Nula7

Šťastné, veselé, klidné a požehnané Vánoce všem lidem dobré vůle.

Čas letí, jako bouřkové mraky oblohou a po minulém pátku konečně nastává pátek další. Tentokrát zírací. A bude se hrát, Sáro. Drnkat a vyhrávat! A bude se očumovat, čučet, co víc, přímo zírat. Ne nějaké to bezmyšlenkovité spočinutí zraku na obtloustlé hrudi vypasené nebinárky s růžovou hlavou a šmetrlingem na paži, natřásající se na plošině v trambázi, či vagónu pražského krtka, ale to pěkně promyšlené a představami protknuté zírání na krasavice největší.

Zakázané! Nepovolené! Nepovolené? Ovšem pro hru inspirativní! Jojo, cílevědomé očumování, naplněné kolorovanými představami, proplétajícími se s prožitky minulosti a příslibem budoucna. Slastné, jako hra na šest strun. Sakra. Kdo by si nechtěl brknout na takový nástroj rozkoše, jako je dobře harmonizovaná Španělka ze Španělska? Zahrát na nějakou tu kytárku správně naladěnou do růžova. Zírat a zahrát.

Prstoklad! To je to, oč při hře běží. Každý zkušený hráč potvrdí, že ne trsátko, ale úchop a prstoklad je to nej. Vědět, znát a umět bezchybně stisknout. Strunu. Přejet po ní, brnknout a pak udělat nějaký ten správný barré hmat. Přejíždět po hmatníku výš a výš a…. A až k rezonančnímu otvoru. A cvičit! Opakování je matkou správně se rozvíjející hry. Matkou zdokonalování.

Odpouštět umíme, zapomínat ne.

Vzpomínky

Na popel sežehnout Vzpomínky spálit Rozfoukat nahoru Dolů i stran A přec Zůstanou navždy V hlavě zapsány

Neděje vždy nějaká je, ale kdy se začne naplňovat? A začne?

Snad

Snad někdy V životě příštím Propluji útes Co vlny tříští

Nezhasne maják Co jiným svítí Nezvadne kvítí Na cestě bytí

Tak jak bude? V Sobotu! Paradoxem je, že se tak ptají veškeré věkovky, páč v sobotu je volno pro všechny a jen málokdo chce trčet na gauči. Tak jak bude? Otázka, která padne každý pátek tolikrát, že ani teorie velkých čísel nedokáže určit nějaký ten odhad. A přitom jde jen o počasí. O věštění.

Zatímco to okultní věštění budoucnosti, tedy to v pravém slova smyslu se pohybuje po velmi tenké linii hochštaplerských předurčení a to za pomoci různých pomůcek a koulí, meteorologie je jakési věštění vědecké, ale pomůcky a koule, používá též. Tedy koule? Jojo, ne každý balon je šišatý a těch kulatých je v tomto oboru něurekom.

Ovšem! Známe to, sličná meteoroložka se začne vlnit na obrazovce a pánské, nezodpovědné diváctvo navštíví představivost. Sice je řeč o jakési frontě a oblačnosti, ale oči diváka nemravy civí na tu krasotinku, na partie svého zájmu, fronta se pohybuje tak nějak uprostřed jejího těla, oblačnost poněkud výše, ale zato jsou mraky pěkně vytvarované a vůbec. Jojo od takové by si kdekdo nechal věštit. A jak bude? V sobotu se uvidí.

Ovšem! Známe to, sličná meteoroložka se začne vlnit na obrazovce a dámské, nezodpovědné diváctvo spustí hodnocení. Co to má na sobě? Co to na ní zase navlíkli? No ta je ale blbě namalovaná. A ty boty, vždyť na tom vůbec nemůže chodit. Hnus, jaký jí to dělá lýtka. Ty její vlasy, no kdo jí to stříhal? A jak bude? V sobotu se uvidí.

Někdy se to tak semele, že v občerstvovně zbude jediný volný místečko jen u dveří chodbičky, vedoucí na wecka. No co, kolektivní veselí holt doprovází samovolné pozorování cvrkotu. Migrace všemožných pohlaví, mířících odlehčit vlastnímu tělu od kapaliny, kterou do sebe nejprve slastně nalili, pak přefiltrovali a posléze jí snad s ještě větší slastí vypustili zpět na světlo Boží, nemá konce.

