NA VŠE, CO DĚLÁME, CHCEME ZNÁT VÁŠ NÁZOR
Přišel jsem domů a s takovou záškodnickou radostí jsem šel psát recenzi na mojí dnešní zkušenost v bageterii, kdy dvěma líným sviním trvalo o dvě minuty dýl připravit mi můj pokrm, který jsem vyžadoval instantně na stole. Po rozepsání první věty jsem se ale zastavil, a už nikdy dál nepokračoval. A až teď zpětně, po více jak týdnu mi došlo, že mají perfektně navržené prostředí, aby výsledkem všech akcí byla přesně tahle jedna nasraná recenze. Přišel jsem tam hladový a chtěl něco rychle sníst, normálně bych si šel po objednání třeba sednout, nebo se jen opřel a čekal, dokud by nevyslovili moje číslo.. jenže tady ne, tady se čeká s napětím, až takovým jakože soutěžním duchem, které povzbuzují časové tabule s odpočtem u každé objednávky. Vy tak, skrze svého brigádníka, závodíte s hladovým kolegou, že komu tak tu bagetu připraví dřív. Bagetérka nás dráždí jak nějaká sličná dvacítka, které dal člověk nehorázný prachy za pár minutový zážitek a tabule odpočítávají čas do onoho aktu, kdy dojde k naplnění, a já se budu moci konečně zakousnout do tý bašty. Když vyjde vše podle plánu a bageta dorazí z kuchyně včas, tak se nic nestane. Ale když má bageta zpoždění a hladový člověk to vidí... tak emoce rostou. Prvních třicet vteřin je přešlapování naštvaného malého děcka, co by rádo svoje lízátko. Kolem minuty roste sám Satan ze zad a vy analyzujete naprosto každý pohyb všech zaměstnanců a hledáte svoje jídlo.. a když ho najdete, uvidíte že všechny jednotlivé komponenty jsou všude, jen ne na jednom tácu a nechápete, co je kurva za problém, proč to ty typky prostě nedají na ten tác a nepošlou mi to. Místo toho hledají sekundární činnosti jako doplňování omáček nebo opírání se o pul.. tak to má pak člověk kolem druhé minuty chuť přeskočit přes onen pultík a sebrat si to svoje žrádlo a utýct. A tyhle dvě minuty rozhodly o celém zážitku z dnešní návštěvy bageterie. I kdyby to jídlo bylo následně sebelepší, tak tohle už člověk z hlavy nedostane. Jediné řešení, jak se alespoň trošku uspokojit, je napsat škaredou recenzi, na dvě líné svině, kterým platí mizerně a musí ve čtvrtek v 8 večer trčet v zasraný Olympii, obsluhovat spektrum lidí od příjemných až po úplný buranský hovada a každej den jet tohle kolečko do zblbnutí, ve kterým jsem taky kdysi byl.
A pak vám to dojde. Ty zasraný tabule. Kdyby tam nebyly, tak k tomuhle nikdy nedojde. Takže milá bageterie, strčte si ty svoje tabule s odpočtem času do prdele. Dejte svým zaměstnancům prostor trochu dýchat, už tak je ždímete dost. Já opravdu budu raději čekat i 5 minut navíc a nevědět o tom, než vědět o byť jediný vteřině zpoždění.

















