vymýcen a na jeho místě se střídala pastvina s polem, což můžeme vidět v indikační skice stabilního katastru z roku 1840 od adjunkta 2. třídy Josepha Wiedermanna a geometra 4. třídy Antona Richlyho, kdy tyto pozemky stále náležely vrchnosti.

Ke změně došlo až poté, co byl revír Komárov-Mezilečí zakoupen v roce 1928 městem Jaroměř. Samotné plány o výstavbě nové myslivny se objevily již dříve, ale teprve roku 1935 se o nich začalo vážně uvažovat, když klesal výnos z lesního hospodářství a město se chtělo rovněž zbavit dosavadní hájovny čp. 70.

V roce 1936, kdy byla hájovna čp. 70 odprodána Národní jednotě severočeské, došlo k výstavbě nové myslivny (pojem myslivna je používán k odlišení od výše uvedené hájovny čp. 70), která obdržela čp. 47, jež mimochodem dříve nosila původní panská hájovna. Důkazem budiž opět zmíněný stabilní katastr z roku 1840.

Její stavba byla přímo propagační akcí, neboť budova byla postavena městem Jaroměří z vlastního dřeva, kamene a dokonce i písku, přičemž náklad na ni dosáhl 150 000 Kč. Nikde se však nedochovalo, kdo byl autorem jejího plánu. Podle některých lidových podání si ji měl navrhnout sám městský lesní Josef Procházka, ale toto nelze nijak dokázat, protože dochované plány z roku 1935 nejsou nikým signovány. Kromě tohoto objektu byla postavena stodola s cihelnými pilíři a dřevěnou výplní, jež byla v roce 1992 přebudována na dvojici garáží, přičemž dřevěná výplň byla nahrazena plynosilikátovým.

Celá výstavba čp. 47 byla v místní režii, neboť cihly pocházely z cihelny Františka Rudolfa ze Světlé pod Hořičkami, truhlářské práce měl na starosti Karel Mertlík z Hořiček, kovářské práce vykonal Čeněk Tylš z Mezilečí, pokrývačské práce provedl Vilém Balcar z Prorub, klempířské Karel Arazim z Jaroměře, zámečnické Rudolf Josefi z Jaroměře, sklenářské Jan Stránský z Jaroměře a natěračské Antonín Šmíd, též z Jaroměře.

Stavba byla dokončena na podzim roku 1936, kdy se sem nastěhoval již zmiňovaný městský lesní Josef Procházka. V té době sem byl již zaveden i vodovod. Jediným problémem tak bylo to, že myslivna nebyla elektrifikována, a proto se tu svítilo všelijak - svíčkami, petrolejkami, lihovými lampami a v roce 1946 byla světla hnána pod schody na půdu umístěnou baterií, dobíjenou automobilovým dynamem, jehož pohonem byla větrná vrtule.

V letech 1938-1945 měla nemovitost obdobné osudy jako hájovna čp. 70, což vyvrcholilo ubytováním německých uprchlíků před Rudou armádou, kteří se tu nacházeli od dubna 1945. Aby se sem mohl vrátit městský lesní Josef Procházka, musel být objekt v letech 1945-1946 opraven. 15. prosince 1947 však vypukl od trámu, zazděného v komíně, požár, při němž shořela střecha obytné části a celé 2. poschodí. Do léta roku 1948 probíhala oprava domu a rodina Procházkova žila během ní v čp. 70. V roce 1953 se objekt dostal do rukou Správy lesního hospodářství ve Dvoře Králové nad Labem. Roku 1959 byla do něj zavedena elektřina. V roce 1965 odešel Josef Procházka do důchodu, ale i poté zde žil. Po jeho smrti 19. května 1967 zde bydlela až do roku 1997 Žofie Procházková, která se odtud odstěhovala do Červeného Kostelce za dcerou. Vedle toho bydlela v domě v letech 1968-1971 rodina technika polesí Josefa Shrbeného. V té době již byla kancelář prorubského polesí přestěhována na Kopaniny. Díky tomu byla myslivna nějakou dobu prázdná a maximálně sloužila k ubytování lesních brigádníků a do roku 1991 rodiny režijního kočího Kovala.