Jojo, každej tam musí. Taková obyčejná věc, jako je odskočit si povětšinou jenom na malou a ono ejhle, kolik epizod a kolik příběhů. K zamyšlení, pousmání i zaplakání.

Ovarová tetka, tak padesát plus, co si ve společnosti záchodové mísy odložila škrtící podprdu, to je jen takový safari za polárním kruhem. Ovšem když se k tomu přidá zadní pohled s vykasanou blůzičkou a šňůrkou tangáčů, zírající z hlubiny odvrácených polokoulí, k  pousmání.  Ale jo, narozky.

Pravdivost prohlášení, že tentokrát tam byl opravdu nával, dozajista nepodtrhnou kalhotky, vláčené na jehlovém podpadku majitelky. Krajkové. Tak tady někde leží částečné řešení neznámé v rovnici, proč většinou holky chodí na onu místnost ve dvojici a některé raději sem tam samy.

Není v týdnu příhodnějšího dne, který by ve své podvečerní době nepoodhalil roušku všemožné lidské výstřednosti, než je pátek. Právě tenhle čas dává největší příležitost pózistkám rozličného ražení, aby se předváděly a demonstrovaly své mindráky na veřejnosti. Demonstrovaly v podobě, o které se domnívají, že ji nucené obecenstvo sežere a dokonce je i osloví. Oslní, jako hvězda jasná.

Pátek! Šance, zahrát rozesmátou, bezstarostnou krasavici, či starostmi sužovanou chuděrku, abnormálně vláčenou životními ranami, případně všeho znalou světoběžnici, sečtělou intelektuálku s abnormálními znalostmi nebo třeba všemi nepochopenou nešťastnici, co se umí politovat, je tady. Herečky na scénu! Jo, pravda, vesměs je to pruda.

Sebeopakování? Tak to je to nejhorší, co může pózistkou krmené publikum potkat. Trapné vektory pohledů většinou míří kamsi na kořen jejího nosu a v hlavě maškarní průvod myšlenek, jak to utnout. Těžce dušená touha vypěnit a zařvat dost, ale proč? Stačí se uvnitř sebe smát, bavit se tím, že to už tu mnohokrát bylo a tudíž je dopředu známý další průběh a přetrpět to. Pravda, někdy se dostaví mírné nuance, páč se autorce jeví, že je třeba drama mírně, či více nakopnout, občerstvit a přibarvit.

Kdo by neznal příběh dvojjediného převtělovače z pera mistra Stevensona. Jojo, ten příběh anděla, vzdělaného dobráka, vynálezce, co po požití vlastního nektaru mění se ve zlouna. Ďábla s nezvladatelnými emocemi i činy, které děsí tak, že až krev čtenáři stydne. Je to snad něco nepoznaného? Neskutečného? Ne.

Každej člověk v sobě nese nejenom onoho Jekylla, ale i jeho alter ego. A nemusí to bejt ani žádnej doktůrek, ani nějakej jinej objevitel tajemnýho, převtělovacího lektvaru, páč se ví, že postačí pár skleniček lahodnýho moku s obsahem etanolu, pak ještě několik hltů přes míru a rázem se z Jekylla klube onen Hyde. Pokud ta transmutace vyústí v dobráka od kosti, rozesmátého dárce všeho, zpěváčka amatéra, či sexu chtivého rozsévače, dobře. Ovšem, jakmile se probudí zloduch, končí sranda.

Do občerstvovacího zařízení peláší páteční Jekyll jen proto, aby v sobě probudil neřízeného, otravného, ba i násilnického Hyda? Jo, bohužel, jsou tací. Ale proč? Co vlastně pohánělo onoho Jekylla celou dobu? Co ho nutilo, aby do sebe klopil škopek za škopkem? Prokládal ohnivou vodou a nadáváním. Blbá nálada? Tak to je přesně to, proč měl sedět doma a neotravovat. Nekazit druhým pohodu. Neprznit nejen pátek, ale jakýkoliv den.