Nevertheless

Přišel jsem domů a s takovou záškodnickou radostí jsem šel psát recenzi na mojí dnešní zkušenost v bageterii, kdy dvěma líným sviním trvalo o dvě minuty dýl připravit mi můj pokrm, který jsem vyžadoval instantně na stole. Po rozepsání první věty jsem se ale zastavil, a už nikdy dál nepokračoval. A až teď zpětně, po více jak týdnu mi došlo, že mají perfektně navržené prostředí, aby výsledkem všech akcí byla přesně tahle jedna nasraná recenze. Přišel jsem tam hladový a chtěl něco rychle sníst, normálně bych si šel po objednání třeba sednout, nebo se jen opřel a čekal, dokud by nevyslovili moje číslo.. jenže tady ne, tady se čeká s napětím, až takovým jakože soutěžním duchem, které povzbuzují časové tabule s odpočtem u každé objednávky. Vy tak, skrze svého brigádníka, závodíte s hladovým kolegou, že komu tak tu bagetu připraví dřív. Bagetérka nás dráždí jak nějaká sličná dvacítka, které dal člověk nehorázný prachy za pár minutový zážitek a tabule odpočítávají čas do onoho aktu, kdy dojde k naplnění, a já se budu moci konečně zakousnout do tý bašty. Když vyjde vše podle plánu a bageta dorazí z kuchyně včas, tak se nic nestane. Ale když má bageta zpoždění a hladový člověk to vidí... tak emoce rostou. Prvních třicet vteřin je přešlapování naštvaného malého děcka, co by rádo svoje lízátko. Kolem minuty roste sám Satan ze zad a vy analyzujete naprosto každý pohyb všech zaměstnanců a hledáte svoje jídlo.. a když ho najdete, uvidíte že všechny jednotlivé komponenty jsou všude, jen ne na jednom tácu a nechápete, co je kurva za problém, proč to ty typky prostě nedají na ten tác a nepošlou mi to. Místo toho hledají sekundární činnosti jako doplňování omáček nebo opírání se o pul.. tak to má pak člověk kolem druhé minuty chuť přeskočit přes onen pultík a sebrat si to svoje žrádlo a utýct. A tyhle dvě minuty rozhodly o celém zážitku z dnešní návštěvy bageterie. I kdyby to jídlo bylo následně sebelepší, tak tohle už člověk z hlavy nedostane. Jediné řešení, jak se alespoň trošku uspokojit, je napsat škaredou recenzi, na dvě líné svině, kterým platí mizerně a musí ve čtvrtek v 8 večer trčet v zasraný Olympii, obsluhovat spektrum lidí od příjemných až po úplný buranský hovada a každej den jet tohle kolečko do zblbnutí, ve kterým jsem taky kdysi byl.

Znáte takový ten pocit, když něco považujete za jistotu, že tohle se fakt nikdy nemůže pokazit a pořád to tu v nějaké či oné formě bude? Tak bych vám jen rád připomněl, že jediný opravdový jistoty v životě jsou smrt a daně.

Protože mi před pár měsíci jedna tahle životní jistota umřela. Nebyla to ta jistota smrti, nikdo ve skutečnosti nezemřel, jen jsem přišel o jednoho, pro mne blízkého, člověka. Přišel jsem o člověka, se kterým jsem měl nejintenzivnější kontakt a psali jsme si prakticky denně. Měli jsme některé společné zájmy, které s jinými lidmi nesdílím, takže jsem si ho hodně vážil. Ale očividně ten obdiv byl jednostranný, když tahle moje životní "jistota" z čista jasna loni koncem listopadu utnula kontakt a já vlastně do dnes nevím proč.

A po těch měsících mne vlastně zajímá už jen tahle jediná otázka - Proč jsi se se mnou přestal bavit? Můžeme pak klidně definitivně naše cesty rozdělit a už se nikdy nevidět. Nechci se totiž dál trápit. Poslední měsíce jsem si dal velmi intenzivní přemýšlení nad vlastní existencí a prožil osobnostní posun jako ještě nikdy. (Ano, přispěla k tomu zkušenost z návštěv psycholožky, ke které jsem chodil před pár lety, ta mi nastínila cestu seberozvoje a já jí za to moc děkuji. Takže jo děti, choďte na terapii, je to super.) A došel jsem po skoro 30 letech k tomu, že konečně volím cestu, na které se chci mít rád. Mít se totiž na piču, být zapšklý a tvářit se jak je svět proti mne - je hrozně jednoduchý. Najít však životní štěstí uvnitř sám sebe - je sakra těžký. Aspoň teda pro mne bylo. Upřímně gratuluji těm, jimž jsou od přírody šťastná povaha.

Nikdy jsem nebyl úplně pesimistický k výhledu do života, nějaký optimismus tu v jádru vždy byl. Ale svoje nedostatky jsem si vyplňoval hledáním se v jiných lidech a fixací na nich. A teď, když mi ta osoba, na kterou jsem byl nejvíc fixovaný, odešla.. tak tu ve mne zbyla jen obrovská díra.