Městu Jaroměři se objekt navrátil díky restitučnímu zákonu. 1. července 1991 byla myslivna převzata Městskými lesy Jaroměř. V letech 1992-1993 došlo k její rekonstrukci, v jejímž rámci byla v roce 1993 zřízena domovní ČOV. O 3 roky později byla kancelář lesní správy přesunuta do čp. 70 a v objektu zůstala pouze kancelář ředitele. Roku 1997 byla vyměněna stará střešní krytina a nahrazena kanadským šindelem. Dnes je tak v obytné části budovy služební byt pro lesního hospodáře 1 + 3 s příslušenstvím a 1 kancelář. K těmto místnostem musíme ještě připočítat v suterénu umístěný sklep, kotelnu, sklad paliv a chlév. Na závěr ještě zmiňme, že u myslivny byl 8. září 1995 odhalen pomníček na památku lesmistra Josefa Procházky, jenž má tvar dubového listu a nápis: "Lesmistr Josef Procházka se zasloužil o rozvoj lesů města Jaroměře 1926-1966." Jeho autorem je akademický sochař Petr Novák z Jaroměře. V lese naproti myslivně se ještě nachází litinový křížek na pískovcovém podstavci, který pochází ze 2. poloviny 19. století a podle legendy měl být postaven hajným, jemuž zachránil život kolemjdoucí, neboť byl přepaden skupinou pytláků, pověšen na strom s hlavou v mraveništi a právě pocestný ho sundal a zachránil.

Jaroměř byla stejně jako ostatní královská věnná města obdařena lesy již od svého počátku. První zmínky o tom se objevují k roku 1366. Byly to lesy: „Kohoutov“ (dříve zvaný jako „Špitální“, odkaz Matěje z Hořenic z roku 1470), „Kopaniny“ (na katastru Velké Bukoviny, zakoupeny od Václava mladšího z Hustířan v roce 1602), „Končiny“ (u Jaroměře), „Kabát“ a „Tílko“ (v katastru Kašova). Kromě nich ještě existovaly obecní lesy „Bažantnice“ a „Chrast“, ale o nich se naposledy hovoří v lesním plánu z roku 1824 a na jejich místě později vznikla obecní luka. V roce 1870 byla vykácena dubina v „Bažantnici“, kde sídlil do té doby městský myslivec. Od toho času nemělo město svého lesního hospodáře a dozor nad dvojicí rustikálních hajných byl svěřen jako vícepráce správcům kukského polesí.

Většinu těchto lesů získala Jaroměř různými koupěmi či odkazy, jak je vidět ve výše uvedených řádcích, ale největší jejich objem jí připadl až po pozemkové reformě po vzniku ČSR. Jednalo se o lesní revír „Komárov-Proruby“, jenž do té doby z většiny patřil náchodskému velkostatku, přičemž k němu náležel již v roce 1270, pokud nepočítáme některé lokality, které byly naopak součástí smiřického panství.

Původně však šlo o 2 samostatné revíry, jež byly rovněž samostatně spravovány – komárovským a mezlečským revírníkem. K jejich sloučení došlo až v rámci výše zmíněné reformy, a to roku 1926. Do té doby měl revír „Komárov“ výměru 337 ha a „Mezleč“ 294 ha. Větší z těchto revírů náležel původně vlastníkům Vízmburku a po několika změnách majitele se dostal k náchodskému panství, s nímž sdílel společné osudy. Jeho posledním vlastníkem byl Bedřich princ ze Schaumburg-Lippe, který ho 16. dubna 1928 prodal městu Jaroměři.

Naopak revír „Mezleč“ patřil do roku 1872 k císařskému smiřickému statku, což dokazuje pojmenování jednoho zdejšího kopce - „Smiřické stráně“, teprve poté byl přiřazen k náchodskému velkostatku. Rovněž revír „Posadov“ byl původně v rukách jiných majitelů. Do roku 1914 byl totiž součástí deskového statku Žíreč-Dubenec, náležejícího jaroměřskému továrníkovi Etrichovi, což můžeme vidět např. v indikační skice stabilního katastru obce Posadova z roku 1840 od geometra 4. třídy Johanna Bayera. Tehdy však byl majitelem onoho statku Franz Wagner a posléze Jindřich Wagner ze Žírče, tehdy nazývaného ještě jako Ždirec (německy Schurtz). Od továrníka Etricha koupil tyto lesy o výměře 44 ha Jaromír Švorčík ze Žabokrk a ten je prodal 9. srpna 1928 městu Jaroměři.

Tímto všeobecným sloučením tak vznikl revír „Komárov-Proruby“ o ploše 633 ha, z nichž 614 ha byly lesy, 12 ha bylo bez lesa a 7 ha byly různě obhospodařované půdy, většinou jako pole či pastviny. Do majetku města Jarooměře se také dostala myslivna na Prorubech a hájovna v Komárově (dnes zbourané stavení čp. 10). Za tento majetek bylo trhovou smlouvou z 22. března 1928 zaplaceno 1 100 000 Kč, jež byly složeny jak v hotových penězích, tak v cenných papírech. Tato vyplacená částka pocházela z obecního kmenového jmění ve výši 600 000 Kč, vzniklého z ukládaného příjmu z dosavadního lesního hospodářství a z velkých tržeb za dříví z období mniškové kalamity, k němuž přibyla dlouholetá zápůjčka v obnosu 500 000 Kč. 16. června téhož roku tuto transakci schválil také Státní pozemkový úřad v Praze a zástupci města Jaroměře slavnostně přejali do majetku obce lesní revír „Komárov-Proruby“ 26. srpna 1928. V zahradě byli účastníci přivítáni starostou obce Prorub a za Národní jednotu severočeskou promluvil Václav Št. Brušák, ředitel Občanské záložny v Jaroměři. Zájezd byl ukončen zahradním koncertem. Vzpomínkou na tuto událost je pamětní kámen se znakem města Jaroměře a dvojicí letopočtů - 28. X. 1918 a 16. VI. 1928 v lese u Nesyté od sochaře Václava Wagnera ze Dvora Králové nad Labem, jenž je od 7. dubna 2008 památkově chráněn a více o něm lze najít zde: https://pamatkovykatalog.cz/pametni-kamen-se-znakem-mesta-jaromere-1264595.