Po vykopání díry přišla panika. Paniku následovaly všechny fáze smutku, až došlo konečně na smíření. Trvalo to dlouho, ale už jsem smířený s tím, že se tu odpověď třeba nikdy nedozvím. Přemýšlel jsem nad tím opravdu dlouho, intenzivně, až tak intenzivně, že se mé myšlenkové pochody stočili dovnitř a tam nastal ten obrat a prozření. Rozhodně to nebylo hned, ale postupně se mi začal líbit ten pocit dumat víc sám nad sebou než nad zbytkem a jinými lidmi. Najít svoje vlastní problémy, s čím se mi nežije dobře a co bych rád změnil. Nerad to přiznávám, ale jsem za tuhle ránu bez vysvětlení vlastně nakonec i rád. Byl to konečně ten zlom, který mne donutil začít něco dělat a ne jen přežívat.

Korporace se snaží víc a víc tvářit jako naši kamarádi, fenomén lovebrandů je tu už nějakou dobu, ale všechno je to jen trik, jak nám prodat víc sraček.

Každý červen se firmy pokrytecky převléknou do duhových barev, aby přilákaly i zbytek spektra obyvatel naší planety. Děje se to tak všude, až na blízký východ, kde by za tohle mohly dostat vykázání z trhu... nebo já nevím, proč se tak děsně progresivní firmy bojí ukázat svoje hodnoty i tam, kde by mohly být tahouny rovnoprávnosti. A jo, já zapomněl, tady nejde a nikdy nešlo o hodnoty, ale jen o peníze.

Opakem progresivní přetvářky je tlačení tradičních hodnot. Tady je ta historie už delší a může za to obecná společnost, ne jen korporace samotné. Nicméně, tohle mne sere stále stejně… Možná víc. Určitě víc, protože na to narážím dennodenně a ne jen jeden měsíc v roce. Sem tam mne zasáhne reklama tohoto ražení a tak si u ní velice rád nahlas zanadávám, kde mi to ale vadí neustále, a pár let mi trvalo se přes to přenést, je sprchování.

Hlavním aktérem tu jsou vůně sprchových gelů. Ty jsou totiž těžce pohlavně rozděleny a nepřipadá mi, že by naše milé zlaté korporace s tím něco plánovaly v blízké budoucnosti dělat. Jasně, aby se neřeklo, tak tu jsou i gender-neutrální vůně, ale ty jsou až tak neutrální, nespecifikovatelné, mdlé, ehhhh, které ze sprchování udělají opravdu jen nutnou činnost, jak se zbavit špíny, ale na této cestě vám nedodají žádný požitek. Je to pak opravdu těžce bezpohlavní.

Co rozhodně zážitek přinese, tak jsou obě poloviny mužsko-ženské nabídky. U žen máte nádherně sladké, příjemné, ovocné, relaxační vůně a lákavé názvy jako Bubble Gum, Orientální palác, rozkvetlá zahrada, čokoládový sen, takže člověk správně očekává příjemné umytí. Naopak pro muže tu máme Ice Cool, Extreme, Sport, Arktický ledoborec, AK-69, zabijácký medvěd – co to jako je? Člověk se, po přečtení těchto názvů, rozhodně nepřipravuje na relax, ale spíš bitku ve vězeňských sprchách.

Dejme si příklad. Co takový název Diamond touch? Být to ženský sprchový gel, tak si člověk představí opravdu jen dotek diamantu, pohlazení, které z vás udělá voňavý klenot. Být to na mužském spektru, tak očekávám v láhvi pot horníka z Konga a střepy, aby ten zážitek z dotyku diamantu byl opravdu uvěřitelný.

Za mne jsou naprosto nejhorší ty mentolové hovadiny s chladivým efektem. Sakra, tak já se jdu konečně po celém dni umýt, chci se uvolnit a odpočinout si v teplé vodě a vy mi tu dáte sračku, co má studit? Jak se má moje pokožka potom cítit? Zmateně? Jedině. Zlatým grálem jsou ty 3v1 věci, které si můžete napatlat i na obličej a vlasy. Nechápu, proč to ty chytré hlavy nedotáhly k dokonalosti a neudělaly 5v1, protože těmhle zázračným gelům chybí opravdu už jen funkce zubní pasty a lubrikačního gelu.

Proč je tak těžké i mužům dopřát něhu? I my si žádáme odpočinek ve vaně. Ne, fakt to nemusí být rovnou stereotypní ultra-gay záležitost, stačí, když začneme třeba s tím, co mají všichni rádi. Třeba vůně lesa? Bez medvědů a motorových pil?

V dnešní době se potácí velké množství lidí s depresemi či jinými psychickými poruchami, které nepřináší žádné pozitivní myšlenky. A přesně tyto lidi vyvažují entity jako Dan Nekonečný, který nebyl nic než chodící hyper-pozitivita, party, ohňostroje a štěstí.

Jak se máte?

Prvních pár let mi totiž hrozně cukal koutek oka z Ovčáčka. Takže jsem se hrozně těšil na ten moment, moment inaugurace nového pana prezidenta a jak budu konečně moci, jako malý veselý internetový troll, napsat Ovčáčkovi na twitter, že má špatný nick, protože už rozhodně není PREZIDENTmluvci.