Kdyby nedošlo k již zmíněné mniškové kalamitě v letech 1923-1924 a v některých částech již v letech 1921-1922, byly by ony revíry mnohem dražší. Ale bekyně mniška způsobila to, že více než polovina celé rozlohy musela být pokácena a odlesněna. Jednalo se o plných 376 ha (jiné zdroje zmiňují dokonce 450 ha)! Nejvíce bylo postiženo hájemství „Komárov“, takže město muselo začít s intenzivní výsadbou, jež si vyžádala značné finanční náklady, takže pro město to byl zprvu spíše „danajský dar“. Jen v roce 1928 bylo osázeno kolem 25 ha a následujícího roku dalších více než 65 ha. Pak však byl zdejší revír stižen známou vichřicí 4. července 1929. Z těchto vývratů bylo ve všech jaroměřských lesích získáno přes 900 plnometrů dřeva, za která bylo strženo asi 200 000 Kč, z nichž jedna část byla uložena na úroky a z druhé byly osazovány další potřebné plochy. Nebyl to však jediný problém. Dalším byly spory s okolními obcemi, jež využívaly zdejší cesty a nechtěly přispívat na jejich údržbu. Toto rozhojňování lesního majetku bylo ukončeno koncem roku 1937, kdy byl ještě zakoupen lesní revír „Kašov“ o výměře 115 ha za 850 000 Kč. Takto se tedy rozšířily jaroměřské městské lesy, které byly v letech 1938-1945 rozděleny na 2 části (v protektorátu zůstalo pouhých 90 ha - „Posadov“, „Vejroviny“ u Hořiček a třetina „Končin“), později připadly státu a od roku 1991 opět patří tomuto městu, i když opět byly zasaženy velkou kalamitou, a to v podobě známého derecha z 11. srpna 2017. Stejně tak se navrátily do rukou Jaroměře obě prorubské budovy – stará myslivna, prodaná v roce 1936 Národní jednotě severočeské za 50 000 Kč a odkoupená zpět roku 1949 pro byt hajného, a nová myslivna čp. 47 z roku 1936. Více o historii jaroměřských lesů se dá dozvědět z krásné knihy „Minulost a současnost lesů města Jaroměře“ od Václava Němce z roku 2006. Rozhodně ji doporučuji k přečtení.

Jedná se o původní panskou hájovnu, jež měla být vybudována přinejmenším v 18. století, neboť poprvé ji můžeme vidět zakreslenou do map v roce 1758 a podle zápisů v matrikách existoval tento dům již roku 1785. Aby to nebylo jednoduché, po prvním očíslování budov nosila čp. 47, což můžeme vidět ještě v indikační skice stabilního katastru z roku 1840 od adjunkta 2. třídy Josepha Wiedermanna a geometra 4. třídy Antona Richlyho.

Již od svého vybudování to byl přízemní kamenný objekt, jež má dnes 3 obytných místností, komoru, koupelnu s kotelnou, verandu a přístavek. K němu ještě náleží i hospodářská budova, která sloužila jako stodola, stáj, pokoj pro lesního adjunkta a dřevník, přičemž její část byla v roce 1969 zbourána. Z ní tak zůstala pouze stodola, přístřešek a roku 1998 postavený dřevník. V roce 1999 byl vybudován nový přístřešek vedle stodoly, který nahradil ten původní, jenž spadl. Kromě těchto objektů je na severozápadní straně dvora montovaná dřevěná kůlna, kterou postavil lesní Miroslav Kettner a roku 1993 ji prodal Městským lesům Jaroměř za 40 000 Kč.