Dneska konečně nastal ten den. Den, na který jsem tu skoro 10 let čekal.

Takže hurá na twitter a..

Ne. Nastal ten den, ale to nutkání napsat to, se nedostavuje. Prostě ne. Ba naopak. Mávl jsem nad tím rukou, nad tou cháskou ožralů a kleptomanů, kteří tu 10 let ohýbali demokracii jak švihadlo a jdu dál. Mnohem víc mne totiž těší vědomí, že se dalších 5 let nebudeme muset za vrcholnou reprezentaci našeho státu stydět.

Je totiž čas na klid v duši,

Bylo až hmatatelně viditelné, jak se jí boří svět, že to jediný její oblíbený místo ve vesmíru, kde bylo vše jak chtěla ona - mizí.

Být to za jiných podmínek, byl by ten konec i hezkej. Otevřela by se flaška vína, pomalu se balilo a pak se jelo za veselými zítřky. Jenže realita byla mnohem krutější. Probíhalo to jak strhávání náplatí - hlavně rychle a ať to bolí co nejmíň.

Na pomoc přijela polovina rodiny.

Je to takový ten druh dne, kdy se člověk vzbudí a už v ten první moment tuší, že toho dneska moc neudělá. Spíš než moc, tak naprosto vůbec nic.

Některé extrémně produktivní lidi by to mohlo rozhodit, ale mne ne. Jelikož patřím spíš k požitkářům než těm, co se ženou na vrchol potravního řetězce, tak si tyto dny užívám.

Stačí se jen uvolnit, poddat se té naprosté nicotě, co je dnes v plánu a život je krásný. Nic neřešit, nad ničím nepřemýšlet, nechat mysl jen tak bloudit. Konec konců to má spíš víc pozitivní než negativní efekt.

Kdy jste se naposledy opravdu nudili? Jelikož je lidská mysl zvídavá a kreativní, tak v období nudy mnohdy vznikají ty nejlepší nápady a tvoření pak jde samo.

Já to na sobě pozoruju teď a tady. Protože kdy jsem sem naposledy něco napsal? Bude tomu skoro rok. Ale jelikož je dneska pomalá sobota, tak mne moje bloudící mysl dovedla až ke psaní.

...

Já: Tady máte formulář, obálku a můžete to pak odevzdat na poště.

Paní: A nemůžete mi těch formulářů dát víc?

Já: Bohužel, je jeden na domácnost.. leda by vás tam bylo víc jak pět.

Paní: Co když to zkurvím?

*Dvě vteřiny ticha, kdy jen nehybně stojím a zírám, protože jsem právě slyšel paní kolem osmdesátky říct, že by mohla něco zkurvit*

Paní: Vy nepočítáte s tím, že bych to zkurvila, co?

Já: Ne no. Ale na tom vlastně nemáte co pokazit. Letos se tam už neptají na počet ledniček a mixérů v domácnosti.

Paní: No.. to je dobře, to byly dobrý píčoviny.

A právě tyhle hranice a napodobování chování ostatních mě jakožto extrovertního introverta brzdí. Je to jako obrovská propast na jejímž druhém konci svítí postava s nápisem “Tohle je mé pravé já”. Měli byste ho mí, více konzervativní přátelé rádi? Rodino?

Většinu času se chovám jako spořádaný, slušný občan naší dekadentně krásné země. Ale pak jsou tu ty chvíle, jednou či vícekrát do měsíce, kdy mne zastihne to úžasné vlnění ve vzduchu a jdeme se společně s pár vybranými existencemi až degenerátním způsobem bavit, opít a tančit do desíti hodin dopoledne a pak se vydáme jako největší trosky domů, když už všichni normální lidé pracují a nebo se tak aspoň tváří.

A to je přesně ono, s těmihle existencemi sice někdy nedokážete vést hluboké intelektuální debaty nad politickou situaci v Barmě, ale společně se dokážete plazit po dně těmi nejstupidnějšími momenty a moc si to užíváte. Protože tohle je součást vašeho já a nikdo z nich vás nesoudí.

Show začal místní bezdomovec, který se snažil ve vchodu se svým dětským kočárem plným různých tašek dostat do prodejny. Bohužel jeho pokus skončil vyvedením ostrahou a přivoláním hlídky městské policie. Nemilé. Pán totiž vypadal celkem v pořádku, ale jen do chvíle než začal pokřikovat na ostrahu “Ty buzerante zasranej, co to děláš?!”, pak se i můj názor změnil.

Po zavření dveří, všichni odvrátili zrak od provizorního pódia a navrátili se k běžným činnostem spojených s nakupováním. 

Okamžiku zmatku využil muž s větší nákupní taškou. Došel po představení k pokladně, u které jsem také čekal, a zeptal se, zda by mohl vrátit čtyři Božkov vodky. Pokladní na něj hodila nechápavý pohled a tak muž pokračoval , že si jich původně koupil pět ale nechutnalo mu to. Rozhovor ještě chvíli pokračoval a pokladní ho ukončila navrácením peněz. Následně její kolegyně odnesla zbylé vodky a svět byl zase v pořádku.