Sama hájovna byla původně vybudována smiřickou vrchností a po odprodeji této části (revíru Mezilečí) v roce 1872 náležela k náchodskému panství. Posledním zde žijícím panským hajným byl Evald (psán i jako Ewald, *1875) Kubelka, jenž spravoval revír Mezilečí po svém stejnojmenném otci (založil zde dešťoměrnou stanici a od roku 1880 prováděl půdní meliorace, za svoji činnost obdržel roku 1887 knížecí Schaumburg-Lippeskou stříbrnou medaili), který býval nejprve lesním v Komárově a poté v Prorubech (roku 1894 zmíněn jako lesní a v roce 1902 jako revírník). Po jeho smrti, tj. po roce 1925, zůstala hájovna prázdná. Nedá se však říci, že by se zde vůbec nic nedělo, protože sem byla zřízena odbočka z v letech 1924-1925 vybudovaného vodovodu. Roku 1928 zakoupilo revír Komárov-Mezilečí město Jaroměř a s ním i onu hájovnu, do níž se následovně nastěhoval městský lesní Josef Procházka, který v ní s rodinou žil až do roku 1936. Budova však tehdy nesloužila jen k ubytování jaroměřských městských lesníků, ale nacházela se v ní též kacelář Lesní správy města Jaroměře. To se projevilo také v péči o ni, neboť již v roce 1931 byla sňata původní šindelová střecha a nahrazena pálenými taškami.

Velkou změnu přinesla budově polovina 30. let 20. století, kdy klesal odbyt dříví a městské lesy nepřinášely do obecního rozpočtu tolik, kolik by Jaroměř chtěla a potřebovala, a tak se město v roce 1935 rozhodla objekt prodat. Navíc o rok později byla postavena nová myslivna čp. 47, takže ta původní již nebyla přímo potřeba. Naopak zdejšímu menšinovému odboru Národní jednoty severočeské místo chybělo, a tak byla nemovitost roku 1936 prodána Ústřednímu výboru Národní jednoty severočeské v Liberci, a to za 50 000 Kč. Následně zde byla zřízena čtveřice z plánovaných 5 bytů pro české hraničáře, čemuž předcházelo zhotovení geometrických plánů Ing. Ivanem Parchomenkem z Jaroměře.

Když byly Proruby v roce 1938 začleněny do Třetí říše, připadlo čp. 70 pod německou nucenou správu se sídlem v Trutnově a zpočátku sloužilo k činžovnímu bydlení, i když ke konci války tu byli nakonec ubytováni němečtí uprchlíci. Většinu času však zela prázdnotou, neboť kvůli válce bylo v obci více místa než lidí, kteří by zde chtěli nebo potřebovali bydlet. Po osvobození připadla nemovitost zpět Národní jednotě severočeské, ale kvůli odsunu sudetoněmeckého obyvatelstva ztratila tato organizace smysl a roku 1949 koupilo bývalou hájovnu opět město Jaroměř, jež za ni zaplatilo 25 000 Kč. Dlouho se však z ní neradovalo, protože k 1. říjnu 1953 muselo svůj lesní majetek předat Krajské správě lesů v Hradci Králové, resp. Správě lesního hospodářství ve Dvoře Králové nad Labem. Zbylý majetek připadl státu o 2 roky později.

V letech 1945-1965 zde bydlel lesní hajný Bohuslav Rýdl (po požáru myslivny čp. 47 15. prosince 1947 tu provizorně žila rovněž rodina lesního správce Josefa Procházky, jež se odtud odstěhovala v roce 1948), po něm Alois Hlavatý a v letech 1973-1993 Miroslav Kettner, který se odtud odstěhoval do svého domu v Hajnici. Necelé 2 roky byl dům prázdný a teprve roku 1995 se sem navrátily Městské lesy Jaroměř, jež tu zřídily kancelář prorubské lesní správy a k ní sklad, archiv, inspekční pokoj a potřebné příslušenství, přičemž objekt byl převzat v rámci ustanovení restitučního zákona 1. července 1991, a to novým lesním hospodářem Ing. Václavem Němcem.

Jelikož se však o stav budovy mnoho let nikdo nestaral, pokud nepočítáme výměnu střešní krytiny v roce 1951 a zavedení elektřiny o 8 let později, byla v letech 1992-1993 provedena její rekonstrukce, a to podle plánů jaroměřského stavitele Bohuslava Šramara. Až do roku 1994 byl objekt prázdný a následně se sem nastěhoval Jaroslav Němec, který získal čp. 70 jako služební byt. V následujícím roce byla mezi myslivnou a hájovnou vyhloubena studna, aby obě nemovitosti získaly vlastní vodu a nebyly závislé na drahé vodě z vodovodní sítě. O rok později došlo v souvislosti s přesunem kanceláře lesní správy do tohoto domu k částečné výměně elektroinstalace, v roce 1997 bylo do země položeno elektrické vedení, aby nemohlo být poničeno padajícími stromy apod. Zároveň budova získala místo bobrovek novou střešní krytinu, tentokrát cementovou značky BESK. Při této opravě došlo rovněž k výměně zatékající vodou poškozených střešních trámů. Aby toho nebylo málo, byl vyměněn dosavadní kotel a zrekonstruovány rozvody topení.